Věštba (Matt a Morwen) I. - FanFiction

8. srpna 2015 v 10:30 | Nancy |  FanFiction
Tak vám zde přináším další kousek, ale opět něčeho jiného. Maska je stále v procesu, nebojte se, ale během psaní Masky mě napadla právě ještě tahle povídka, která mi nedala spát a musela jsem ji rozepsat. Abyste v ní ale neměli chaos, odpovím vám rovnou na pár otázek, které by vás během čtení mohly napadnout:
Prvně musím upřesnit, že tahle povídka je AU (alternative universe), což znamená, že prostor, postavy nebo čas se mohl jakkoliv pozměnit pod mou otázkou "Co kdyby?" A tentokrát to byla otázka, kterou jsem tu už dříve nakousla: Co kdyby Mattova spřízněná duše byl úplně někdo jiný?
Takže abyste byli v obraze, příběh se odehrává v ne přesně určeném čase, kdy Rochelle nepřišla zpátky k životu, zůstala mrtvá, ale za to Lorian a Lathenie stále žijí. Neriah ani neexistuje, nebo možná ano, ale žije například někde jinde, kdo ví. A... to je vlastně asi vše, co potřebujete vědět :D
Jsem zvědavá, jak se vám to bude líbit. Zde máte zatím první část ze tří (možná čtyř).



Cosi mě probouzí uprostřed noci. Otvírám oči a zmateně jimi mžourám kolem sebe. Chvíli se začínám domnívat, že se mi jen něco zdálo nebo mě probudil nějaký hluk zvenku, který hned zmizel, ale pak to ucítím znovu a hned mi to dojde. Isabela mě volá v myšlenkách.
Nechápavě se mračím, ale neváhám a hned se přemisťuju do jejího pokoje. "Isa-."
Pláče. Je schoulená v posteli do klubíčka a dusí do peřiny svoje vzlyky. Rychle si sedám na kraj postele a beru jí starostlivě kolem ramen.
"Isabelo, co se děje? Proč brečíš?"
Sedá si a pevně mě objímá kolem pasu. Zaraženě a ustaraně se ji snažím utěšit a přemýšlím, co se jí mohlo stát. Není to zrovna moc obvyklé vidět mou sestru v slzách.
"Měla jsem vidění," říká konečně.
"A co jsi viděla?"
"Já jsem… Tebe."
"Mě? A-a co? Ukaž mi to." Automaticky se pokouším vlézt do jejích myšlenek, ale Isabela vrtí hlavou a pečlivě si přede mnou svou mysl uzavírá.
"Ne. Nechci, abys to viděl."
Začínám z ní být docela nervózní. Co asi mohla vidět, že ji to tak rozhodilo? "No tak, Isabelo. Aspoň mi to řekni," nabádám ji a konejšivě ji hladím po zádech.
Isabela přikyvuje a zhluboka se nadechuje. "Bylo to krátké vidění, ale dost jasné. Byl jsi tam jenom ty a nějaká žena. Neznám ji, nevím, kdo to byl, ale… ale měla zvláštní oči. Celé černé. A ona… Tys…" znovu nabírá dech a krátce přivírá oči. "Zabila tě."
"Cože?"
"Byla taky nesmrtelná. Zabila tě. A stála nad tebou a v ruce držela dýku od krve. Od tvojí krve," zakroutila hlavou a přiložila si ruku na čelo. "A tys tam… prostě ležel a nedýchal jsi, Matte."
Znovu ji beru do náruče a utěšuju. V duchu se ale sám snažím uklidnit. "To bude dobrý."
"Matte. To vůbec nebude dobrý. Viděla jsem tě mrtvého, bylo to varování. Stejné varování, jako když jsem posledně viděla zemřít Rochelle a vyplnilo se. Nechci… Já nedopustím, aby se to vyplnilo i u tebe. Nemůžu." Z očí jí vytryskly nové slzy a opřela si čelo o mou hruď. Schovávám jí do náruče, ale pohled upírám před sebe. Nevím, co si o tom mám myslet a možná se o tom i bojím přemýšlet. Zároveň mi to ale nedává smysl s tou ženou - kdo to mohl být? O nikom takovém se mi nikdo nikdy nezmínil a ani se o dalších nesmrtelných neví. Měl bych si o tom promluvit s Lorianem.
Sedím u Isabely, dokud se neuklidní. Ujišťuje mě, že je v pořádku, a že se pokusí znovu usnout. Jak ji ale znám, bude schopna o tom vidění přemýšlet až do rána a očima už nezamhouří, proto jí s tím nenápadně pomáhám, a když ji hladím po vlasech, ubírám jí trochu energie, aby byla unavená a usnula. Jdu ke dveřím a při jejich zavírání si všímám, že má Isabela oči zavřené. Určitě za chvíli usne. Pak se vracím do pokoje, sedám si na postel a dávám se do meditace. Zklidňuji svou mysl i tělo a soustředím se na přenos své duše do Athén.
Po chvíli se ocitám na palácovém nádvoří a v myšlenkách volám Loriana. Odpovídá mi takřka hned a vteřinu na to se přede mnou zhmotňuje.
"Co si přeješ, Matthew?"
"Pane, Isabela měla před chvílí vidění. Chtěl bych si o tom s vámi promluvit."
Přikyvuje a natahuje ruku k paláci. "Pojď dovnitř."
"Děkuji," pokývnu hlavou a následuji ho dovnitř. Nabízí mi místo na pohovce, tak se usazuju a on si sedá naproti mně.

"Poslouchám. Co Isabela viděla?"
"Nechtěla mi to ukázat, jen mi to převyprávěla. Prý viděla mě a nějakou neznámou ženu. A ta žena mě zabila. Byla nesmrtelná a měla zvláštní oči, prý celé černé," na chvíli umlkám a pozoruju, jestli na to Lorian nějak zareaguje. "To je vše, nic víc."
Zamyšleně mlčí a uhýbá pohledem stranou. "O nikom takovém nevím."
"Doufal jsem, že právě na to mi odpovíte trochu jinak. Takže nevíte, kdo ta žena mohla být?"
"Bohužel nevím, ale tím víc je to znepokojující. Možná ale nebyla skutečná, jen něco symbolizovala."
To mě příliš neuklidňuje. "No tím pádem bych si domyslel, že symbolizovala jednoduše smrt. Mojí smrt."
Chvíli mi neodpovídá, ale pak se mě pokouší uklidnit. "Nevíme to jistě, Matthew. Bylo by dobré, kdyby byla Isabela ochotná sdílet tu věštbu se mnou i s ostatními členy Tribunálu. Pak snad na něco přijdeme."
"Dobrá. Řeknu jí o tom. Kdyžtak jí přesvědčím."
"Pokud spí, mohu ji přenést sem už teď."
Vrtím hlavou. "Dnes ne, je z toho hodně rozrušená. Potřebuje spát."
Lorian chápavě přikyvuje. "Budeme vás tedy očekávat zítra. A raději to prozatím neříkejte ostatním. Bude to tak lepší. Jakmile se dovíme více, informujeme i je."
Souhlasně přikyvuju a zvedám se. "Takže… Asi se vrátím."
"Jdi. A Matthew, nezatěžuj si tím tolik mysl. Isabelina vize možná byla jasná, ale nic tím neručí. Věci mohou být jinak, než se zdají."
Dost doufám, že tentokrát to tak je, protože připouštět si blízkou smrt rozhodně nechci. Nahlas mu ale neodpovídám a jen přikyvuju. Pak se přenáším zpátky do svého těla a až do rána jen ležím a zamyšleně zírám do stropu.
Z přemýšlení mě ráno vytrhává jemné klepání na dveře, které se hned otevírají, a objevuje se v nich Isabela. "Čekala jsem, že nebudeš spát," pronesla tiše a zavírá za sebou.
"Neboj, ještě jsem spal," zalžu jí, abych nepůsobil tolik ustaraně, a sedám si.
Isabela si sedá vedle mě a prohlíží si mě. "Přišla jsem se jen podívat, jak… jak se cítíš."
Lehce zvedám koutky do úsměvu. "Jsem v pohodě."
"Víš, že ti to moc nevěřím?" říká ustaraně.
"Ty mi děláš větší starosti."
"Doufám, že se mi nedivíš, protože bych chtěla vidět tebe na mém místě."
"Já vím, já vím," beru jí kolem ramen a hladím po paži. "Nedivím se ti. A dobře, trochu mě to znepokojilo, ale nevíme jistě, co to mělo znamenat. Aspoň to říkal Lorian."
"Tys byl v Athénách?" zvedá udiveně obočí.
"Jo. S tou ženou to je divný, ani Lorian o nikom takovém neví. Dost možná ani neexistuje. Bylo by dobré, kdybys šla do Athén se mnou a tu vizi ukázala Tribunálu. Třeba něco zjistí."
Sklápí pohled a zhluboka se nadechuje. Naštěstí ale neprotestuje a přikyvuje. "Dobrá. Půjdu."

Večer se spolu dostáváme do Athén, kde nás čeká královna Brystianne. S přívětivým úsměvem nás zdraví a jemně bere Isabelu kolem ramen. "Pojďte, už na vás čekáme." Vede nás do sálu, kde všichni členové už sedí na svých místech. Na nás čekají dvě židle uprostřed, tak na ně usedáme. Krátce přejedu pohledem po všech členech a všichni se mi zdají být klidní. Nebo se tak aspoň snaží tvářit.
"Isabelo," začíná Lorian, "víme, že pro tebe není snadné si takovou scénu v hlavě opakovat, ale jistě nám tím pomůžeš, abychom o tvé vizi zjistili co nejvíce a mohli jí zabránit. Až budeš připravená, prosím otevři svou mysl."
Isabela přikyvuje, zavírá oči a zhluboka se nadechuje. Po pár vteřinách nám umožňuje nahlédnout do jejích myšlenek a všem nám svou vizi v hlavě přehrává. Prostor kolem je tmavý, ale jednotlivé detaily nedokážu rozeznat. Vidím ale stěny, takže se nacházím v nějaké zatemnělé místnosti. Na zemi leží tělo - mé tělo - s tmavou krví kolem něj a na hrudi. A opravdu nedýchám. Ten pohled mi nahání husí kůži a mám chuť s prohlížením vize přestat. Pak mou pozornost ale poutá žena, o které Isabela mluvila. Má na sobě černé šaty, její vlasy stejné barvy jsou kudrnaté a splývají jí do poloviny zad. Stojí nad mým tělem a v ruce drží dýku, ze které skapávají kapky krve. Chvíli si myslím, že výjev skončí, ale ta žena ke mně najednou stáčí pohled a já jí můžu vidět do tváře. Její oči jsou opravdu celé černé a já se do nich vpíjím jako by mě za nimi něco přitahovalo. Vůbec nejsem schopen se od těch očí odtrhnout a zároveň mě jejich pohled dusí. Z koutku jejího oka najednou stéká černá slza a slyším tichý vzlyk. Pak se obraz ztrácí a já se ocitám zpátky v sále před Tribunálem. Hlava se mi z ničeho nic motá a já rychle vyhledávám Isabelinu ruku a poslepu se jí chytám. Slyším ale, jak i někteří členové Tribunálu lapají po dechu. Zatím ale nejsem schopný se podívat, co se děje.
"Matte, co je ti?" ptá se hned polekaně a zachytává mě i druhou rukou.
Předkláním hlavu ke kolenům, chytám se za spánky a zhluboka dýchám. Netrvá to naštěstí dlouho a podivná malátnost mizí. Opatrně se narovnávám a s výdechem se rozhlížím kolem sebe. Všichni členové vypadají vyvedení z míry, ale očividně se společně potýkali s jiným problémem, než já. Jistě, nebylo to jejich tělo, které viděli ležet mrtvé, ale upřímně, cítím, že se mi hlava zamotala z něčeho jiného.
"Jsi v pořádku, Matthew?" ozývá se Lorian a já na odpověď jen mlčky přikyvuju. Ještě se necítím na to, abych cokoliv řekl. Isabela mě stále drží za ruku a nespouští ze mě starostlivý pohled. Stáčím k ní hlavu a nutím si na tváři lehký úsměv, abych se ji pokusil uklidnit.
"Co to mělo znamenat? Cítili jste to také?" ptá se lady Elenna ostatních členů.
"Ano. Bylo to příšerné."
"To ty její oči. Už na první pohled byly děsivé."
"Ale ve skutečnosti byly ještě horší!"
"Zrůdné!"
Dohadují se mezi sebou a já jen zmateně a přeskakuju pohledem z jednoho na druhého. Nemám ponětí, o čem to mluví. I Isabela se na ně nechápavě mračí. Nakonec to nevydržím: "O čem to mluvíte? Co jste viděli?"
Stáčejí ke mně pohledy, ze kterých můžu vyčíst zmatení. Jako by má otázka byla zcela zbytečná a sám bych měl tušit, co ve vizi viděli, když s námi Isabela sdílela stejný obraz. Nikdo z nich zároveň ale neodpovídá a začínám se cítit docela nepohodlně. Naštěstí se konečně ozývá Lorian: "Strach."
"Strach?" nechápe Isabela.
"Při pohledu do jejích očí jsme zahlédli svůj největší strach," upřesňuje a na chvíli sklápí oči dolů. Dokonce i Lorian je z té vize nesvůj. Co se to děje? Pak oči znovu zvedá a vypadá opět klidněji, což se o ostatních členech říct nedá. "Tys nic takového nezahlédla, Isabelo?"
Isabela vrtí hlavou, ale odpovědi se ujímám já. "Ani já to neviděl, pane."
Všichni si mezi sebou vyměňují znepokojené pohledy a jde poznat, že si něco říkají v myšlenkách. Lorian pokračuje v hovoru: "Možná jste v jejích očích nezahlédli svůj strach, protože se před vámi odehrál ještě před tím, než na vás pohlédla."
Teď si vyměňujeme pohledy s Isabelou a chvíli ani jeden nic neříkáme. "Upřímně, pane, nemyslím si, že můj největší strach je blízká smrt," pronáším a v duchu si pro sebe dodávám: Spíš naopak.
Isabela vrtí hlavou. "Já jsem byla z té vize příliš rozrušená, nevím."
Opět nastává krátké ticho, které pak přerušuje lady Devine: "Víte, kdo byla ta žena, pane?"
Lorian ale kroutí hlavou. "Nikdy jsem ji neviděl a ani o ní neslyšel."
"Ale pokud ve vizi Matta zabila, musela být nesmrtelná," říká sir Syford. "A kromě vás dvou, Lathenie a Dartemise nikdo takový není."
"Zatím," namítá lady Arabella. "Mohla to být ještě nenarozená Latheniina dcera. Potom by bylo pochopitelné, že by se Matta pokusila zabít."
"Nepokusila, udělala to," opravuje ji lord Pembarin.
"Ano, ale-."
"Ale co když ne?" vkládám se znovu do debaty. "Co když mě nezabila ona?"
"Vize to ukazovala dostatečně jasně, Matte," odpovídá mi lord Pembarin. "Pokud by to byl někdo jiný, myslím, že bychom ho ve vizi viděli taktéž."
"Ale… To mi nedává smysl. Ani jsme neviděli, že by do mě skutečně tu dýku zabodla. Jen tam stála. A navíc, proč by pak plakala?"
Všem i Isabele se na tváři objevuje nechápavý výraz. Pokolikáté už? Isabela se na mě mračí a kroutí hlavou. "O čem to mluvíš, Matte?"
"Plakala, na konci," upřesňuju, ale když vidím, jak se tváří ještě víc zmateně, sám znejistím. "Sama jsi nám to ukázala."
"Neviděla jsem ji plakat, Matte. Jen se na mě podívala a obraz zmizel, nic víc."
"Cože?" Stáčím pohled ke členům a čekám, jestli se někdo, kdo by viděl to samé co já, neozve, ale všichni buď mlčí, nebo nepatrně kroutí hlavami. "Nikdo z vás to neviděl?"
"Ne, Matthew, bylo to tak, jak říká Isabela," ujišťuje mě Lorian a já se mračím ještě víc.
"To není možný, přece… jsem si to nevymyslel. Otočila se na-."
Isabela mě přerušuje svým vyjeknutím, které náhle ze sebe bolestí vydává. Pokládá si prsty na spánky a předklání se ke svým kolenům. Snad nemá další vidění?
"Isabelo!"
Chytám ji ze strany za paže, aby náhodou nespadla na zem, a pak ji hladím po zádech. Znovu sténá bolestí a celá se chvěje. Pár ze členů se zvedá ze svých křesel a přistupují k nám blíž. Lorian si stoupá vedle Isabeliny židle, pokládá jí ruku těsně nad hlavou a chvíli na to Isabela přestává sténat. Zřejmě jí ulevil od bolesti. Pak Isabela narovnává svá záda, ale oči má stále zavřené.
"Isabelo?"
Na okamžik nereaguje a mám obavy, jestli vůbec dýchá. Najednou se ale zhluboka nadechuje, lehce zaklání hlavu a otevírá víčka, která odhalují zcela převrácené oči vzhůru. Pohled na ni mě docela děsí. Než se stačím ostatních zeptat, co se to děje, začíná pomalým hlasem mluvit a já si krátce uvědomuju, že přeříkává text nějaké věštby:
"Až úplněk zakryje temná bouře,
Nový nekonečný život se zrodí,
Vůdce pozná silného soupeře,
A dlouhý souboj mezi nimi vzbudí.

Srdce a rozum nepříteli jsou,
Cesty se jim záhy zkříží,
Dva nesouzení časem se vzepřou,
Osud ve svých rukou zdrží.

Temná jak noc, temná jak stín,
Její duše však ze tmy září,
Slunný jak den, slunný jak svit,
Soumrak zastíní ho ve tváři.

Vůdce s čistým srdcem a černá labuť,
Srdce a rozum svedou souboj svůj,
Jeden dýchej, druhý mrtvý buď,
Však naposled ta slova zopakuj."
Oči se jí vrací zpátky, ale hned se únavou zavírají a Isabela bezvládně padá ze židle. Lorian ji zachytává do náruče a kleká si na zem, aby ji přidržel a neležela na zemi. Já jsem v mžiku u ní z druhé strany a hladím ji po vlasech.
"Co to proboha bylo?"
"Její schopnost se předvedla v síle, jakou jsme doposud nepoznali. Předpověděla věštbu. Věštbu, která očividně doplňuje její poslední vizi, kterou s námi sdílela."
"Byla o mně a o té ženě," pronáším polohlasem a s trhaným výdechem nořím čelo do dlaně. Co má tohle všechno znamenat? To doopravdy moje sestra předpovídá, že brzy umřu? Lidi umírají denně, ale jen já se o své smrti musím dozvědět předem a ještě takovým způsobem. Vize a k tomu navíc věštba. Tohle asi začíná být vážné.
 


Komentáře

1 Heli Heli | 8. srpna 2015 v 11:28 | Reagovat

To je napínavý!  Už se těším na další :)

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 8. srpna 2015 v 11:37 | Reagovat

[1]: ^_^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama