Jak málo k radosti stačí

2. února 2016 v 9:26 | Nancy |  Jiné
Když jdeme po ulici, míjíme kolem sebe mnoho lidí a z devadesáti devíti procent nepromluvíme ani s jedním člověkem jediné slovo. Z jednoho procenta řekneme "Pardon" nebo "Promiňte", když do někoho omylem vrazíme. Případně se nás někdo zeptá na cestu a po chvíli si jdeme zase svým směrem. Ano, občas potkáme někoho známého a pozdravíme se nebo se na okamžik zapovídáme, ale jen tak nás nenapadne někoho zastavit a zkusit si s ním povídat. Jistě že ne. Já mířím do obchodu, vy spěcháte do banky, každý máme svůj cíl, a jelikož to je neobvyklé se na ulici z ničeho nic zapovídat s cizím člověkem, neděláme to, ačkoliv bychom si dost možná mohli velmi dobře rozumět.
V práci to ovšem může být jiné a obzvlášť když pracujete někde, kde obsluhujete lidi. Já například trávím pár víkendů v galerii Pastelka Marie Brožové. Podle mého názoru je to ta nejlepší brigáda, jakou jsem si mohla přát a jedním z důvodů je to, že po většinu času tam zavítají jen samí příjemní lidé. No člověk, kterého umění nezajímá, nebo se mu obrazy od paní Brožové nelíbí, do její galerie jen tak nevkročí, že. Ale protože na světě není nic dokonalé a lidi obzvlášť, bohužel i v Pastelce jsem se občas musela potýkat s nepříjemným člověkem nebo problémem. I přes to vám chci povyprávět o zcela opačném zážitku.
Tehdy to byla velmi, velmi, klidná sobota. Napadl čerstvý sníh a hodně lidí asi vyrazilo na lyže nebo zalezlo někam do tepla. Dokonce ani moc turistů nepřišlo, jak to v Pastelce bývá zvykem. Najednou dovnitř vstoupil starší pán a má první myšlenka, co mi bleskla hlavou, byla, že vypadá jako bezdomovec. Spousta z nás má tuhle nemilou vlastnost - soudit lidi podle prvního pohledu a dojmu, a ačkoliv se to snažím nedělat a řídit se pravým opakem, tentokrát se mi to nepodařilo a já si pomyslela, že doufám, že mi sem právě nepřišel nějaký problém. Pán se však na mě mile usmál a řekl: "Hezký den přeji, madam. Jsem tu správně v pastelkovém ráji?"
Takovým způsobem mě moc lidí vskutku nepozdravilo a to už o daném člověku začnete mít jiné mínění, než na vás na první dojem udělal, ať už z jeho úsměvu na vás koukají všechny zuby či velké mezery, jako tomuto pánovi. Dokonce s sebou nesl nepříjemný zápach cigaret, který mě jako nekuřáka také příliš nepotěšil, ale řekla jsem si, že ho nebudu negativně soudit, dokud mi k tomu nedá pádný důvod.
"Prozraďte mi, madam, kdo je autorem tohoto nádherného Lipového vesmíru?" otázal se po chvíli prohlížení onoho obrazu.

"Marie Brožová," říkám mu.
"Akademická malířka?"
"Nene. I když paní Brožová nějaký čas na umělecké škole studovala, ale nevyhovovalo jí to tam, tak odešla a vydala se vlastní cestou."
"Jo ták. Takže trochu dala, trochu dostala, jako v té pohádce o princezně na koloběžce. Znáte ji?"
"Mhm, myslím, že ne," zavrtěla jsem hlavou a pán na mě překvapeně vyvalil oči.
"Vy neznáte nejkrásnější českou pohádku? Madam, půjčte mi nějaký papír a vaši tužku." Přišel k pultu a já mu podala, oč žádal. "Tak a teď mi povězte, co má kolo a koloběžka společné?"
"No, kola?"
"Správně, kola," přitakal a nakreslil je na papír. "Co dál?"
"Řídítka."
"Řídítka," zopakoval a nakreslil je taktéž. "Co ještě koloběžka má?" A tímto způsobem následovaly ostatní části koloběžky, včetně řidiče, kterého pán nazval kolobrnďákem. Pak si půjčil pastelky a začal rychlý výtvor vybarvovat. "Nám tu nějaká barva chybí. Jakou tam nemáme?"
"Žlutou," povídám po chvilce přemýšlení.
"Áh, no vidíte, žlutá," vzal žlutou pastelku a dokreslil do rohu papíru sluníčko. Pak na volné místo začal psát "Věnováno" a pokývnutím hlavy se mě dotázal na jméno.
Musela jsem se zasmát a pak jsem mu své jméno prozradila. Trochu jsme se zamotali v diktování mého neobvyklého jména, takže jsem mu to raději napsala.
"Co to znamená v češtině?"
"Anička."
"Jo Andulka! No vidíte to, tak to napíšu ještě sem Andulce. Tak, tady se podepíšu a to je pro vás."
Předal mi to a já se znovu zasmála. "To je vážně kouzelný. Děkuju." Tím kouzelný jsem měla spíš na mysli celou tu situaci, o které jsem pořád trochu bádala, co si mám myslet, ale zároveň jsem se vážně bavila.
"Víte, já jsem totiž loutkař. Proto jsem tak trochu trhlej," usmál se na mě vesele a začal mi o sobě trochu vyprávět. Hned přiznal, že je i hodně upovídaný, což jsem v následujících pěti minutách poslouchání poznala. Ale nevadilo mi to. Z toho pána, ať vypadal, jak vypadal, vyzařovala tak nádherná energie a hravá duše, že mi v jeho přítomnosti bylo dobře. A to jsem měla strach, že s ním budu mít nějaký problém.
S čím mě ve finále dostal, bylo, když mi prozradil, že má za úkol každý den někomu udělat radost. A na oplátku sbírá úsměvy, které ho inspirují a hřejí u srdce a přesně tak ho právě zahřál ten můj úsměv. Zkrátka udělal přesně to, co já sama dělám nejraději, a to, že mi radost přinesl zcela neznámý člověk, o kterém jsem v prvním okamžiku málem měla nevalné mínění, mě dojalo mnohem víc, než kdyby mě takhle potěšil někdo jiný.
Málo se nám stávají takové věci a tím více jsou pak vzácnější. Přesto si často říkám, že by to tak vzácné být přece nemělo. Naopak bychom si měli dělat vzájemnou radost častěji, usmívat se na lidi a ne se tak nepříjemně mračit jen proto, že zase musíme do práce nebo do školy. Hledat v pro nás obyčejných okamžicích nějaké neobyčejné maličkosti, které nám mohou dost dobře zpříjemnit i celý den. Uvědomit si, co všechno máme a za co můžeme být vděční, než si naopak stěžovat, že něco pořád nemáme a hlavně peníze. Život není o penězích, ačkoliv se nás o tom dnešní svět snaží často přesvědčit. A tenhle pán, který zrovna nevypadal na to, že nosí tisíce po kapsách, se právě tak rozhodl učinit a místo stěžování si radši kolem předává něco cennějšího, než jsou třeba peníze - radost.

A také bychom neměli lidi soudit podle toho, jak vypadají, či jaký první dojem na vás udělají ;)

 


Komentáře

1 Adam Adam | 2. února 2016 v 21:56 | Reagovat

Nancy-Anička... to by mě nenapadlo.. :D Pán sice nekreslí tak hezky jako ty, ale bylo to opravdu příjemné počtení a zamyšlení :) Děkuju

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 3. února 2016 v 18:35 | Reagovat

[1]: To jsem ráda :) Není za co :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama