Věštba (Matt a Morwen) IV. - FanFiction

20. září 2015 v 22:13 | Nancy |  FanFiction
Čtvrtá část a stále ne poslední :D Omlouvám se, vím, tahle mi trvala nějak dlouho a ani nevím proč. Tak snad stojí za to a bude se líbit :)



Nezjistili to. Nebo aspoň si to myslím, když uběhl už třetí den od mé tajné návštěvy na Olympu a Tribunál si mě nepředvolal. Někdy mě stále fascinuje, jaká moc se ve mně skrývá, ale už ji nesmím takhle použít. Nechci mít z toho průšvih a nechci si to u Tribunálu navěky zavařit. Stejně jsem si odtud nic, kromě velikého chaosu v hlavě, nepřinesl. Viselo mezi námi tolik nevysvětlitelných otázek, na které ani jeden z nás neznal odpovědi. A vím, že tenhle pocit nešel jen z mé strany - bylo to vzájemné. Cítili jsme to oba.
Sedím v ložnici na posteli, v ruce držím sešit, ve kterém mám napsanou věštbu, jejíž text opakovaně pročítám. Znám ji sice nazpaměť, ale stále nějak doufám, že mi uniklo něco, co by mi třeba odpovědělo na nějakou z mých otázek. Říká, že Morwen je mým silným soupeřem a že mezi námi bude panovat dlouhý boj. Co se tohohle týče, mohla být ta věštba konkrétnější. Co je u nesmrtelného dlouhá doba vlastně? Těch dvacet let mi přišlo snad jako několik měsíců a když si pomyslím, jakou věčnost už spolu soupeří Lathenie s Lorianem, nechci to samé zažívat s Morwen. Stejně ale uvnitř sebe vím, že tohle je zcela jiná situace. Zcela jiný souboj. Nevím přesně jaký a ani se mi po osobním setkání s Morwen nějak nechce věřit, že má být mým nepřítelem. Věděla, kdo jsem, mohla mě zabít hned, co jsem vkročil do jejích komnat. Ale nechala mě pak jít. Co se má stát, že spolu začneme soupeřit?
S hlubokým povzdechem odkládám sešit na stolek a ulehám do postele. Užívám si aspoň dlouhého spánku, dokud po mně Tribunál nic nechce. Netrvá dlouho a usínám. Zdají se mi krátké a nesmyslné sny, které jistě zapomenu hned, co se vzbudím. Jsem rád, že se spánkem nemívám problém. Normálně ani nevnímám, že se mi něco zdá, ale teď se děje něco neobvyklého. Jeden ze snů se prodlužuje a začínám mu věnovat větší pozornost. Skoro mám pocit, jako bych se probudil. Zřejmě to bude jeden z těch živých snů.
Stojím ve sněhu, bosý a jen ve svých spacích teplákách, které mám ve skutečnosti na sobě, ale není mi zima. Kolem sebe nevidím nic, jen v dálce stojí jakýsi tmavý les, jehož stromy pokrývá vrstva sněhu. Chystám se podívat za sebe, ale ještě dřív mě zaráží povědomý hlas: "Obvykle spíš jen v kalhotách?"
Otáčím se za ním a spatřím Morwen. Stojí pár kroků ode mě v jednoduchých černých šatech s širokou tmavě modrou stuhou kolem pasu, rozpuštěné kudrny jí splývají kolem ramen a nemůžu si nevšimnout, že tentokrát závoj přes oči nemá. Cítím na rtech svůj lehký úsměv, jak si ji prohlížím. Ani bych si nepomyslel, že si ji dovedu ve snu takhle představit.
Morwen se zvedají koutky do pobaveného úsměvu. "S tvou velkou mocí bych si myslela, že dovedeš rozeznat rozdíl mezi snem, skutečností a představou."
Zmateně zamrkám a zamračím se. "Cože?"
"Tohle není sen. Spojila jsem se s tebou. Snažila jsem se o to i dvě předešlé noci, ale prvně jsem tě nemohla najít a pak jsi spal moc tvrdě."

Znovu se krátce rozhlížím kolem sebe a se zamračeným výrazem se stáčím zpět k Morwen. Nepochybuju, že mluví pravdu. "Proč?"
Otevírá pusu, aby odpověděla, ale nejistě se zaráží a pak lehce kroutí hlavou. "Chtěla jsem se na něco zeptat."
Ze zvědavosti přicházím o pár kroků blíž a pokývnu hlavou. "Poslouchám."
"Řekl jsi, že jsi měl za úkol mě zabít. V ten den, co jsem se narodila. Matka mi ale říkala, že o mně Organizace neví, takže hádám, že jste měli nebo stále máte mezi námi špeha, který vám o tom řekl. Já ale nechápu, proč se Organizace rozhodla mě zabít? Proč dostali takový strach z malého dítěte, když vlastně nemohli vědět, co jsem přesně zač a jakou budu mít moc? A ani mi popravdě k Organizaci nesedí, že by chtěli zavraždit malé dítě, i když jde o dceru jejich protivníka."
Krátce sklápím hlavu a přemýšlím, jestli mám Morwen prozradit, že o nás existuje věštba. Upřímně bych jí to nejraději řekl, týká se to jí, měla by to vědět. A zajímalo by mě, jak o mně smýšlí ona - jestli mě vidí jako soupeře nebo jí stejně jako mně přijde nemožné, abychom se dřív nebo později stali nepřáteli. Zároveň vím, že Tribunálu by se jistě nelíbilo, kdyby se dozvěděl, že jsem Morwen věštbu prozradil. Ale opět nedokážu svůj rozum poslechnout.
Zvedám k ní pohled zpátky. "Oni to právě věděli. Nebo aspoň tušili. Existuje totiž jedna věštba."
"Věštba? Mluví o mně?"
"O tobě, ale i o mně," přikyvuju, ale Morwen překvapením mlčí, tak pokračuju: "Aspoň to vypadá, že mluví jen o nás dvou. Předpověděla ji má sestra rok před tím, než ses narodila." Pomalu jí přeříkávám text věštby, slovo od slova, přesně jak si to pamatuju. Morwen s přemýšlivým výrazem celou dobu poslouchá a když končím poslední verš, ještě chvíli mlčí. Popochází pár kroků stranou a já ji nechávám, aby si věštbu v hlavě přemítla ještě jednou.
"Takže," začíná, "vy se domníváte, že věštba mluví jen o nás dvou."
"Ano, souhlasí to. Narodila ses za úplňku a za bouře. A vůdce s čistým srdcem jsem já. Pojmenovala mě tak i věštba o devíti Vyvolených."
Morwen se najednou zaráží a s nechápavým výrazem se ke mně stáčí. "Proč mi to vůbec prozrazuješ? Několik let tu věštbu před Řádem tajíte a teď ji řekneš přímo dceři samotné Lathenie. Je to velmi cenná informace."
Krčím rameny. "Já vím, ale… Přijde mi fér, abys o věštbě věděla, když se týká i tebe."
"Je to od tebe hrozně hloupé. Co když to prozradím matce?"
Nakláním hlavu lehce na stranu a postupuju k ní o krok blíž. "A prozradíš?"
Morwen váhavě mlčí, zatímco si se mnou vyměňuje pohled. "Ne. Ale to jsi vědět nemohl. Tak proč ses mi to nebál říct?"
"Prostě… mi nepřijde, že bys zrovna ty měla být mým soupeřem. Já k tobě necítím žádnou nenávist jako ostatní. Nevím proč, ale prostě je to tak."
"Sdílím s tebou stejné pocity, Matte. Také o tobě nepřemýšlím, jako o nepříteli, ačkoliv by mi matka hned přikázala, abych tě zabila, kdyby o tomhle věděla. Ale jsem z toho jen hrozně zmatená a nevím, co si o tom mám myslet. Možná… Možná i pro to jsem se s tebou chtěla spojit. Abychom si znovu promluvili, v soukromí a aniž by někomu z nás hrozilo nebezpečí."
To, co říká, mnou proplouvá jako vlna velké úlevy a spříznění. Tak přece jen o mně smýšlí stejně jako já o ní. Její matka chce, aby mě nenáviděla, a Tribunál se snaží přesvědčit mě, abych jí vzal život a zabránil věštbě. A přes to tu stojíme neozbrojení, klidní a beze strachu z toho druhého. Nechápu to, ale zároveň se tomu nebráním.
"Cením si toho, Morwen. Z té návštěvy jsem byl taky jen víc zmatený a odpovědi na otázky žádné. A taky si vážím toho, že mě nechceš zabít," usmívám se.
"Tady by to ani nešlo. Nacházíme se jen v našem podvědomí, vražda tady by se dala srovnávat se snem. I v něm občas cítíme bolest, ale jakmile se vzbudíme, je to pryč."
"Já vím. Vytváříme si takový svět s otcem, když spolu chceme na dálku mluvit." Znovu se ohlížím kolem sebe a sklápím i zrak ke svým bosým nohám ve sněhu. "Proč vůbec ten sníh?"
Morwen krčí svými rameny. "Nic jiného téměř ani neznám. Na Olympu je stále sníh a v trávě jsem stála poprvé při tom posledním útoku. Byla ale tma."
Tenhle fakt mě na chvíli uvádí do naprostého šoku. Vůbec by mě nenapadlo, že by si někdo nedokázal představit, jak vlastně tráva vypadá, či voní a jaké to je se v ní procházet bez bot. Na druhou stranu se s tím asi dá žít lépe než s neustálým vyhýbáním pohledů do jiných očí.
Nerozmýšlím se dlouho a začínám naše okolí měnit v zelenou, travnatou pláň s květinami. Kousek od nás ze země vyrůstají vysoké listnaté stromy a dokonce z nich vylétávají i ptáci. S přeměnou stále nekončím a tvořím kousek od nás skalnatý kopec, jehož vrchem proplouvá průzračná řeka, která stéká ze skal v širokém krátkém vodopádu do čirého jezera. Na něm plují dvě dospělé labutě se zástupem ochmýřených mláďat. Celá krajina je prosluněná a skoro jako bych i cítil vůni okolních květů.
Stáčím zrak k Morwen a potěšeně se usmívám nad jejím výrazem. S vykulenýma očima se pomalu rozhlíží kolem sebe a pootevřená ústa se jí každou vteřinou mění ve větší úsměv. Nakonec končí na kolenou a svými dlaněmi projíždí přes stébla trávy a slyším, jak se jí z úst dere údivný povzdech. Bere mezi prsty květinu, přičichává k ní a nepřestává se usmívat. Přistihuju se, jak z jejího úsměvu nemůžu spustit oči.
"Není to takhle lepší?" ptám se, zatímco si sedám naproti ní do trávy.
"Je, rozhodně. Je to překrásné. Nádhernější věc jsem snad ještě v životě neviděla," vrtí lehce hlavou a znovu se rozhlíží po okolí. "Tohle ty vídáš každý den?"
Kývu hlavou. "Až na ten vodopád. Jsou sice za městem, ale každý den tam nechodím."
"Vypadá nádherně."
Na krátký okamžik oba mlčíme. Morwen se dál kochá krajinou a hraje si se stébly trávy kolem ní a já ji nechávám, ať si to užívá. Pak mě ale napadá jedna z otázek, která mi vrtala hlavou: "Proč jsi při tom útoku zavelela k ústupu?"
Odpovědí mi je ticho a krátké zavrtění hlavou. "Proč se ptáš?"
"Jen mi přišlo zvláštní, že jsi ustoupila po tom, co jsi mě spatřila. Nebo spíš po tom, co jsi viděla, že na tvůj pohled nijak nereaguju."
Znovu mlčí a sklápí pohled ke svým dlaním v trávě. "Byl jsi ke mně upřímný, měla bych ti to oplatit," šeptá si spíš pro sebe a pak hlavu opět zvedá. "Ten útok vás měl vylákat ven a hlavně tebe. Měla jsem tě najít a zabít." Tohle mě popravdě ani nepřekvapuje, spíš mě to nutí se pobaveně zasmát. Za to Morwen se na mou reakci nechápavě mračí. "Co je na tom vtipného?"
"Nic," vrtím hlavou. "Jen mi připadá, že všichni kolem nás nám zpečetili osud ještě dřív, než jsme se vůbec potkali. Všichni si očividně přejí vidět, jak se vzájemně pozabíjíme, a přitom…" nechávám větu nedokončenou a jen se zahledím před sebe. "Měla jsi mě zabít a neudělala jsi to, stejně jako já tehdy. Jsme si kvit."
"Ale co bude dál, Matte?"
Stáčím k Morwen pohled a mlčky si prohlížím profil její tváře. "Budou to po nás chtít pořád. Jak Lathenie, tak Tribunál. Tvá matka ani nepotřebuje znát nějakou věštbu k tomu, aby tě proti mně poštvala."
"Má matka… Já mám pocit, že se tvé velké moci bojí. Chce se tě zbavit, protože to Organizaci výrazně oslabí. Proto jsem tě měla vylákat ven. Nebylo ale v plánu, že budeš vědět, kdo jsem. Ani ten ústup nebyl v plánu," vrtí hlavou. "Ale jak jsem říkala, nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by můj pohled do očí snesl a nikdo mi neřekl, proč. Nemohla jsem zabít prvního takového člověka, aniž bych se konečně nepokusila dozvědět odpověď."
Chápavě přikyvuju. "Zachoval bych se asi stejně. Zuřila Lathenie, když zjistila, že jsi neuspěla?"
"Ano, ale ne nijak, na co bych nebyla zvyklá."
Na tohle mě napadá další otázka, se kterou ale na okamžik váhám. Možná je to příliš osobní a připravuju se na to, že mi Morwen třeba nebude chtít odpovědět. "Promiň, že se ptám, ale jaký s ní vůbec máš vztah?
Jak jsem čekal, chvíli se k odpovědi ani nemá, a jakmile přece jen začíná mluvit, její hlas je velmi pomalý, tichý a jistým způsobem odevzdaný. "Jaký může mít Vládkyně Řádu Chaosu vztah se svou dcerou? Narodila jsem se, abych posílila její moc a plnila její rozkazy, jako každý jiný v Řádu. Vychovala mě, abych ji milovala, a abych se smířila s tím, že mou lásku nikdy nebude opětovat tak, jak bych si asi přála. Vycvičila mě v nejlepšího bojovníka a naučila mě používat svou moc v plné síle. A za to a za svůj život jsem jejím dlužníkem."
Poslouchám ji a tvářím se dost zmateně. Vlastně nevím, jakou odpověď jsem přesně čekal, ale to, co Morwen právě řekla, mi z nějakého důvodu nedělá moc dobře. "Proč mám pocit, jako bych teď spíš slyšel Lathenii a ne tebe?"
Morwen ke mně stáčí téměř rozzlobený pohled. "Jsem její dcera, krev její krve. Kdybys mě poznal víc, zjistil bys, že se od ní až tak moc neliším."
Nesouhlasně vrtím hlavou. "Ne. To není pravda a to vím jistě. Znám tě sice jen krátce, ale vím, že mi odhaluješ zcela jinou a hlubší stránku tvého já, kterou nechceš Lathenii ani nikomu jinému prozradit. Jen z té krátké doby vidím, že nejsi jako Lathenie."
Morwen prudce vstává a se semknutými rty a pěstmi ke mně posílá naoko zlostný pohled. Já v něm ale vidím spíš stopu bolesti. "Vůbec mě neznáš. Nic o mě nevíš, Matte. Udělala jsem spoustu špatných věcí a stále je dělám."
Zachovávám klidnou tvář, zvedám se na nohy a zahledím se jí do očí. "A dělala jsi je sama od sebe nebo ti je přikázala Lathenie?"
"Na tom snad už tolik nezáleží. Výsledek je stejný. Je to mé poslání jí sloužit - můj osud."
Znovu vrtím hlavou, zvedám koutky do lehkého úsměvu a mimoděk jí pokládám ruku na tvář. Morwenin výraz se pod mým dotykem mění v nejistý a i já se na vteřinu cítím dost rozpačitě. Hned ten pocit ale zaháním a palcem ji pohladím po tváři. "Já nevěřím, že jsi zlá, Morwen. Já netuším, jak to můžu říct, když se sotva známe, ale cítím to tak. Jediné zlo, které na tobě vidím, je to, co ti Lathenie celý život namlouvá, ale to nejsi ty. Skutečná Morwen přede mnou klečela v trávě a rozplývala se nad krásou přírody kolem."
Nastává ticho, ve kterém si nepřestáváme vzájemně hledět do očí. Morwen pak zvedá ruku a dotýká se té mé, která stále leží na její tváři. "Ještě nikdy se mě nikdo takhle nedotkl."
To mě nutí do úsměvu. "Ještě nikdy jsem-," zarážím se dřív, než stačím větu dopovědět, protože mě samotného překvapuje, co jsem právě chtěl říct.
Morwen lehce pozvedává obočí a zvědavě naklání hlavu proti mé dlani. "Co?"
"Ještě… nikdy jsem se s nikým necítil tak dobře."
Pomalu se jí zvedají koutky do dojatého úsměvu a všímám si, jak se jí oči začínají lesknout. Své slzy se ale snaží zahnat mrkáním. "Smím… Smím tě obejmout?"
Nad ničím nepřemýšlím, ani neodpovídám, jen ji pomalu beru kolem ramen a vinu si ji k sobě. Morwen mě objímá kolem pasu a pokládá si hlavu na mé rameno. Stojíme takhle déle, než by se slušelo, ale ani jeden z nás nechce toho druhého pustit. Jako by to bylo zcela přirozené. Jako bychom se znali už dlouho. Cítím, že tohle je správné. Věštba, Tribunál i Isabelina vize se musí mýlit. Morwen a já nemáme být soupeři, tomu nehodlám věřit. Nebudu se držet nějakých slov, která jsme si mohli jen špatně vyložit. Hodlám jít za tím, co cítím, a mé srdce mi říká, abych ji už nepouštěl.
Morwen ale najednou říká: "Měl bys jít," a její tělo se mi pod rukama ztrácí. Slunná krajina tmavne a já se najednou ocitám ve své posteli.
S prudkým nádechem se nadzvedávám na lokti, druhou rukou lapám do vzduchu přede mnou, jako bych se snažil Morwen ještě zachytit, a pár vteřin zmateně hledím před sebe. Na chvíli si říkám, jestli to přece jen nebyl sen, ale hned tu myšlenku zavrhuju. To nebyl sen, tím jsem si jistý, na to tyhle světy v podvědomí znám až moc dobře. Pokládám hlavu zpátky do polštáře, nořím ruku do vlasů a zírám do stropu. Cítím na rtech úsměv a zároveň jsem hrozně zmatený. Slovy bych nedokázal popsat, co se mi honí hlavou. Jediné, co bych mohl říct jasně, je, že ji musím znovu vidět.
 


Komentáře

1 Heli Heli | 21. září 2015 v 7:58 | Reagovat

Úplně totálně super :)
Už se moc těším na další část

2 Adam Adam | 21. září 2015 v 13:59 | Reagovat

Romantika :-D ať se nezvrhne v 50 odstínů! :-D fakt jsem zvědav jak to všechno dopadne a doufám že nebudeme muset tak dlouho čekat na další část :-) Tenhle příběh je prostě boží! :)

3 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 21. září 2015 v 16:52 | Reagovat

[1]: Děkuji, díky, díky :)) Já se taky těším :D

[2]: Ehhh, ne díky :DD Já taky doufám, že nebudeme čekat dlouho :D

4 Adam Adam | 13. října 2015 v 13:22 | Reagovat

Pokračuješ, že jo? :-D

5 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 14. října 2015 v 18:50 | Reagovat

[4]: Jistě že :D Teď jsem měla teda dlouhý zásek, ale zrovna v tuto chvíli na tom pracuju, konečně jsem se rozepsala a už jsem se stihla nepatrně rozbrečet :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama