Věštba (Matt a Morwen) VI. 1/2 - FanFiction

18. ledna 2016 v 19:43 | Nancy |  FanFiction
S šokem jsem zjistila, že pátou část jsem sem přidala 14. října! Vážně mi nepřišlo, že mi to trvalo tři měsíce a hroooooooozně moc se za to omlouvám. Ale snad vám to vynahradím tím, že VI. část má 11 a půl stránek ve Wordu a tím pádem to musím rozdělit, protože se to do jednoho článku nevejde :D Každopádně toto je opravdu poslední část této povídky a doufám, že se vám líbila :) Přidávám anketu, jako vždy, takže můžete hodnotit :)

Prvně cítím chlad, který se jako ostré jehličky, tenčí než vlas, zabodává pod mou kůži až ke kostem. Vnímám, jak se mé tělo s každou další nekonečnou vteřinou, kdy se probouzím z těžkých mrákot, začíná třást víc. Hned na to ale chlad zahání přibývající bolest pulzující z mé hlavy. Uvědomuju si, že jsem tam dostal pořádnou ránu o zeď, ale pak začínám vnímat i bolesti z jiných částí těl a hlavně z mého zápěstí. V ten okamžik se vracím k vědomí rychleji a tiše zasténám. Slyším i hlasy, ale dřív, než stihnu otevřít oči, mě zasahuje prudký kopanec přímo do nosu. Chraplavě vykřiknu a automaticky se přetáčím na druhý bok. V očích mě štípou slzy a z mého zlomeného nosu se hned řinou proudy horké krve.
"Matko! Už dost!" To je Morwen. Je někde kousek ode mě, ale zároveň se ke mně nemůže dostat. Ten, kdo stojí za mými zády a kdo mě právě kopnul do obličeje, je Lathenie.
"Mlč!" vykřikuje na ní přísně a vnímám, jak se stáčí zpátky ke mně. Mám pořád zavřené oči, jak se snažím bránit bolesti, ale přesto vím, že si mě pěkně shora prohlíží. "Vkradl ses do mého paláce," pronáší zlověstně a svou zlobu doprovází dalším necitelným kopancem do zad. "Pomátl jsi mou dceru." Další rána a já se jen zesláble kroutím do klubíčka. Nemůžu vůbec nabrat síly, abych se pokusil bránit. Lathenie musí být skutečně rozzuřená, když si na mně vybíjí vztek sama místo toho, aby někomu poroučela mě bít. "A teď za to draze zaplatíš, můj milý. A věř, že si to náležitě vychutnám." S poslední ranou se převracím na břicho a zapírám se o chladnou zem lokty. Dělá mi ale problém udržet se na pravé ruce a nutí mě to otevřít oči. Pohled přede mnou mě dost děsí. Přes celé vnitřní zápěstí se mi táhne hluboká řezná rána, z jejíchž okrajů mi silně vytéká krev. Dělá se mi při tom výjevu špatně, ale mám pocit, že jsem tak zesláblý, že bych ani neměl sílu svému žaludku ulevit. Všímám si, jak krev ze zápěstí pravidelně pulzuje, takže mám zasaženou tepnu a vzhledem k tomu, že necítím žádné příznaky regenerace, mi je jasné, že to způsobila Lathenie. Právě pomalu, ale jistě umírám a mám strach, že s tím nemůžu nic dělat, protože se stále ztrácející se krví mi ubývají síly a nemohu se pořádně vzchopit.
"Nezajímá mě, jak dlouho mezi vámi tenhle románek trval, Morwen," říká jí chladně a nekompromisně. "Nezáleží na tom, protože skončí tady a teď. A ty moc dobře chápeš proč, nemýlím se snad?"
Převracím se znovu na bok, abych na Morwen viděl. Stojí v cele zády ke stěně. Má svázané ruce pouty, jejichž metr dlouhý řetěz je zapuštěný hluboko do zdi. Hledí přes svůj závoj na Lathenii a chystá se k odpovědi, ale jakmile si všímá mě, hlas se jí ztrácí a mám pocit, že jen stěží zadržuje pláč.
Lathenie se přenáší přímo k ní, chytá ji za bradu a trhnutím stáčí k sobě. "Varovala jsem tě. A přes to jsi riskovala. Ale to nic," její stisk i hlas se najednou mírní a svými klouby něžně přejíždí po Morwenině tváři. "Já ti to odpustím, drahoušku. Přece jenom to není tvá chyba, nemám pravdu? Omámil tě svou velkou mocí. Vsadím se, že tohle celé byla léčka, jak se tě zbavit. Jak mi tě ukrást a poštvat tě proti mně."
"Ne," chraptím ve snaze její slova popřít. "Morwen."
"Je to nepřítel, Morwen. Nemůžeš mu věřit. Nikdy by to mezi vámi nemohlo fungovat. Byla by jen otázka času, kdo z vás by koho zabil první. A on by to udělal. Čekal jen na správnou příležitost, nic víc."
Vidím na Morwen, jak jí ta slova zraňují, protože má strach, že jsou pravdivá. Zároveň ale kroutí hlavou ve snaze držet se vlastního přesvědčení. "Ne, on… To by neudělal."
"Je to nepřítel," opakuje jí Lathenie. "Ať ti namluvil cokoliv, lhal. Ale teď už je to jedno, za chvíli umře a bude po všem."
"Matko, prosím. Já tě prosím. Udělám, co budeš chtít, jen ho nech žít a pusť ho."
Latheniin obličej se opět mění v přísný výraz. Napřahuje ruku a prudce s ní udeří Morweninu tvář. Hned ji ale chytá zpátky, aby se jí Morwen podívala do očí. "Máš pravdu. Uděláš, co budu chtít a uděláš to hned." Vytahuje ze svého opasku dýku, která už je potřísněná mou krví, myslí uvolňuje Morwen z pout a nutí ji vzít dýku do ruky. "Zabij ho."
"Cože?" lapá Morwen po dechu.
"Nepoučila ses snad dost? Jak dlouho tě budu muset držet zavřenou ve tmě a o samotě tentokrát? Chceš se tam snad vrátit?"

Na Morwen jde vidět, že ji Latheniina slova vyděsila. Nemám tušení, o čem to teď přesně mluví, ale mě v tu chvíli přepadává úzkost, rychle jako rána z děla. V hlavě se mi vybavuje dávná Isabelina vize, kde mě viděla mrtvého v kaluži krve a nade mnou stála Morwen s dýkou v ruce. Jestli mě skutečně zabila ona, to nebylo zřejmé, ačkoliv si tím každý z Tribunálu byl jistý. Nikdo z nich ji však už neviděl plakat jako já. Než se výjev rozplynul, všiml jsem si, jak jí z oka stekla černá slza. Doteď jsem si myslel, že to něco znamená. Že mi ta jediná odlišná vteřina naznačila, že vize ukazuje něco jiného, než se na první pohled zdá. Ale teď sám vidím, že Morwen nemá do pláče daleko a v ruce drží tu samou dýku, kterou svírala i ve vizi. Co když se jak vize, tak věštba právě vyplňuje? Mám za pár minut skutečně zemřít? Zabije mě Morwen a naplní tím věštbu, ačkoliv to vůbec nechce? Proto jsem ji ve vizi viděl plakat? Pokud mě nedorazí ona, za chvíli zemřu na vykrvácení určitě.
"Skonči to a já ti tvou zradu odpustím, Morwen," promlouvá k ní Lathenie. "Ulev mu. Bude to mít rychleji za sebou."
Morweniny oči se setkávají s mými a já začínám mít strach a naprostý pocit bezmoci. Celou tu dobu jsem si myslel, že jednám správně. Že jsme snad věštbě zabránili, když jsme se rozhodli nestát se soupeři, ale přátelé nebo… nebo něco více. Ale teď ke mně přichází, třesoucí se rukou svírá dýku a míří s její čepelí mým směrem. Pak se křídly přenáší do mé cely a stojí u mých kolen.
Hledím jí do očí a ona do mých a z jejích pootevřených chvějících se rtů tuším, že by chtěla něco říct. Snad omluvu. Snad vysvětlení, proč to musí udělat. Ale není schopná nalézt slova.
Zesláble pronáším její jméno a ona sklápí zrak. Vrtí hlavou a pevně zavírá oči.
"Udělej to, Morwen," káže jí Lathenie, která nás celou dobu pozoruje.
Morwen, mluvím k ní v myšlenkách. Vzpomeň si, co ti říkala Elizabeth. Ty pravé lidi ve svém srdci poznáš jen tak, když skrz tvé oči uvidí tvou duši.
Vrací ke mně pohled zpátky a zdá se mi, že dýka v její ruce nepatrně poklesla. Druhou ruku zvedá ke svému obličeji a odendává závoj z očí přes hlavu. Vpíjím se do nich a mám pocit, že se na chvíli zastavil čas.
Vím, že jsi mi nelhal, Matte. Ale-.
Tak to nedělej. Nemusíš to dělat.
Musím. Nechci, ale musím. Jinak mi neodpustí.
"Nenech mě čekat, Morwen."
Morwen, jsem jediný, kdo ti může pohlédnout do očí. To musí něco znamenat. Na malý okamžik se zarážím a rozmýšlím se, jestli se rozhoduji správně. Dobrá tedy - udělej to. Ale dostaň se pak do mezisvětí. Nejsem tu ve svém těle. Můžeš mě přivést zpátky.
Její oči se rozšiřují a z pootevřených rtů vydává tichý vzdech. "Matte."
Miluju-.
Tok mého jasného němého vzkazu přerušuje hlasitá rána, která se ještě dlouho silně odráží od tmavých stěn. Způsobuje mi to náhlou bolest hlavy a pískání v uších až tak, že na několik vteřin nejsem schopen vnímat okolí.
Výhled přede mnou se mi zatemňuje, anebo zavírám oči, ani sám nevím. Pronikavé pískání v uších nepřestává a bolest hlavy a malátnost z nedostatku krve sílí. Slyším výkřiky a kovové rány, ale jsou tak tlumené, že si připadám, jako bych byl zavřený ve skleněné kouli.
Pomalu zvedám víčka a rozmlženým zrakem rozpoznávám plameny v úzké chodbě. Pak si všímám známé postavy přímo v mojí cele. Isabela se svým světelným mečem míří před sebe a něco křičí. Uvědomuju si, že před ní stojí Morwen a přepadává mě strach, že Isabela každou chvíli Morwen napadne. Na pár vteřin mi opět padají víčka, a když je otevírám, sklání se nade mnou Isabelin obličej. Slyším její ztlumená slova, která přes hučení v hlavě nedokážu rozeznat. Pak ke mně přibíhá i Jimmy a chvíli na to cítím, jak se mé tělo přenáší. Než však přenos končí, padám do temnoty úplně.

Vnímám příjemné teplo a světlo. Pak mírný vánek, který se mi převaluje přes tvář a vlasy. Ležím v měkké posteli přikrytý slabou dekou a cítím, jak mě někdo hladí po hřbetě dlaně.
Otevírám oči a do plic zhluboka nabírám Athénský ranní vzduch. Stáčím hlavu k dotyčnému, co sedí na kraji mé postele, a bez překvapení zjišťuju, že to je Isabela.
Přestává přejíždět palcem po mé dlani a pomalu vydechuje. "Jak se cítíš?"
Na odpověď jen přikyvuju hlavou, protože mě hned začíná trápit něco jiného než můj zdravotní stav. "Co se stalo?"
Isabela mlčí, jen na mě hledí vyčítavým a zklamaným pohledem, který mi k odpovědi docela stačí. Začínají se mi vzpomínky vybavovat samy a zbytek, který si už kvůli svému bezvědomí nepamatuji, si dokážu dobře domyslet sám.
Do ošetřovny vchází Arkarian se složeným kusem černé látky v rukách. Isabela v tu chvíli vstává z postele, odvrací se ode mě a svižným krokem odchází.
"Isabelo," volám za ní, ale neposlouchá mě a ztrácí se ve dveřích.
Arkarian se za ní také dívá a pak se vrací pohledem ke mně. "Čekají na tebe," říká a rozkládá látku v rukách. Je to černá tunika a dochází mi, že je pro mě. Takže ten, kdo na mě čeká, je celý Tribunál a zřejmě mě chtějí vyslechnout nebo rovnou soudit za zradu.
Hledím na ten kus černé látky a přepadává mě hryzavý pocit viny. Já věděl, že svými činy porušuju pravidla a riskuju všechno, na čem mi záleží. Nějak jsem si ale byl jistý, že z toho vyváznu, že přijdu na způsob, jak všechny přesvědčit, že se v Morwen i věštbě mýlí. Ale zvrtlo se to. Přímo se to podělalo, a i když jsem nechtěl Tribunálu ani nikomu jinému ublížit, sám se jako zrádce cítím. Musím se ale vzchopit. Musím to všem nějak vysvětlit, aby mě pochopili.
Odhodlaně se zvedám z postele a oblékám se do černé tuniky. Arkarian mě mlčky doprovází k zasedacímu sálu a já si cestou promýšlím, co Tribunálu vlastně řeknu. Než však zatlačím na dvoukřídlé dveře, Arkarian mě zachytává za paži a stáčí k sobě.
"Matte, dobře si rozmysli, na čí straně stojíš, než cokoliv řekneš," nemluví nijak vyčítavě, naopak mě svým pohledem spíš prosí. "Už tak jsi dost riskoval všechno, co jsi tu vybudoval. Tribunál sice zuří, ale stále jsi pro nás všechny velmi důležitý. Věřím, že své činy ještě můžeš napravit. Tak prosím, pečlivě zvaž každé slovo."
Nejsem si jistý, jestli tím něco naznačuje nebo mě chce připravit na rozzlobený Tribunál, či jestli svá slova myslí naprosto upřímně a má obavy, že bych mohl být v opravdu velké bryndě a sám neví, pokud mi Tribunál dá ještě šanci. Proto nijak neodpovídám, jen mlčky přikývnu a s hlubokým nádechem pak vcházím dovnitř.
S hlavou mírně sklopenou mířím k připravené židli, ale hned po pár krocích se na vteřinu překvapeně zarážím a zvedám hlavu, jestli tu vůbec někdo sedí. V sále je tak pronikavé ticho, až mi mé kroky přišly hlasité, jako bych procházel prázdnou úzkou chodbou. Mám pocit, že i můj dech se v tichu stíhá odrážet od stěn.
Pokračuju v cestě a pohledem přelítnu po přítomných lidech v postranních lavicích. Jako první si všímám Isabely. Její výraz ve tváři se nezměnil - vyčítavý a zklamaný - ale teď se do něj otiskla i stopa strachu, který se přelévá i na mě. Jimmy sedí hned vedle ní a Arkarian z druhé strany. Jakmile se s jeho pohledem setkávám, Arkarian nabírá vzduch do plic a mírně kývne hlavou do strany. Následuji ten směr a hruď se mi krátce sevře šokem. Z vysoké židle hned vedle členů Tribunálu na mě hledí ustaraná tvář mého otce. Řekli mu o tom a přizvali ho na mé přelíčení. Nebo na účasti sám trval, nevím, každopádně mě s jeho přítomností znovu hryže svědomí.
Všechno, co jsem v tajnosti spáchal, jsem mohl učinit jen díky své velké moci, kterou po otci mám. Učil mě, jak ji ovládat, a radil mi, jak odolávat pokušení využít svých schopností k vlastnímu prospěchu. A přesně to jsem porušil. Nejen že jsem zhřešil snad ve všech zákonech Organizace, které jsem zapřísáhl svou věrnost, ale šel jsem i proti pravidlům mého otce. Zradil jsem jeho samotného a to mě trápí snad ještě více.
Usedám na židli a neodvážím se nikomu pohlédnout do očí. Ticho ještě chvíli trvá a já si jen přeju, abych co nejdříve dostal slovo a mohl se pokusit všechno vysvětlit.
"Matthew," začíná Lorian, "byl jsi obviněn z porušení několika zákonů Organizace. Vzepřel ses Tribunálu. Využil jsi své velké moci a pronikl do Citadely pod krycím kouzlem. Sám a bez povolení ses skrz Citadelu přenesl do Latheniina paláce, kde jsi ohrozil svůj život. Ať už byly tvé důvody jakékoliv, tvé jednání je považováno za zradu. Jsi si toho vědom?"
Tiše a trhaně se nadechuju. "Ano."
"Chceš nám k tomu něco říct?"
Kývu mírně hlavou a teprve teď ji zvedám a krátce si vyměňuju pohled se všemi členy Tribunálu. "Chci. Já-," na chvíli se zarážím a znovu v hlavě přemítám, čím bych měl vlastně začít. "Chtěl bych říct, že jsem nechtěl nikomu ublížit," s těmito slovy se obracím prvně na svého otce a pak k Isabele. "Nikomu z vás." Mám pocit, že se jí lesknou oči od slz a pohled na ni drtí moje srdce na milion kousků. Nesnesu, aby se na mě takhle dívala. Proto stáčím oči zpět k Lorianovi a znovu nabírám vzduch do plic, jako bych doufal, že v okolním kyslíku najdu i stopy odvahy, která mě posilní. "Vím, že jsem jednal proti vám a Organizaci samotné, ale musíte mě vyslechnout. Věštbu i Isabelinu vizi jsme si od samého začátku vykládali špatně. Morwen není můj nepřítel, nechce mě zabít."
Lorian se otáčí stranou. "Arkariane, mohl bys prosím předstoupit a vylíčit nám, co se v paláci stalo?"
Arkarian tam byl taky? Vzpomínám si jen na Isabelu a Jimmyho. Pravda, že jsem už ztrácel vědomí a nebyl jsem schopný plně vnímat. Vybavuju si ale plameny v chodbě a ty mohl Arkarian vytvořit svým bičem z pokladnice.
Arkarian předstupuje do kruhu vedle mě a staví se před členy Tribunálu. "Pronikli jsme s Isabelou a Jimmym přímo do palácových věznic, kde jsme našli Lathenii, Morwen a vážně zraněného Matta. Matt silně krvácel, jeho rány se nehojily a nad ním stála Morwen s dýkou v ruce, přesně jak Isabela viděla před dvaceti lety. V první chvíli jsme se lekli, že jsme přišli pozdě a že se vize vyplnila, ale naštěstí mu nestihla dát poslední smrtelnou ránu. Lathenii jsme zahnali ohněm a Morwen ustoupila. Nechala nás Matta přenést z paláce pryč a zachránit ho."
"A chystala se Matta zabít?"
"Nejsem si jistý-."
"Ano," odpovídám za něj a krátce přivírám oči, protože si uvědomuju, jak si teď protiřečím, a že se toho Tribunál pravděpodobně chytne.
"Před chvílí jsi nám řekl, že tě nechce zabít. Ale zároveň k tomu téměř došlo?" ozývá se lord Pembarin podrážděně.
"Nechtěla to udělat. Lathenie ji nutila a pak… Pak jsem se ji pokusil přesvědčit sám, aby mě zabila."
V sále se ozývají nechápavé hlasy ze všech stran a já jim hned poskytuji vysvětlení: "Nezbývalo mi už moc času. Ačkoliv mám pocit, že Morwen jednou svou částí Lathenii nenávidí, záleží jí na její důvěře. Lathenie jí tvrdila, že pokud mě dorazí, odpustí jí její zradu. Ale pokud že to neudělá, vyhrožovala jí, že ji znovu někam zavře a na dlouho. Nevím přesně, o čem to mluvily, ale na Morwen bylo vidět, že jí to nahnalo strach."
"A proč jsi sám chtěl, aby tě zabila?" ptá se lady Devine.
Teď to přijde. Svěřím se jim se svými pocity a předem se připravuju na prudkou vlnu opovržení.
"Protože… Protože věřím, že mě mohla zachránit z mezisvětí, věřím, že Morwen je má spřízněná duše."
Na dvě vteřiny nastává mrtvolné ticho a ve třetí vteřině se tříští jeden rozrušený hlas přes druhý. Těkám pohledem z jednoho člena na druhého a pevně přitom svírám opěradla židle. Pak se mé oči setkávají s Isabelinou tváří, ve které je zachycen šok a zmatení. Nemůžu se jí divit, ani jsem jinou reakci nečekal. Celou tu dobu se domnívala, že Morwen bude moje zkáza a přitom jí teď tvrdím pravý opak. Stojím si ale za tím.
Lorian jedním mávnutím ruky ukončuje bouřlivé dohady a shlíží ke mně. "Jak si tímhle můžeš být tak jistý, Matte?"
"Cítím to. Scházeli jsme se skrz spánek a meditaci ve společně stvořeném prostoru v našich myslích. Poznali jsme se mimo naše okolní světy, mimo všechno, co známe, a mimo cizí předsudky. Morwen není zlý člověk. Pokud kdy udělala něco špatného, donutila ji k tomu Lathenie. Celý život byla spíš vychovávána jako Latheniina zbraň, než jako její dcera. Ale v hloubi duše je dobrý člověk, já to vím. Viděl jsem to. A kromě toho jsem jediný člověk, kdo jí dokáže pohlédnout do očí, aniž by v nich zahlédl svůj největší strach, jako jste ho v nich spatřili vy všichni. Já ji v Isabelině vizi viděl plakat a v jejích očích můžu spatřit pouze krásu a život. Jaké jiné vysvětlení pro to máte?" mířím s dotazem ke všem členům včetně mého otce, ale ani jim moc prostoru k odpovědi nedávám. "Miluju ji. Je mojí spřízněnou duší."
Na krátký okamžik znovu nastává ticho. Je vidět, že by mi někteří rádi odporovali, ale sami by mi nedokázali vysvětlit, proč jako jediný snesu Morwenin pohled a proto raději mlčí.
"Dejme tomu, že tvé pocity jsou pravdivé," promlouvá lady Arabella. "Zdá se, že tentokrát jsme stihli reagovat na Isabelino varování včas, díky čemuž se vize nevyplnila úplně a ty jsi naživu. Ale nesmíme zapomínat na text věštby, který jasně tvrdí, že jeden z vás musí zemřít."
"Zatím se všechna tvrzení vyplnila," doplňuje ji lady Elenna souhlasně a lady Arabella dál pokračuje: "I pokud skutečně jste spřízněné duše, v ničem nám to nedává jistotu, že to změní poslední řádky věštby."
Zamračeně sklápím zrak a přemýšlím. Vybavuju si tu část věštby, o které lady mluví: Vůdce s čistým srdcem a černá labuť, srdce a rozum svedou souboj svůj. Jeden dýchej, druhý mrtvý buď, však naposled ta slova zopakuj. Pak si v hlavě znovu přehrávám, jak se ke mně Morwen blížila s dýkou v ruce a se slzami v očích. Jak bojovala sama se sebou - se svým srdcem a rozumem - a pokud by mě Isabela s Jimmym a Arkarianem nepřišli zachránit, zemřel bych. Věštba by se tím pádem vyplnila.
"A co když už není co změnit?" pokračuju ve svých myšlenkách nahlas. "Co když tím, že mě zachránili, zabránili vyplnění vize ale zároveň věštby? Isabela mě přece ve vizi viděla už mrtvého, ale stihla přijít včas, aby se to nestalo. Co když o tom samém okamžiku, kdy mi zbývalo posledních pár minut, mluvila i věštba ve svých konečných řádcích? A mojí záchranou prostě… skončila?"
"I kdyby ano, co bys chtěl dělat?" ozývá se lord Pembarin znovu. "Dál byste se scházeli ve vašem smyšleném světě? Dál bys riskoval, že jednou by Lathenie Morwen přesvědčila, aby tě oklamala a zabila? Dřív nebo později by k tomu jistě došlo! Sám jsi říkal, že Morwen záleží na tom, aby jí Lathenie důvěřovala, což je pochopitelné, protože ona ani nemá kam jinam jít. Pokud by zvolila tebe, zaplatila by za to a přesně proto tě chtěla zabít, jak jsi nám řekl. A pokud by se jí podařilo proniknout do mezisvětí a zachránit tě, bylo by to k ničemu, protože by se všechno jen zopakovalo!"
Pevně svírám pěsti a neovladatelně vyskakuju ze židle. "Copak to nechápete? Ona Lathenii nechce sloužit a všechno, co kdy pro ni udělala, si vyčítá. Pokud by mohla, nechala by toho. Kdybychom ji dostali na naši stranu, byla by-."
"Co prosím?"
"Pomátl ses na rozumu?!"
"Nepřijatelné!"
"Ticho!" vykřikuje Lorian přes všechny protesty chladně a přisává tak každého pevně do svých míst. I mě to nutí si sednout zpátky do židle a neodvážím se ani otevřít pusu, dokud nesmrtelný nepromluví. Jeho hlas je naštěstí už o něco mírnější: "Pokračuj, Matthew."
Na krátký okamžik sbírám odvahu a zvedám pohled do Lorianových očí. Chci, aby viděl, že mluvím pravdu. Chci, aby pochopil, že jsem nic z mých činů nezamýšlel jako vzdor proti Organizaci. "Můj pane, lituji svých činů. Lituji, že jsem vám zatajil své plány, že jsem využil své moci a sám se dostal do Latheniina paláce. Ale pochopte prosím, musel jsem znát pravdu. Dvacet let si všichni lámeme hlavu nad věštbou a ptáme se, jestli zemřu nebo ne. A když jsem Morwen potkal, všechno se zdálo být jinak," přesouvám se pohledem i k ostatním členům. "V ten večer, kdy Morwen s vojáky zaútočili na Arkarianovo sály, byl plán jak mě vylákat ven. Měla mě tam najít a zabít."
"To ti řekla?" ptá se královna Brystianne.
"Ano. Isabela se mě tehdy snažila bránit, ale Morwen se jí jednoduše zbavila tím, že si z tváře sundala závoj a podívala se jí do očí. Když jsem se do nich pak podíval já, nic se nestalo a to Morwen zmátlo. A pak mě poznala. Pamatovala si mě z toho dne, kdy se narodila. A potom zavelela k ústupu. Když jsem se jí později ptal, proč to udělala, řekla, že nemohla zabít prvního člověka, který se může podívat do jejích očí a nevykřikne hrůzou, aniž by se aspoň nepokusila konečně dozvědět, proč se celý život musí vyhýbat jiným pohledům. Dokážete si vůbec představit, jaké to musí být nosit od mala závoj přes obličej, aby se vám nikdo nemusel dívat přímo do očí, které ani nechcete mít?" Zatímco pokládám svou otázku, dívám se z každého člena Tribunálu na druhého, na Loriana, mého otce, Jimmyho, Isabelu a Arkariana a zase zpět. "Morwen se sice narodila Lathenii, má pro mnoho lidí děsivé oči, ale není to zrůda. Morwenina duše září hluboko v jejím zatemnělém nitru a pokud jí dáme šanci, může být lepším člověkem. Nahlédněte do mé mysli a nechte mě vám ukázat, kým Morwen skutečně je."
Nastává minutové ticho, kdy se členové mezi sebou očividně v myšlenkách domlouvají. Zkoumám jejich výrazy, ze kterých se snažím vyčíst, jaké mají pocity z mých slov. Většina tváří je klidná, jen pár z nich, včetně té Pembarinovo, se stále mračí. Pevně ale doufám, že je mé vzpomínky přesvědčí v opak toho, co si o Morwen celých dvacet let mysleli.
Pak se ke mně Lorian obrací a kýve hlavou. "Prosím, Matthew, ukaž nám, co máš na srdci."
Zhluboka se nadechuju, zklidňuji svou rozbouřenou mysl a soustředím se jen na své vzpomínky s Morwen. Pouštím ostatní do své hlavy a přehrávám jim naše společné chvíle, kdy jsme se poznávali. Jelikož to jsou moje vzpomínky, tak všichni v nich dokonce mohou pohledět do jejích očí a já jim přímo s radostí předvádím, jak krásné vlastně jsou. Ukazuju jim, jak okouzlená byla, když jsem její sněžnou pláň přeměnil na barevnou travnatou krajinu s jezerem a vodopádem. Jak jsme leželi v trávě a hledali v mracích obrazy a jak se smála, když si moje iluze lva snažila získat co nejvíce její pozornosti. Ukazuju jim naše rozhovory, kdy jsme sdíleli stejné pocity. Znovu slyším Morwen říkat: Také o tobě nepřemýšlím, jako o nepříteli… Byl jsi ke mně upřímný, měla bych ti to oplatit… Vychovala mě, abych ji milovala, a abych se smířila s tím, že mou lásku nikdy nebude opětovat tak, jak bych si asi přála… Ještě nikdy se mě nikdo takhle nedotkl… Smím tě obejmout?... Měla jsem ji moc ráda. Učila mě číst a psát a vyprávěla mi příběhy před spaním… Sice se mi bez závoje nemohla podívat do očí, ale nebála se jich tak, jako ostatní. Pamatuji si, jak mi říkávala, že jsem krásná, a že se za své oči nemám stydět nebo se nenávidět… Matka si ale všechno jednoduše přečetla v mé hlavě, rozzuřila se a nechala ji popravit… Já ale nevím, co je to láska, Matte… Chci, abys odešel, Matte, ale protože mi na tobě záleží a nechci, aby se ti něco stalo… Já jí pokaždé odpovídám a přehrávám jim k tomu stále scény, aby viděli její upřímnou tvář. Těsně před tím, než jsme se s Morwen v jejích komnatách políbili, směřuji své vzpomínky ještě na scénu ve věznici, kde se Morwen snažila Lathenii přemluvit, aby mě nechala žít. Pak tok svých vzpomínek pomalu zastavuji a zvedám svůj pohled.

 


Komentáře

1 Adam Adam | 19. ledna 2016 v 20:12 | Reagovat

ehm, 5 hvězd? kde máš absolutní top? :-O

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 19. ledna 2016 v 22:02 | Reagovat

[1]: 5 hvězd bude muset stačit :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama