Věštba (Matt a Morwen) VI. 2/2 - FanFiction

18. ledna 2016 v 19:39 | Nancy |  FanFiction

Znovu je ticho. Členové si ještě nechávají projít hlavou, co zrovna viděli a slyšeli a mám pocit, že celá atmosféra v sále se o něco zmírnila. Přesvědčil jsem je? Aspoň většinu? Mrzí mě ale, že jsem to samé nemohl ukázat i Isabele. Na jejím názoru o Morwen mi záleží ze všech nejvíce. Nemůžu se jí divit, že Morwen nechce jen tak začít věřit, když to byla právě ona, kdo předpověděl mou smrt i věštbu o mně a Morwen. Ale pevně doufám, že mě pochopí.
Klid stále trvá a nutí mě to poklepávat si netrpělivě nohou. Členové si vyměňují své myšlenky a rozhodují o mém příštím osudu. Pak si všímám, že se na mě dívá otec, ale z jeho pohledu nedokážu vyčíst žádné emoce. Na sucho polykám a posílám mu tichou otázku: Zlobíš se na mě?
Odpovědi se mi chvíli nedostává, což mě uvádí do obav, že se na mě zlobí víc, než jsem si myslel. Pak ale slyším: Zlobil jsem se. Jakmile jsem se to dozvěděl.
Mrzí mě to, opravdu. Nechtěl jsem tě zradit. Ani nikoho jiného tady. Dělal jsem ale to, co jsem považoval-.
Za správné, doplňuje mě a lehce u toho kýve hlavou. Ano, já vím. I Tribunál to ví. Mohli to tušit už předem.
Jak to myslíš?
Věštba. Očividně ses zachoval přesně tak, jak věštba předpověděla. Tento fakt trochu ztěžuje rozsudek, který by byl jinak jednoznačný - zrada. Tuším ale, že tvůj trest bude zmírněný.
Sklápím hlavu a nepatrně s ní přikyvuji. S trestem se i tak musím smířit, chápu, že to nemůžou nechat prostě plavat jen proto, že Věštba je přece varovala, nebo že jsem pro ně zkrátka moc cenný.
"Děkujeme, Matthew," říká Lorian. "Vezmeme tvé vzpomínky v potaz při následujícím jednání, jak s nynější situací naložíme. Prozatím musíš zůstat v Athénách, pod dohledem a bez možnosti použití svých schopností."
"Prosím?"
Neodpovídá mi. Místo toho se můj otec zvedá z křesla a přistupuje ke mně. Ruku směřuje nad mé temeno, ve kterém takřka hned cítím zvláštní mravenčení, jež mi následně prostupuje zbytkem těla.
"Odebrat schopnosti ti nemohu, to není možné. Ale smím je zatarasit pevnou zdí, kterou nikdo, ani ty sám, neprostoupí, dokud ji já nezbořím. Od nynějšího okamžiku nebudeš schopen používat svou velkou moc, dokud Tribunál nerozhodne jinak," otec svou ruku spouští k pasu a zahledí se mi do tváře. Chvíli si se mnou vyměňuje pohled a pak se vrací zpět na své místo.
"Stráže tě odvedou do komnat, kde počkáš, dokud tě znovu nepředvoláme. Zasedání je u konce," zvolává Lorian do celého sálu a všichni přísedící, kromě členů Tribunálu, se jako na povel zvedají a odcházejí. Já s doprovodem opouštím místnost jako poslední a nechávám se dovést do zmíněných komnat, které se nachází nedaleko zasedacího sálu. Jsem rád, že mě vedou po schodišti do patra a ne dolů, kde jsou věznice. Sice mi budou stát za dveřmi, ale stále se budu cítit lépe v hlídaném pokoji než za mřížemi.
Sedám si na kraj postele a hledím z malého okna naproti mně na jasnou oblohu. Je tu hrozné ticho. Takové, že mě s každou další uběhnutou minutou začíná znervózňovat víc a víc. Chvíli ho vyplňuju podupáváním nohou o podlahu, pak se po místnosti procházím sem a tam a nějakou dobu se snažím zaplnit čas meditací. Ačkoliv cítím, že mi dělá velký problém padnout do zcela klidného stavu. Má mysl je rozbouřená, tělem mi neustále proudí nervozita a mám i strach, co je s Morwen. Nevyplnila Latheniin rozkaz, nezabila mě, a bojím se, že ji za to Lathenie nějak potrestala. Nebo ji stále trestá.

Po několika hodinách nesnesitelného čekání a přemýšlení mi někdo klepe na dveře a vchází dovnitř. Je to Isabela s tácem jídla, který mi pokládá na stolek. "Dovolili mi ti tohle donést a na chvíli tě vidět."
Na pár vteřin neodpovídám, protože přemýšlím, co jí z toho všeho, co bych jí rád sdělil, mám říct jako první. Nakonec ze sebe jen vydávám: "Jsem rád, že jsi přišla."
S hlubokým výdechem si sedá ke mně na postel a všímám si, jak se vyhýbá mému pohledu do očí, ale nevím, jestli si to sama uvědomuje. "Dlouho jsem přemýšlela, jestli vůbec mám přijít."
"Jsi z toho zmatená?"
"A divíš se mi?"
"Ne, právě že ne. Divil bych se, kdybys nebyla. Proto jsem rád, že jsi přišla. Já… Chtěl jsem si o tom s tebou promluvit o samotě."
Konečně ke mně své oči stáčí a mlčky do nich chvíli hledí. "Fakt jsi to myslel vážně? Fakt si myslíš, že je tvou spřízněnou duší?"
Kývou hlavou. "Ale i kdybych se mýlil, nezáleží na tom, jestli jí skutečně je nebo ne. Záleží na tom, co k ní cítím a já nepotřebuju žádné potvrzení, že k sobě opravdu patříme. Sám jsem z toho ještě trochu zmatený, ale to, co mezi námi je a co jsme zažili, bylo skutečné."
Isabele se z plic dere povzdech a pohled jí směřuje ke kolenům. Přisouvám se k ní blíž a beru jí za ruku. "Poslyš, ať už Tribunál rozhodne jakkoliv, potřebuju, abys mi aspoň ty v tomhle věřila. Záleží mi na tom víc, než nad jejich názorem. Vím, že to pro tebe není lehké, když jsi to byla zrovna ty, kdo předpověděl mou smrt a tu věštbu. Ale to už je pryč, zachránila jsi mě včas."
"Já jen mám strach, že jedna záchrana nestačila."
"Jak to myslíš?"
"Co když si smrt prostě vybere svou oběť a už od ní neodstoupí, ať se snažím ji jakkoliv zachránit? Zabráníme smrti jednou, jenže ona si najde jiný způsob a čas, kdy udeřit."
"To si nemyslím. Proč by se pak obtěžovala tě varovat? Vize se ti zjevují, abys mohla zasáhnout. Jinak by to byla poměrně zbytečná schopnost, nemyslíš?" pohnu koutky úst do lehkého úsměvu a doufám, že to Isabelu nějak přesvědčí.
Naštěstí přikyvuje. "Asi máš pravdu. Ale co se Morwen týče, nevím, jestli jí dokážu jen tak věřit."
"To chápu. Jen doufám, že postupem času jí šanci dáš. Pokud ovšem k tomu vůbec bude příležitost," mumlám zamračeně a v duchu přemítám, jak dlouho už tu asi sedím. "Neslyšela jsi žádné novinky? Jestli se už nějak rozhodli nebo co jim tak trvá? Cokoliv."
"Ne, pořád tam sedí a řeší to. Ani Arkarian se tam nedostal."
Přikládám si ruku k obličeji a mnu si ho. "To čekání je vážně nesnesitelný."
"Ještě to vydrž. Když to trvá tak dlouho, asi jsi několik členů přesvědčil a stojí za tebou."
Souhlasně přikyvuju a mlčky se na ni podívám. Obdařuje mě malým úsměvem a povzbudivě hladí po zádech. "Musím už jít. Zůstanu ale v Athénách, dokud tě nepředvolají. Chci být u toho."
"Díky."
Zvedá se a u dveří se na mě ještě krátce otáčí. "Zatím ahoj."
"Ahoj."
A zůstávám zase sám.
Už se stmívá, když se ozývá další klepot, otvírání dveří a mužský hlas oznamující. "Už je čas."
Rychle se zvedám z postele a hrudník se mi na okamžik opět svírá nervozitou. S hlubokým nádechem se vydávám ven a za doprovodu dvou stráží mířím do zasedacího sálu, kde na mě Tribunál čeká. Z jejich tváří ani z atmosféry, která zde panuje, nemůžu vyčíst nic konkrétního, takže si jen s hlubokým nádechem sedám na své místo a čekám.
"Tribunál rozhodl," začíná Lorian. "Morwen, jakožto Latheniina nesmrtelná dcera, je považována za silného nepřítele Organizacie. Z toho, co jsi nám ale ukázal, bylo očividné, že její úmysly nejsou takové, jak by všichni z nás předpokládali. Dokonce se tě snažila bránit před samotnou Lathenií. Její vzdor proti své matce pro nás vzbudil riskantní, ale přesto velkou příležitost," na krátký okamžik utichá a rozhlíží se po ostatních členech Tribunálu. "Pokud by Morwen přešla na stranu Organizace, stala by se naší velkou posilou. Musela by ovšem projít dlouhým a pečlivým líčením a výslechem. Zbytek života by s největší pravděpodobností strávila zde, v Athénách, protože Lathenie by jistě takovou zradu nesnesla a prahla by po Morwenině smrti. I přes to se většina Tribunálu shodla na tom tento risk podstoupit, pokud ovšem sama Morwen bude chtít." Koutky úst se mi lehce zdvihají a skoro se mi nechce věřit, že Tribunál o Morwen na své straně opravdu stojí. "Co se tvého trestu týče, bylo rozhodnuto, že tvé působení v Organizaci bude na rok neaktivní. Včetně tvých schopností, které ti ovšem budou navráceny po dobu výpravy pro Morwen. Máš nějaké námitky?"
V rychlosti si nechávám tento verdikt přehrát ještě jednou v hlavě a pak kroutím hlavou. Rok neaktivity bude možná dlouhý, ale stále je to dost mírný trest za to, co jsem vlastně spáchal. "Ne, pane. Nemám."
Ještě v ten večer mi byl prozrazen jednoduchý plán na výpravu. Vydám se na ní sám, protože tak budu nejrychlejší a nic by mě nemělo zdržet. Jak já, tak Tribunál počítá s tím, že Morwen bude pravděpodobně za trest někde zavřená, takže budu muset prohledat celý palác svým vnitřním zrakem a osvobodit ji. I kdybych náhodou spustil nějaký poplach, neměl by mě nijak trápit, pokud Morwen najdu. Přemístím se za ní, zakryju nás neviditelností a odnesu za hradby, odkud nás Arkarian přenese do Citadely.
Tam se zrovna ze své postele dostávám a bez nějakého čekání nebo přemýšlení mířím ke dveřím a zapínám si přitom stříbrný plášť, který mě uchrání před mrazem a případnými útoky zbraněmi. Ocitám se na obvyklém místě několik set metrů od paláce, zavírám oči a začínám s hledáním po Morwen. Procházím její komnaty, hlavní sál, chodby i věznice a trvá snad věčnost, než ji konečně vypátrám. Je zavřená ve vysoké věži, kde se nachází malá tmavá místnost. Není v ní žádné okno, jen dveře a jediné světlo, které do místnosti prochází, je skrz škvíru pod zamčenými dveřmi. Téměř Morwen ve tmě nerozpoznám, ale vidím, jak sedí v koutě a choulí se do klubíčka. Je mi ji hrozně líto, když ji takhle vidím, a proto neváhám a hned se dostávám do paláce. Nezapomínám na krycí kouzlo, aby mě Lathenie znovu nevycítila, a odemykám dveře. Morwen ke mně trhá hlavou a mhouří do světla uslzené oči.
"Matte. Tys přišel," pronáší a vrtí hlavou. "Ne, prosím."
Přicházím rychle k ní a sedám si do dřepu. "Přišel jsem tě odtud-."
"Ne, pozor!" vykřikuje a odstrkuje mě do strany.
Zmateně se rozhlížím a vidím v protějším koutě měnící se siluetu, která velmi rychle dostává tvar vysoké postavy. Lathenie tu čekala taky. Musela být proměněná v nějaké malé zvíře, abych si jí nevšiml. V její ruce se zaleskne ostrá dlouhá čepel a svižným krokem míří přímo ke mně.
Morwen je ale dávno v pohybu, odhazuje z obličeje svůj závoj a nutí Lathenii zadívat se jí do očí. Ta vykřikuje zděšením a o krok ustupuje. Hned se jí ale tvář mění v rozzuřený výraz a udeří Morwen hřbetem dlaně do tváře tak silně, až Morwen klesá na kolena.
"Jak se opovažuješ!"
Morwen k ní s rukou u své tváře zvedá pohled zpátky, ale neodpovídá.
Latheniiny rty i oči se úží do štěrbin. "Bráníš mi v jeho zabití. Zradila jsi mne podruhé. Už mi nejsi k ničemu," syčí zlostně a prudce zabodává svou čepel do Morwenina hrudníku.
Zděšením třeštím oči a zvedám se prudce na kolena. "Morwen!"
Chystám se k rychlému útoku a hromadím v sobě energii, ale Lathenie na mou reakci byla zřejmě připravená a odráží mou větev blesků do zdi za mnou. Přesto reaguji téměř okamžitě a hlavou mi proběhne jediné slovo: Oheň!
V tu chvíli okraj sukně Latheniiných šatů vzplane. Plameny se po látce šíří rychle vzhůru, jako by byla namočená do hořlavé tekutiny, a po pár vteřinách pokrývají téměř celé tělo.
Na nic nečekám, beru Morwen do náruče, opatřuji nás oba neviditelností a utíkám s ní pryč, abych ji mohl přenést do Athén. Latheniin pronikavý jekot se rozléhá po celém paláci a dává všechny vojáky i služebnictvo do pohybu, aby své Vládkyni pomohli. Stráže se připravují na případný útok, ale nedám jim k němu možnost. Všechny míjím, probíhám nádvořím a za branou volám Arkarianovo jméno.
Přenos začíná hned a já v Citadele s Morwen v náručí padám na kolena. Nepouštím ji a hledím jí do tváře. Má zavřené oči a nevím, jestli dýchá.
"Morwen?"
Slyším dopad něčích nohou a zvedám za zvukem hlavu. Je to Isabela.
"Isabelo, honem! Pomoz jí prosím! Lathenie ji-."
"Já vím, viděla jsem to." Chvátá k nám a sedá si k Morwen z druhé strany. Pokládá ji ruce na zranění, ale na okamžik ještě zvedá pohled ke mně. Tváří se nejistě a já nevím, co si o jejím výrazu mám myslet.
"Dýchá? Je ještě naživu?"
Přikyvuje. "Dýchá, ale hodně slabě. Moc času už jí nezbývá."
"Tak začni léčit. Honem!"
Zavírá oči, dává se do léčení a po pár minutách vnímám, jak Morwenin dech nabírá síly a pravidelnosti. Úlevou si tiše oddychuju, nechávám Isabelu se soustředit a při tom Morwen jemně hladím po tváři.
"Bude asi nějakou dobu spát," oznamuje mi Isabela, jakmile končí s léčením.
Přikyvuju a pak Isabelu chytám za ruku. "Děkuju."
Isabeliny koutky úst se lehce pohnou do úsměvu a sklápí k Morwen svůj zrak. "Zachránila ti život," pronáší jen a mě její slova příjemně hřejí u srdce. Dala mi z těch slov najevo, že jí přece jen dá šanci, aby ji přesvědčila o pravém opaku toho, co si o ní celá ta léta po zjevení vize a věštby myslela. Víc bych si ani nemohl přát. Pak se zvedá na nohy. "Měl bys ji přenést do Athén. Čekají na vás."
Beru Morwen do náruče, stoupám si s ní a připravuju se na přenos. Ještě se na Isabelu krátce usmívám a pak se ocitám na Athénském nádvoří.

Rok někdy ubíhá jako voda a pro nesmrtelného bývá rok občas jako doba pár měsíců. Tento rok ovšem utíkal jako unavený lenochod. Dvanáct měsíců neaktivity v Organizaci, nepoužívání svých schopností, žádná návštěva v Athénách a nic nevědění, co se v Organizaci a Řádu děje. Tedy… Téměř. S Isabelou, Arkarianem i Ethanem se často stýkám a nějaké novinky jsem od nich samozřejmě slyšel. A můj největší zájmem o informace očividně byl, když padlo jméno Morwen.
Od té doby, co jsem ji přivedl do Athén a položil na lůžko ošetřovny, jsem ji neviděl. Jen ve svých snech, ale tentokrát to byly opravdu jen sny. Morwen by sice se svou mocí byla schopna se se mnou spojit i bez mých zablokovaných schopností, ale je mi jasné, že jí to zakázali a já bych ani nechtěl, aby kvůli mně riskovala. Pokaždé mi bylo řečeno, že si vede dobře. Víc jsem nepotřeboval. Na to setkání po roce se jistě vyplatí čekat a já se na něj už nesmírně těším. Dnes je poslední den odpykávání si mého trestu a večer mě očekávají v Athénách. Setkám se s Tribunálem, vrátí mi mé schopnosti a snad mě i nechají vidět se s Morwen.
Jak jinak. Trvá mi hrozně dlouho, než vůbec usnu. Moje napjaté myšlenky a nedočkavost mi v tom brání a proto se snažím zklidnit meditací. Pak konečně začíná přenos a já se ocitám v Citadele, kde na mě čeká bílá tunika. Jakmile si před zrcadlem upevňuji pás, za mými zády se objevuje Arkarian a s úsměvem mě zdraví do odrazu.
"Vítej zpátky."
Oplácím mu úsměv a otáčím se k němu. "Díky. Je fajn tohle slyšet."
"Jistě to dnes uslyšíš ještě mnohokrát. I Tribunál se na tebe po tom roce těší." Tiskne mi rameno a doprovází ke dveřím.
"To doufám. Občas jsem si říkal, že ten rok je možná i málo za to, co jsem udělal. Ale jsem rád, že to byl jen rok. Delší jsem zatím nezažil."
Arkarian se pobaveně směje, zatímco se před námi otevírá průchod do Athén. "Připraven?"
"Jako nikdy," usmívám se a skáču do prostoru za dveřmi.
Na palácovém nádvoří na mě čeká královna Brystianne, která mě vítá stejně vřele, jako Arkarian. Vede mě k zasedacímu sálu a já se hned rozhlížím po všech přítomných, jestli někde nezahlédnu Morwen. Nevidím ji tu, ale stále doufám, že na mě někde počká, jakmile tohle zasedání skončí. Naštěstí netrvá nijak dlouho. Jak Arkarian říkal, většina členů se na mě usmívá a mě jejich přivítání příjemně hřeje u srdce. Bál jsem se, že se na mě po zbytek našich dlouhých životů budou koukat, jako na zrádce a už mi nebudou tolik věřit. Jak to ale vypadá, mé obavy byly falešné.
Otec tu opět sedí taky a na Lorianův pokyn ke mně přistupuje a s rukou nad mým temenem boří zeď kolem mých spících schopností. V ten okamžik najednou v sobě cítím příjemné chvění energie a mám chuť jakoukoliv schopnost hned vyzkoušet. Zvykl jsem si na ně tak, že mi za ten rok občas neuvěřitelně chyběly. Zatím to ale ovládám a vděčně se na otce usmívám.
Zasedání po chvíli končí, všichni přísedící odcházejí ze sálu, zatímco se otec u mě ještě chvíli zdržuje a povídáme si. Doprovází mě ven a já jeho slova nevědomky přestávám vnímat. Rozhlížím se po kolemjdoucích lidech ve snaze zahlédnout Morweninu tvář.
Dřív ale v hlavě slyším její líbezný hlas: Vítej zpátky.
A pak ji konečně spatřím. Přichází ke mně v dlouhých, splývavých, tmavě modrých šatech s karmínovou stuhou kolem pasu. Černé kudrny se jí volně pohupují v mírném větru a rytmu její chůze a její rty se na mě už na dálku sladce usmívají. Srdce mi radostí poskočí a mám co dělat, abych se k ní nerozběhl jako malý kluk k mamince, kterou neviděl po dvou týdnech prázdnin na táboře.
Úplně jsem i zapomněl, že u mě stojí otec. Ten se naštěstí jen usmívá, krátce mi tiskne rameno a odchází. Jdu Morwen naproti a po pár krocích si přes tenký, průsvitný závoj hledíme zblízka do očí.
"Ráda tě zase vidím," pronáší stále s úsměvem a já jí ho oplácím.
"Já tebe taky. Prý se ti dařilo dobře."
"Trvalo dlouho, než jsem si aspoň u většiny získala nějakou důvěru, ale… Myslím, že ano. Že to stálo za to. Navíc je tu nádherně a poznala jsem tu už spoustu milých lidí. Měla jsem strach, že se všichni budou mých očí bát, ale asi si zvykají."
"Mrzí mě, že stále musíš nosit ten závoj."
Koutky úst se jí rozšiřují a trochu vrtí hlavou. "Nevadí mi to. Teď už ne. Navíc, vrátil ses."
Chápu, co tím myslí a bez váhání zvedám ruce k jejímu obličeji. Beru závoj mezi prsty a přichytávám jí ho sponou do vlasů. Pak jí pokládám dlaň na tvář a zahledím se jí do očí. "To ano, vrátil. A nemohl jsem se dočkat, až tě zase uvidím."
S širokým úsměvem mě chytá za ruce a pevně je tiskne. "Co se tu trochu projít? Jsou tu nádherná místa, která jsem si ani nedokázala představit. A mraky tu občas bývají tak načechrané, že se v nich dá najít přímo celé stádo zvířat. A hvězdná obloha? Jasnější a třpytivější než odlesky slunce na jezeře. A každý večer koukám na západ slunce. A taky musíme-."
Začínám se smát a jemně jí pokládám prsty na rty. "Počkej. Máme toho co dohánět, ale taky máme čas. Máme přímo moře času."
 


Komentáře

1 Adam Adam | 19. ledna 2016 v 20:24 | Reagovat

Tak happy end jsem od Tebe nečekal slečno Králová. Nádhera, děkuju že jsi tuto povídku napsala. Určitě se k ní ještě jednou vrátím :)

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 19. ledna 2016 v 22:01 | Reagovat

[1]: Já ho taky nečekala, původně v plánu ani nebyl a jsem na sebe pyšná, že to tak nakonec dopadlo :D Já moc děkuju :)

3 Heli Heli | 22. ledna 2016 v 15:25 | Reagovat

Úžasný, taky jsem ten happy end nečekala, ale hezky si věštbu obelstila :)

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 26. ledna 2016 v 17:23 | Reagovat

[3]: Děkujiii :)))

5 BillyGom BillyGom | E-mail | Web | 23. února 2017 v 6:56 | Reagovat

wh0cd559466 <a href=http://trecator.top/>trecator</a> <a href=http://urispas.science/>Buy Urispas</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama