Věštba (Matt a Morwen) III. - FanFiction

27. srpna 2015 v 21:16 | Nancy |  FanFiction
Třetí část a stále ne poslední. Zatím nevím, kolika částí se dočkáme, takže se sama nechám překvapit :D

"A mým darem je schopnost vidění pravdy a správné cesty," pronáší Lorian svým hlubokým hlasem a z jeho dlaní vytryskává paprsek jasného světla, který zahaluje Simona po celé délce jeho těla. Jakmile světlo mizí, Simon padá ze židle na kolena a Ethan mu hned běží pomoct. V sále se rozléhá hlasitý potlesk a Lorian všechny zve na hostinu. Ethan svého žáka pochvalně plácá po rameni a já k nim hned mířím, abych Simonovi taky poblahopřál.
"Vedl sis dobře, Simone," třesu mu s úsměvem rukou. "A dostal jsi vážně skvělé dary."
"Díky," říká vesele a zhluboka nabírá vzduch do plic. "Zněly fakt dobře."
"Některé z nich ještě procvičíme, ale budou se ti hodit," přikyvuje Ethan spokojeně. Jde na něm vidět, jak je opět na svého dalšího žáka pyšný. Simon je Ethanův už osmý žák a zatím nikdy nezklamal. Zřejmě proto zastává svou roli učitele tak často, ale očividně vždy moc rád. "A teď pojď. Ta hostina je dnes hlavně pro tebe."
Vcházíme všichni tři do sálu, kde už oslava probíhá v plném proudu. Chvíli si ještě s Ethanem a Simonem povídám a pak obcházím sál a zdravím se s přítomnými.
"Matte!" slyším za sebou Isabelin nadšený hlas a než se stačím otočit, skáče mi na záda.
Chytám její nohy a směju se. "Ahoj. Tebe jsem dlouho neviděl."
Slézá zpátky na zem, obchází mě a hned mě objímá. "A já tebe. Doufala jsem, že tu budeš. Jak se máš, bratře?"
"Dobře, sestro. Vlastně tak nějak stejně jako vždycky. Co ty? A co Dorian se Charlottkou?"
"Zlobí. Jako vždycky. Ale jinak to jsou zlatíčka. Charlottka se na tebe poslední dobou pořád ptá. Měl bys zajít na návštěvu, strejdo."
S úsměvem přikyvuju. "Už to mám nějakou chvíli v plánu. Brzo se stavím, slibuju."
"Dobrá. Půjdu najít Ethana. Ještě jsem ho dneska nezastihla. Nevíš, kde je?"
Rozhlížím se kolem po lidech ve snaze Ethana zahlédnout. "Naposledy jsem ho viděl se Simonem. Byli-."
"Pane!" ozývá se naléhavé zvolání přes celý ruch v sále, které přitahuje pozornost všech lidí. Lorian se zvedá ze svého křesla, zatímco k němu dobíhá ten muž, který vykřikl. "Pane, Latheniini vojáci napadli sály v Angel Falls! Odhalili je."
"Kolik jich je?"
"Pár stovek, pane. A ještě přibývají."
"A má sestra je přítomna?"
"Jen její dcera, pane."
Krátce se mi sevře hrudník pod těmi slovy a pohled mi směřuje k Isabele, v jejíchž očích se odráží náhlý strach.
"Lorde Meridiane, vyhlaste poplach. Ať se všichni hned připraví do zbraně."
"Ano, pane," přikyvuje lord a v sále začíná být opět rušno, jak se všichni derou ven, aby se na rozkaz vyzbrojili.
"Matte-."

"Musím tam jít, Isabelo," namítám hned na její obavy a bez varování se přenáším do svého domu, aby se mě nepokoušela zastavit. Vylézám z postele, rychle se oblékám a ze skrýše zahalené kouzlem vytahuju svou sekeru a přenáším se k hoře.
Zprvu mě ve svitu měsíce překvapuje mnohačetný válečný řev. Pak si všímám, že se země chvěje jako při zemětřesení a dochází mi, že někdo přímo otřásá se samotnou horou, ve které se skrývají Arkarianovo sály. Nikdo by v nich neměl být, ale vlastní důležitá a vzácná vybavení, o které nesmíme přijít. Hádám ale, že o to jim nejde. Chtějí nás prostě jen vylákat ven. Latheniini vojáci se rozprostírají téměř po celém kopci až ke skalnímu vchodu, kteří se někteří z nich snaží zničit.
A pak ji spatřím.
Stojí před druhou řadou vojáků a soustředí se na zemětřesení. Vidím ji sice zezadu a poměrně z dálky, ale i tak vím, že je to ona. Havraní kudrnaté dlouhé vlasy, z části sepnuté sponou na temeni hlavy a černé válečné šaty, jejichž kovové zdobení se leskne ve svitu úplňku. I na ten mi krátce padne pohled a ve vteřině vzpomínám, jak jsem na takový úplněk koukal před dvaceti lety - v den, kdy se narodila.
Než stačím cokoliv udělat, ozývá se za mnou další válečný řev, který pochází z našich řad přenášejících se vojáků. Hluk přitahuje pozornost řádových a řinčením svých zbraní je vyzývají k boji. K tomu dochází hned za pár minut a řady obou stran se po chvíli tvoří ve velký chumel chaosu. Já neváhám a jdu našim vojákům na pomoc.
Země se stále otřásá a v jednu chvíli je náraz tak silný, že několik lidí ztrácí rovnováhu a padá k zemi. Hned na to se ozývá hlučná pukající rána a někde za mnou začínají křičet lidé.
Rychle se otáčím a všímám si velké praskliny v zemi, která se rozšiřuje k nám a nemilosrdně požírá vojáky, kteří stáli příliš blízko. Je mi jasné, že to má na svědomí Morwen, a tak neváhám a hned svou mocí trhlinu zastavuji. Snažím se ji zpět zacelit, aby do ní už nikdo nespadl. Cítím, jak se Morwen dále pokouší svou sílu udržet, ale jsem silnější a nakonec vítězím.
V tu chvíli mými zády projíždí ostrá dlouhá čepel, jejíž špička téměř proráží skrz břicho. Křičím bolestí a podlamují se mi kolena.
"Matte!" slyším za sebou Isabelu a hned na to další bolestný výkřik, ovšem tentokrát mého útočníka. Isabela z mých zad vytrhává meč a dává se do okamžitého léčení.
"Počkej."
"Ne, Matte. Vím, že by se ti to zahojilo samo, ale takhle to bude rychlejší."
Má pravdu. Už cítím, jak bolest ustupuje, a můžu se v klidu nadechnout. Isabela ale najednou lapá po dechu a přestává s léčením. Ohlížím se po ní, co se děje, ale když vidím, že vytřeštěnýma očima zírá před sebe, stáčím zrak stejným směrem.
Morwen, pár metrů od nás, přichází přímo k nám. Až teď si všímám, že jí přes půlku obličeje visí průsvitný závoj, který zřejmě chrání ostatní před přímým pohledem do jejích očí.
Isabela prudce vstává a s mečem v ruce se staví přede mě, ale Morwen přehazuje svůj závoj přes hlavu a pevně se zadívá Isabele do očí. Isabela znovu lapá po dechu a hned na to zděšením vykřikuje. To mě nutí vstát. Beru Isabelu kolem ramen, otáčím ji a stahuju za sebe. Svými prsty pevně svírám svou sekeru a stavím se do střehu proti Morwen. Mimoděk ji hledím do očí a uvědomuju si, že opět nic nevidím - žádný strach, žádné vize. Jen temné, černé oči, které mě nutí se vpíjet do jejich hloubky, jako bych měl za nimi najít zcela něco jiného než strach - pravý opak.
Stojíme dva metry od sebe a sevření mých prstů se lehce povoluje, čím déle se do jejích očí dívám. Morwen se začíná tvářit zmateně, jakmile vidí, že na její pohled nijak nereaguju. Pak se její tvář mění překvapením a slyším, jak se zprudka nadechla.
"Ty… Já tě znám."
Ona si mě pamatuje.
V hlavě se mi přehrává okamžik, když jsem ji viděl poprvé jako miminko, a když jsem ji nebyl schopen zabít. Teď tu stojí přede mnou, o dvacet let později, a svaly na rukách mi nepatrně ochabují. Mám pocit, že bych ji nemohl zabít ani teď, ale netuším proč. Ani nevím, co bych měl udělat nebo říct. Kolem nás se stále bojuje a my tu stojíme a hledíme na sebe.
Ten okamžik ale přerušuje Isabela, když se s křikem noří zpoza mých zad a s napřaženým mečem se rozbíhá k Morwen.
"Jdi od něj pryč!"
"Isabelo!" Rychle k ní přiskakuju, zachytávám ji zezadu za paže a stahuju zpátky.
"Co to děláš?" utrhuje se na mě nechápavě a snaží se mi vymanit ze sevření.
Morwen zmateně ustupuje pár kroků dozadu a chvíli na to se otáčí a rozbíhá se pryč. Dává svým vojákům rozkazy a mně dochází, že velí k ústupu. Prchají do lesa, kde se zřejmě přemístí zpátky, odkud přišli.
Naši vojáci zvedají zbraně a nadšeně zvolávají své vítězství.
"Matte, co se stalo?" ptá se mě Isabela podrážděně.
Já chvíli mlčím, protože nejsem schopen najít odpověď na její otázku, tak místo toho vymýšlím jinou. "Mohla by tě zabít. Ty jí ne."
"Tak proč jsi s ní nebojoval ty?"
Bezradně krčím rameny. "Vsadím se, že k tomu ještě bude příležitost."
"Jenže ta příležitost může příště skončit tvou smrtí."
"To mohla i tahle."
"Takže ses prostě bál nebo co?"
"Ne," vrtím hlavou a silně zatoužím po ukončení téhle konverzace. Ten ostrý tón ale nedokážu zastavit včas. "Prostě to neřeš, Isabelo. Zatím žiju. Víc tě zajímat nemusí."
Isabela si nevěřícně odfrkává a bez dalšího slova se otáčí a mizí.
"Isabelo," snažím se ji ještě zastavit, protože svého tónu hned lituju, ale neposlouchá mě.

Sedím se všemi členy Tribunálu v zasedacím sále a řešíme dnešní nečekaný útok.
"Právě jsem dostal zprávu o našich ztrátách, pane," informuje zrovna lord Meridian. "Celkem sto osmdesát dva mrtvých."
"Sto osmdesát dva," pronáší pár z členů šeptem a kroutí hlavami.
"A to za pouhou půl hodinu," upřesňuje ještě lord.
"Mnoho z nich spadlo do té trhliny v zemi," říká sir Syford, na což hned reaguje lord Pembarin svým podrážděným hlasem: "Vytvořila ji Morwen, je to tak?"
"Matthew ji pak zastavil."
"Bohužel jen tu trhlinu!"
Všímám si, jak se ke mně stáčejí snad všechny pohledy přítomných.
"Střetli jste se, Matthew?" ptá se mě Lorian.
Narovnávám svá záda a chvíli nad odpovědí přemýšlím. Nemá cenu ale nějak lhát. "Potkali jsme se, ano."
"A co se stalo?"
Krčím rameny a vrtím hlavou zároveň. "Nic. Jen pak zavelela k ústupu."
"Zavelela k ústupu přesně v okamžiku, co tě spatřila?" zajímá se lady Elenna.
"Tak nějak. Ano."
"Proč jsi nic neudělal?" ozývá se znovu lord Pembarin. "Mohl jsi to skoncovat. Posledně jsi nám aspoň řekl, že pokud se s ní máš střetnout, tak až dospěje. Když jsi nebyl schopen vzít jí život tehdy, proč jsi tedy nic neudělal ani teď?"
Mou odpovědí je zprvu jen ticho. Nevím, jak odpovědět a popravdě bych byl nejradši, kdybych nemusel říkat nic. "Já nevím," vydávám ze sebe nakonec. "Prostě mi to nepřišlo správné. Mohu už jít?"
Lord Pembarin se nadechuje k další námitce, ale Lorian ho rázným mávnutím ruky a tichým rozkazem zaráží. Ke mně kýve hlavou. "Můžeš jít, Matthew."
"Děkuji," posílám mu malý vděčný úsměv a chvíli na to se ocitám u sebe doma v posteli.
Jsem hrozně unavený, ale vím, že bych nemohl usnout. V břiše mi vězí divný pocit a hlavou se mi prohání nespočet myšlenek. Mám ji pořád před sebou. Její černé oči si mě nejistě prohlížejí, stejně jako ty mé, a stále dokola slyším její hlas říkající: "Já tě znám."
Pamatuje si mou tvář ze dne, kdy se narodila. U nesmrtelného to není zas tak zvláštní, ale stejně mě to překvapuje. Co víc nechápu, je ovšem to, proč jako jediný snesu pohled do jejích očí? Kdokoliv se do nich podíval, spatřil svůj největší strach. Dokonce i Lorian a to ji viděl pouze ve vizi. Jen já v jejích očích zahlédl hlubokou a skrytou krásu. Jen já ji ve vizi viděl plakat nad mým mrtvým tělem. Ale proč?
Potřebuju dostat odpovědi, ale nikdo je nezná. Proto se bez váhání rozhoduju zjistit je sám. Zavírám oči, dávám se do meditace a potom se sám tajně přenáším do Citadely. Tam hned mířím ke dveřím, soustředím se a otevírám průchod na Olymp. Přitom ještě používám krycí kouzlo, které by mělo zabránit tomu, aby si toho Tribunál nebo Lathenie všimli. Nejsem si tím ale jistý, dost možná na to ani moje schopnosti nestačí a Tribunálu to neunikne, ale risknu to. Jsem si vědom, že porušuju pravidla Organizace i pravidlo mého otce využívání své velké moci k vlastním účelům, ale nemůžu si pomoct. Musím s ní mluvit.
Ocitám se na zasněžené hoře a hned se přeměňuji v malého vrabce. Máchám křídly v ledovém větru a letím k paláci. Ruším štít kolem něj jen na zlomek vteřiny, abych mohl proletět, a svým vnitřním zrakem zkoumám místnosti v paláci. Nemusím ale hledat dlouho, její pokoj je na stejném místě jako posledně. A dokonce v něm právě je.
Dosedám na okenní římsu a koukám skrz sklo dovnitř. Sedí na posteli, šaty má stále stejné a přes její oči opět visí závoj. Nic nedělá, jen zamyšleně hledí do zdi. Své myšlenky si automaticky chrání, ale stejně mám tušení, co se jí asi honí hlavou. Na malou chvíli se ještě rozmýšlím, jestli dělám správnou věc, ale moje zvědavost je příliš silná.
Zobáčkem párkrát klepu na sklo, dokud se Morwen k oknu neotočí. Její pozornost jsem přitáhl, ale za nic, než za hladového ptáčka, mě nemá a stáčí se zase zpátky. Proto klepu znovu a v myšlenkách zvolávám její jméno: Morwen.
Trhá ke mně hlavou, zvedá se na nohy a zamračeně k oknu kouká.
Ještě jednou klepu a říkám: Otevři, prosím.
Samozřejmě bych se tam mohl přenést, ale chci, aby mě k sobě pustila sama.
Přichází až k oknu a prohlíží si mě. To jsi ty?
Poznala mě.
Ano.
Jde na ní vidět, že váhá, ale nemůžu se jí divit. Nechci ti ublížit. Mám jen pár otázek.
To já také, odpovídá a otevírá okno. Letím dovnitř a hned se měním na svou podobu. "Je dost nebezpečné tu být, nemyslíš?" říká, sotva co dokončuju svou přeměnu. "Matka může vycítit tvou přítomnost."
"Jestli mi to dovolíš, můžu kolem místnosti vytvořit štít, který tomu zabrání."
Ani moc neváhá a přikyvuje, tak se krátce soustředím a vytvářím podél stěn štít, který také zabrání tomu, aby nás kdokoliv zaslechl.
"Ty jsi Matt, je to tak?"
"Ano."
"Matka mi o tobě říkala. Prý máš velkou moc. Dokonce větší než ona sama nebo Lorian. Nebo já."
"Vážně jsem ti nepřišel ublížit," ujišťuju ji znovu.
"Věřím ti," přikyvuje a postoupí ke mně o krok blíž. Zkoumavým pohledem si mě prohlíží a chvíli přemýšlí. "Vím, že znám tvou tvář, ale nevím odkud. Kdy jsme se viděli?"
"V den, kdy ses narodila. Respektive noc potom."
"Jak je to možné?"
Mám jí to přiznat? Mám jí říct, že jsem ji v tu noc málem zabil? Dost možná si to sama domyslí a taky nějak cítím, že by nebylo správné jí lhát - nechci jí lhát.
"Měl… Měl jsem za úkol tě zabít."
Nepatrně přikyvuje hlavou a chvíli nic neříká. "A proč jsi to neudělal?"
"Nebyl jsem schopný zabít malé dítě. Byla jsi nevinná."
"Teď už nejsem. A ani nejsem dítě, a přes to tu stojíš a tvrdíš, že mi nechceš ublížit."
"Přesně tak."
Nastává malý okamžik ticha, kdy si jen vzájemně hledíme do očí, jako bychom se snažili jeden druhého přečíst. Pak přistupuju o krok blíž já a prohlížím si závoj na jejím obličeji.
"Když se ti někdo podívá do očí, prý v nich zahlédne svůj největší strach."
Kývne hlavou. "Kromě tebe."
"Kromě mě."
"Jak to, že ti to nevadilo?"
"Doufal jsem, že mi na to odpovíš."
Morwen nabírá vzduch do plic a s výdechem se otáčí k oknu. Postupuje k němu pár kroků a křížem si chytá paže. "Ještě před tebou si jako první pamatuji svou matku, když jsem přišla na svět. Podívala se mi do očí a vykřikla zděšením. Hned po ní se do nich zahleděly i služebné, které matce pomáhaly při porodu a vyděsily se stejně. Začala jsem plakat a po tvářích mi stékaly černé slzy. Jedna služebná se je snažila setřít, ale zanechaly na její kůži ošklivou vyrážku, kterou tam má dodnes. Od té doby se každý mému pohledu vyhýbal, dokud mi nenasadili závoj přes obličej. Někteří se bojí na mě podívat i tak."
Jsem si jistý, že v jejím hlase cítím hořkou lítost a stopy bolesti. Morwen své oči nenávidí, cítí se jako nějaká bestie a nemůže s tím nic dělat. Přiznávám, že i mně jí je líto.
"Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by v mých očích zahlédl něco jiného, než strach. Vlastně… Vlastně se mi nikdo nikdy do očí normálně nepodíval. Až na tebe." Otáčí se ke mně zpátky a znovu si mě zkoumavě prohlíží. "Proč ty?"
Nepatrně kroutím hlavou a přicházím k ní. Ani pořádně nevím, co teď vlastně dělám, ale nemůžu se zastavit. "To nevím," pronáším a zvedám ruce k jejímu závoji. Na vteřinu ještě zaváhám, ale pak beru závoj jemně mezi prsty a přehazuju ho Morwen přes hlavu. Naše oči se opět střetávají a můj hrudník se krátce sevře. Znovu se vpíjím do jejich hloubky, která mě k sobě přitahuje, a snažím se najít, co skrývá. Nechápu, jak v těchto očích může někdo vidět strach. Nechápu, jak se někdo může bát pohlédnout do takové krásy. V těch očích je všechno, jen ne hrůza, nebo děs a smrt.
Morwen nejistě můj pohled oplácí a všímám si, jak se jí lehce chvějí rty. "Co vidíš ty, Matte?"
Nevím, co se to se mnou děje, ale odolávám silnému pokušení pohladit ji po tváři. Je mi jí líto, že se musí vyhýbat pohledům do cizích očí, aby někoho nevyděsila. Kéž by kolem sebe měla víc lidí, jako jsem já, aby s nimi mohla normálně mluvit. Otevírám pusu, ale chvíli ještě uvažuju, jak správně popsat, co vidím. "Život. Vidím život."
Morwen se z pootevřených úst dere trhaný výdech a mám pocit, že se její oči začínají více lesknout. Dochází mi, že to jsou slzy, ale než stačím nějak zareagovat, Morwen se prudce odvrací a popochází ode mě pár kroků pryč.
Několikrát za sebou zamrkám a lehce zatřepu hlavou, jako bych se snažil probrat z nějakého bdění, a nechápavě se zamračím. Nemám ponětí, co se to se mnou stalo. A vůbec nerozumím tomu, proč ve mně Morwen vyvolává takové pocity, jako jsem před chvíli krátce cítil. Ani si nejsem jistý, jestli bych je dokázal popsat slovy.
"Měl bys jít," pronáší Morwen do své dlaně.
Nevím, jak mám na to odpovědět. Nebo vím, ale nechci…
"Odejdi. Prosím."
Má pravdu. Měl bych jít. Možná jsem sem ani neměl chodit. Jsem jen víc zmatený a ještě touhle návštěvou riskuji trest od Tribunálu.
Beze slova přecházím k otevřenému oknu, s výdechem krátce zavírám oči, ale pak se na ni ještě naposledy podívám. I ona se na mě kouká, ale ani jeden z nás nic neříká. Přeměňuju se znovu v ptáčka a letím ven.
 


Komentáře

1 Adam Adam | 28. srpna 2015 v 8:03 | Reagovat

absolutne bozi! Ja opravdu nemam slov! Tvoris neco totalne genialniho a ja jsem z toho totalne na vetvi! :-) a uz je zase konec :-(

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 28. srpna 2015 v 11:33 | Reagovat

^_^ Děkujuuuuu :)))

3 Heli Heli | 29. srpna 2015 v 13:19 | Reagovat

Souhlasím s Adamem, je to opravdu úžasné!!! :)

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 29. srpna 2015 v 15:22 | Reagovat

Děkujuuu , jsem moc ráda, že se vám to tak líbí :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama