The one that got away (Nicholas a Nicole) I. - FanFiction

11. prosince 2015 v 11:07 | Nancy |  FanFiction
Tak jo, nevím jak vám, ale mně už se mnou došla trpělivost. Přísahám, že mám tu povídku otevřenou skoro každý den a fakt jsem už skoro u konce, ale zatím se mi podařilo vždycky napsat jen pár vět a pak šmitec, nebo jsem musela dělat něco jiného. Takže mezitím, než Věštbu konečně dopíšu, jsem se rozhodla sem přidat další povídku z jiného soudku.

Tato povídka má dvě části a objevují se v ní postavy, se kterými jsem vás už seznámila v předešlé povídce o Rachel a Nicholasovi, kteří se shodou nepříjemných okolností a z nelibosti své vůle dostali do Řádu Chaosu. Pokud jste příběh nečetli, můžu vás odkázat rovnou na první část zde :)
První část této povídky ovšem vypráví pro vás neznámá postava jménem Nicole (omlouvám se za shodu jmen s Nicole z Pouta. Popravdě už si ani nepamatuju, proč jsem ji tak pojmenovala, protože tohle není ta samá Nicole. Asi jsem byla líná na vymýšlení dalšího jména, nebo nevím :D) a s ní se ocitáme o pár let od našeho posledního setkání s Nicholasem a Rachel později, plus mínus 7 let. Za tu dobu se toho událo dost a já původně myslela, že z té doby taky napíšu povídku, abych vás s tím seznámila, ale nedostala jsem pořádný nápad, takže vám teď povím, co k této povídce potřebujete vědět a co by vás mohlo zajímat:

Jak Rachel, tak Nicholas se časem odstěhovali do Angel Falls, jako spoustu jiných členů z obou stran. Nevěděli o sobě, a přestože bydleli ve stejném městě a dokonce mnohem menším než Brisbane, kde žili původně, nepotkali se někde na ulici, nýbrž se po pěti letech setkali na výpravě, kterou spolu museli spáchat. Jakmile úkol splnili, sešli se ještě v tu noc v jednom AF baru a o všem si povyprávěli, přičemž Rachel oznámila ze všech novinek asi tu největší. Je vdaná a dokonce má i syna. Nicholas se bohužel ale i dozvěděl, že Rachelin táta Cal je už dva roky po smrti.
Znovu byli spolu a už se nehodlali nechat jen tak rozdělit. Scházeli se jako dříve a při jednom společném nákupu koblih jim do košíku omylem spadla nějaká dívka a polila se při tom mlíkem, které zrovna z láhve cestou k pokladně upíjela. Ano, takto se s Nicole poprvé potkali, a jelikož jim bylo Nicole líto, když viděli, jak trapně se cítí, pozvali ji na jejich koblihový piknik. Nicole koblihy miluje, takže souhlasila, strávili spolu odpoledne a skamarádili se. Na první pohled bylo vidět, že Nicole je velmi stydlivá, ale moc milá, přátelská a ke svým osmnácti letem krásně a dětsky spontánní. A kromě toho byla i moc hezká a ke své malé výšce roztomilá. Zjistili i že má se třemi kamarády malou školní kapelu, kde zpívá, s čímž Rachel s Nickym zavzpomínali na svá školní léta a jejich kapelu. Nickymu se Nicole zalíbila a scházeli se spolu častěji. Poznali se více a zamilovali se do sebe. Oba se ale báli si to říct a Nicole se rozhodla vyjádřit své city skrz písničku, kterou napsala. Byl to duet pro ni a pro Nickyho a v ten den, kdy se odvážila ji Nickymu zazpívat, se konečně dali dohromady.
I přes to, jak spolu byli šťastní a jak moc Nicky Nicole miloval, se jí nikdy neodvážil přiznat, že je součástí jednoho druhého světa a už vůbec netušil, jak by jí měl říct, že patří na tu zlou stranu. Proto tento fakt zachoval tajemstvím.


Takže-... Hhh! KECÁM! Já vím, proč jsem tuhle Nicole pojmenovala Nicole a dokonce jsem si tím i vzpomněla, jak mě napadlo napsat tuhle povídku, nad kterou jsem si poplakala klávesnici. Já vám Nicole můžu přímo představit v tomto videu: www.youtube.com/watch?v=BA2c-VIx-0c Nicole si přesně představuju jako Megan Nicole a jak jste si právě mohli všimnout jejího podobně znějícího příjmení, napoví vám to, kde jsem asi jméno Nicole vzala :D :D :D A tahle písnička ve skutečnosti (jejíž název nese i jméno této povídky a proč, to i pochopíte, až to přečtete) mě donutila tohle napsat. Úplně si pamatuju i kdy. Měli jsme zrovna kreslení ve škole, já u toho poslouchala písničky, skočilo mi tam toto a BUM! Začala jsem příliš přemýšlet a ani toho modela nedokreslila, protože jsem musela psát. Po zbytek dne mi bylo dost smutno popravdě :D A až si to přečtete, tak pochopíte proč.
Takže už přestanu mluvit a nechám vás hezky číst. Snad se bude líbit a nezapomeňte, že bude ještě druhá část a z pohledu Nicholase ;)

Slovo za slovem. Verš za veršem. Padá kapka a barva pera se rozpije v malé skvrně rozmočeného papíru. Trochu zamrkám a setřu si slzy z tváří dřív, než na papír dopadnou další. Není to poprvé, co pláču u psaní textu písničky. Tohle je ale jiné…
Ne že by pláč byl u mě neobvyklý. Pláču poměrně často ať už smutkem nebo štěstím. Snadno mě dokáže cokoliv rozplakat. Smutné nebo dojemné scény z filmů, ano, to je nejčastější. Ale já brečím i nad věcmi, nad kterými normální člověk nepláče. A to doopravdy - já se dokázala rozbrečet i u učení z dějepisu o druhé světové válce, když jsem četla, kolik lidí ve válce zahynulo a jak. Asi proto jsem z té látky vždycky dostávala špatné známky, protože jsem se jí nikdy nedokázala doučit do konce.
Častěji mi z očí ale tekly slzy štěstím. O to se většinou dokázal postarat Nicholas. Když mi dal první pusu - a jen na tvář - brečela jsem. Když jsem uslyšela naší společnou nahranou písničku - brečela jsem. Když mi koupil plyšovou pandu v životní velikosti - brečela jsem. Když mi splnil sen a zařídil nám výlet a mohla jsem si chovat koaly - ach bože, to jsem přímo řvala. Když mi řekl, že mě miluje - brečela jsem.
Tolikrát mě rozbrečel. A nikdy ne smutkem. Plakala jsem jedině štěstím, že jsem potkala někoho, jako je Nicky. Věděla jsem, že mi dělá radost rád. Sám mi to říkal, že když mě může udělat šťastnou, je šťastný i on. A mně přitom stačila jen jeho přítomnost. S ním jsem byla vlastně nejšťastnější.
On byl jediný, před kterým jsem se vůbec nestyděla zpívat. Jediný, kterému jsem mohla říct úplně cokoliv a mít u toho jistotu, že mě pochopí. Byli jsme stejní a přitom mě zároveň doplňoval. Můj přítel, můj nejlepší kamarád. Můj ochránce a zachránce. Má inspirace a energie. Má láska…
"Je pryč," dokončuju své myšlenky polohlasem. Má hlava padá na složené ruce na stole, na jejíž desku hned dopadají velké kapky slz. Vsakují se do papírů a do mých rukávů. Mé tělo se chvěje chladem, ale tváře mi hoří. Oči se stále plní slzami a své vzlyky už nedokážu ovládat. Je to tu znovu. Další záchvat pláče. Ani už je nepočítám. Nedokážu se ani udržet na židli a bezvládně padám na zem. Narážím si u toho loket, ale takřka to nevnímám. Ležím v klubíčku, křížem svírám své paže a stále hlasitě pláču.
Slyším, jak se otevírají dveře a hned na to mě chytají tátovo silné ruce. Mluví ke mně, ale nedokážu jeho slova vnímat. Třese se mnou. Zvedá mě do sedu. Objímá mě. Znovu se mnou třese. A stále ke mně mluví. Ale všechno jako by se dělo daleko od mé mysli a duše. Nedokážu se spojit s tělem. Nedokážu ho přimět, aby tátu neodstrkovalo. Nedokážu zastavit pláč. Nedokážu polknout slova, která bych tátovi nikdy v životě neřekla. Nedokážu zarazit svůj křik.

Ležím na posteli. Zírám do stropu a trochu se zamračím. Dávám se pomalu dohromady a začínám si uvědomovat, co se před chvílí dělo. Teď mi dochází, že to asi nebyla zrovna chvíle. Jak dlouho proboha ten záchvat trval?
Zamrkám, zhluboka se nadechnu a s rukou přiloženou k čelu se podívám do strany. Táta sedí na křesle vedle mojí postele a kouká na mě. Kolem očí má hluboké černé skvrny, jak se už dlouho pořádně nevyspal. A kvůli čemu? Kvůli mně samozřejmě. Začínám se cítit hrozně. Jako vždy po každém záchvatu. Už je nechci. Nechci je! Ale nedokážu to ovládat. Vždycky přijdou nečekaně a já nevím, jak jim zabránit.
Hrabu se z postele a rychle skáču tátovi na kolena. Pevně ho objímám a několikrát šeptám: "Promiň. Promiň. Promiň…"
Objímá mě zpátky a hladí mě po vlasech. "To nic… To nic. Za chvíli bude večeře. Pojď za námi dolů."
Lehce zakroutím hlavou. "Nemám hlad."
Odtahuje mě od sebe a položí mi ruku na tvář. "Kdy jsi naposledy jedla?"
Neodpovídám. Nechci přiznávat, že poslední jídlo jsem viděla včera ráno. A už vůbec nechci přiznávat, že ta trocha jídla, co mě mamka donutila sníst, nakonec skončila v záchodě dřív, než ji žaludek stihl začít trávit.
Táta si ale odpověď dokáže dost dobře domyslet, přiměje mě vstát a vede mě do kuchyně. Sandra i Brendan už sedí u stolu a mamka jim zrovna nandává na talíře. Všímá si mě a obdaří mě jedním ze svých povzbudivých úsměvů. Na očích jí ale taky vidím, jak moc se trápí, když mě takhle vidí, a když stále slyší, jak moc pláču. A mě trápí, když vidím, jak se ona trápí kvůli mně. A se Sandrou je to stejné. I ona se mi snaží pomáhat, ale přitom vidím, že už neví, jak víc mě má utěšovat. Tak moc bych s tím chtěla už přestat. Najít na sobě nějaké tlačítko, zmáčknout ho a prostě se vypnout a vrátit se ke svému starému já.
Pak mi padne pohled na Brenova smutná očka a zamrazí mi v zádech. Nikdy jsem neviděla Brena takhle smutného, tak… tak zoufalého. Proboha. Je to přece malé dítě. Je mu pět, ale v očích má tak nesmírnou bolest, až to trhá moje srdce. Zároveň to ve mně ale cosi probouzí a na tváři se mi objevuje úsměv. Musím být přece silná aspoň kvůli němu. Je smutný a zmatený, protože neví, co se poslední měsíc děje. Nesmím dovolit, aby se takhle kvůli mně trápil.
Sedám si vedle něj, stále s úsměvem a dávám mu pusu do vlasů. "Jak se máš?"
Chvilku neodpovídá, jen na mě stále kouká, až v duchu začínám panikařit, že podlehl svému smutku až moc. Nakonec otvírá pusu k odpovědi, ale není úplně taková, v jakou jsem doufala. "Ty jsi zase plakala?"
Trochu se pousměju a zakroutím hlavou.
"Já jsem tě slyšel."
Teď nevím, co mám odpovědět. Krátce se porozhlédnu po rodičích a po Sandře, jako bych hledala pomoc. Pak se k němu otáčím a znovu se pousměju. "S tím se netrap, Brene."
Stáčí svůj smutný pohled k talíři a já na něm úplně vidím, jak ho mrzí, že stále neví, proč jsem vlastně tak smutná. Mamka přede mě pokládá talíř a hladí mě u toho po zádech. Zvedám k ní pohled a s úsměvem jí poděkuju. Vím, že jí můj úsměv potěší.
Dáváme se do jídla, ale nikdo nemluví. Jen po pár minutách mi to přijde nesnesitelné. Nemám ale odvahu promluvit jako první. Jakmile ale opět promluvil Bren, lituju, že jsem to neudělala: "Nicole, co se stalo s Nickym?"
Tak silně se mi roztřese ruka, že jsem nucena upustit vidličku na talíř. Trochu zalapám po dechu a pevně se chytnu desky stolu. Teď najednou mluví všichni. Bren se mě vyplašeně ptá, co se děje. Táta s mámou mě utěšují, ať se uklidním a Sandra napomíná Brena, proč se mě na Nickyho ptá.
"On za to přece nemůže!" vykřikuju na Sandru a sotva, co dokřiknu poslední slovo, toho hned lituju a objevuje se mi na tváři lítostivý výraz. Zase křičím, i když nechci. Na nikoho jsem nikdy v životě nekřičela, tak proč se mi to teď děje čím dál častěji?
Do očí se mi nahrnou slzy a zachvějí se mi rty. "Promiň," pronáším sotva slyšitelně, zvedám se rychle ze židle a utíkám do pokoje. Zamkla bych se, ale mamka klíč schovala, tak jen dveře zabouchávám, sedám si a opírám se o ně. Stékají mi slzy po tvářích, ale naštěstí brzy přestávají. Zírám před sebe a po chvíli si všimnu papírů na zemi. Po kolenou se k nim plazím, sedám si na paty a jeden beru do rukou. Je to písnička, kterou jsem ráno psala. Čtu si potichu refrén a v hlavě slyším jeho melodii.
In another life
I would be your girl
We'd keep all our promises
Be us against the world
In another life
I would make you stay
So I don't have to say you were
The one that got away
Ještě chvíli si text pročítám, pak se zvedám, beru si klíče a mobil a vyrážím ven. Mířím určitým směrem, a i když cesta není daleká, zdá se mi, že mi trvá dost dlouho. Zastavuju se před dveřmi Nickyho bytu, odemykám a vcházím dovnitř. Chvíli u dveří jen stojím a rozhlížím se. Na chvíli mě i napadá myšlenka, že není dobrý nápad tu být, a že raději odejdu. Ale nejsem toho už schopna a s trhaným nádechem udělám krok vpřed. Zkřížím na hrudi ruce a pevně se chytnu za paže. Není mi zima, ale zkrátka potřebuju něco držet.
Pomalu procházím bytem a prohlížím si každý známý kout. Rukou sahám na nábytek, kolem kterého projdu a pak si na chvíli sedám na gauč. Pohledem se zastavím na rádiu kousek ode mě a všimnu si na něm obalu CD od mojí skupiny. Dojdu k němu a koutek se mi pohne do lehkého úsměvu, když zjistím, že CD v něm není. Je v rádiu, jako vždycky bylo. Snad od chvíle, kdy jsem Nickymu to CD dala. Zapínám ho, sedám si zpátky na gauč, zakloním hlavu o opěradlo a zaposlouchám se do svého hlasu. Vzpomínám u toho, jak jsme ty písničky s Nickym poslouchali a zpívali si je. Usměju se o něco víc a z okraje oka mi steče slza. Pak začíná hrát ta naše písnička - moje a Nickyho. Napsala jsem jí ještě před tím, než jsme se dali dohromady. Chtěla jsem mu tím vyjádřit, co k němu cítím, protože jinak jsem to nedokázala. Mohla jsem jí poslouchat a zpívat klidně celý den a Nicky vypadal, že na tom byl stejně. Teď to ale nezvládám. Rozbrečím se takřka hned, co Nicky začíná zpívat. Zvedám se a rádio rychle vypínám.
Znovu se rozhlédnu po bytě a začíná mě přepadat záchvat a panika. Ptám se sama sebe, proč jsem sem vlastně šla a nedokážu si odpovědět. Těžce lapám po dechu a do toho vzlykám. S nemotornou chůzí přecházím z místa na místo a chytám se u toho za hlavu. Vpadám do ložnice, podívám se na postel a zakřičím. Není tam, ale já ho vidím. Vidím ho ležet a vypadá, že spí. Ale já vím, že nespí. Nedýchá. Srdce mu netluče. Třesu s ním, ale on se neprobouzí. Usínala jsem vedle něj. Mluvil ke mně, dokud mě svým hlasem neuspal. A když jsem se probudila, už nedýchal. Nevím, co se stalo. Nevím, proč se to stalo. Rodiče mi nedokázali odpovědět. Policie mi nedokázala odpovědět. Doktoři mi nedokázali odpovědět. Nikdo nechápal, jak mohl jen tak zemřít. Ale prostě zemřel.
Nevím jak, ale ocitla jsem se venku. Jsem už i docela daleko od Nickyho bytu. Za chůze svírám své paže a rty se mi tiše hýbou, jak opakují refrén písničky, která se mi už nějakou dobu honí hlavou. Jdu po kraji města a vcházím do lesa. Zvoní mi mobil, ale nevnímám ho a stále si mumlám text písničky. Už se stmívá a kolem mě je šero. Normálně bych měla strach, ale teď nemám. Jdu lesem dál a ocitnu se na kolejích. Chvíli na nich stojím, a pak se rozhoduju jít po nich dál. "In another life I would be your girl."
Zdá se mi, že slyším z dálky nějaký hluk, ale ani ten nevnímám a pokračuju dál.
"We'd keep all our promises. Be us against the world."
Cítím lehké chvění z kolejí. Pak přede mnou spatřím silné světlo z dálky, jak se láme mezi stíny stromů.
"In another life."
Vlak vjíždí ze zatáčky na rovinu, po které jdu i já.
"I will make you stay."
Z vlaku se ozývá hlasité zahoukání. Já se ale nezastavuju.
"So I don't have to say you were."
Už je hrozně blízko a i když brzdí, nemá šanci zastavit ještě přede mnou.
"The one that got away."
Zastavuju se, zavírám oči a uvidím Nickyho tvář. Usmívá se na mě a já se usměju na něj. Za chvíli se s ním potkám. Já to vím. Ať už v nebi, nebo v příštím životě. Bude tam.
"The one that got-."
 


Komentáře

1 Heli Heli | 12. prosince 2015 v 12:48 | Reagovat

Úžasný, ale chudák Nicole :(

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 12. prosince 2015 v 14:17 | Reagovat

Jo :( Taky mi jí je hrozně líto a dost jsem si nadávala, když jsem to psala :D Každopdně děkuji :)

3 nation-of-dreamers nation-of-dreamers | 13. prosince 2015 v 16:52 | Reagovat

Ahoj admin, máš veľmi pekný blog. Určite si veľmi originálny a kreatívny. Nechceš skúsiť nový projekt na tejto adrese? http://nation-of-dreamers.blog.cz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama