Maska (1. kapitola) - FanFiction

6. července 2015 v 19:33 | Nancy |  FanFiction
Uuuff, tak jsem to přece jen zvládla. Znovu se omlouvám, že mi to tak trvá, poslední dobou mi to psaní nějak nešlo, ale snad už se to zase rozjíždí ;)

Ethan


"Nicole, bacha!" křičím na ni naléhavě, když mi dochází, že svoje svižné rozběhnutí za míčem už neubrzdím, a že Nicole zrovna na moment nedává pozor. Míč ještě odrážím, ale hned na to do Nicole narážím a oba jeden přes druhého padáme do písku. Míč se okamžitě vrací do našeho hřiště a prudce končí nad Nicole pravým okem. S dunivým zvukem se odráží zase dál a Nicole do toho mručí bolestí.
"Jau! Taková pecka!"
"Promiň, zlato," směje se Dillon provinile a podlézá síť k nám. "To jsem fakt nechtěl."
"Tos byl ty? No to se pak nedivím, že mi hlava třeští jak zvon," mračí se a drží si dlaň na čele. Hned ale slyšíme i její smích. Dillon ji zvedá na nohy a starostlivě si prohlíží její čelo, Nicole ale s úsměvem kroutí hlavou. "Nic to není, vážně."
"Tak co? Hraje se dál nebo ne? Dillone!" volá ho Matt zpátky do hřiště.
"Vždyť už jdu," dává Nicole pusu a vrací se na svou stranu. "Kolik to je?"
"Dvanáct-osm pro nás. Měli byste máknout, nebo zase prohrajete," odpovídám mu se smíchem.
Vyrazili jsme společně na jižní pobřeží na víkend. Všechny čtyři páry dohromady, včetně Arkariana s Isabelou. Od doby, co Matta napadlo změnit nějakou iluzí nebo kouzlem Arkarianovu barvu vlasů, aby s ním mohl na výpravu pro živel, má Arkarian hnědé vlasy častěji a zvyká si na naší společnost venku a ne jen v jeho sálech. Začali jsme takhle plánovat aspoň jeden víkend v měsíci, který trávíme spolu, už před nějakou dobou. A všichni si ten čas užíváme. Nejlepší byl podle mě minulý víkend, kdy jsme byli na chatě Nicole a jejích rodičů. Leží na samotě na kraji lesa u jednoho jezera pár kilometrů od Angel Falls a je to tam nádherné. Byli jsme tam sami, daleko od lidí, a mohli jsme být sami sebou bez obav, že by někdo cizí zahlédl, jak používáme své schopnosti, které normálně musíme skrývat. Všichni jsme se shodli na tom, že tam budeme jezdit častěji. Teď jsme na pláži a zabavili jsme si volejbalové hřiště. Upřímně nikdo z nás nehraje volejbal moc perfektně, ale tím větší srandu u toho máme.
Čím dál častěji se ale přistihuju, jak mi chybí trocha toho velkého dobrodružství. Jsem samozřejmě rád, že je klid, že jsme Řád konečně porazili a nikdo se už nesnaží zničit svět, ale na druhou stranu jsem pro práci v Organizaci žil, miloval jsem to a najednou to přestalo. Je to hrozně zvláštní a nějakou dobu mi trvalo, než jsem si připustil, že se teď musím starat jen o svůj obyčejný život. A nejsem sám. O prvním takovém víkendu to nahlas přiznali i ostatní. Matt a Arkarian se po bitvě ještě občas přemisťovali do Athén, ale už se nejednalo o nic závažného a teď to jsou snad už čtyři měsíce, kdy tam někdo z nich naposledy byl. Dřív mě ani nenapadlo, že pro mě bude tak těžké si na ten klid zvyknout, ale je.

Jenom Dillon se věnuje výcviku Jeffa. Trochu jim trvalo, než se spolu usmířili a co Dillon tvrdil, je prý na Jeffovi stále vidět, že se přes jeho vztah s Nicole úplně nepřenesl, ale oba se spolu snaží vycházet. Jeff zatím objevil jen svou první schopnost a to ovládání světla a co s Dillonem zjistili, dá se s tím dělat hodně věcí. Momentálně prý trénují lámání světla - Jeff je schopen ve svých očích lámat světlo tak, aby si výjev před sebou přiblížil, jako v dalekohledu. Dokonce může vidět i za sebe, když chce. A dokázal si hrát se světlem i v prostoru mezi ním a Dillonem tak, že před sebou vytvořil zlom, který odrážel Dillonův obraz. Dobrý způsob, jak někoho zmást a rychle se vypařit.
"Ještě jeden bod a vyhráli jsme," připomíná Isabela s míčem v ruce připraveným na podání. "Tahle formace nám docela svědčí. Měli bychom tak hrát častěji," zasmála se a já s Nicole a Arkarianem souhlasně přikyvujeme.
"To teda ani náhodou. Příští hru budeme zase losovat," protestuje hned Dillon.
"Což bude brzo," podotýká Isabela se šibalským úsměvem, nadhazuje si míč a přesnou ránou ho odráží přes síť na druhou stranu hřiště.
Míč letí směrem k Mattovi, ten se ale zamračeně kouká stranou a míče si vůbec nevšímá. Ani když dopadá těsně k jeho nohám.
"No prosím. Bodejť by nám to šlo, když máme v týmu slepý dřevo."
Ani na Dillonovu poznámku nereaguje a všem nám to už začíná být podezřelé. Neriah si stoupá vedle něj a jemně ho chytá za paži. "Matte?"
Otáčí k ní lehce zamračený pohled. "Hm?"
"Jsi v pořádku?"
"Jo. Jo, jen otec se se mnou spojil. Chce, abych se hned přemístil do Athén."
Všechny nás jeho věta překvapuje a očividně nás i všechny přepadává zvědavost, páč Matta hned zasypáváme dotazy, o co jde. On ale krčí rameny a vrtí hlavou. "Já nevím, nic konkrétního mi neříkal. Půjdu tam a pak se vrátím a řeknu vám."
Přikyvujeme, Matt se s námi loučí a přenáší se pryč. My si po chvíli sedáme do kroužku do písku a dáváme se do řeči. Zprvu vymýšlíme různé teorie, co se může dít, ale jakmile Dillon pronáší, že má hlad, soudíme, že je dobrý nápad vytáhnout náš naplánovaný piknik. Rozbalujeme z batohů deky a jídlo a pokračujeme v klábosení.
Po chvíli se k nám Matt vrací. Díky tomu, že se musel přemístit do Athén, tam v našem měřítku strávil jen pár minut, i když s Dartemisem mohl mluvit i několik hodin. Aspoň nám tak zkrátili čekání.
"Tak co?" ptám se hned zvědavě.
Matt si k nám sedá na deku a začíná s vysvětlováním: "Jde o jednoho malého kluka. Jmenuje se Charlie a je mu devět. Objevil svou schopnost a je třeba ho najít a začít trénovat, aby tu schopnost mohl ovládat," krátce se odmlčel a já z té odmlky cítím, že teď přijde ta část 'v čem je háček'. "Jenže Charlieho schopnost je ovládání času-."
"Cože?" skáče mu pár z nás překvapeně do řeči.
"Jo, taky mě to překvapilo. Jenže problém je, že se včera sám nevědomky přemístil v čase. Ne moc daleko, nachází se v roce 1958 ve stejném městě, kde bydlí. V Albury. Musíme pro něj do minulosti a pomoct mu, aby se vrátil zpátky do své doby."
"Jak ta jeho schopnost přesně funguje? On se přemístil ve svém těle?" zajímá se Isabela.
"Ano. Časový posun mu ale očividně nevadí. Jeho tělo se své schopnosti zřejmě přizpůsobuje i v tomto směru. Což je dobře pro něj, jinak by tahle situace byla ještě akutnější, než je."
"Jak to myslíš?" ptám se.
"Tribunál připravil výpravu už na dnešní noc. Samozřejmě chtějí, aby byl Charlie co nejdříve doma, ale zároveň mají obavy, aby se Charlieho nezmocnil někdo z Řádu. Mohli by jeho schopnosti totiž využít. Sice je dost pravděpodobné, že o něm ani nikdo z Řádu neví, a i kdyby ano, neměli by možná ani důvod se pokoušet ho unést."
"Nemají vůdce a vědí, že jsme silnější, než kdy jindy," doplňuje ho Rochelle a všichni souhlasně přikyvujeme.
"Přesně tak. Ale Tribunál i tak nechce nic podcenit."
"A kdo vyráží na výpravu?" ozývám se znovu a v duchu doufám, že uslyším svoje jméno. Všímám si ale i ostatních napjatých pohledů a vím, že nejsem sám, kdo by se rád výpravy zúčastnil.
"Půjdeš ty, Ethane," říká konečně a já se v duchu raduju jak malej kluk, "a připojí se k tobě Isabela." Stáčím k Isabele pohled a vyměňujeme si radostné a natěšené úsměvy. Isabela po výpravě jistě toužila stejně moc jako já. "Vyrazíte ta pár hodin. Pro případ, že byste z toho nadšení nemohli usnout, vám otec posílá tohle," vytahuje z kapsy dvě malé lahvičky s průzračnou tekutinou. "Usnete po tom hned jako miminka."
Beru si od Matta lahvičku a lehce s ní automaticky zatřepu, přičemž pozoruju tekutinu uvnitř. Pak si ji schovávám do kapsy a Isabela se mezitím dotazuje na další informace: "A jak ho máme vrátit zpátky? Musí znovu použít svou schopnost?"
"Tak je ale riskantní, že ji použije špatně a přemístí se znovu do úplně jiné doby," doplňuju ještě dřív, než Matt stačí odpovědět.
"To je, ale nebojte. Váš úkol je ho jen najít a přenést zpátky přes Citadelu. Tam budu čekat já a postarám se o něj, zatímco Arkarian vás přenese zpátky do vašich těl."
"To zní jednoduše. To zvládneme. Ještě něco, co bychom měli vědět?"
"Myslím, že to je všechno. Jen pamatujte, že nebezpečí pravděpodobně nehrozí, ale přesto buďte opatrní a nezdržujte se tam zbytečně dlouho. Hlavně si získejte Charlieho důvěru. Obzvlášť ty, Ethane," stáčí ke mně pohled a já se skrytou nadějí vyčkávám, jestli opravdu řekne to, co mě právě napadlo. "Jakmile Charlieho přivedete zpět, ujmeš se totiž role jeho učitele."
Už to nadšení ani nemůžu moc skrývat. Radostně se usmívám a ruka mi vystřeluje do vzduchu. "Jo! Paráda!"
"Vy dva byste pomalu měli jít do hotelu a připravit se. Rochelle pohlídá Ethana, aby ho během spánku nikdo nerušil a Neriah bude u Isabely místo Arkariana na tu chvíli. Arkariane, ty se přemístíš do svých sálů, abys dohlížel na výpravu, a já budu na vás dva čekat v Citadele. Všechno jasné?"
"A my budeme válet šunky a závidět, protože na nás nic nezbylo," doplňuje Nicole a komicky krčí dolní ret. Dillon jen rezignovaně vzdychá a přikyvuje hlavou: "Už to tak vypadá."
Po několika minutách se všichni zvedáme a balíme svoje věci. Míříme do svých pokojů a já si hned zabavuju sprchu. Pak vycházím s ručníkem kolem pasu ven a sedám si k Rochelle na postel.
Zvedá ke mně pohled od knížky a s úsměvem se mě ptá: "Těšíš se?" Ví moc dobře, jak mi tou výpravou udělali radost.
"Strašně moc," směju se a oblíkám. "Ještě že Dartemise napadlo nám dát ten lektvar, protože bych teď vážně jen tak neusnul."
"To ti věřím. Asi bych taky byla tak nadšená."
"Ale cvičit tu jeho schopnost, to bude asi vážně oříšek."
"To jo. Ani mě nenapadlo, že by někdo vůbec takovou schopnost mohl mít. A nedovedu si představit, co by se dělo, kdyby ten kluk chtěl své schopnosti využívat jen pro svůj prospěch."
Lehám si vedle ní na bok a podpírám si hlavu. "Bude hodně záležet na tom, jaký je. Ale je mu devět, jeho charakter se teprve začne rozvíjet. Potřebuje jen dobrý vliv a dobře vysvětlit, jak se věci mají."
Rochelle se na mě usmívá, naklání se ke mně a líbá mě na čelo. "Myslím, že přesně pro to Tribunál zvolil právě tebe."
Opětuju jí úsměv, zvedám ruku a dávám jí vlasy za ucho. "Nelichoť mi příliš."
"Já to myslím naprosto upřímně. A měl bys jít spát, aby na tebe náhodou Isabela nečekala moc dlouho."
"No jo, už jdu na to."
Lehám si na záda, beru si do ruky lahvičku a otvírám ji. Rochelle ji svou dlaní ale opatrně přikrývá, naklání se nade mnou a líbá mě na rty. "Buď opatrný," věnuje mi ještě úsměv a já se jen naprosto spokojeně culím.
"Já jsem vždycky," mrkám na ní jedním okem a vypíjím lektvar do dna. "Dobrou noc."
"Dobrou."
Zavírám oči a už cítím, jak se mě rychle zmocňuje únava. Rochelle mě hladí po vlasech, ale stačím to vnímat jen pár vteřin. Pak padám do tmy a chvíli na to se ocitám v Citadele. S potěšeným úsměvem si ji prohlížím a vítám se s ní po dlouhé době. Krátce na to za sebou slyším přibližující se kroky, ale než se stačím otočit, Isabela mi skáče na záda.
"Baf!"
Předkláním se, chytám její nohy a směju se. To nadšení z ní jde vidět na první pohled. "Koukám, že se taky těšíš."
"Ani nevíš jak!" Plácá mě po hrudi, slézá dolů a předvádí mi svůj radostný úsměv. "Hrozně dlouho jsme spolu neměli výpravu, co?"
"To mi povídej. Je skvělý si to zopakovat," vesele se na ní zubím a společně pak vcházíme do řad šatníků. Necháváme si změnit náš vzhled a oblečení a jednotlivě si stoupáme před zrcadlo.
Prvně mě pohled na můj odraz v zrcadle dost zaráží, ale hned mi dochází, že se přenášíme do roku 1958, takže je pochopitelné, že na sobě nemám historické oblečení s mečem u pasu, na co jsem byl většinou zvyklý. Teď mám na sobě modrou proužkovanou košili zasunutou do vysokých hnědých kalhot s páskem. Vlasy nezměnily barvu, jen tvar - jsou sčesané částečně do strany a částečně do zadu. A zdá se mi, že jsem o něco vyšší.
Isabela si stoupá vedle mě a nemůžu zabránit úsměvu, když si ji prohlížím. Má na sobě letní světle modré šaty s bílými puntíky a k tomu bílé lodičky na nízkém podpatku. Dokonce i jí zůstala blonďatá barva vlasů, ale má je zvlněné a sahají jí jen po ramena a z jedné strany je má sepnuté bílou sponou. Oba vypadáme mladě, dost možná ve stejném věku jako ve skutečnosti.
"Vypadáš kouzelně. To se u tebe jen tak nevidí," zasměju se a Isabela mě pleská přes paži.
"Za to ty vypadáš jak šprt. Měli ti dát ještě ty velký dioptrický brýle," ksichtí se na mě škádlivě a zatahá mi za rukáv košile.
Necháváme se zasypat prachem poznání a dostáváme tak jinou identitu. Zkoumám v hlavě nové informace a zmateně se mračím. "Jmenuju se stejně."
Isabela se tváří podobně jako já a nechápavě zvedá obočí. "Já taky. Přitom se mi k tomu jménu vážou jiné informace. Jak je to možný?"
Krčím rameny. "Asi to je kvůli Charliemu. Když se s ním budeme stýkat i v přítomnosti, bude snazší se mu představit stejným jménem."
"Ale ten jiný vzhled ho stejně zmate."
"To jo. Ten nám zřejmě změnili pro naši bezpečnost, pokud by se tam přemístil i někdo z Řádu. Nepoznají nás."
Isabela souhlasně přikyvuje a společně se vydáváme ke dveřím, které se samy otevírají. Koukáme oba skrz otvor a před skokem ještě stáčíme pohledy k sobě. Oba se vzrušeně usmíváme, chytáme se za ruce a skáčeme za novým dobrodružstvím.
 


Komentáře

1 Heli Heli | 17. července 2015 v 17:49 | Reagovat

Super!!!! Uz se těším na další kapitolu. :)

2 Heli Heli | 17. července 2015 v 17:57 | Reagovat

A nemohla by být nějaká kapitola z pohledu Neriah, ještě žádnou nevyprávěla. ;)
Nebo jestli by se neobjevili Rachel a Nicholas

3 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 18. července 2015 v 6:24 | Reagovat

Děkuji ^_^
Nooo uvidíme, zatím jsem Neriah v plánu neměla, ale třeba se mi někde bude hodit ;) Ale co se Rachel a Nicholase týče, tak ti se pravděpodobně na blogu ještě objeví. Nevím, jestli v téhle povídce, ale v jiné určitě :)

4 Sab Sab | 9. října 2015 v 8:05 | Reagovat

Píšeš super povídky , strašně se mi líbí. Doufám že brzy bude další díl.:-D

5 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 9. října 2015 v 14:46 | Reagovat

[4]: Jéé děkuju, to jsem ráda :) Taky doufám, že bude brzy :D Teď tedy chci dokončit Věštbu a pak se vrhnu zpátky na Masku, ale byla jsem teď malinko zaneprázdněná školou, takže jsem nestíhala psát :/ Už by to snad mělo být lepší ale :)

6 Sab Sab | 11. října 2015 v 20:43 | Reagovat

Znám to :) taky mi teď dává škola zabrat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama