Maska (2. kapitola) - FanFiction

24. dubna 2016 v 21:14 | Nancy |  FanFiction
Já vím, já vím. Má aktivita je... na bodu mrazu. Možná už pod mrazem. A lepší vysvětlení, než že si neumím najít čas na psaní, bohužel nemám. Takže se ani nebudu divit, pokud se další kapitola Masky (povídky navazující na Pouto, kterou jsem začala v ČERVNU MINULÉHO ROKU???) k nikomu nedostane, ale přes to ji sem přidám, protože i po dlooouuhé pauze s psaním ji stále hodlám dopsat. Je tedy kraťoučká, ale kapitolu číslo tři mám už také dopsanou, takže ji sem co nevidět přidám taktéž.

Ethan


Dopadám na nohy a Isabela s přehledem přistává hned vedle mě. Automaticky se kolem rozhlížíme, abychom se zorientovali, kde to jsme.
"Jsme blízko," říkáme s Isabelou současně a hned na to se oba začínáme smát. Nastavuju Isabele ruku a ona si s ní bez váhání plácá.
"Jsme sehraní, dneska nám to půjde jistě hladce," zubí se na mě.
Já souhlasně přikyvuju. "Jsem fakt rád, že ten úkol předali nám. Už mi to chybělo."
"Mně taky."
Vydáváme se směrem k hlavní silnici, odkud se dostaneme do parku, kde byl Charlie viděn naposledy.
"Doufám, že bude pořád ležet u toho stromu, abychom ho nemuseli hledat po celém městě."
"Je pořád brzo, já myslím, že bude ještě spát."
Za pár minut vcházíme do parku a cestou se ohlížíme, jestli poblíž nepotkáme někoho podezřelého. Park je ale téměř prázdný až na pár jednotlivců, kteří chvátají do práce.
"Ethane, támhle je," říká mi Isabela polohlasem a natahuje ruku před sebe.
Hned Charlieho vidím taky. Choulí se pod stromem do klubíčka a chvěje se ze spánku zimou. Přidáváme s Isabelou do kroku, sedáme si k Charliemu do dřepu a Isabela mu hned pokládá ruku na záda, aby zkontrolovala, jestli náhodou nemá nějaké zranění.
"Je v pořádku."
Přikyvuju a jemně třesu s jeho ramenem, abych ho vzbudil. "Charlie, vstávej. Charlie?"
Chlapec začíná rozespale mžourat očima, ale další vteřinu na to je prudce otevírá a leknutím skáče na nohy.
"To nic, to nic. Nemusíš se-." Nestíhám to ani doříct, protože Charlieho špička boty se hbitě odráží od mé holeně, div se bolestí neskymácím k zemi.
Slyším, jak Isabela vyprskává smíchy, ale jakmile vidí, že se Charlie rozbíhá pryč, rychle se zvedá na nohy a dobíhá ho. "Charlie! Charlie, počkej, přišli jsme ti pomoct."

"Ne, já vám nevěřím!"
"Chceme tě vrátit domů."
Naštěstí se zastavuje a nejistě čeká, až ho Isabela dožene. Ta ho dobíhá hned, chytá ho za rameno a něco mu polohlasem říká. Já si s bolestným úšklebkem třu nakopnutou holenní kost, zvedám se a jdu za nimi.
"…ti vysvětlíme, až tě dostaneme zpátky, dobře? Neměj strach, bude to dobré."
"Ne, vysvětlete mi to teď! Kde to jsem? Proč se tu všechno změnilo?"
Vyměňuju si s Isabelou pohled a posunkem hlavy jí naznačuju, aby mu to řekla. Zřejmě by byl schopen nám dál utíkat, pokud bychom mu aspoň něco nevysvětlili a taky nechci riskovat další kopanec.
Isabela se k Charliemu naklání a znovu mu pokládá ruku na rameno. "Jsem Isabela, Charlie. Tohle je Ethan. Jsi pořád v Albury jen o padesát osm let zpátky v čase. My jsme ale ze stejné doby jako ty a přišli jsme tě přenést zpátky."
"Vypadáte ale jako všichni ostatní tady. Máte na sobě stejně hloupý oblečení. Teda hlavně on," ukazuje na mě kriticky rukou a mě to nutí se na sebe podívat, skoro jako by mě jeho poznámka vyvedla z míry.
"To je jen náš takový převlek, abychom splynuli s ostatními a nebudili tu moc pozornosti. Až se vrátíme zpátky, uvidíš, jak skutečně vypadáme."
Už se zdá být klidnější. Aspoň natolik, aby se už nepokusil znovu utéct. Rozhlíží se kolem sebe a zmateně kroutí hlavou. "Ale jak jsem se sem dostal? Honili mě kluci ze školy a chtěli mě zase zmlátit, tak jsem se schoval, ale pak jsem se najednou objevil tady."
Jo tak takhle se sem dostal. Hádám, že ti kluci ze školy ho šikanují často a Charlie jim chtěl utéct, tak mu jeho schopnost pomohla. Sedám si k němu do dřepu. "Když ses schoval, přál sis, aby tě nenašli, je to tak?"
Přikyvuje. "Přál jsem si být jako nějaký superhrdina a zmizet jako neviditelný."
Usmívám se na něj. "No možná se ti něco takového právě splnilo. Všechno to brzy uvidíš. Teď tě ale vezmeme domů, dobře?"
Naléhavě přikyvuje a na tváři se mu objevuje úlevný výraz. "Jo, prosím."
Vedeme ho stranou z dohledu případných pohledů a voláme Arkarianovo jméno. Přenos začíná hned a ocitáme se všichni tři v Citadele. Čeká tu na nás Matt, jak říkal, a s úsměvem Charlieho zdraví: "Ahoj, Charlie. Jsme rádi, že jsi v pořádku."
Charlie, jako by Matta vůbec nepostřehl, ohromeně zírá po místnosti Citadely, ve které se nacházíme. I Citadela Charlieho vítá přívětivou energií. "Kde to jsme?" ptá se naprosto fascinovaně.
"Tohle je Citadela," odpovídá Isabela. "Místo, odkud se můžeme přemisťovat do minulosti, jako jsme se přemístili za tebou."
Charlie k Isabele zvedá pohled a zmateně zamrká. "Kdo jsi?"
"To jsem já, Isabela," směje se. "Tohle je naše skutečná podoba."
"I to Citadela dokáže - měnit náš vzhled," doplňuju jí.
"Páni. To je úžasný!"
"Nějaké problémy?" ptá se nám Matt.
Odpovědi se ujímám já. "Ne, vůbec. Nikdo tam nebyl. Asi je vážně klid."
Matt lehce přikyvuje hlavou a sklání se k Charliemu. "Charlie, půjdeš teď se mnou jo? Je ještě někdo, kdo by tě chtěl poznat a kdo ti všechno vysvětlí. Pak tě odvezeme zpátky domů."
Charlie přikyvuje. "A nemáte něco k jídlu? Mám hrozný hlad."
Matt se pobaveně usmívá. "Tam, kam jdeme, bude jídla dost, uvidíš. Určitě už ho pro tebe dost nachystali." Natahuje k němu ruku a Charlie se jí bez váhání chytá. Matt ještě zvedá pohled k nám. "Vedli jste si dobře. Jako vždycky. Teď se vraťte."
Vyměňujeme si s Isabelou spokojené pohledy a hned na to cítím, jak přenos začíná.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama