Přísahej nebo zemři (Rachel a Nicholas) III. - FanFiction

5. června 2015 v 15:57 | Nancy |  FanFiction
Já tu třetí část přidám už teď, protože jsme si dneska šla vyzvednout maturitní vysvědčení a zjistila jsem, že mám z češtiny dvojku a ne trojku, jak jsem se původně domnívala, a udělalo mi to velkou radost, takže ze své dobré nálady vám přináším poslední část povídky :D
A co jsem k tomu chtěla říct, nebylo nic závažného, jen jsem chtěla podotknout, že zde už poznáte schopnosti obou hrdinů a předem odpovídám: Ano, Rachel má stejné schopnosti jako Nicole a ano, Nicky má taky sílu jako Dillon, ale žádný záměr v tom není, je to spíš jen taková shoda okolností a zároveň i lenost k vymýšlení dalších schopností, řekla bych :D Ale jen jsem to předem chtěla říct v případě, že byste byli zmatení :)


Stála před ní a tělo se jí nepatrně chvělo. Nevěděla, jestli je to strachem, nebo tím náhlým poznáním něčeho, co považovala za neskutečné. Možná by si to ráda namlouvala dál, ale teď už to bylo nemožné. Viděla to na vlastní oči. Dokonce to pocítila na vlastní kůži. S jejím tělem se stalo něco divného, co nedokáže vysvětlit. Ale ona pro ni prý vysvětlení má. Řekla, že se jmenuje Lathenie, a že se jí nemusí bát. Rachel se ani přes to neodvážila podívat se jí do očí.
"Je to tvá schopnost," promluvila zvučným hlasem zřetelně a popošla ze svého trůnu k Rachel blíž. "Mnozí z tvého okolí by spíše řekli nadpřirozená schopnost, ale pro tebe ovšem je to zcela přirozené."
Ladným krokem ve svých přiléhavých černozelených šatech s dlouhou sukní přecházela místnost a klapavé zvuky jejích podpatků se odrážely od stěn. Jak se k ní blížila, Rachel nevědomky zpevnila stisk na svých pažích, které si držela křížem, a krátce semkla rty. Lathenie se zastavila až metr od ní a štíhlými dlouhými prsty se dotkla její tváře. Rachel si uvědomila, že to byl konejšivý dotek a lehce cukla s hlavou, jak měla tendenci pohlédnout Lathenii do očí. Lathenie přesunula dlaň k její bradě a jemně ji zvedla. Rachel se nebránila, ačkoliv stále cítila strach, a s hlavou zvedla i pohled. Spatřila před sebou úsměv a velké stříbrné oči. Rachel pootevřela pusu údivem a po celém těle jí přeběhl mráz po zádech.
"Nemusíš se mě bát, Rachel," pronesla stále s úsměvem. "Tady jsi doma." Spustila ruku dolů, narovnala se a Rachel tak zblízka poznala, jak je oproti ní malá.
Pak si Rachel uvědomila, že jí neprozrazovala svoje jméno a přepadla ji zvědavost, která ji konečně přiměla promluvit. "Odkud mě znáte?"
Lathenie se znovu usmála. "Sledovala jsem tě už nějakou chvíli. Věděla jsem totiž, že jsi výjimečná. Hledám takové lidi, jako jsi ty, abych je naučila ovládat a používat své schopnosti, jak nejlépe dovedou."
Rachel se lehce zamračila a snažila se vstřebávat nové informace. "Výjimečná?" zopakovala.
"Ano. Jsi výjimečná, Rachel. Máš jedinečnou schopnost, kterou obyčejní lidé téměř ani neznají. A brzy jistě objevíš i svou druhou schopnost. Vzpomeň si, co se stalo na té policejní stanici."
Nemusela pátrat dlouho. Ani neví, co ji vedlo k tomu zvednout se k mřížím a prostě skrz ně zkusit projít. Povedlo se to. A dvakrát. Její tělo se stáhlo do nepřirozeně úzkého rozměru a díky tomu se Rachel podařilo uprchnout z policejní stanice. Utíkala městem, aby se někam schovala, ale narazila na bandu zfetovaných a opilých kluků, kteří ji okamžitě obklíčili. Přibližovali se k ní stále více a Rachel na sobě velmi brzo ucítila nepříjemné doteky. Bránila se, ale jeden z kluků vytáhl nůž, kterým Rachel začal ohrožovat. Začala panikařit a zareagovala tak hbitě, že samu sebe nestihla zastavit. Povedlo se jí tomu klukovi vytrhnout nůž z ruky a následně mu ho zarazila do břicha. V tu chvíli šlo opravdu do tuhého, protože její čin zbytek party rozzuřil a prudce se na ni vrhli ze všech stran. Rachel byla bezbranná a už myslela na nejhorší, když vtom odněkud zazářilo silné světlo a pár kluků z party zakřičelo bolestí. Rachel rozpoznala blesky lítající kolem ní a náhle spatřila, že vycházejí z konečků prstů cizí ženy. Lathenie jí zachránila život a odvedla ji sem, do jejího paláce.

Rachel se znovu otřásla. Ano, poznala něco, co považovala za neskutečné. Zjistila, že existuje ještě jiný svět. Ale v hlavě ji něco trápilo mnohem víc. Pokusila se své slzy ještě zastavit, ale nedokázala to. Kolena se jí podlomila, svou tvář schovala do dlaní a dala se do breku.
"Co jsem to udělala? Co jsem to udělala?"
Lathenie mlčela a klidně stála na svém místě. Rachel ji neviděla a bylo jí i jedno, co dělá, nebo co si o ní myslí.
"Vloupala jsem se do domu. Utekla z vězení a ještě zabila člověka. Proboha… Co jsem to-… Co jsem to provedla?" vzlykala a zoufale vrtěla hlavou. "Jak se teď mám vrátit domů? Vždyť… Já se ani nemůžu vrátit. Najdou mě a zavřou. Co si táta pomyslí? A Nicholas. Za tohle mě budou nenávidět. Co jsem to provedla? Co mám teď dělat?"
"Já ti pomohu, Rachel, pokud budeš chtít," pronesla Lathenie.
Rachel k ní zvedla uslzené oči. "Jak?"
Lathenie pozvedla koutek úst nahoru, přidřepla si naproti Rachel a položila jí ruku na rameno. "Vím, jak se cítíš. Začínáš si připadat opuštěná, protože máš strach, že tě tvůj otec ani tví přátelé nepřijmou zpátky. Že tě budou odsuzovat za tvé činy a neodpustí ti."
"Co když mi opravdu neodpustí?"
" ti odpouštím, Rachel. Já si nemyslím, že jsi zlý člověk a mám pro tebe pochopení. Tady mezi námi tě všichni přijmou jako do rodiny. Můžeš se tu skrýt před světem, pokud budeš chtít. Tady jsi v bezpečí," promlouvala k ní s přesvědčivým hlasem i pohledem a Rachel ucítila záchvěv úlevy.
"Co jste vlastně zač?"
"Jsem bohyně, Vládkyně tohoto paláce a Řádu Chaosu, do kterého přijímáme právě takové lidi, jako jsi ty - lidi se zvláštními schopnostmi. Učí se je tu ovládat a využívat i s nimi bojovat. I tebe to naučíme a sama možná budeš překvapená, co všechno jsi schopna dokázat. Tvá schopnost je moc, Rachel. Moc, jakou obyčejní smrtelníci nemají, a proto jsi výjimečná. Narodila ses tak a já věděla, že jednou přijde den, kdy tě zde budu moci přivítat."
Rachel ji poslouchala a setřela si z očí poslední slzy. Vydechla a lehce zavrtěla hlavou. "Já… Jsem z toho zmatená. Nechápu-."
"Já vím, je toho moc najednou. Neměj strach. Všechno ti pečlivě vysvětlím, ale až zítra. Jsi jistě vyčerpaná a potřebuješ nabrat síly. Sluha tě dovede do komnaty, kde budeš moci přespat a najíst se. Zítra ráno se tu znovu setkáme a já ti všechno vysvětlím, dobrá?"
Souhlasně přikývla. Co jiného jí vlastně zbývalo? Nechala se odvést do krásného malého pokoje se starobylým nábytkem a pohodlnou postelí s nebesy, do které hned ulehla, a hlavou se jí honila spousta nezodpovězených otázek. Jen díky své vyčerpanosti nakonec usnula a zřejmě i díky té malé útěše, že jí Lathenie skutečně pomůže. Netušila však, že ji v tomhle zradí, a že až to Rachel dojde, bude už pozdě.

"Ještě tam je jeden."
"Vezmu ho," přikývl Nicholas a vydal se zpátky k nákladnímu autu pro poslední pytel s moukou. Bez problémů si ho přehodil přes rameno a donesl ho k ostatním pytlům do skladu. Položil ho, narovnal záda a ze zvyku přejel hřbetem dlaní po čele, i když na něm nebyla ani kapička potu. Všiml si toho už minulý měsíc, kdy tátovi taky pomáhal v pekárně s nošením zásob do skladu, u čehož se vždycky pěkně zapotil, ale tehdy mu najednou i padesátikilový pytel mouky přišel lehký a ani u posledního pytle necítil, že by vynaložil nějaké velké úsilí. A dnes to bylo to samé, zase se mu zdálo, že pytle nic neváží, a nijak se nezapotil.
Za to jeho táta před ním hlasitě oddechoval, když si pytle přepočítával, a na rudém čele se mu leskly drobné kapičky potu. "Tak jo, to je všechno, díky. Ty ses zase ani nezadýchal?"
Nicholas pokrčil rameny a potěšeně se usmál. "Ne, je to divný, ale jsem v pohodě. Asi se konečně začínám dávat do formy," bouchnul se pěstí do hrudi a vesele se zazubil.
"A jak by ses mohl dávat do formy s tím, jak doma jen vysedáváš u televize, co?"
"No já nevím, ale očividně to taky funguje," zasmál se a prohmatal si svoje bicepsy, které velikostí o Nicholasovo skutečné síle rozhodně nevypovídaly.
O chvíli později vyšel z pekárny a zamířil rovnou domů. Hned za rohem ho ale zarazil dívčí hlas: "To rozhodně není vysedáváním u televize."
Nicholas se tázavě otočil za hlasem a zvedl obočí vzhůru. "To mluvíš na mě?"
"No to bych řekla, siláku," usmála se a se zkříženýma rukama mu zastoupila cestu. Zkoumavě se mu podívala do očí, jako by v nich něco viděla, a lehce pokývla hlavou. "Tvoje síla je ještě větší, než si myslíš, Nicholasi."
Nicholas se zamračil a nechápavě zakroutil hlavou. "My se známe? A… o čem to vůbec mluvíš?"
"Vysvětlím ti to, ale ne tady. Pojď za mnou." Otočila se a pomalým, ale sebejistým krokem zašla do vedlejší uličky. Nicholas si nebyl jistý, jestli jí má poslechnout, a jestli radši nemá pokračovat v cestě domů. Ale zvědavost ho přemáhala. Navíc znala jeho jméno, i když věděl jistě, že tuhle holku nikdy nepotkal. A mluvila o jeho síle, která se u něj z ničeho nic projevila, ale jak o tom mohla vědět?
Dal se do pohybu a doběhl ji. "Kam to jdeme?"
"Jen kousek stranou od lidí."
"Jo? To aby mě kdyžtak neslyšeli volat o pomoc?" Snažil se, aby to vyznělo jako vtip, ale v duchu musel uznat, že by na tom něco pravdy mohlo být. Jistě, je to jenom holka asi jeho věku nebo starší, ale nečeká tam na něj náhodou nějaká banda chlápků, co by ho mohli slušně zřídit, a nakonec by zjistili, že to bylo zbytečný, protože peněženku nechal doma?
Dívka se zasmála. "Neboj se, o tvoji zapomenutou peněženku nikomu nejde."
To ho vyvedlo z míry. Nezdálo se mu, že by svoje myšlenky vyřknul nahlas. "Cože?"
"Jsme tady," řekla, aniž by se obtěžovala s vysvětlením. Dorazili na úzký prázdný prostor, který z jedné strany ohraničovala vysoká budova a z druhé dvoumetrový plot zakončený ostnatými dráty. Za plotem ležel pozemek místní fabriky.
Nicholas se trochu nervózně ohlédl kolem sebe. "Tak jo, hele o co jde?"
"Chci ti jen ukázat tvou sílu," usmála se a hlavou pokývla za sebe. "Vidíš ten kontejner? Ten má víc než padesát kilo, to tě můžu ujistit. Zkus ho zvednout."
"Zbláznila ses?"
"Pro tebe to bude hračka, věř mi."
"Jo, ale ještě větší hračka bude odtud odejít, těšilo mě." Otočil se na patě a rázným krokem se vydal nazpátek. Zatočil do uličky, ale překvapením se hned zarazil. Stála tam ta dívka opřená o zeď a s úsměvem ho pozorovala. Neměl tušení, jak se tam dostala. Byl si jistý, že ji nechává za zády.
"Tak tebe už nezajímá, kde se v tobě objevila ta velká síla?"
"Jak ses-?"
"Použila jsem svojí schopnost, stejně jako ty svou, když jsi pomáhal tátovi s těmi pytli."
Byl zmatenější čím dál tím víc. Neměl ponětí, co se tu děje a rád by tomu už přišel na kloub, nebo by to nechal být a radši odešel.
"Uděláme dohodu, jo?" řekla, než Nicholas stihl nějak zareagovat. "Zkusíš zvednout ten kontejner. Nepovede se ti to, můžeš jít domů a já tě už nechám být. Povede se ti to, začneš mi aspoň trochu důvěřovat a všechno si ode mě necháš vysvětlit. Co říkáš?"
Ještě zaváhal, jestli by nenavrhnul nějakou třetí možnost, ale znal se moc dobře a věděl, že by mu potom vrtalo hlavou hodně dlouho, co tohle všechno mělo znamenat. Vrátil se tedy zpátky a beze slova si stoupnul ke kontejneru. Netušil, co dělá nebo co se stane, ale rozhodl se nad tím už nepřemýšlet a jít rovnou k věci. Skrčil se, chytil spodek kontejneru a s prudkým nádechem zabral. Ve vteřině byl kontejner metr nad zemí a Nicholase samotného překvapilo, že opět necítil žádnou námahu. Ani když ho držel v rukách, neměl tendenci ho co nejdříve upustit. I přes to se takřka hned po stěně budovy odrážely hlasité zvuky, jak Nicholas kontejner úlekem spustil zpátky na zem. Ustoupil o dva kroky a vyjeveně se podíval na své ruce, které zrovna bez vynaložení velkého úsilí držely několik desítek kilo naplněného plechu.
"Obdivuhodné, co?" pronesla dívka se spokojeným úsměvem.
Nicholas se na ní podíval stále s vytřeštěnýma očima. "Teď bych prosil to vysvětlení."
A tak mu to vysvětlila. Řekla mu o Organizaci a Řádu Chaosu, o Lorianovi a Lathenii, jejich dlouhodobému sporu a o výpravách do minulosti. V podstatě mu v ničem nelhala, ovšem až na jednu jedinou podstatnou věc. Představovala sebe jako člena Organizace, přesně jak si to její Vládkyně přála. Scházeli se spolu na výcviky a trénovali skoro každý den. Nicholasovi se tento druhý svět začal líbit a dobrodružství ho lákalo. Sonya, jak se mu představila, hrála svou roli totiž velmi dobře a předstírala k Nicholasovi přátelství. Nicholas nebyl první, koho tímto způsobem oklamala. Byla přeborník ve lhaní a improvizaci, proto jí Vládkyně tento úkol ráda předávala.
Po dvou měsících tréninku Nicholase čekala první výprava. Byl na ni zvědavý a zároveň byl i nervózní. Sonya mu řekla, že se Řád pokusí zabít jednoho mladého muže, který v budoucnu bude velmi významný delegát, a jejich úkolem bude ho ochránit a postarat se o to, aby se členové Řádu vrátili do své doby. S touto domněnkou usínal a všechno pak vycházelo podle jejich plánu. Dostali se do blízkosti toho muže, ale Sonya ho najednou uhodila do temene hlavy a omráčila ho. Nicholas netušil, co to vyvádí, a když se jí zeptal, prozradila mu, že jejich plán zahrnuje ještě jeden úkol pro něj. Podala mu dýku a řekla mu, ať toho muže zabije. Odmítal s námitkami, že ho přece měli chránit, což Sonyu rozesmálo a Nicholas najednou poznal její pravou tvář.
"Ano, Strážci času mají dnes za úkol tohoto muže chránit. Ale my nejsme Strážci času. Ty i já patříme do Řádu Chaosu a měnit minulost v náš prospěch je naším cílem. Tak ho zabij!"
V tu chvíli do místnosti vešli další dva muži a Sonya věděla, že to jsou Strážci. Taky počítala s tím, že Nicholas toho muže nezabije, proto mu vytrhla dýku z ruky a zabodla ji muži do srdce. Jak Strážci, tak Nicholas jednohlasně vykřikli "Ne!" Pro Strážce bylo pozdě a pro Sonyu s Nicholasem byl nejvyšší čas odejít. Jakmile se objevili zpátky v Citadele, Nicholas hned dostal silný úder do zátylku a padl do bezvědomí.

"Už se probírá, má paní."
"Výborně."
Netušil, kde to je, ani co je za den. Hlava ho třeštila a byla mu zima. Otevřel oči a zjistil, že kolem je šero místy osvětlené jen plamenem louče. Ležel na zemi, tak se podepřel na lokti a pořádně se rozhlédl kolem sebe. Nacházel se v malém prostoru ohraničeném třemi stěnami a čtvrtá stěna se skládala z mříží. Za nimi stáhla vysoká žena v šatech a hned vedle ní Sonya, která si Nicholase prohlížela se samolibým úsměvem. Rozhodně to nebyla ta Sonya, kterou on znal - nebo o které si myslel, že ji znal.
"Kde to jsem? Co se to děje?"
"Vítej v mém paláci, Nicholasi. Nebo spíš v jeho věznicích. Mrzí mě, že tvé přivítání není zrovna způsobné, jde jen o malé opatření."
"Vy jste Lathenie, že ano?"
Lathenie se usmála. "To je správně, ale pro tebe už ode dneška budu jen Vládkyně a tvá paní."
Nicholas přesunul svůj pohled k Sonye a vyčítavě a zrazeně se zamračil. "Tys mi lhala. Celou tu dobu."
"Měla bych říct 'promiň' nebo tak něco? Protože mě to ani trošku nemrzí," pronesla jízlivě.
"Co po mně chcete?" vykřikl vzteky.
"Abys mi sloužil, samozřejmě," pousmála se Lathenie. "Přísahej mi svou věrnost a já tě odtud pustím."
Nicholas zakroutil hlavou. "A co když odmítnu?"
"Věřím, že nechceš ani pomyslet na to, co by se stalo tvým rodičům."
To Nicholase rozzuřilo a zároveň ho to učinilo ještě zoufalejším. Prudce vstal na nohy a chytil se mříží. "Rodiče do toho netahejte! Nemají s tímhle nic společnýho!"
Lathenie se jen usmála a přistoupila k mřížím o krok blíž. "Máš je moc rád, viď? To jde vidět. Tak bych ti radila, aby sis dobře rozmyslel svou odpověď, když se tě znovu zeptám: Odpřísáhneš mi svou věrnost?"
Nicholas bezradně zavrtěl hlavou. "Prosím, to nejde. Já tohle nemůžu dělat, ne. Prosím!"
"Ale Nicholasi," zasmála se lehce. "My jsme ti, kteří mají moc. A až se nám podaří vyhrát tahle válka, každý dostaneme to, po čem toužíme. Budeme si dělat, co chceme a naši moc už nic nepřekoná. Snaha Organizace udržet tento svět v rovnováze je bezcenná, protože i bez ní se lidstvo pomalu ale jistě ničí. Byla by to jen otázka času, kdy by zaniklo pod svými vlastními válkami. My to jen trochu urychlujeme."
Znovu zavrtěl hlavou a pevně semkl rty. Nechtěl to přijmout. Nechtěl patřit k Řádu a zabíjet nevinné lidi.
"I ty máš přece nějaké přání, každý má. Když mi slíbíš věrnost a budeš bojovat za Řád, své přání si budeš moci splnit. Dokonce si myslím, že vím, jaké je jedno z tvých přání, na které jsi možná už zapomněl," pozvedla koutky, lehce naklonila hlavu k rameni a čekala, jestli Nicholas neodpoví. "Jistě si moc dobře vzpomínáš na svou ztracenou kamarádku Rachel, je to tak?"
Nicholas zaskočením pootevřel ústa a nepatrně rozšířil oči. Jistě že si na ni vzpomíná, i když to byly dva roky, co ji spatřil naposledy. Nedoslechl se od té doby ani jednu zprávu, kde se skrývá nebo jestli je vůbec naživu. Zmizela z ničeho nic a už se nikdy nevrátila. "Co víte o Rachel!" naléhal hned.
"Je v pořádku, živá a zdravá a dokonce vím, kde ji najít. Je to velmi zdatná bojovnice."
"Ona-."
"Ano. Celé ty dva roky se skrývala tady a sloužila mi. Také má své schopnosti. Možná by sis od ní mohl vzít příklad. Rachel mi svou věrnost přísahala, Nicholasi."
Nebyl si jistý, jestli tomu má věřit. Hráli si s ním celé dva měsíce, jak měl vědět, že mu nelžou ani teď? Na druhou stranu by tomu i rád věřil, protože za celou tu dobu, co byla Rachel nezvěstná, byla tohle jediná zpráva, která tvrdila, že je Rachel v pořádku. Dokonce jí byl velmi nablízku. Pokud Lathenie tvrdila pravdu.
"Jak mám vědět, že mi nelžete?"
"Musíš mi prostě věřit."
"Věřit? Po tom všem, co jste mi zatím nalhávali?"
"A zbývá ti snad něco jiného?" pronesla sebejistě a znovu pozvedla koutky do malého úsměvu. "Když mi odpřísáhneš svou věrnost a budeš mi sloužit, pravděpodobně se s Rachel znovu potkáš. Pokud ale opět odmítneš," její tvář se najednou změnila v chladný výraz a její oči se zaleskly takovou zlobou, až Nicholas úlekem o krok ustoupil a téměř zapomněl dýchat, "ztratíš jak ji, tak své milované rodiče a žádnou další možnost už nedostaneš. Neposkytnu ti ani žádnou útěchu v tom, co bys svým odmítnutím způsobil, a věř mi, že tě donutím se na jejich pomalou a bolestivou smrt dívat, a že si tvé utrpení náležitě užiju. Takže se tě ptám znovu a naposledy, Nicholasi. Přísaháš mi svou věrnost?"
 


Anketa

Hodnocení - Přísahej nebo zemři

* * * * *
* * * *
* * *
* *
*

Komentáře

1 Heli Heli | 5. června 2015 v 17:46 | Reagovat

Pěkné, škoda že to muselo skončit zrovna takhle :(
Raději bych je oba viděla u Strážců :)

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 5. června 2015 v 17:52 | Reagovat

To já taky :( Ale děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama