Věštba (Matt a Morwen) II. - FanFiction

15. srpna 2015 v 18:47 | Nancy |  FanFiction
Přináším vám druhou část povídky Věštby s Mattem a Morwen. Mám teda i hotovou druhou kapitolu Masky, ale řekla jsem si, že možná radši dokončím Věštbu a v Masce budu pokračovat až po ní, abych tu nestřídala kapitoly z jendoho a pak z druhého, páč byste v tom potom mohli mít pěkný chaos :D


Probouzí mě hlasitá rána u mé hlavy a já leknutím vykřikuju a nadskakuju na gauči, až mi otevřená knížka na hrudi sklouzává k zemi. Hned na to slyším Isabelin smích a mně dochází, že nade mnou právě praskla nafouknutý sáček, aby dostala přesně takovou reakci, jakou jsem právě předvedl. Sklání se nad mým obličejem a vesele se zubí.
"Dobré ráno, Růženko. Nebo spíš odpoledne."
"Ty fakt dokážeš člověka potěšit," mručím rozespale a zamračeně si protírám obličej. Pak si sedám a zvedám knížku ze země. Musel jsem usnout u jejího čtení, ale nemám ponětí, jak dlouho jsem spal. Co si pamatuju, začal jsem číst kolem poledne. "Kolik je hodin?"
"Půl třetí," sedá si vedle mě na gauč a natahuje se pro ovladač, aby zapnula televizi. "Proč jsi nešel rovnou spát nahoru?" směje se.
"Ani jsem nevěděl, že jsem unavený," krčím s úsměvem rameny a opírám se o opěradlo. "Kde jsi byla, ráno?"
"Zkus hádat. Máš jeden pokus."
"U Arkariana," odpovídám bez nějakého přemýšlení. "Že se vůbec ptám."
Isabela souhlasně přikyvuje a přepíná programy v televizi. Nakonec to nechává na zprávách, odkládá ovladač a stáčí ke mně pohled. "Něco nového?"
Krátce nad odpovědí přemýšlím a pak krčím rameny. "Ne. Žádná výprava se nekoná, noví členové nejsou, žádná jiná akce se nepřipravuje. Nic."
"Je klid už docela dlouho co?"
"Pár týdnů určitě. Jestli ne měsíců."
Mlčíme a sledujeme zprávy v televizi, kde začínají mluvit o počasí. Hned ze začátku upozorňují na silné bouře, které se během dnešního večera přeženou nad jižním pobřežím. Pravděpodobně dosáhne i k nám, když koukám na mapku v televizi. Pak se v duchu trochu zarazím a nenápadně přesunu pohled k Isabele, ale nevypadá, že by jí napadlo to samé, co mě.
Je to už přes rok, co předpověděla tu věštbu. A pár měsíců po tom dostala strach pokaždé, co ve zprávách mluvili o přicházejících bouřkách. Hned pak zjišťovala, jestli v ten den není i úplněk, protože hned první dva řádky věštby říkají, že za úplňku a za bouře se zrodí nový nesmrtelný - tedy spíš nesmrtelná. Ta, která se údajně má stát mým silným soupeřem, a která mě v Isabelině vizi zabila. Aspoň tak to tvrdí ona a celý Tribunál, protože nějakou záhadou nikdo jiný neviděl, jak jí z očí tekla černá slza. Prostě jsem z té vize neměl pocit, že mě zabila ona, ale nevím, proč jsem ji viděl plakat jen já.
Každopádně jsem to tentokrát já, kdo má při pozorování předpovědi počasí divný pocit. Ale Isabele nic neříkám, nechci, aby si znovu začala dělat starosti. Zvedám se a mířím do kuchyně, kde máme stolní kalendář. Beru ho do ruky, pohledem vyhledávám dnešní den a krátce se mi sevře hruď. Dnes je úplněk a můj divný pocit se mění přímo ve špatný. Začíná se snad věštba pomalu naplňovat?

Pokládám kalendář zpátky a vbíhám po schodech nahoru do svého pokoje. Zavírám dveře, hledám papír, na který jsem si přepsal text věštby a sedám si s ním na postel. Pročítám si ta slova znovu, několikrát za sebou, a pak jen sedím, zírám do stěny před sebou a přemýšlím. Ani nevnímám čas, takže mě pak trochu překvapuje, když mě máma zdola volá k večeři. Nechci ale na sobě nechat nic znát, tak se snažím u stolu povídat si s ostatními a nemyslet na to. Jakmile se vracím zpátky do pokoje, nemůžu si pomoct a myšlenky se mi opět stáčí k věštbě a k té ženě. Stoupám si k oknu a všímám si v dáli přibližujících se černých mraků, které s sebou jistě nesou bouřku, o které se ve zprávách zmiňovali. Pomalu se i stmívá a později z chodby slyším, jak se máma s Jimmym a Isabelou střídají v koupelně a chystají se spát, ale já stále stojím u okna a zírám na mraky, které už jsou na kraji Angel Falls. Začíná se z nich blýskat a po chvíli slyším i vzdálené hřmění. Nade mnou je ale obloha ještě čistá a můžu tak vidět úplněk. Zvedám k němu pohled a nespouštím ho z něj, dokud měsíc bouřkové mraky zcela nezakryjí. V tu chvíli se z mraků spouští déšť, který každou sekundou přidává na síle. Zvedá se vítr a zanáší dešťové kapky prudce do mých oken. Krátce na to se k dešti přidávají i obrovské kroupy, které do skla naráží tak silně a hlučně, až mám strach, že okna rozbijí. Blýská se skoro každé tři vteřiny a hromy se tříští tak hlasitě, až od podlahy i od stěn cítím lehké vibrování.
Bouře trvá dlouho, a jakmile se blesky přesunují dál a doznívají poslední hromy, déšť stále neustává a padá až do časného rána. A já celou tu dobu stojím na místě a zírám ven. Ani na únavu nemyslím, jen na ten divný pocit hluboko uvnitř mě, který mě do teď neopustil. Stalo se to - narodila se, ale nemám tušení, jak to vím. Úplňků a bouří bude jistě ještě spousta, ale já vím, že žádná taková noc už nebude ta výjimečná. Prostě to cítím.
S posledními myšlenkami a s ranními paprsky prodírající se skrz tmavé mraky se přesouvám do postele a s dlouhou meditací se přemisťuju do Athén. Volám Loriana, který se přede mnou objevuje takřka hned. Čekal mě, vidím mu to ve tváři, a tím víc mě utvrzuje v mých pocitech.
"Narodila se," pronáším hned bez pozdravu či bez nějakého vysvětlení.
Lorian mi ale neodpovídá a místo toho říká: "Pojď za mnou." A otáčí se.
Bez vyptávání ho následuju a vcházíme společně do zasedacího sálu, kde jsou i ostatní členové Tribunálu. Někteří z nich nesedí na svých místech, ale stojí a o něčem se vzájemně hlasitě dohadují a ten pohled mě v prvním okamžiku vyvádí z míry. Jakmile nás zpozorují, utichají a vrací se do svých křesel. Až teď si všímám, že před nimi sedí nějaký muž, kterého neznám. Vedle něj se objevuje další židle, kterou mi Lorian nabízí, tak na ni sedám.
"Matthew, toto je Michael," představuje mi Lorian toho muže. "Pracoval poslední čtyři měsíce u Řádu jako špeh a dnes nám donesl informace, které chceš vědět. Michaele, zopakuješ Mattovi, co jsi právě řekl nám?"
Michael přikyvuje a stáčí se ke mně. "Lathenie dnes v noci porodila dceru." Šel rovnou k věci, toho si docela cením, že mě zbytečně nenapínal. "Už dlouho si uvědomovala přesilu Organizace proti ní a chtěla do svých řad někoho mocného, kdo by její stranu opět posílil. A kdo by byl mocnější společník než krev její krve? Jistě plánuje svou dceru Morwen vychovat tak, aby byla silným protivníkem Organizaci."
"Morwen?" pronáším zvědavě.
"Ano, tak se jmenuje. Po paláci se začalo roznášet, že má velkou moc už od prvního okamžiku, co se nadechla. Sama Lathenie se jí totiž podívala do očí a vykřikla. Morwen má celé oči černé, a když plakala, ronila stejně černé slzy. Jedna služebná se těch slz dotkla a po chvíli jí naskočila bolestivá vyrážka na kůži. Jsou jedovaté. A kdokoliv do jejích očí pohlédl, vyděsil se. Prý v nich všichni zahlédli svůj největší strach."
Při těchto slovech si vybavuji zasedání, kde tohle tvrdili i členové Tribunálu. Takže to skutečně byla pravda.
"Je to malá zrůda a nesmíme dovolit, aby dorostla do své plné moci!" vykřikuje rozrušeně lord Pembarin. Někteří ho podporují, ale jiní zas nesouhlasně kroutí hlavami. "Aspoň tím zapříčiníme vyplnění celé věštby."
"To je ale nepřípustné," odporuje mu lady Arabella rozčileně. "Už jen při pomyšlení na váš návrh se mi dělá špatně!"
"Taky se mi ten návrh příčí, lady Arabello, ale na druhou stranu má lord Pembarin pravdu v tom, že bychom tím zabránili vyplnění věštby," říká král Richard.
"Vyřešilo by to spoustu problémů, ano," souhlasí lord Meridian.
Lady Arabella ale znovu kroutí hlavou a propaluje Pembarina chladným pohledem. "Já bych si jen přála, lorde, abyste tu možnost učinit to měl vy sám. Zajímalo by mne, jestli byste i tehdy byl tak odvážný."
Lord Pembarin se nasupeně narovnává do své plné výšky a oplácí lady stejný pohled. "Tím si můžete být naprosto jistá!"
"Tak dost!" zaráží Lorian hádku hlubokým a přísným hlasem a všechny svým jediným pohledem nutí mlčet. "Většina už rozhodla, ale ani ta neovlivní Mattovo rozhodnutí, jelikož to závisí jen a jen na něm a já si nepřeji, aby ho kdokoliv z vás do něčeho nutil."
Po zádech mi běhá mráz při jeho slovech, ale nejsem si jistý, jestli z toho jeho přísného tónu, nebo z toho, co ta slova skrývají za význam. "Pane?" dožaduji se vysvětlení.
Lorian se zhluboka nadechuje a pokládá mi ruku na rameno. "Mluvili jsme o tom už dlouho před tím, než jsi přišel. Žena ve věštbě, v Isabelině vizi a Latheniina dcera je jedna a tatáž osoba, o tom není pochyb. Věštba se tedy naplňuje, a pokud se vyplní až do konce, můžeš zemřít, jak viděla Isabela. A to si nikdo z nás nepřeje a věřím, že ani ty ne. Ale nemusí se to stát, pokud," na malý okamžik se zastavuje, "se pokusíme Morwen zabít už v nejbližší době."
Čekal jsem to, ale stejně se mi tomu nechce věřit. To nemyslí vážně? "Pokusíme? Nebo pokusím?" opravuju ho podrážděně.
"Ty, Matthew, si z nás všech nejmocnější, jsi schopný se do Latheniina paláce vplížit prakticky nepozorovaně. A jsi nesmrtelný stejně jako Morwen a jste si vzájemně souzeni být svými soupeři. Jednou se spolu setkáte, a pokud se Isabelina vize vyplní jako všechny ostatní, zabije tě. Můžeš tomu ale zabránit, dokud je čas."
"To přece nejde. Nemůžu prostě zabít malé dítě, ať už má být čímkoliv."
"Říkal jsem vám to, pane, že nebude souhlasit. Měli jsme mu to prostě přikázat jako úkol," zvolává opět lord Pembarin nespokojeně a tentokrát ho i já propaluju svým pohledem. Vidím, jak je mu to nepříjemné a radši očima těká do stran. Možná bych to neměl dělat, ale nemůžu si pomoct.
K tomu se na něj otáčí i Lorian a v tu chvíli se lord začíná přímo ošívat. Nesnese pohledy dvou nesmrtelných najednou a hlavu rychle sklápí, přitom si všímám, jak pevně tiskne opěradla svého křesla, až mu bělají klouby na dlaních.
"Nebudu nikomu tento složitý úkol přikazovat. A už vůbec ne pro to, že máte takový strach z malého dítěte."
Lord Pembarin si tuhle urážku ale nenechává líbit. "Z dítěte vaší šílené sestry, která ji vycvičí k ničení a zabíjení jako nějakého psa!"
"Mlčte!" vykřikuje Lorian rozzlobeně a po celé místnosti se najednou rozšiřuje podivný chlad. Naskakuje mi husí kůže a neodvážím se na Loriana ani pohlédnout, skoro jako by právě vykřikl na mě. Následující ticho je dlouhé. Téměř nesnesitelné, ale nikdo se neodváží vydat ani hlásku. "Všichni už jsme vašich námitek a návrhů slyšeli dost, lorde Pembarine. Teď je všechno na Mattovi, jak se rozhodne."
Cítím, že se na mě upírají pohledy všech přítomných a čekají na mou odpověď. Já to znovu promýšlím, ale představa, že bych měl zabít malé dítě, to se mi prostě přímo hnusí. To nedokážu. "Já nemůžu, pane," vrtím hlavou. "Nejsem schopen něco takového udělat, i když vím, co se může v budoucnu stát."
"U tak mladého nemluvněte bys mohl volit variantu zastavení srdce ve spánku. Jakmile trochu vyroste, už by to nebylo možné. Takhle by ani nic neucítila, bylo by to rychlé," říká ještě opatrně.
Krátce se nad tím zamyslím, ale stejně znovu odmítavě kroutím hlavou. "Je mi líto. Nedokázal bych to. Promiňte."
Naštěstí chápavě přikyvuje. "Nemáš důvod se omlouvat. K takovému činu by vzal odvahu jen málokdo. Kdyby sis to ale rozmyslel, přijď."
Pochybuju o tom, ale stejně pokývnu hlavou a znamení, že rozumím.
"Můžeš jít," říká a vteřinu na to cítím, jak se přenáším zpátky do svého těla. Ani neotvírám oči a s povzdechem si přikládám obě dlaně na tvář. Pak si protírám čelo a oči, dávám dlaně na hruď a všímám si Isabely sedící na židli vedle mojí postele. Ruce má semknuté na kolenou a ve tváři se jí usadil nervózní výraz.
"Byl jsi v Athénách viď?"
Mlčky přikyvuju.
"Kvůli té bouřce?"
"Jo." Ani se mi nechce jí potvrdit její obavy, ale nemá smysl to zapírat. "Narodila se."
Isabela s povzdechem sklápí zrak ke svým kolenům. "Takže co teď? Má Tribunál nějaký plán, nebo se bude prostě jen čekat?"
Pomalu si sedám, dlaní si prohrábnu vlasy a přemýšlím, jak jí to všechno říct. Nakonec jí převypravuju celý průběh zasedání od začátku do konce. Isabela mě zaraženě poslouchá a vidím na ní, jak sama nemůže věřit tomu, co slyší. Pak se dostávám k té části, kdy po mně Tribunál chtěl, abych šel Morwen zabít, a nastává chvíle ticha.
"Nesouhlasil jsi viď?"
"Samozřejmě, že ne. Něco takového bych nebyl schopný udělat."
Isabela si skousává ret, sedá si vedle mě a chytá mě za ruku. "Matte, možná bys to měl ještě zvážit."
Stáčím k ní pohled a nevěřícně třeštím oči, že zrovna ona něco takového navrhuje. "To nemyslíš vážně."
"Myslím," říká tiše a vidím, jak se jí do očí hrnou slzy. "Kdybych mohla, udělala bych to sama, jen abych měla jistotu, že se moje vize aspoň jednou nesplní. Mám o tebe hrozný strach, Matte. Nechci, aby se ti něco stalo."
Na tohle musím nabrat pořádný dech. Tímhle mě Isabela vážně zaskočila a já nevím, co mám na to říct. Dokonce tu možnost znovu promýšlím, ale nemůžu v sobě najít dost síly, abych souhlasil.
"Matte, prosím. Tohle je možná jediná příležitost, jak té vizi i věštbě zabránit. Nechci, aby se všechno z toho vyplnilo."
"Is, já… já nevím," vrtím zoufale hlavou a cítím, jak se mě zmocňuje únava a touha po spánku, abych aspoň na chvíli přestal tohle řešit.
"Prosím. Udělej to kvůli mně, sobě, ale i ostatním. Všichni si o tebe dělají starosti. A představ si, jak by bylo mámě."
"Isabelo, nech toho. Neříkej takový věci."
"Já ale musím, Matte. Dostala jsem varování, že ti hrozí smrt, ale nemůžu s tím nic dělat. Můžu tě jen přemluvit. Musím," natáčí si mě k sobě a pevně mě objímá. "Prosím. Slib mi, že to uděláš."
Co jí na to mám asi říct? Moc dobře si uvědomuju, že má pravdu a uznávám, že bychom asi všichni byli klidnější, pokud by Morwen zemřela co nejdřív, ale nejsem si jistý, jestli bych si ten čin už navždycky nevyčítal. Zároveň ale nejsem schopný Isabele odporovat, když ji vidím takhle vystrašenou.
Nakonec se ale doopravdy vzdávám a s povzdechem přikyvuju. "No dobrá. Slibuju."

Rozhodl jsem se a ještě ten den jsem se vrátil do Athén, abych své rozhodnutí oznámil Lorianovi. Řekl jsem mu ale, že to chci mít co nejdřív za sebou, než zase názor změním, a tak se výprava připravila hned na následující noc.
Právě stojím v Citadele před zrcadlem a v ruce držím stříbrný plášť, který mě ochrání před zimou a případnými útoky zbraní. S mým plánem v hlavě k nějakému souboji ani nedojde, ale jistota je jistota. Zírám do svého odrazu a neustále si v hlavě opakuju Isabely slova, kterými mě přesvědčila slíbit jí, co jsem slíbil. Už teď ale na sebe koukám, jako na odpornou stvůru.
Oblékám si plášť a s hlubokým nádechem se vydávám ke dveřím. Už nesmím ztrácet čas. Čím víc nad tím budu přemýšlet, tím těžší pro mě bude to udělat. Skáču ze dveří do tmavého prostoru a ocitám se v hromadě sněhu na hoře Olymp. Brodím se pár metrů dál, a přitom si přitahuju plášť co nejvíc k tělu. Před očima se mi po chvíli objevuje výhled na palác a já se hned dávám do jeho prohledávání vnitřním zrakem.
Kolem paláce je jako vždy obrovský neviditelný štít, který brání v přenosu křídly přímo do paláce. Ten ale umím odstranit, takže mířím hned do palácových chodeb a hledám, kde se právě nachází Lathenie a její dcera. Procházím hlavní chodbou do velkého sálu, kde Lathenie obvykle bývá. Ten je ale prázdný, tak jdu dál a zacházím do jiných komnat. Po chvíli narážím na Lathenii, je ve svých komnatách a spí. Výborně, aspoň nevycítí mou přítomnost. Dětskou postýlku ve stejné místnosti ale nevidím, což mě nepřekvapuje. Tu nacházím až po pár minutách v jiném patře dokonce. Není tu ale sama. U krbu, ve kterém plápolá slabý oheň, sedí postarší žena, zřejmě chůva, a podřimuje. Za dveřmi dokonce stojí i stráž, ale s tím jsem také počítal. Nebudou problém, protože pochybuju, že by vletěli dovnitř, kdyby se dítě náhodou rozplakalo. Od toho tam sedí ta chůva, kterou stačí jen víc uspat.
S hlubokým nádechem se připravuju, ruším štít kolem paláce a přenáším se do něj přímo do pokoje za křeslo u krbu. Hned na to štít opět obnovuji, abych nevyvolal poplach, a pak natahuju ruku nad ženy hlavu a ubírám jí energii. Krátce na to chůvě padá hlava k rameni a tvrdě usíná. S tichým a hlubokým výdechem se otáčím k postýlce uprostřed místnosti. Chvíli jen stojím a nejistě koukám do stínu pod závěsem. Nechce se mi do toho. Tohle prostě není správně. Ale pokud se Isabely vize a věštba mají vyplnit, bude lepší s tím skoncovat dřív, než bude pozdě. Souhlasil jsem. Sama Isabela mě k tomu prosila a já z toho jejího špatného pocitu, který jsem z ní cítil, nemohl říct nic jiného.
Potichu přistupuji k postýlce, odhrnuji lehký, průsvitný závěs a zahledím se do té spící nevinné tváře. Hned v prvním okamžiku lituji, že jsem to udělal - že jsem nešel rovnou k věci, aniž bych se na ni podíval. Je tak… nádherná. Ani jsem si nedokázal představit, že by nějaké nemluvně mohlo být tak krásné. Je zabalené v krajkované bílé přikrývce a s ručkama u hlavy klidně spí.
Sakra jak mám tohle asi dokázat! Nejsem žádný vrah a už vůbec ne vrah malých dětí. Mám chuť nechat ji tu a prostě vypadnout, ale co asi řeknu Tribunálu? Zřejmě to, co jsem jim opakoval už ze začátku a odporoval jim. Nebýt Isabely, ani bych s jejich plánem nikdy nesouhlasil. Jedině myšlenka na slib, který jsem jí dal, mě tu stále drží přikovaného k zemi a s pohledem upnutým do spící tváře nejsem schopen ani jediného pohybu.
Musím to ale udělat. S každou další vteřinou tu ztrácím čas a hlavně odvahu. Čím déle se na ni dívám, tím více cítím, jak mě opouští síla jí zastavit srdce. Nic přece neucítí, Matte. Zemře ve spánku. Bude to lepší takhle, než ji o pár let později podříznout krk.
Pevně zavírám oči, odvracím hlavu a natahuju roztřesenou ruku nad malé tělíčko. Snažím se rychle urovnat svoje zápasící se myšlenky v hlavě, abych se mohl začít soustředit. Na tohle potřebuju víc energie, než na ostatní schopnosti. Párkrát se zhluboka nadechuju a zase vydechuju, dokud se trochu neuklidním, a dávám se do soustředění. Na chvíli mě z něj vyvádí krátké zakňourání, které dítě vydalo ze spánku, ale nevěnuju tomu pozornost a s dalším nádechem pokračuju ve shromažďování energie.
Pak ale na ruce ucítím jemný dotyk a hned na to stisk malé ručky, která se obepíná kolem mého ukazováčku. Překvapením trhám hlavou k dítěti a pohledem zavadím o její oči, které se na mě udiveně koukají. Opravdu jsou celé černé včetně bělma a na první, možná ne jen první, pohled se mohou zdát děsivé, ale… mě neděsí. Vnímám naprosto jinou zvláštnost, která z pohledu nemluvněte vyzařuje. Pozoruje mě se zájmem, s jistou inteligencí, a ačkoliv mě vůbec nezná a je tma, nemá ze mě strach. Dokonce se na mě usmívá a mně z toho silně píchá v hrudi.
Na tohle nemám. Nemůžu ji zabít. Ne teď. Pokud spolu máme zápasit za několik let, budiž, ale nevezmu život malému dítěti, které nic neudělalo. Třeba tu je šance, že se jak věštba, tak Isabely vize změní. To nikdo popřít nemůže. A pokud někdo i tak nechce riskovat a touží tohle dítě zabít dřív, než doroste do své moci, ať si najde jiného vraha. Já se jím nechci stát.
"Odpusť mi to," šeptám holčičce do tváře, palcem přejíždím po její ručce a pak jemně vymaňuji prst z jejího sevření. Všímám si, jak se snaží mou ruku znovu zachytit, a když se jí to nedaří, tvář se jí pomalu křiví a začíná vzlykat. Chvíli mě to mate, ale pak si uvědomuji, že svým pláčem vzbudí chůvu a já že musím zmizet.
Odvracím se od ní, zavírám oči a s tichými slovy "Ještě se uvidíme" mizím.
 


Komentáře

1 Heli Heli | 16. srpna 2015 v 22:45 | Reagovat

Týý jo! Opravdu super :)
Minulý týden jsem četla příběh o Strážcích Probuzená temnota. Bylo to sice hezky napsaný, ale ty píšeš mnohem líp. Nevím jestli si ho ještě pamatuješ, ale viděla jsem, že si ho taky četla ;)
Jen mi vadi ze tam za ty 4 roky nepřidala tu poslední kapitolu ;))

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 17. srpna 2015 v 0:12 | Reagovat

[1]: Děkujuuu :))
Jojo, pamatuju si nějaký části. Těch pokračování jsem četla hodně a už se mi to všechno motá dohromady :D Taky jsem se nad tou poslední kapitolou docela divila :D

3 Smutný fanda Smutný fanda | 22. srpna 2015 v 10:09 | Reagovat

Kdy bude další část? :-D :(

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 22. srpna 2015 v 20:51 | Reagovat

[3]: Nesmutni, velká část už je rozepsaná ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama