Přísahej nebo zemři (Rachel a Nicholas) I. - FanFiction

4. června 2015 v 15:58 | Nancy |  FanFiction
Milí drazí. Maturitu jsem přežila úspěšně a celkem i vtipně, až by sama možná stála za povídku :D. A nyní se vám ozývám s první várkou povídky, jak jsem slibovala.
Tuhle povídku jsem napsala asi před měsícem. Nejsou v ní originální postavy z trilogie, až na Lathenii, jelikož se obrátíme právě do řad Řádu Chaosu - respektive do možnosti, jak podle mě ty řady často vznikají. Když někdo páchá zlo rád, asi se s Lathenií přivítá s otevřenou náručí, ale jak už díky Dillonovi a Rochelle víme, ne všichni jsou v Řádu takoví.
Povídka měla být na pár stránek, ale nakonec z toho vzniklo 17 stránek a rozdělila jsem tak povídku na tři části. V této první části se hlavně seznámíte s hlavními postavami příběhu - Rachel a Nicholasem. Snad si je oblíbíte tak, jako já :)


"Budete celý týden po škole," zazněl finální verdikt ředitelky školy.
"Cože?" vyhrkla Rachel nesouhlasně.
"Celý týden?" přidal se k ní hned Nicholas.
"Ano. A vaši rodiče budou muset uhradit náklady za škodu, co jste zavinili."
"A kolikrát vám máme říkat, že jsme za to nemohli?" ohradila se Rachel naštvaně. "Přece nemůžete věřit té krá-… té fif-… té čub-… ehm, Katie, Katie chci říct. Přece jí tu směšnou verzi nemůžete věřit?"
Nicholas v tom Rachel opět nenechal: "Jo, rozbití výlohy tím, že jsme se o ni oba najednou opřeli a vyvázli bez zranění, zatímco ona má pořezanou ruku od střepů? To se pořezala sama, když do té výlohy ze svého hysteráku vrazila pěstí."
"Už nechci nic víc slyšet. Rozhodla jsem se a vy si dejte odchod."
"Vy ji beztak bráníte jen proto, že její bohatý tatínek tuhletu zatracenou školu finančně podporuje a vy nechcete ztratit tak cenného sponzora! To je teda pěkná nespravedlnost!"
"Tak dost!" okřikla ředitelka Rachel a přísně ji propálila pohledem. "Ještě jedno slovo, mládeži, a zakážu vám hraní vaší školní kapely!"
Tím je pevně uvrtala do židlí a neodvážili se říct už ani slovo. Jen si vzájemně vyměnili bezradné a podrážděné pohledy a nasupeně pak směrem k ředitelce přikývli. Svižným krokem pak vyšli z ředitelny na chodbu.
"Vyděračka jedna proradná."
"To teda," souhlasil Nicholas s Rachel. "Naše kapela s tímhle tím přece nemá co dělat, tak proč jí na nás vytahuje?"
"Protože moc dobře ví, že jsme za to nemohli a potřebovala nás už nějak umlčet. To je jasný! Prostě jí to-… No to snad ne."
"Co?" Nicholas k Rachel zvedl hlavu a hned začal pohledem pátrat, na co tak kouká. Nemusel hledat dlouho. Svého nepřítele člověk spatří snadno.
Katie, jejich spolužačka, byla moc pěkná holka, ale bohužel si svou krásu až moc uvědomovala a cpala jí všem pod nos. Spolu s dalšími dívkami ze školy tvořily skupinu roztleskávaček fandící školnímu fotbalovému týmu. Katie si vybojovala pozici kapitánky a zuby nehty si ji držela. Často vypadala, že by byla schopna si zanechat roli kapitánky i přes mrtvoly. Rachel s Nicholasem roztleskávačky přímo zbožňovali, protože se z nich dalo skvěle střílet a dělat jim neustále naschvály. Ale jinak byly na chování roztleskávaček alergičtí. Ze všeho nejvíc nemohli vystát samotnou Katie, protože byla tak pyšná a namyšlená, že i její zrcadlo už muselo praskat pod tím neustálým náporem odrážení jejího přelíčeného obličeje. Rozbíjet Katie zrcátka byla jedna z Rachel oblíbených schválností.

Katie stála na chodbě pár metrů před Rachel a Nicholasem a se samolibým úsměvem je sledovala. Moc dobře totiž věděla, že jdou zrovna z ředitelny a že rozbitá školní výloha padla za vinu právě jim, i když ji rozbila Katie. Pošklebovala se na ně a svoje kamarádky, které se až přehnaně hlasitě smály každé ne příliš vtipné poznámce, kterou Katie pronesla.
"Podívej se na ni. To snad není možný," supěla Rachel. "Já jí snad jednu vrazím. Já jí jdu vážně praštit!" Hned se dala do chůze, ale Nicholas ji stihl zachytit za paži a stáhnout zpátky.
"Neblbni, nebo si to ještě přihoršíš. Nestojí ti za to."
"Já bych řekla, že stojí. Fakt moc toužím po tom, aby se moje pěst konečně setkala s tím její Barbie-ksichtem."
"Jo, to ti věřím a chápu tě, ale nedělej to. Víš moc dobře, že si to nenechá líbit a bude schopna z jedný facky přetvořit pokus o vraždu. Ještě by tě zavřeli."
I když nerada, dala mu za pravdu a společně zašli do třídy. Zasedli do zadních lavic vedle sebe, kam sedávali pokaždé, a Rachel se stisknutými pěstmi zakroutila hlavou. "Někdy ti vážně závidím, jak dokážeš být klidný."
Nicholas se pobaveně usmál. "Já nejsem nějak extra klidný, jen ty jsi strašná cholerička."
Ušklíbla se na něj, svižně natáhla nohu a nakopla ho přes uličku do stehna. "Já ti dám choleričku, ty prcku!"
Nadskočil na židli, jakmile ho kopla a zasmál se. "Hele, jsem o dva centimetry vyšší než ty!"
"No právě, to jsi moc nevyhrál."
Hodil po ní tužku, Rachel neváhala a poslala na něj sešit a hned začala bitva, dokud nezazvonilo. Snažili se všechny svoje věci posbírat dřív, než do třídy vešel učitel, aby je nerozsadil hned na začátku hodiny. Tak by to vyučování bylo ještě nudnější. Nicholase pak čekala hodina kreslení a Rachel tělocvik, ale jako vždy byli domluvení, že na sebe počkají a půjdou na oběd zase spolu.
Nicholas už čekal na domluveném místě, ale Rachel už pár minut měla zpoždění. Přemýšlel, kde se mohla tak zdržet a nechával jí ještě čas. Po deseti minutách se nakonec rozhodl, že se po ní podívá a vyrazil směrem k tělocvičně. Zrovna se blížil k šatnám, když zaslechl Rachelin hlas, jak polohlasně nadává: "Do hajzlu. Sakra ne. Né, to ne…"
"Rachel?" Otevřel pootevřené dveře do dívčí šatny a nakoukl dovnitř. Rachel pochodovala po všech čtyřech na zemi, jako by něco hledala. "Co tu furt děláš?"
"Hledám svůj řetízek. Víš, ten zlatej od táty." Sedla si na paty a se zmateným výrazem se ohlédla kolem. "Před tělocvikem ho vždycky sundávám a schovávám do kapsy kalhot, ale když jsem se teď šla zpátky převlíct, tak tam nebyl." Položila si dlaň na krk, kde její řetízek vždycky visel a znovu se podívala kolem sebe tentokrát se spíše smutným pohledem. "Nicky, prosím, řekni mi, že ho někde vidíš a jen jsem slepá. Jestli jsem ho někde ztratila, tak si to neodpustím."
Vešel dovnitř a koukal pod lavičky. "Ale no tak. Zkusila jsi prohledat i ostatní kapsy?"
"Už třikrát," zaúpěla a začala vsouvat ruce do všech svých kapes, aby je prohledala ještě jednou.
"A nemáš jen děravou kapsu?"
"Ne. Prostě ho vážně nikde nemám. Ale do tý kapsy jsem si ho stoprocentně dávala. Někdo mi ho asi musel ukradnout, jinak si to vysvětlit nedokážu."
Nicholas prohledal poslední kout šatny a pak se podíval na Rachel, která stále seděla na zemi. "Nikde ho nevidím. Někdo vám to tu asi prošacoval."
"To je neuvěřitelný. Kterej parchant mi ho šlohl?" zakroutila Rachel naštvaně hlavou a bezradně plácla dlaněmi o stehna. "Ostatní holky si ale nestěžovaly, že by jim něco chybělo."
"Asi zrovna nic po kapsách, jako ty, neměly," pokrčil rameny a podal Rachel ruku, aby jí zvedl na nohy.
"To teda měly. To bys měl vidět, kolika z nich trvá dýl se převlíct nebo sundat všechny ty prstýnky a řetízky a náušnice," povzdychla si a naštvaně se podívala na dveře. "Proč se ty podělaný šatny aspoň nezamykaj, sakra!"
"Ale tak… Třeba ho ještě najdeš."
"To pochybuju."
Vydali se spolu do jídelny a začali si povídat o jiných věcech. S obědem si sedli k ostatním členům jejich školní kapely a naplánovali hraní u kamaráda v garáži. Rachel seděla zády k jídelně, takže na rozdíl od Nicholase neviděla, jak se k nim blíží Katie se dvěma kamarádkami a pohrává si na krku s řetízkem, který se až moc podobal tomu Rachelinýmu.
"Ale ne," pronesl polohlasem a dřív, než se stačila Rachel zeptat, co se děje, a otočit, chytil její předloktí na stole a pevně se jí podíval do očí. "Seď, nerozčiluj se a nech to na mně. Já to vyřídím."
Rachel jen nechápavě zamrkala, protože neměla tušení, o čem to mluví. Ale jakmile se Nicholas zvedl a pustil její předloktí, otočila se a uviděla Katie, která až příliš nápadně ukazovala zlatý řetízek se srdíčkem a písmenem R svým kamarádkám. Rachel se zprudka nadechla a chystala se zvednout, ale Nicholas jí ještě zarazil svým pohledem. Zkusila se tedy uklidnit a opravdu nechat vyřizování účtů na něm. V duchu ale supěla zlostí.
Nicholas přešel ke Katie a bez nějaké hrané náklonnosti ji s klidem oslovil. "Katie, mohla bys být tak laskavá a vrátila Rachel její řetízek, který se ti záhadným způsobem objevil na krku?"
Katie nasadila přehnaně nechápavý výraz a zavrtěla hlavou. "Já ale vůbec nemám tušení, o čem to mluvíš, Nicholasi."
Její kamarádky se potichu zachichotaly, ale Katie si perfektně zanechala svou nevinnou nechápavou tvář. Byla moc dobrá herečka. Díky tomu taky vyhrávala většinu sporů, které museli řešit učitelé nebo ředitelka, jako třeba ten dnešní.
Nicholas zatím zůstával v klidu. To Rachel by nejspíš už trpělivost došla. Proto se taky rozhodl to vyřešit místo ní. "Mluvím o tomhle řetízku," ukázal na její krk. "Nepřipadá ti divný, že zrovna před necelou hodinou Rachel úplně stejný řetízek postrádala a pak se objevíš ty a máš na krku právě takový?"
Katie se teď na tváři zjevil šokovaný a ublížený výraz. "Chceš snad naznačit, že jsem jí ten řetízek ukradla? Ale ten je přece můj. Nosím ho už nějakou dobu!"
"Jo jasně. To je ale zvláštní náhoda, protože Rachelin přívěšek nechal ve zlatnictví udělat její táta podle vlastního návrhu. Žádný stejně vypadající přívěšek pravděpodobně neexistuje. A navíc mi nepřijde, že by tvoje jméno začínalo na R."
"To ne, ale můj přítel se jmenuje Robert. Nechal mi ho udělat on, víš?"
"Nejmenuje se tvůj přítel náhodou Jaden a nesedí támhle vzadu?"
"Ten? S tím ubožákem nechodím už týden. Byl hrozně-."
Rachel zaúpěla netrpělivostí a zlostně se zvedla ze židle. "Hele, tvoje milostný příběhy nás nezajímaj. Naval mi ten řetízek, než ti rozmáznu make-up pěstí!"
Nicholas se krátce na Rachel podíval a pokusil se jí ještě naznačit, ať to nechá na něm, ale Rachel si ho nevšímala a propalovala Katie nenávistným pohledem.
"McLeeová, sedněte si zpátky a nechte toho!" ozvalo se z jiného konce jídelny, ale ani ředitelku Rachel neposlechla.
Katie div nespustila své falešné slzy a otočila svůj pohled na ředitelku. "Paní ředitelko, slyšela jste to? Ona mi vyhrožuje! To přece-." Zrovna se otáčela zpátky na Rachel, která mezitím stihla vzít svůj talíř s nedojedenými špagetami, a ve chvíli, kdy se Katie otočila zpátky, jí Rachel připlácla špagety s omáčkou přímo do obličeje. Skoro celá jídelna vypukla v smích, Nicholas s rezignovaným povzdechem zakroutil hlavou a Katie se dala do příšerného, uši rvoucího, jekotu.
Rachel se hned začala sápat po jejím krku, až to mohlo vypadat, že jí chce uškrtit. "Vrať mi ten řetízek, ty fifleno!"
"Rachel!" Nicholas na její zuřivý útok hned zareagoval a chytil Rachel pevně kolem pasu, aby ji od Katie odtáhl. "Nech ji být, prosím tě."
Katie furt pištěla, jako by si myslela, že omáčka na jejím obličeji, vlasech a oblečení je její vlastní krev. Její kamarádky se s vytáhnutými kapesníky vrhaly na očištění jejího obličeje a ředitelka školy se s nasupeným výrazem blížila k Nicholasovi a Rachel.
"Tak tohle už jste trochu přehnala, nemyslíte? Co mi k tomu povíte?"
"Ukradla mi řetízek! To, co má na krku je moje! Klidně zavolejte mýmu tátovi a on vám dosvědčí, jaký řetízek pro mě nechal zhotovit! Ať mi ho ta zlodějka uřvaná vrátí!"
"Nezvyšujte na mě hlas, mladá dámo! Vašemu otci zavolám, to si můžete být jistá, ale dost možná to bude naposledy," pronesla přísně a odešla z jídelny.
V tu chvíli ji Nicholas pustil a Rachel si nemohla nevšimnout, že vypadá naštvaně. Sama byla ale pořád rozzlobená a nevěděla, jestli se má ještě pokusit získat svůj řetízek zpět, nebo se věnovat Nicholasovi. Následně si uvědomila, že Katie se už přesunula na nejbližší záchody, aby si umyla obličej, tak se otočila k Nicholasovi. Ten zrovna odnášel svůj tác s nedojedeným jídlem a Rachel neváhala a následovala ho.
"Hej, počkej na mě. Co je ti?"
Nicholas jí hned neodpovídal, jen se na ni krátce podíval a vydal se k východu z jídelny. Cestou lehce zakroutil hlavou a Rachel nechápavě pozorovala jeho vzdalující se záda. Hned se dala zase do běhu, aby ho dohnala a za dveřmi jídelny ho chytila za rameno. "Nicky, co je? Proč jsi tak naštvaný?"
Pokračoval v chůzi, ale aspoň jí už odpověděl: "To se fakt ptáš? Hlavně, že jsem ti říkal, abys to nechala na mě."
"No promiň, nevydržela jsem to no. Jen si s tebou zahrávala, sám jsi to viděl."
"Jo, mně to bylo jasný, že se k tomu hned nepřizná, ale byl jsem na to připravenej a nějak bych jí donutil, aby ti ten řetízek vrátila, ale tys radši sáhla po talíři se špagetama. Fakt chytrej tah, Rachel," odsekl a zakroutil hlavou.
Rachel pořád nechápala, co ho na tom tak rozzlobilo a rázně mu zastoupila cestu. "No tak počkej přece, co ti na tom ale až tak vadí?"
"Copak tys neslyšela, co ředitelka řekla?"
"Co? Že zavolá tátovi?"
"Spíš to, že to bude asi naposled. Chce tě vyloučit ze školy. A copak nechápeš, že když tě vyloučí, tak nás dva to rozdělí?"
To Rachel trochu zarazilo, protože si to hned neuvědomila. Už začala chápat, proč je Nicholas tak nazlobený. "Ale… Kdyby jo, tak bys přece… Mohl bys…"
"Co? Jít s tebou na jinou školu? Jasně, kdyby rodiče měli na to mi to zařizovat. A navíc co bych jim měl říct? Že chci přestoupit na jinou školu, protože Rachel vyloučili a já chci chodit do školy s ní? Sice to je pravda, jenže Rachel promiň, ale je to od tebe trochu sobecký."
"Něco takovýho neříkej, já přece… Já jsem si neuvědomila, kam až to dojde, promiň, ale prostě jsem se neovládla. Ona mi ukradla můj řetízek a ještě se mi s tím vysmívala. Vytočila mě."
Nicholas lehce zavrtěl hlavou a pohodil rukama do stran. "Vidíš? Zase. Zase myslíš na sebe a ne na to, že se nám díky tvému chování může narušit přátelství. To je ti ten řetízek snad cennější, než naše přátelství?"
"Ne, jasně že ne," odpověděla hned bez váhání a pak nejistě zamrkala. "Já jen… Já jsem jen chtěla vysvětlit, co mě tak vytočilo a-."
"Já to ale vím. A předpovídal jsem to už dopředu, že tě to vytočí. Proto jsem ti říkal, ať zůstaneš sedět, sakra!" Otočil se k ní zády, prohrábl si vlasy a s těžkým povzdechem popošel pár pomalých kroků dál.
Rachel ho zaraženě sledovala a přemýšlela, co by vlastně měla říct, nebo jak se zachovat. Nepamatovala si, že by se někdy takhle vůbec pohádali. Někdy se navzájem dokázali něčím naštvat, ale už třeba po pěti minutách to bylo zase pryč. Tohle bylo vážnější a Rachel cítila nepříjemné napětí, které viselo ve vzduchu mezi nimi. A vůbec se jí to nelíbilo.
"Nicky… Tak se na mě nezlob, prosím. Já jsem si to vážně neuvědomila. A nechtěla jsem, aby to zašlo až sem. Promiň. Jen se na mě tak nezlob."
Slyšela, jak si znovu povzdychl, a pozorovala, jak se k ní otáčí zpátky. "Zlobím se na tebe, protože jsi moje nejlepší kamarádka a mám tě rád. A nechci, aby nás rozdělila nějaká takováhle prkotina jako vyloučení ze školy."
Rachel se lehce pousmála. "Vždyť nás přece nemůže rozdělit nic. Ani apokalypsa nebo únos mimozemšťanů, natož vyloučení ze školy," pronesla a doufala, že to napětí trochu uvolní.
Nickymu se na tváři objevil malý úsměv, ale nic na to neříkal a sklopil hlavu k zemi. Rachel si provinile skousla ret a přistoupila k Nicholasovi blíž. "Fakt jsem to zvorala, co?"
"Jo. To teda zvorala," přitakal, ale z jeho hlasu už aspoň zmizel ten vyčítavý tón.
"Třeba mě ještě nevyloučí. Jestli vážně zavolá tátovi a bude se ptát na ten řetízek, zjistí, že je fakt můj a rozhodne se jen pro nějakou důtku nebo něco."
"To doufej, jinak bych si tě musel podat."
"Stejně bych tě přeprala."
"No to sotva. Leda, že by sis stoupla na stoličku."
Už se oba zase smáli a odehnalo to veškeré napětí, které mezi nimi bylo. Šli spolu domů a povídali si, ale Rachel stále cítila, že má Nicky obavy, jestli Rachel opravdu vyloučí nebo ne. Rachel uznala, že by její vyloučení pokazilo hodně věcí. Jistě že by se nepřestali kamarádit, ale vídali by se méně a to by ani jeden z nich nechtěl.
"Ou, táta už je doma z práce," řekla Rachel, jakmile si před jejich domkem všimla tátovo pracovního auta.
"Myslíš, že mu ředitelka už volala?"
"Podle mě jo, proč by s tím tak čekala?" Zhluboka se nadechla a následně vydechla. "Snad mi neoznámí, že už mi hledá novou školu. Sakra," zasyčela, protože jí znovu začalo hryzat svědomí. Zvedla k Nicholasovi provinilé oči a krátce semkla rty. "Promiň."
Nicholas se na ni povzbudivě usmál a objal ji. "Určitě si to ještě rozmyslela. Nevyloučí tě. Něco takovýho prostě nepřichází v úvahu, jasný? Nějak se to určitě vyřeší."
Navzájem se poplácali po zádech, zahoupali se ze strany na stranu, jak to vždycky dělávali, a se slovy "Už to začíná být divný" se od sebe odtáhli.
"Dej mi vědět, jak to dopadlo, jo?"
"Hned, co se dozvím výsledek svého soudu," přikývla a dalším nádechem si dodala odvahu. " Tak zatím ahoj."
"Ahoj."
Rachel šla k domovním dveřím a Nicholas pokračoval v cestě domů. Rachel vešla dovnitř a rozhlédla se po domě. "Tati?"
"Jsem tady," ozvalo se z obýváku, tak tam Rachel hned zašla.
Její táta, Cal, zrovna stál u okna a podíval se na Rachel s lehce šibalským úsměvem. "Jak dlouho mi chceš ještě tvrdit, že jste vážně jen kamarádi?"
"Už je to tu zase," zamumlala a protočila oči. "Tati, jen jsme se objali. To nejlepší kamarádi občas dělají, víš? Vlastně ani nemusejí být nejlepší."
"Stejně si myslím, že je to jen otázka času," neodpustil si ještě poznamenat a přesunul se ke svému křeslu.
"Ty seš fakt příšernej. Takhle ty podporuješ svou dceru?" Rozběhla se a se skokem zasedla křeslo, ke kterému se Cal blížil. "Víš, jak je to naše přátelství vzácný? Vztah by nám to mohl jen pěkně zničit a to ani jeden nechceme riskovat. A to jsme si vyjasnili už dávno."
"Ale vždyť já vím." Sehnul se ke křeslu a téměř bez námahy vzal Rachel do náruče. Rachel měla sotva 160 cm a Calovi chybělo do dvou metrů jen pár centimetrů. Byla pro něj jako pírko. Pak se posadil do křesla a Rachel si položil do klína. "No a kde máš v tom případě nějakýho ctitele, hm?"
Rachel se jen usmála a zavrtěla hlavou. "Nikde. Ve škole jsou samí tupci."
"Hmm, a když jsme u té školy, co se tam dneska stalo?"
"Ou, takže ředitelka ti už volala?" zeptala se trochu s obavami.
"To volala a byla zase dost rozrušená. Tak povídej," pokývl vyzývavě hlavou.
"Počkej a co ti řekla?"
"Na tom nesejde, já to chci slyšet ještě od tebe."
Rachel si trochu povzdychla a krátce pozvedla ramena. "Katie mi ukradla ten řetízek od tebe. Hned ho začala nosit a tvářila se, že patří jí. Nicky se to teda snažil nějak vyřešit s klidem, ale já to nevydržela, ruply mi nervy a… no…"
"Co?"
"Však to víš. Ředitelka ti to určitě řekla."
"Ředitelka si třeba mohla vymýšlet, povídej. Cos provedla?"
Znovu si povzdechla. "Hodila jsem jí do obličeje talíř se špagetama," zamumlala a sklopila hlavu do kolen.
Cal chvíli mlčel a Rachel se obávala, co bude teď následovat. To, že se začne smát, ale nečekala a s tázavým výrazem k němu zvedla hlavu. "Ty se nezlobíš?"
"No pravda, že jsi mohla reagovat trochu mírumilovněji, ale vzhledem k tomu, kdo ty špagety do obličeje schytal, se na tebe zlobit nemůžu. Z toho, co mi o Katie pořád vyprávíš, uznávám, že jí to měl někdo udělat už dávno. Možná bych sám zareagoval stejně."
Rachel se úlevně zasmála. "Zasloužila by si víc. Těch špaget byla možná i škoda. Byly dneska docela dobrý."
"A co je pravdy na tom, že jsi pak Katie začala škrtit?"
"Vůbec nic! Jen jsem se jí snažila ten řetízek sundat z krku. Chce mě ředitelka vyloučit?"
"Mluvila o tom," přikývl a Rachel zamrazilo v zádech, "ale když jsem jí potvrdil, že řetízek opravdu patří tobě, trochu zmírnila. Pak jsme si ještě povídali a přesvědčil jsem jí, že kvůli tomuhle incidentu, který jsi nezpůsobila ty, ale Katie, bys neměla být potrestána ty a už vůbec ne vyloučením ze školy. Nakonec souhlasila."
"Fakt?" vyjekla nadšeně a hned Cala objala. "Tati, ty jsi nejlepší!"
"No jo, já vím," zazubil se vesele.
Rachel se od něj odtáhla. "Ale co ten řetízek? Katie mi ho musí vrátit, ale sama od sebe to neudělá."
"Ředitelka říkala, že zavolá jejím rodičům, aby jí k tomu přesvědčili."
"No tak to jsem zvědavá. Ředitelka si jejích bohatých rodičů až moc váží. Nebo spíš jejich sponzorské peněženky. Tvrdá na ně nebude."
"Když to nevyřeší ředitelka, tak za nimi zajdeme my a já už to nějak vyřídím."
"Obdivuju tvou odvahu. To je skoro jako jít na popravu."
"Nějak to vyřešíme, neboj. Ale příště zkus vážně reagovat mírněji. Ulehčíš mi tak zastávání se tvé dobrosrdečné duše."
"Promiň," řekla trochu provinile, ale usmála se na něj.
V tu chvíli Calovi zazvonil telefon ze stolu. Rachel se pro něj natáhla a podala ho tátovi. "Cal McLee, prosím?"
"Dobrý den, tady Michael Peterson, otec Katie Petersonové," slyšela Rachel z telefonu a vyvalila oči. Cal věděl, že to slyší a ukazováčkem u pusy jí naznačil, ať je zticha. "Volám kvůli tomu dnešnímu incidentu, který se stal mezi našimi dcerami. Paní ředitelka Blacková mi tvrdila, že jste o tom již byl informován."
"Ano, to byl a zrovna jsem tu mluvil se svou dcerou Rachel, aby mi sama ještě řekla, jak to bylo. Za ten talíř se špagetami se vaší dceři omlouvá," při těchto slovech pro jistotu Rachel zacpal pusu, aby nic nenamítla, "ale ona i já bychom byli rádi, aby bylo jasné, že se vaši dceru nepokusila škrtit, jak mi paní ředitelka po telefonu vylíčila."
"Co se stalo, stalo se, ať to bylo tak nebo onak. Myslím, že ani jeden z nás nechceme řešit dívčí problémy. Volám vám jen kvůli tomu řetízku, o kterém bylo řečeno, že ho prý Katie ukradla."
"Poslouchám."
"Také jsem si svou dceru vyslechl a zdůraznila mi, že ten řetízek neukradla, ale našla ho na chodbě. Nevěděla, komu patří. Rozhodla si ho teda ponechat, dokud nenajde pravého vlastníka."
"Proč ho tedy nechtěla předat Rachel, když jí tvrdila, že je její?"
"Chtěla si jen ověřit, jestli opravdu patří Rachel, jenže vaše dcera jí k tomu nedala příležitost, když jí vrhla do obličeje talíř s jídlem."
Rachel i Cal nastejno protočili očima a Cal se tiše a zhluboka nadechl. "Jistě, stalo se. To opravdu už zřejmě nemá cenu vyšetřovat, jak to skutečně bylo a co kdo jak zamýšlel. Jen bych byl rád, kdyby vaše dcera řetízek vrátila. Pro Rachel totiž moc znamená."
"To je důvod, proč vám volám. Katie ten řetízek nemá."
"Cože?" zamumlala Rachel naštvaně do tátovy ruky.
"Domnívala se, že jí ho Rachel strhla z krku. Takže pokud ho vaše dcera nemá, musel se někde ztratit."
Rachel oddálila tátovu ruku z pusy. "Ale ona kecá! Měla ho na krku celou dobu!"
"Pššt!" znovu jí zacpal pusu. "Víte jistě, že ten řetízek Katie nemá, pane Petersone?"
"Katie by mi nelhala. Pokud tvrdí, že ho nemá, tak ho skutečně nemá, tudíž ho vaší dceři nemůže vrátit."
Rachel znovu supěla zlostí a toužila do telefonu panu Petersonovi něco říct, ale věděla, že by se to tátovi nelíbilo, tak se ze všech sil ovládala. I na Calovi bylo vidět, jak se ovládá, aby nezvýšil hlas nebo aby nezačal mluvit vyčítavě. "Dobrá tedy. Pokud se vaší dceři ztratil, můžeme se domluvit na nějaké úhradě? Ten řetízek byl zlatý a poměrně drahý. Ještě bych našel účtenku."
"Ale tati-!"
"Tiše, Rachel," sykl na ní.
"Jsem ochoten vám vyplatit polovinu částky z ceny řetízku, pokud mi předložíte účtenku."
"To by bylo skvělé," lehce Rachel popostrčil na znamení, že z něj má slézt, a šel najít papír a tužku. "Pokud mi nadiktujete vaši e-mailovou adresu, pošlu vám…"
Rachel se zabořila zpátky do křesla, zkřížila ruce na prsou a nasupeně čekala, až se táta vrátí. Trvalo mu to jen pár minut, než se znovu objevil ve dveřích už s mobilem v kapse. Zastavil se pár metrů před křeslem a nadechl se, aby něco řekl, ale Rachel byla rychlejší: "Jak jsi mu na to mohl přistoupit? On moc dobře ví, že Katie ten řetízek má a ty to víš taky."
"Já vím, ale nemůžu to nijak dosvědčit, Rachel. Měl jsem se snad dožadovat policejní prohlídky jejich domu?"
"Já nevím, klidně. Cokoliv, jen aby se ukázala pravda!"
"S tím nic asi už nenaděláme, zlato. Domluvili jsme se, že mi uhradí půlku za ten řetízek a to jsem ještě čekal, že bude protestovat. Zdá se, že mu to problém nedělá."
"Jistě že mu to problém nedělá, když nosí tisíce po kapsách. Neuškodilo by mu, ani kdyby nám dal dvojnásobek za celou cenu. Ale já o jeho prachy zájem nemám, já chci zpátky svůj řetízek! Jak jsi s ním mohl tu hru hrát, tati?"
"Říká se tomu asertivní chování a sama by ses tomu měla přiučit," pokáral ji s lehce zamračeným výrazem.
Rachel si jen nevěřícně odfrkla, odtrhla od něj pohled do strany a sesunula se na křesle ještě níž. "Neuvěřitelný," zamumlala si pro sebe.
Cal si trochu povzdychl, stoupl si před křeslo, předklonil se a rukama se zapřel o ruční opěradla křesla. "Hele, já vím, že tě to štve. Mně taky, ale ať už Katie ten řetízek pořád má nebo ne, zpátky už ho asi nedostaneme."
"Klidně bych si troufla za ní zítra zajít a přesvědčit se."
"Tak to nedělej hned ze dvou důvodů. Za prvý by sis tím mohla přidělat jen další problémy, pokud bys je nepřidělala rovnou i mně, a za druhý se mi pan Peterson zmínil, že za chvíli odjíždějí na víkend pryč, takže u nich doma nikdo nebude. A já dneska večer taky odjíždím."
Rachel k němu hned stočila pohled. "Cože? Kam? Zase další služební cesta?"
Cal s lehce lítostivou přikývl. "Jo. Na dva dny."
"Vždyť jsi na poslední cestě byl minulý víkend. Proč tě někam zase posílají?"
"Kolegyně, která tam měla jet, onemocněla. Vzal jsem to místo ní."
Rachel se na něj vyčítavě zamračila. "Tys to vzal dobrovolně?"
"Jo, dostanu za to velkej bonus a peníze teď potřebujeme, Rachel. Já vím, že jsme v neděli chtěli vyrazit do města. Ale v úterý pak budu mít volno, můžu tě vyzvednout ze školy a vynahradím ti to," usmál se na ní v naději, že na jeho návrh přistoupí, jenže Rachel se zamračila ještě víc a podlezla jeho opřenou ruku, aby si mohla stoupnout.
Otočila se na něj a vyčítavým pohledem se mu zadívala do očí. "Jenže v úterý hrajeme s kapelou. Jako každý jiný úterý a ty si to pořád nepamatuješ." Svižným krokem se vydala ke schodům, vyběhla je po dvou a zavřela se v pokoji.
 


Komentáře

1 Heli Heli | 4. června 2015 v 21:10 | Reagovat

Moc zajímavá povídka, už se těším na pokračování. Vůbec se mi ale nezdá,  že by Rachel nebo Nicholas mohli patřit k Řádu. Jsou takový moc milí. :)

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 4. června 2015 v 21:12 | Reagovat

[1]: No prááávě, to je to :((( :D

3 Briella Briella | 4. června 2015 v 22:10 | Reagovat

Jak psala Heli, moc zajímavé. Hned mě to vtáhlo do děje. A Rachel, Nicholas v Řádu? Tomu nejde uvěřit. I když...  Ale Katie by se tam perfektně hodila. Už zase začínám mít desítky teorii jak by to mohlo pokračovat,ale s největší pravděpodobností mě jako vždy překvapiš a v příběhu se stane to,co by mě nikdy nenapadlo. Už se těším...

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 4. června 2015 v 22:13 | Reagovat

[3]: ^_^ To mám radost, že se vám to zatím líbí :D Druhou část přidám hned zítra ;)
Taky jsem si to s Katie říkala, ale na to by byla až moc velkej srab a pořád by fňukala. Oh bože, jak já jí nemám ráda!!! :D :D

5 Adam Adam | 8. června 2015 v 10:31 | Reagovat

Paráda :-) očividně nemáš problém psát ani v -er formě:) ale vlastně se tomu vůbec nedivím slečno Nancy:-) dostaneme ilustraci špaget v obličeji té té té... zrůdné Katie? :-D

6 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 8. června 2015 v 11:54 | Reagovat

[5]: :DDDD to bych možná mohla zkusit :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama