Věštba (Matt a Morwen) V. - FanFiction

14. října 2015 v 20:22 | Nancy |  FanFiction
HAHAHAHAHAHAHAHAHAAAAAA!!!! Je to tady! A opět se omlouvám, za to zpoždění. Jedno jasné vysvětlení - škola :D A taky se omlouvám, že to je tak krátký, když už to tak trvalo, ale... Myslím, že to vážně stojí za to! :D ;)



Sešli jsme se hned noc potom a tu další také. Povídali jsme si o našich životech i snech. Sdíleli jsme spolu myšlenky, radosti i obavy a sblížili se tak, jak bývají spoutáni minimálně dlouholetí přátelé. A dnes jsme tu znovu. Ležíme vedle sebe v trávě a pozorujeme oblohu nad námi. Užívám si s Morwen každý okamžik, který máme. Cítím se v její přítomnosti zvláštně a výjimečně, tak, jak jsem se s nikým ještě necítil, a proto s ní tak rád trávím čas. Naplňuje mě něčím, co mi doposud v životě chybělo, ačkoliv to nedokážu přesně pojmenovat.
"A co támhle?" Její ruka směřuje k obloze a prstem ukazuje na jeden z mnoha načechraných obláčků.
Vyhledávám ho pohledem a krátce se zamyslím. "Ruka se dvěma zvednutými prsty."
"Ale ne, to je přece králíček."
"No jo, máš pravdu. Ale za chvíli mu vítr odvane jedno ucho."
"Vypadá to tak. A hele, támhle?"
"Ten mi připomíná lví hlavu."
"Lví hlavu? Nikdy jsem lva neviděla, ale prý je to velmi majestátní a krásné zvíře."
"To je. Chceš ho vidět?" natáčím k ní hlavu s úsměvem, který mi Morwen zvesela oplácí a přikyvuje. Oba si sedáme a já před námi vytvářím iluzi lva. Vzpomínám u toho na lva, kterého má můj otec v paláci. Vlastně se soustředím na jeho co nejvěrnější podobu. Jakmile je hotový, přistupuje rovnou k Morwen a nechává se hladit.
"Bože, ten je nádherný. A přítulný," směje se, zatímco se snaží udržet vsedě, když si o ní lev otírá hlavu a svou vahou ji téměř převrací na záda.
S potěšeným úsměvem je pozoruju a hlavně Morwenin úsměv. Pokaždé, když se takhle směje, z ní nedokážu spustit oči. Nemůžu si pomoct, ale je nádherná.
"Já tě slyším, Matte," říká, aniž by se přestala věnovat lvovi, ale všímám si, jak se jí do tváří žene narůžovělá barva, což mi upřímně přijde ještě víc rozkošný. Znovu se začíná smát a tentokrát ke mně pohled stáčí. "Ale no tak. Aspoň si ty myšlenky hlídej."
"A co když nechci? Třeba to byl záměr."
Morwen na okamžik stydlivě sklápí hlavu, ale hned ke mně oči vrací. "Jsi milý. Děkuji."
"Není přece za co děkovat," usmívám se, ale Morwen nesouhlasně vrtí hlavou: "Ale je. Nikdo se ke mně nechoval tak, jako ty. Tedy, až na jednu ženu."

"Co je zač?" ptám se zvědavě, ale z Morwenina výrazu můžu hned vyčíst, že se jedná o nějaké bolestivé téma.
"Byla to moje chůva. Když jsem byla malá, po většinu času na mě dohlížela ona. Jmenovala se Elizabeth a sloužila matce už několik let. Nikoho z rodiny neměla, protože jak manžela, tak její syny zabili na výpravách, dokud nezbyla sama. Měla jsem ji moc ráda. Učila mě číst a psát a vyprávěla mi příběhy před spaním. Sice se mi bez závoje nemohla podívat do očí, ale nebála se jich tak, jako ostatní. Pamatuji si, jak mi říkávala, že jsem krásná, a že se za své oči nemám stydět nebo se nenávidět. Říkala: 'Vždy kolem sebe najdeš aspoň jednoho člověka, který se tvých očí nebude bát a pohlédne až za ně do tvé duše, kde se skrývá dobro, které v tobě vidím i já. Jedině tak poznáš ty pravé lidi, kterým budeš moct dovolit vstoupit do svého srdce.'"
Koutky se mi zvedají do lehkého úsměvu, ale hned je zase sklápím, protože tuším, že odpověď na mou otázku nebude veselá. "Co se stalo?"
"Matka jednou zjistila, jak se ke mně chová, a moc se jí to nelíbilo. Elizabeth totiž měla zakázané vyprávět mi jakékoliv veselé pohádky a říkat mi takové věci. Matka si ale všechno jednoduše přečetla v mé hlavě, rozzuřila se a nechala ji popravit. Od té doby si dávala pečlivý pozor, kdo se se mnou stýká."
Lítostivě ji chytám za ruku. "To mě moc mrzí."
Morwen lehce kýve hlavou a opětuje můj stisk. "Je to už dávno. Ale často na Elizabeth vzpomínám. Chybí mi."
Sunu se k Morwen o kousek blíž, takže sedíme těsně vedle sebe, a dávám si naše spojené ruce do klína. Pokládám na hřbet její dlaně i druhou ruku a jemně ji hladím po kůži. "Měla ale pravdu. Je v tobě skutečné dobro."
"Matte," šeptá s povzdechem a sklápí hlavu.
"Já tvou duši vidím, Morwen, a je krásná. A hlavně ji cítím. Já nevím, co mě k tobě tak poutá, ale když jsem s tebou, jsem najednou někdo jiný. A myslím, že ty to cítíš stejně. Nebo se mýlím?"
Na krátkou chvíli váhavě mlčí, ale pak si proplétá prsty s mými a vrtí hlavou. "Nemýlíš. Je to tak. Ale tohle… Nemůžeme se tu stýkat napořád. Může to být jen otázka času, kdy nás někdo donutí proti sobě bojovat."
Rázně vrtím hlavou. "Já tohle nechci dovolit. Nepřipustím to."
"Já své matce ale nemohu odporovat, Matte. Kdybych se o to pokusila, našla by jiný a jistě horší způsob, jak mě donutit, abych splnila její rozkaz. Dokáže ublížit tolika způsoby. Nebyla bych schopná se jí postavit."
Volnou rukou jí jemně zvedám hlavu, abych jí mohl pohlédnout do očí, a zlehka se usmívám. "Tohle jsem si o sobě a o Tribunálu říkal taky, a přesto jsem se jim postavil už v tu noc, co jsem tě spatřil poprvé. Riskoval jsem i pořádný průšvih, když jsem za tebou přiletěl jako vrabčák a riskuju ho stále, kdykoliv tu spolu sedíme. Vím, že by to ani jedna strana neschválila, ale to, co mi moje srdce říká, je tak intenzivní, že se tomu nedokážu bránit."
"A co ti říká, Matte?"
"To, co se říká ve všech těch příbězích a pohádkách, které ti Elizabeth jistě vyprávěla: Že pro lásku stojí za to riskovat a bojovat."
Morwen nejistě mlčí, hledí mi do očí a z pootevřených úst vydává tichý vzdech. Pak lehce vrtí hlavou a zpevní stisk na mé dlani. "Já ale nevím, co je to láska, Matte."
Mé srdce krátce, ale prudce poskočí a tenhle impulz mě nutí udělat něco, k čemu bych nevěřil, že se jen tak odhodlám. Nakláním se k ní a svými rty se dotýkám těch jejích v něžném polibku. Srdce mi začíná skákat ještě víc a příjemně mé tělo zahřívá až do konečků prstů u nohou. Jsem snad úplný blázen? Nejspíš ano, ale nikdy mi nebylo tak krásně. A nikdy jsem si nebyl v něčem tak jistý, jako v tom, co k Morwen cítím. Ačkoliv mě to samotného stále ještě překvapuje a možná se i trochu bojím to vyslovit nahlas. Slova ale stejně nedokážou přesně vylíčit mé city.
Všímám si, jak se Morwen začíná nepatrně třást, a nutí mě to se kousek oddálit. Rychle sklápí hlavu, ale těch černých slz na tvářích jsem si nemohl nevšimnout.
"Ššš, no tak, neplač," utěšuju ji a hřbety prstů jí slzy stírám.
Morwen polekaně trhá hlavou a rychle mě chytá za ruku. "Matte!" Hned mi dochází, že se mě snaží zastavit, protože její slzy jsou jedovaté, což jsem si neuvědomil. Pohotově bere okraj své sukně a vsakuje do něj černou tekutinu z mých prstů. Moc to ale nepomáhá, protože i přes to začínám cítit ostrou štiplavou bolest a zasažená kůže nabírá rudou barvu, jako bych se právě opařil vařící vodou.
Morwen si mou ruku s bezradným a provinilým výrazem prohlíží a bez váhání říká: "Musíš se rychle vrátit. Promiň, to jsem nechtěla."
Stačím se jen nadechnout k odpovědi, ale své naléhavé "Počkej" říkám už do stropu nad mou postelí. Sedám si a automaticky ve tmě mžourám na své prsty. Moc dobře sice nevidím, ale je mi jasné, že bych tam nic neobjevil, protože už necítím ani bolest. Pak se trochu zarážím a zamyšleně zírám před sebe. Skoro bych si přál, aby ta bolest na mých prstech byla skutečná, protože pak by to znamenalo, že i ten polibek byl skutečný. Tedy… on byl skutečný, ale ne tak, jak by měl být. Bylo to jako ve snu, který se zdál nám oběma, ale já nechci zůstat jen ve snu. Musím ji vidět naživo a cítit dotek její kůže v realitě.
S těmito jasnými myšlenkami znovu ulehám do postele, ale chvíli mi trvá, než se úplně uklidním, a s pomocí meditace znovu usínám. Přenáším se do Citadely a stejně jako posledně mířím na Olymp, kde v podobě vrabčáka letím k Morweniným komnatám. Dosedám na okenní římsu, nahlédnu dovnitř a vidím ji, jak s hlavou v dlaních sedí ve své posteli. Bez váhání se přenáším dovnitř a měním svou podobu zpět. "Morwen."
Trhá ke mně uslzené oči a zprudka se nadechuje. "Matte. Prosím ne, neměl bys tu být," vrtí hlavou.
Neposlouchám ji, sedám si k ní na postel a beru ji pevně do náruče. Hladím ji po zádech a po vlasech a s tichým výdechem zavírám oči. "Neodejdu jen tak. Teď už ne. Jen pokud bys mi řekla, že chceš, abych odešel."
Morwen mi pokládá ruce na záda a tiskne si mě k sobě blíž. "Chci, abys odešel, Matte, ale protože mi na tobě záleží a nechci, aby se ti něco stalo," odpovídá šeptem.
To mě nutí do úsměvu a nořím obličej do jejích vlasů. Užívám si to opravdové objetí a nejraději bych ji už nepouštěl. Uvědomuji si, že takové chvíle budou vzácné a riskantní, ale tím spíš je nechci uspěchat a už vůbec ne promarnit.
Pomalu ji od sebe odtahuju, beru okraj její deky a stírám jí s tím slzy. Pak ji hladím po tváři a usmívám se do jejích nádherných očí. "Nechtěj po mně, abych odcházel. Ne teď."
Zvedá svou ruku a pokládá ji na mou tvář. "Nechci," šeptá a naklání se ke mně blíž.
Přesouvám jí ruku za krk, přitahuju si ji k sobě a znovu ji políbím. Srdce se mi opět silně rozbuší a já bych jen těžko dokázal popsat, jak šťastný se teď cítím. Morwen můj polibek opětuje a já v ten okamžik zapomínám úplně na všechno kolem. Téměř se mi do očí nahánějí slzy, a ačkoliv nechápu, jak se tohle s tím vším kolem mohlo stát, vnitřně prostě vím, že je to správně. Že prostě máme být spolu, ať si všichni ostatní myslí cokoliv. A jsem rozhodnutý za naši lásku bojovat.
Neměl jsem však tušení, že to přijde tak brzy.
Dveře pokoje se prudce otvírají a v nich stojí vysoká postava v šatech. Rychle se s Morwen od sebe odtrhujeme a s vyděšenými výrazy pozorujeme rozzuřenou Lathenii.
Já idiot! Zapomněl jsem na krycí kouzlo, které by zabránilo tomu, aby Lathenie vycítila mou přítomnost. Což se právě stalo. Vidí nás spolu a šokem není schopna promluvit. To ale nejsme ani já s Morwen.
Nakonec je to právě Lathenie, kdo pronáší tři úderná, jasná a svou podstatou děsivá slova. První dvě tiše a nevěřícně a to třetí vykřikuje s mrazivou zlobou: "Ty proradná zrádkyně!"
Hned na to mě od Morwen prudce odtrhává jakási tlaková vlna, která mnou nemilosrdně hází do tvrdé zdi, až mám pocit, že buď ta zeď, nebo má lebka pod tvrdým nárazem praskla. Morwen odlétla na druhou stranu místnosti a bezvládně dopadá na podlahu. Natahuju po zemi ruku jejím směrem, ale na víc, jak na pár centimetrů nemám sílu, a cítím, jak ztrácím vědomí. Než se mi však před očima zatemní úplně, vidím před sebou ještě vysoké boty, které se zastavují těsně před mým obličejem. Nejsem už schopen se udržet při vědomí a padám do temnoty.
 


Komentáře

1 Adam Adam | 14. října 2015 v 20:39 | Reagovat

:-O

2 Heli Heli | 17. října 2015 v 14:07 | Reagovat

Už je to poslední část??? Jestli jo, tak chudák Matt :(

3 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 17. října 2015 v 17:07 | Reagovat

Neee, rozhodně ne, ještě bude ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama