The one that got away (Nicholas a Nicole) II. - FanFiction

14. prosince 2015 v 22:48 | Nancy |  FanFiction
Tak přináším druhou a poslední část povídky s Nicholasem a Nicole a jak jsem se už zmiňovala, tentokrát z Nickyho pohledu. Nebudu vás opět zahlcovat nějakou dlouhou předmluvou a jen ještě upozorním na anketu pod článkem, kde můžete povídku zhodnotit, jako vždy. Příjemné čtení přeji :)

Tiše číhám v tmavém koutě blízko dveří, ze kterých za chvíli vyjde člověk, kterého mám zabít. Bude to snadný, vidím skrz stěny, takže si můžu přesně načasovat okamžik, kdy tohoto kongresmana překvapit a rychle se vypařit. Nejraději bych se ale vypařil hned. Nesnáším tuhle práci. Nechci zabíjet lidi. Ale nemám na výběr.
Aspoň tu nemusím být nějak dlouho. Rychle splním svůj úkol, a pak se vrátím domů za Nicole. Spí hned vedle mě a já se tím aspoň budu moct uklidnit a přijít na jiné myšlenky.
Uslyším vzdálené cvaknutí dveří a přinutí mě se přikrčit ještě víc. Zrakem proniknu skrz stěny a spatřím kongresmana, jak pomalu míří ke dveřím, na které číhám. Rozhlédnu se ještě kolem sebe a vydám se ke dveřím. Pevně uchopím rukojeť svého kordu a zhluboka se nadechnu. Dveře se otevřou, chodbou se ozve pár kroků, které hned zarazí prudký nádech.
"Promiňte," zašeptám a vytrhávám čepel z jeho zad. Opatrně ho pokládám na zem a nechávám ho opřeného o zeď. Ještě trochu se cuká, oči má doširoka otevřené a s námahou lapá po dechu. Netrvá to ale dlouho a všechny svaly mu povolí. Dřepím u něj až do té chvíle. Zavírám mu víčka a s povzdechem se zvedám na nohy.
Najednou zaregistruju tiché, rychlé a strašně blízké kroky. Zamrazí mě v zádech hrůzou, ale ani se nestačím otočit a žebry mi projede ostrá čepel. Zalapám po dechu, prohnu se v zádech a vytřeštěným zrakem zírám do stropu. Pak pomalu skloním hlavu ke své hrudi a spatřím v ní špičku čepele od mé krve. Nevěřícně na ní koukám a z hrdla se mi vydere chraplavý výdech.
Útočník ze mě vytrhává svou zbraň a mně v tu chvíli ochabují nohy. Padám hned vedle své oběti a stále s vytřeštěnýma očima hledím před sebe. Nemám tušení, kdo je mým útočníkem. Ani ho v šeru nemám moc šanci poznat. Ale i když si naproti mně sedá do dřepu a hledí mi do tváře, nedokážu se na něj soustředit. Jako bych ani před sebou neviděl jeho obličej, ale Nicolin. Vidím před sebou Nicole a má strach. Volá mě, ale její hlas téměř neslyším. Chytá mě za ruce, ale jen proplouvají těmi jejími. Vzdaluje se mi a já s tím nic nemůžu udělat. Mizím v bílém světle a pak nastává tma.

Nechápu, co se děje. Zmatením brouzdám ve tmě a začíná se mě zmocňovat strach a panika. Pak mi cosi přikáže, Otevři oči a já tak učiním. Tma zmizela. Nahradilo jí tlumené, zšedivělé světlo, které mi dodává pocit zimy. Až teď mi dojde, že ležím na zádech a hledím do šedivé oblohy. Sedám si a rozhlížím se kolem. To, co vidím, mi nahání hrůzu. Všechno vlastní odstíny šedivé barvy. Ani rostliny v sobě nemají kousek zelené, která by jim dodávala trochu života. Ze všeho tu mám pocit, že je mrtvé. Ale co mi nahání ještě větší hrůzu, jsou ty znetvořené bytosti, co všude kolem vidím. Kreatury lidí, zvířat a hmyzu zároveň. Všemožně zdeformované končetiny a části těl. Hrozivé skřeky, které vydávají a hlavně ty hladové pohledy, ze kterých mám pocit, že všechny patří mně.
Rychle se zvedám a znovu se rozhlédnu kolem sebe, tentokrát v naději, že najdu možnost nějakého úniku či úkrytu. Slyšel jsem o tomhle místě. Je to mezisvětí. Místo, kam se dostanou ztracené duše a bloudí tu ve snaze nalézt bílý most, za kterým se nachází cesta k věčnému odpočinku. A teď tu jsem i já. Protože-… Protože jsem mrtvý.
Najednou jako by mi bylo jedno, kde jsem se právě octl. V očích mě zaštípnou slzy a zdrceně klesám na kolena. Hledím před sebe a nevěřícně kroutím hlavou. To ne. To se nemělo stát. Co teď bude? Co teď bude s Nicole? Proboha ne. Ona spí vedle mě. Probudí se vedle mého mrtvého těla. Ne, jen to ne. Prosím… A koho vlastně prosím? Kdo tohle může ovlivnit? Mohl by vůbec někdo?
Z myšlenek mě vytrhává ruka položená na mém rameni. Leknutím sebou škubnu, prudce se zvedám na nohy a otáčím se. Pohled na osobu mi vyráží dech a chvíli nejsem ničeho schopen.
"Ni-Nicole?"
Stojí tu přede mnou, na tváři se jí objeví lehký úsměv a popojde krok ke mně. "Nicholasi…"
"Co tu-… Co tu děláš? Přece-."
"Cos to provedl, Nicholasi?" ptá se mě a já se nechápavě zamračím. "Cos to provedl? Zabil jsi člověka. A ne jen jednoho, viď?"
Nechápu, co se to děje. O krok před ní ustoupím a chci něco říct, ale ona rázným krokem přistoupí přímo ke mně a silně do mě strčí. "Tys mi lhal! Lhal jsi mi! Celé ty měsíce!" začíná na mě křičet a znovu do mě strčí. Jsem naprosto v šoku. Nikdy jsem Nicole takhle neviděl a nevím, co mám dělat. "Slíbili jsme si, že si všechno budeme říkat. Copak na to jsi zapomněl? Ty lháři! Zabíjíš lidi. Jsi vrah! A zbabělec! Nenávidím tě! Slyšíš?" křičí a najednou na své tváři cítím silný úder, jak mi vráží facku. "Nenávidím tě!"
Ustoupím od ní pár kroků a s naprostým šokem jí hledím do tváře. Do té nenávistné tváře, kterou bych si u Nicole ani nedokázal představit. Nemám tušení, co se to tu děje, ale začínám si být jistý, že tohle není Nicole. Pořád na mě něco křičí a já se rozhoduju utéct před tím bludem. Utíkám rychle, i když nevím kam. Rozhlížím se kolem a před sebe a snažím se najít něco - cokoliv, co by mi mohlo poradit, kudy se vydat, nebo co vůbec dělat.
"Nicholasi!" uslyším najednou známý a naléhavý hlas, který mě nutí zastavit.
"Nicholasi! Pomoc!" Je to Rachel. A je někde blízko. Ohlédnu se dokola, a pak jí spatřím. Leží na zemi. Z nosu i z pusy jí teče krev a nehty zarývá do země, jak se snaží utéct vychrtlé příšeře, která požírá její nohu. "Pomoz mi!" křičí zoufale a já k ní rychle přibíhám. S rozběhem se svižně napřahuju a silným kopem příšeru odkopnu stranou. Naštěstí Rachel pouští, tak si k ní rychle klekám.
"Rachel! Jsi v pořádku? Jak jsi-," zarážím se, když vidím, jak se s jejím tělem začíná dít něco divného. Je ke mně otočená zády, tak jí otáčím a zděšeně vyskakuju zpátky na nohy. Její tvář se naprosto mění v odpornou zrůdu a tělo se jí pokřivuje do neforemných tvarů. Vyjíždí po mě kostnatou rukou, při čemž se jí z potrhaných rtů dere hrozivý skřek, a já před ní rychle ustupuju. Chvíli jí ještě stále zděšeně pozoruju a pak zase utíkám, jak nejrychleji můžu.
Musím odtud pryč. Tady nemůžu zůstat nebo z toho zešílím. Po nějaké chvíli se zastavuju a rozhlížím se kolem sebe. Potřebuju vidět větší okolí. Rozhlédnout se z nějakého kopce nebo stromu. Hlavně odtud zmizet!
Vbíhám směrem do lesa a prodírám se hustými větvemi. Snažím se moc neohlížet a ignorovat okolní zrůdy, které se v lese schovávají. Trvá to několik minut, než se začnou mezery mezi stromy rozšiřovat a já se opět ocitám na volnějším prostranství. Jsem na louce obklopené hustými lesy jako ten, ze kterého jsem zrovna vyběhl. Kousek ode mě se louka zvedá do kopce a já se rozhoduju na něj dostat. Běžím a po chvíli se z kopce rozhlížím po okolí. Chvíli se mi zdá, že odtud nezahlédnu žádnou řeku, ale potom si všímám jedné části lesa, ve které se klikatí dlouhá mezera mezi stromy. To vypadá jako řeka. Tam bych mohl najít bílý most.
Znovu se rozbíhám směrem k tomu lesu a naděje, že tam najdu cestu ven z tohoto světa, mi přidává ještě na rychlosti. Na pozornosti ale očividně ne, protože zakopávám o kořen stromu a padám tvrdě na zem do popadaného šedého jehličí. Tiše zakleju, zvedám se, ale zarážím se hned při prvním kroku. Přede mnou stojí zase Nicole, ale tentokrát mi pohled na ní nahání hrůzu. Šaty má celé potrhané a špinavé. Ruce, obličej i nohy má od krve a celá se třese.
"Nicky," pronáší tiše a z očí jí stečou slzy. "Pomoz mi."
"Ne, už ne. Prosím…," mumlám si pro sebe a zoufalým pohledem hledím na zmučenou Nicole.
"Pomoz mi, Nicky. Prosím."
Pevně semknu rty, zakroutím hlavou a rychle jí obíhám. Stále jí ale slyším volat a čím víc se vzdaluju, tím víc jsou její nářky nesnesitelnější: "Kam to běžíš? Neopouštěj mě. Prosím! Vrať se! Nicky! Pomoz mi! Prosím!"
Mám pocit, že od ní musím být už docela daleko, ale její hlas se vůbec neztišuje. Jako bych ho měl přímo v hlavě a stále zoufale naříkal. Zastavuju se, silně vrtím hlavou a zacpu si uši. Stále Nicole ale slyším. Ohlédnu se, ale nevidím jí. Nářky ale nepřestávají.
"Dost! Už dost!" křičím a zkouším se dávat znovu do běhu. Nedá se to ale snést a se zacpanýma ušima se znovu zastavuju a klesám na kolena. "Dost! Přestaň! Prosím, už dost!" Nepomáhá to. Stále mi v hlavě naříká, a když zvedám pohled, znovu ji vidím. Plíží se ke mně a dva metry přede mnou padá na zem. Strašně pláče a naříká bolestí. Chytá se za hlavu a z pusy, nosu, očí i uší jí začíná téct krev. Ten pohled je snad ještě nesnesitelnější, než ty její nářky a já se zmůžu jen na zoufalý křik. Pevně zavírám oči, svírám dlaně k uším a opírám si čelo o zem. A stále křičím.
-
Prudce otevřu oči a nechápavě se koukám kolem. Ve vteřině si uvědomím, co tu dělám a proč ležím na zemi. Po Nicole nejsou ani stopy, ani po žádném jiném bludu, a tak se s lehkým oddechem zvedám na nohy. Nějak ale nemám sílu běžet, tak se jen pomalu ploužím kolem stromů a unaveným zrakem hledím před sebe. Po nějaké době vycházím z lesa na louku, a když se rozhlédnu, dochází mi, že odtud jsem přišel. Nespokojeně se zamračím a vydávám se zpátky do lesa. Trvá mi snad celou věčnost, než se dostanu na jeho druhou stranu. Pro mou úlevu můžu vidět řeku. Most tu ale není, a jakmile se zastavuju u kraje řeky, přemýšlím, na jakou stranu se vydat. Nakonec se rozhoduju, že půjdu po proudu řeky. Cesta trvá ale hrozně dlouho a s každým dalším krokem mám obavy, že jsem se měl vydat na druhou stranu. Zastavím se a ohlédnu se za sebe. Pak na cestu před sebou a zase zpátky. Nakonec stále pokračuju v cestě a v duchu se modlím, abych za chvíli došel k mostu.
Nesmím zaváhat. Musí tam být. Musím odtud pryč. Ubíhají vteřiny. Minuty. Hodiny. Možná dny. Přestávám mít o čase pojem. Padám na zem únavou a po nějaké době se zase zvedám. Vteřiny, minuty, hodiny. Mám pocit, že jsem ztratil i sebe a kdyby řeka ostře zahnula přímo přede mě, asi bych do ní spadl.
Pak najednou jako by se ve mně cosi vzbudilo opět k životu a probudilo mě to z hlubokého a dlouhého bdění. Párkrát zamrkám, zhluboka se nadechnu a zamžourám zrakem před sebe. V tmavých šedých odstínech cosi zazáří a upoutá mou pozornost. Znovu trochu zamrkám a zrak se mi zaostří. Je to ono. Je to bílý most. A už je tak blízko.
Z posledních sil se rozbíhám a po pár krocích dokážu i zrychlit. Neohlížím se, aby mě nechtělo ještě něco zastavit. Běžím přímo a po minutě se zastavuju před okrajem mostu. Hledím na něj s úlevou, ale zároveň jsem nervózní. Nevím, co mám očekávat z toho druhého konce mostu. Zároveň mě napadá myšlenka, že až most přejdu, bude to definitivní konec s mým životem. Definitivní rozloučení s Nicole. Možná jen dočasné sbohem. Možná se s ní jednou zase potkám. I kdyby za několik desítek let, raději tam na ní budu čekat, než zůstat tady s bludy v její podobě, které mě jen ničí.
Zhluboka se nadechnu a udělám krok. Pak další. A další. A s každým dalším krokem záře z mostu sílí a houstne přímo na cestě přede mnou. Přitahuje mě. Zahřívá. A jakmile do něj vcházím, zalévá mě hluboký pocit úlevy.
Najednou vidím barvy. Několik barev. A je to krásný pohled. Hledím na nádhernou krajinu, o které by se mi ani ve snu nezdálo. Rozhlížím se do všech koutů a nesmírně si to užívám, protože vím, že teď už nenarazím na žádnou zrůdu nebo blud. Pak se ale otáčím, abych se podíval i za sebe a spatřím Nicole. Leknutím trochu ucuknu a začínám v hlavě panikařit, že mě ty bludy asi budou pronásledovat už navždy. Tahle Nicole ale nevypadá nijak zraněně, ani rozzlobeně. Ve tváři má pohled plný obav. Takový jsem u ní vídal před jejím vystoupením, nebo když byla nervózní z prvního setkání s mými rodiči. Hledí na mě s dlaněmi sepnutými na hrudi a přes svůj strach ve tváři se na mě lehce usměje.
"Ahoj, Nicky."
Dlouhou chvíli mlčím, protože mám stále obavy, že je to jen nějaký další blud a nevím, co mám říct nebo udělat.
Nicole mizí úsměv z tváře a smutně sklápí hlavu. "Já vím. Nečekal jsi mě tu, viď? Já-… Promiň," zvedá ke mně uslzené oči. "Mrzí mě to."
Tohle se mi přestává líbit. Začíná mě přesvědčovat, že ona není žádný blud, ale to by tím pádem znamenalo, že…
Postoupím k ní pár kroků blíž a těžce polknu. "Co se stalo?"
Popotáhne, setře si slzy a znovu sklopí pohled. "Já jsem to takhle nechtěla. Ale… Já nevím. Jako bych to nebyla já. Byla jsem zoufalá. Šla jsem… Šla jsem po kolejích a já… Já jsem… Já…"
Zděšeně jí pozoruju a do očí se mi hrnou slzy. "Ty jsi mrtvá?" ptám se sotva slyšitelně.
Rozpláče se, přikývne a vpadne mi do náruče. Chvilku jen zaraženě stojím a snažím se vstřebat ten fakt, kterému nemůžu vůbec uvěřit. To by bylo asi to poslední, co bych čekal.
"Mrzí mě to. Hrozně mě to mrzí. Promiň," omlouvá se s pláčem.
Z hrudi se mi dere trhaný výdech, z očí mi steče pár slz a pevně ji k sobě přitisknu. "To nic. Neplakej." Hladím jí po vlasech a po chvíli ji od sebe trochu odtahuju. Jemně jí zvednu bradu a palcem setřu slzy z tváře. "Ty mi promiň. Měl jsem ti to říct dřív, než… Probudila ses vedle mě. Nedokážu si ani představit, co to pro tebe muselo být. Měl jsem být opatrnější. Kdybych byl, mohli jsme pořád oba žít. Je to moje vina. Promiň." Nepamatuju si, kdy jsem naposledy brečel. Každopádně před Nicole je to asi poprvé. Klekám si na zem a Nicole si kleká hned se mnou. Pevně mě objímá a hladí po zádech.
"Já to vím. Já vím, co se stalo. Už mi to řekli. A nezlobím se na tebe, Nicky." Teď odtahuje ona mě a položí mi ruce na tváře. "Myslela jsem, že už tu budeš. Ale řekli mi, že jsi v tom mezisvětí a hledáš cestu sem. Byl jsi tam měsíc."
"Měsíc?" ptám se překvapeně. "Ty jsi tu už měsíc?"
Kroutí hlavou. "Ne, to ne. Jen dva dny. Ale ten měsíc, co jsem ještě byla-… Co jsi byl pryč, byl hroznej. Děly se se mnou strašný věci, Nicky. Nemohla jsem to vydržet," kroutí hlavou a setře si další slzy z tváří. "Nechtěla jsem to takhle ukončit, už kvůli rodině, ale-."
"Tak proč jsi to udělala?" ptám se ji a možná trochu vyčítavěji, než jsem chtěl. "Kdybych tomu mohl zabránit, nikdy bych nedopustil, aby sis kvůli mně vzala život."
Nicole z očí vytrysknou další slzy a trochu zavzlyká. "Já vím. Já jsem to ale nemohla ovládnout. Nepřemýšlela jsem. Já jsem… Já jsem bez tebe nedokázala žít." Zvedá ke mně prosebný pohled a chytá mě za paže. "Nicky, prosím, nezlob se na mě. Já vážně nechtěla. Snažila jsem se dát dohromady celý ten měsíc, ale vůbec se to nezlepšovalo. Pořád jsem jen brečela. Křičela jsem… nesmysly. Křičela jsem na rodiče i na Sandru. Nechodila jsem do školy a pořád jsem jen viděla tebe, jak tam ležíš a nedýcháš-."
"Bože," pronáším šeptem, rychle jí zastavuju v mluvení a znovu jí k sobě pevně tisknu. Zavřu uslzené oči a schovám obličej do jejích vlasů. "Už je dobře, Nicole. Jen klid. Už jsme zase spolu."
Její stisk se zpevnil a do svých vzlyků se lehce zasmála. "Nezlobíš se na mě?"
"A proč? Protože mě tak moc miluješ?"
Zvedá hlavu a na jejích mokrých tvářích se zvyšují koutky úst. Úsměv jí opětuju, pohladím jí po tváři a políbím ji.
Nikdy nepřestanu litovat toho, co se stalo. Kdybych neselhal na výpravě, Nicole by si nikdy kvůli mně nevzala život. Asi se za to nikdy nepřestanu cítit vinen. Pro její rodinu to musí být hrozná rána a ani si nechci představovat, jak to u nich doma asi vypadá. Nechci si představovat svoje rodiče, když se dozvěděli o mojí smrti a nechci v hlavě vidět ani Rachel reakci. Nikdy mi nepřestanou chybět. Ale jak tu Nicole u sebe držím, i když jsem se už pomalu smiřoval, že jí možná nikdy neuvidím, jsem na druhou stranu šťastný, že ji tu mám, a že nás ani smrt nedokázala rozdělit.
 


Anketa

Hodnocení - The one that got away

* * * * *
* * * *
* * *
* *
*
-

Komentáře

1 Heli Heli | 15. prosince 2015 v 17:15 | Reagovat

to je tak smutný :(
ale úžasný

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 15. prosince 2015 v 20:24 | Reagovat

[1]: Já vím, pardon :D Ale děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama