Přísahej nebo zemři (Rachel a Nicholas) II. - FanFiction

5. června 2015 v 0:21 | Nancy |  FanFiction
Tak, druhá část povídky. Připomeňte mi, že vám pak chci něco předem říct k té třetí části :D

"Nebuď na něj naštvaná," říkal Nicholas Rachel přes telefon. Už si volali skoro hodinu a Rachel detailně Nicholasovi převyprávěla, co se odpoledne dělo. "Zařídil ti, že tě ze školy nevyloučí. A jezdí na ty cesty pro vás a hlavně pro tebe, aby ses měla dobře."
Rachel si povzdychla a převalila se na posteli z boku na záda. "Já vím, ale… On mi to dělá pořád. Má nějaký služební cesty skoro každý týden. A nevadilo by mi to, kdyby si nenaplánoval cestu na dny, kdy máme něco spolu domluvené. To mi na tom vadí nejvíc. Tohle nebylo poprvý, co mi kvůli práci něco odřekl."
"No jo, já tě chápu. Taky by mě to asi štvalo. Nebo spíš mrzelo. Ale jeho to určitě mrzí taky."
"Jo, asi jo."
"Takže už na něj nejsi naštvaná?"
"Ne. Asi ne. Ale furt mě to mrzí."
"To chápu. Už odjel?"
"Ne, ještě by měl být dole. Přišel by se se mnou rozloučit."
"Měla bys jít za ním první ty. Aby neodjížděl s pocitem, že se na něj zlobíš."
"Asi máš pravdu."
Chvíli byli oba ticho, dokud se neozval Nicholas: "No, tak na co čekáš? Běž za ním."
"Teď?"
"Ne, zítra. Jasně že teď. Já ti nikam neuteču, ale on by mohl."
"No fajn. Ještě ti zavolám." Zavěsila hovor, zvedla se z postele a šla po schodech dolů. Tátu našla v kuchyni nad šálkem kávy a štosem papírů. Zastavila se u futer a potichu se nadechla. "Tati?"
Otočil se na ni a pousmál se. "Copak?"
"Já… Jen jsem… Jen jsem se přišla podívat, jestli jsi ještě tady."
"Jsem. Vyjíždím za půl hodiny."
Lehce pokývla hlavou, přešla ke stolu a cestou nejistě pohupovala rukama. Přemýšlela, co by vlastně měla říct. Pozorovala Cala, jak upíjí ze šálku a jak se mračí do papíru, a váhala. Nadechla se, hned ale zase vydechla. Pak to zkusila znovu, ale nevydala ani hlásku. Nakonec prostě přiskočila ke Calovo židli a prudce ho objala, div se nepolil kávou. Cal překvapeně zamrkal a raději šálek odložil.

"Rachel, co se děje?" zeptal se s obavami, protože se lekl, že se jí něco stalo.
"Promiň," zamumlala mu provinile do límce košile a ještě víc zpevnila objetí. "Promiň."
Calovi hned došlo, za co se omlouvá, a s tichým smíchem zakroutil hlavou. Pohladil ji po vlasech a objal zpátky. "To nic, Rachel. Ty promiň. Mě to taky moc mrzí, že s tebou netrávím tolik času, kolik bych si přál."
"Já vím. Nechci, aby sis myslel, že se na tebe kvůli tomu zlobím. Já to chápu, že tam musíš jet."
"To jsem rád," usmál se, dal jí pusu do vlasů a ještě chvíli se vzájemně objímali. Pak se od sebe odtáhli a povídali si. Rachel s ním poseděla, dokud nemusel odjet.
"Úterý si teda rezervuju jenom pro tebe. Slibuju," usmál se na Rachel mezi dveřmi.
"Prima. Už se těším," zaculila se, stoupla si na špičky a objala ho kolem krku.
Cal ji volnou rukou chytil kolem pasu a na chvíli zvedl do vzduchu. "Buď tu hodná."
"Jasně. A ty jeď opatrně."
Rozloučili se, Rachel ještě Calovi zamávala do auta a pak se vrátila zpátky do pokoje. Lehla zpátky na postel a hned vytočila Nicholasovo číslo. Dlouho se ozývalo jen pravidelné zvonění a Rachel už se začala divit, co se děje, že to Nicholas nezvedá, ale nakonec se dočkala.
"Hm?" ozvalo se tlumeně, z čehož Rachel poznala, že má Nicholas plnou pusu.
"Ty se zas cpeš?"
"No cho he, mám huad," polkl. "A kdybys věděla, co jím, tak bys taky neodolala."
"Ne, radši mi to neříkej. Obzvlášť jestli pekl tvůj táta."
"To si piš. Čokoládový muffiny," na dvě vteřiny utichl, jak se znovu zakousl. "Hakt moh dobuý."
"Né, já chci taky! Nech mi aspoň jeden a já se zítra stavím na návštěvu."
"Mhomna, tho hm jehe-."
"Co? Ježiš aspoň to polkni, jestli mi chceš něco říct. Není ti rozumět ani slovo."
Na okamžik zase bylo ticho a ozvalo se jen hlasité polknutí. "Říkám, že možná, že si to ještě rozmyslím. Hele, tak mě napadlo - neplánuješ se doufám nějak Katie pomstít, nebo tak něco?"
Rachel na dvě vteřiny neodpověděla. "Jasně že ne."
Jenže za ty dvě vteřiny ji Nicholas dostatečně prokoukl. "Rachel!"
"Co je?"
"Nech to plavat prosím tě. Táta to přece za tebe vyřešil."
"Tím, že od jejího táty dostane peníze za řetízek, který jen tak už neseženu?"
"Já si tipuju, že ho tvůj táta za ty peníze nechá zhotovit znovu."
"I kdyby, o to přece vůbec nejde. Jde o princip. Ona mi ukradla řetízek, nosí ho a vysmívá se mi tím a to mě strašně provokuje a uráží. Já to prostě nemůžu nechat jen tak."
"Ale můžeš a uděláš to. Hele, víš, že za tebou vždycky stojím, ale nesmíme to přehnat. Katie tohle fakt zavedla přes čáru a taky mě to štve, ale nějaká pomsta nám nepomůže. Stačí, že tě už málem vyloučili ze školy. Vykašli se na to, Rachel."
Neodpověděla mu a jen nespokojeně vrtěla hlavou.
"Jasný? Neudělej žádnou blbost, která by tě dostala do maléru. Fakt tě prosím."
Povzdychla si. "No dobře."
"Slibuješ?"
Znovu na chvíli váhala. "No jo."
"Fajn. Hele budu končit. Jsem utahanej."
"Dobře. Tak se uvidíme zítra."
"Jasně. Dobrou."
"Dobrou." Pohodila s mobilem na postel a zadívala se do stropu. Byla tma a spát se jí nechtělo, tak rozsvítila lampičku u postele a dál přemýšlela. Čím víc se jí ale v hlavě honila Katie, tím víc byla naštvaná. Věděla, že i když to Nicholasovi slíbila, tak se asi neudrží. Nemohla ji nechat tak lehce vyhrát bez boje. Musela se prostě pokusit svůj řetízek získat zpátky.
Přemýšlela a v hlavě se jí utvořil plán. Koukla se na hodiny. Bylo půl jedné v noci. Vstala, vzala si jen mobil a klíče do kapsy a vydala se ven. Mířila přímo k domu Petersonových. Věděla, kde bydlí, protože Katie minulé léto pořádala velkou párty, na kterou se Nicky s Rachel ve velkém počtu lidí snadno vkradli. Šli se hlavně dobře a zadarmo najíst a napít a taky ze zájmu prozkoumali celý dům. Našli Katie pokoj, a jelikož už byli z pití dost veselí, rozhodli se, že jí pokoj trochu vylepší. Katie je načapala, zrovna když jejími rtěnkami kreslili na zrcadlo. Katie sama už nebyla příliš střízlivá, a když se po nich chtěla rozběhnout s napřaženou židlí v rukách, spadla na zem. Rachel s Nicholasem její reakce a slova: "Já vás zabiju!" docela vyděsily a rozhodli se pro rychlý útěk, než je tou židlí opravdu přetáhne. Vylezli z okna na střechu, která pod oknem byla, a z té přešli na větve stromu. Rachel se z té výšky tak zamotala hlava, že se neudržela a spadla na zem, díky čemuž si vymkla kotník. A Nicholas se následně tak bál pohnout, že se větve nohama ani rukama další dvě hodiny nepustil, dokud trochu nevystřízlivěl. Následující den naštěstí zjistili, že si Katie nepamatuje, kdo pomaloval její zrcadlo a všechny fotky s jejím obličejem rtěnkami, tak se tomu oba mohli s klidem smát. Přiznali si, že se stejně nejvíce smějou sobě, jak dopadli oni sami.
Rachel stála před domem Petersonových a pohledem ho zkoumala. Všechna okna byla zhasnutá a auto před domem nebylo. Odjeli pryč, přesně jak pan Peterson říkal. Rachel ale stejně zakroutila hlavou a pomalým krokem se vydala zpátky domů. Ještě se pohledem zastavila na stromě, na který právě s Nicholasem kdysi vylezli, a v té chvíli si něčeho všimla. Jedno okno z Katie pokoje bylo pootevřené. Nejspíš ho zapomněla zavřít, než odjela. Náhoda? přemýšlela Rachel. Byla si jistá, že by tam svůj řetízek našla. Katie ho neztratila, a jestli svému tátovi řekla, že ho už nemá, určitě si ho s sebou nevzala na rodinný výlet, kde by ho její táta mohl vidět. Nosila by ho jen v přítomnosti Rachel, aby ji provokovala.
Nemohla si pomoct. Rozhlédla se po sousedních domech, jestli ji někdo nesleduje, a vydala se ke stromu. Rychle na něj vylezla, opatrně se posunula na větvi ke střeše a slezla na ni. Přešla k oknu a nakoukla dovnitř, jestli v pokoji opravdu někdo není a vlezla do něj. Srdce jí bušilo nervozitou, ale byla rozhodnuta se po svém řetízku podívat. Litovala, že si nevzala baterku, tak vytáhla mobil a nasvítila si bleskem. Prohledávala všechny šuplíky a kufříky a nakonec narazila na šperkovnici. Otevřela ji a prohrabávala všechny řetízky, náušnice a prstýnky. Už se bála, že ani tady svůj přívěšek nenajde, ale pak se zaradovala a vytáhla ze zlatostříbrné motanice svůj zlatý přívěšek s písmenem R.
Chtěla šperkovnici zase zavřít a schovat, ale místo toho se jí povedlo ji shodit a část jejího obsahu se vysypala na zem.
"Sakra!" zasyčela, vrhla se na kolena, aby je posbírala. V tu chvíli uslyšela dusot nohou a jí zamrazilo v zádech. Nechala šperkovnici být a přeběhla k otevřenému oknu, aby rychle a nepozorovaně utekla. Pod stromem ale stál muž a Rachel došlo, že je to policista. Před domem i parkovalo policejní auto a Rachel bylo jasné, že ji někdo ze sousedů musel vidět a zavolali na ni policii.
Začala panikařit a nevěděla, co má dělat. Slyšela kroky už ze schodů a jí nenapadlo nic jiného, než se schovat pod postel. Třásla se strachem a snažila se zklidnit dech. Tušila, že ji stejně objeví a začala se cítit hrozně provinile. Otočila mobil v ruce a roztřesenými prsty rychle napsala Nickymu zprávu: Nicky, neposlechla jsem tě a dostala jsem se do pořádnýho průšvihu. Promiň. Promiň. Hrozně mě to mrzí.

Probudil se kolem půl deváté a spokojeně se protáhl po dlouhém spánku. Chvíli jen ležel, pak se zvedl a došel si na záchod a do koupelny. Slyšel zdola, že rodiče už jsou v kuchyni a při pomyšlení na snídani mu zakručelo v břiše. Ani se nevracel do pokoje a hned seběhl dolů.
"Brý ráno. Co je k snídani?" vyzvídal hned.
"Omele-. Nickouši! Zas tu běháš v trenkách! Kolikrát ti mám říkat, aby ses aspoň ke stolu oblékl!" napomenula ho jeho matka Kathy s pozvednutou vidličkou a pleskla ho s ní přes zadek, jakmile se k ní Nicholas přiblížil.
"Ale… je to fakt nutný? Mám hroznej hlad a musel bych se vracet nahoru."
"Nedostaneš omeletu, dokud si neoblíkneš kalhoty. Honem!"
Nicholas na obličej nasadil pohoršenou tvář a pomalu se otáčel. "Nahýho by mě nechala vyhladovět. Slyšels to?" pokývl hlavou k jeho otci Georgovi, který se jen pobaveně zasmál.
Pak se tedy vrátil do pokoje a hledal, kam včera večer hodil svoje kalhoty. Při hledání mu padl pohled na mobil, tak ho vzal a až teď si všiml zprávy od Rachel. Přečetl si jí a zarazil se. Hned pak vytočil Rachel číslo a snažil se jí dovolat. Byla ale nedostupná a Nicky se polekal ještě víc. Chvíli přemýšlel, co by měl udělat a nakonec se rychle převlékl, seběhl schody a se slovy k rodičům "Hned se vrátím!" vyrazil ven směrem k Rachel domu. Trvalo mu to jen pár minut. Zazvonil, čekal, ale nikdo neotevřel. Zazvonil znovu a vytrvaleji, ale stále mu nikdo nepřišel otevřít. Podíval se na okna od Rachel pokoje a zavolal na ni. Dům byl ale jistě prázdný a Nicholas začínal mít hodně špatný pocit, že se stalo opravdu něco zlého.
Chystal se odejít zpátky domů, ale zarazilo ho přijíždějící auto, které hned poznal. Patřilo Calovi a Nicholas k němu rychle přispěchal. Cal z auta vystoupil a hned se rozeběhl k domu, aniž by Nicholase aspoň pozdravil. Odemkl, vletěl dovnitř a Nicholas ho hned zmateně následoval.
"Rachel!" volal Cal do domu, a když se neozývala odpověď, vyběhl po schodech a zkoušel Rachel najít v nějakém z pokojů.
Nicholas zůstal stát pod schody a myšlenky mu proudily různými směry, co se s Rachel asi mohlo dít. S každou další vteřinou měl větší strach a trpělivost ho už téměř opustila. Cal se stále nevracel, tak Nicholas vyběhl po schodech nahoru a vešel do Rachel pokoje. Cal seděl na její posteli s tváří schovanou v dlaních, a jakmile Nicholase zaregistroval, spustil dlaně dolů a podíval se na něj ztrápeným pohledem.
"Co se stalo? Kde je Rachel?" zeptal se Nicholas konečně.
Cal zakroutil hlavou. "Ve tři ráno mi volali z policie, že Rachel zadrželi za vloupání do domu. Jenže se jí pak povedlo nějak utéct ze stanice a… Doteď je nezvěstná."
"Cože?" vydal ze sebe Nicholas zaskočeně.
"Hledají ji, ale poslední zprávu jsem dostal v pět ráno," odmlčel se a promasíroval si čelo.
Nicholas netrpělivě pohodil rukama a přikročil o krok blíž. "A co říkali?"
"Byla jim nahlášena vražda. Jeden kluk, co u toho byl, policii podle fotky potvrdil, že-že to byla Rachel, která… která jeho kamaráda probodla."
Nicholas vyvalil oči a zavrtěl hlavou. "Ne, to není možný, to by… to by nikdy neudělala. Rachel ne. Musel jim lhát."
Cal unaveně pokrčil rameny. "Taky tomu nevěřím. Stalo se tam toho prý víc, a že to vyšetřují, ale od té doby se mi neozvali. Ať se tam stalo cokoliv, Rachel zmizela a já-," trhaně se nadechl a větu dokončil jen šeptem. "A já nevím, kde je."
Nicholas cítil, jak se mu podlamují kolena, tak se radši posadil na postel vedle Cala. Oba chvíli mlčeli, dokud ticho nepřerušil Nicholas: "Třeba se někde schovává. Určitě má strach."
"Ale kde? Kde by mohla být?"
Nicholas se na chvíli zamyslel a lehce zavrtěl hlavou. "Nevím, ale hodlám se po ní podívat. Zkusím jít na místa, kde by mohla být. A až ji najdu, dám vám vědět." Svižně se zase zvedl na nohy a rozhodným krokem se vydal ven.
Vzpomínal na všechna místa ve městě, kam s Rachel nejčastěji chodili, chvátal do všech koutů a hledal ji až do odpoledne. Nikde po Rachel však nebyly stopy a Nicholasovi už došly nápady, kde by se snad mohla schovávat. Ani následující den o Rachel nedostal žádné nové zprávy a v pondělí se neukázala ve škole.
Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem. Čekání neskončilo, ale výsledek se stále nedostavoval. Skoro to vypadalo, jako by Rachel zmizela z povrchu země a Nicholas nevěděl, jak ji najít, či aspoň kontaktovat. Nikdy si o ni nepřestal dělat starosti a stále věřil, že se brzy objeví. Ať už někoho skutečně zabila nebo ne, bylo mu to jedno. Odpustil by jí. Chtěl ji konečně znovu vidět a přesvědčit se, že je v pořádku. Chtěl si být jistý, že je vůbec naživu…
 


Komentáře

1 Briella Briella | 5. června 2015 v 11:19 | Reagovat

Tedy Rachel... To vloupání do domu jsem trošku čekala,vzhledem k její povaze, ale že zmizí a žádným způsobem nedá vědět nikomu.. Snad se brzy objeví. Co nám chceš říct ke třetí kapitol???

2 Heli Heli | 5. června 2015 v 14:45 | Reagovat

Super!!! Jsem hrozne napnutá doufám, že ta třetí kapitola bude co nejdřív. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama