58. Kapitola

25. dubna 2015 v 21:11 | Nancy |  Kapitoly
Ne že bych vás schválně chtěla nechat v napětí za dnešek, že kapitolu přidávám až teď večer :D Jen jsem od rána byla pryč, takže se omlouvám, pokud už praskáte nedočkavostí. Tady je další kapitolka a jen připomínám, že se už veeeeelmi blížíme ke konci - k 60. kapitole a k epilogu, tak si poslední kapitoly užívejte, jak jen můžete ;)

Nicole


Všude je hrozný zmatek. Matt zmizel. Ellathea něco pokřikuje na své vojáky a Dartemis zase na naše. Zmateně a trochu i vyděšeně těkám z jedné strany na druhou. V rukou pevně svírám svoje zbraně, až se mi dlaně potí a s obavami vyčkávám, kdy se za námi nepřátelé rozběhnou. Někdo se dotýká mého zápěstí. Rychle trhnu hlavou a spatřím Dillonovy oči. Povzbuzuje mě lehkým úsměvem a já se trochu uklidňuju.
Slyším Arkariana, jak volá Isabelu. "Kde je Isabela?" ptá se nás vyděšeně. "Isabelo!"
"Jak to myslíš, kde je?" diví se Ethan zaraženě. "Byla přece pořád u tebe."
"Jen na chvíli - na malou chvíli chtěla pustit. Musela někam odběhnout. Isabelo!" zavolal do okolí. Určitě ji chce začít hledat. Jenže z protější strany se ozývá válečný křik. Ellathea na nás vyslala první vlnu vojáků. Krátce pohlédnu na naše řady několika stovek lidí. Nedokážu teď úplně odhadnout, jestli jsme v oslabení nebo přesile, ale důležité je, že nejsme sami. Jsou s námi i členové Tribunálu. Máme šanci.
Otočím se zpátky k nepřátelům a připravím se na boj. Jimmy už začal se svými výbušnými kuličkami rozptylovat řady přibližujících se bojovníků, Ethan zase střílí šípy ze svého luku a neomylně vždy trefí. Kdo může, tak už své zbraně používá teď a my ostatní jen napjatě vyčkáváme. Pohled mi krátce padne na Ellatheu. Spokojeně stojí před svou druhou půlkou armády, u pasu má připevněné tři živly a vítězoslavně se usmívá.
Pění mi krev. Tak moc bych jí chtěla ten úsměv vymazat z tváře. Myšlenky se mi také stáčí k Alexovi a pomstě. Je sice nesmrtelná, ale můžu a dokážu ji natolik oslabit, abych jí strhla pásek se všemi živly. Kdyby tak zbaběle nestála v dostatečné dálce, už by měla problémy se se mnou vypořádat. Jenže není čas. Její vojáci k nám právě doráží a my se musíme bránit.
Bitva začíná. Odrážím útoky nepřátel a díky své schopnosti je odstraňuju z cesty. Vyhlížejí si mě i démoni a jiné stvůry z podsvětí, se kterými mám trochu větší problém, ale přes to se mi daří vyváznout takřka bez zranění. Zrovna když se dostávám zpod silných rukou jednoho démona a zarážím mu meč do hrudi, se začíná dít něco divného. Obloha z ničeho nic rychle zmizela v hustých černých mracích a slyším i hřmění. Snad všichni, včetně mě, přestali bojovat a zvedli hlavy k zuřící, nemám-li říct spíš smutné obloze. Otočím hlavu k Ellathee, ale z jejího vyplašeného pohledu lze usoudit, že ona tohle na svědomí nemá. Ohromeně pozoruju zvláštně pohybující se mraky a z ničeho nic začínám tušit, že se stalo něco strašného. A hádám, že nejsem jediná. Můj pohled se setká s Ethanovýma očima, ze kterých mohu vyčíst stejné obavy. Pak spatřím Dillona i on má ve tváři zvláštní pohled. Jimmy, Rochelle, Neriah… Všichni jsme vyvedení z míry strachem. Ovšem nejvíce mě zamrazí při pohledu do Arkarianových fialových očí. Tváří se naprosto… vyděšeně je slabé slovo. Nedokážu popsat Arkarianovu tvář. Někde v hlavě se mi znovu ozývá jeho hlas, když hledal Isabelu, a tahle krátká myšlenka mi napovídá, že se muselo stát něco špatného s Isabelou. Ale… jak si to mám spojit s těmi mraky?

Není čas nad tím dál přemýšlet. Okolo mě se znovu ozývá řinčení zbraní, bitva pokračuje. S křikem se na mě rozbíhá holka se zrzavými vlasy a já ji hned poznávám. Ona ovládala Jeffa. Útočí a já rychle její výpad vykrývám a zaskočeně jí hledím do tváře. "Ty?"
"Správně. Jeff mi o tobě hodně vyprávěl," říká s jízlivým úšklebkem ve tváři.
Vysekávám její čepel stranou, ustupuju o krok a stoupám si do střehu. Pozoruju ji a začínám cítit vlnu nenávisti. Ona donutila Jeffa zabít svou malou sestřičku. Bez sebemenšího soucitu.
"Máme spolu nevyřízené účty," pokračuje. "Tak to pojďme dokončit."
Krátce se zamračím, ale hned mi dojde, co tím myslí. "Tos byla ty v tom Egyptě?"
"Zase správně," pozvedla koutek úst nahoru a hned na to zaútočila. Používá stejné zbraně jako já a je také hodně hbitá. Stále na mě s přehledem doráží a já se obratně kryju. Letmo si vybavím, že jsem to byla já, kdo ji v Egyptě porazil. Ona mě pak napadla zezadu, když jsem při pohledu na Neriah v kaluži krve nedávala pozor. A když jsem to zvládla tehdy, zvládnu to i teď. Jedním rychlým pohybem přebírám vedení nad soubojem a pomocí jednoduché páky jí vyrážím meč z ruky. Stále má ale dýku, se kterou ke mně nepředvídatelně bodne a při tom se celým tělem uhýbá do strany, abych ji nemohla mečem bodnout. Rukou, ve které držím dýku, její útok zadržím předloktím o předloktí, a jakmile mám ruku s mečem v pohybu, ona se prudkou otočkou ocitá skoro za mnou a rychlým švihem nohou mi zezadu podkosí nohy. Padám na záda, ale co nejrychleji se otáčím na břicho, abych se vyhnula její dýce, kterou se do mě už chystala zabodnout. Místo mého břicha se čepel setkává se zemí a já se prudce otáčím zpátky, přičemž ji zvednutým loktem praštím do obličeje. Ona pod tou ránou ztrácí rovnováhu a dopadá na zadek. Její dýka zůstala zabodnutá v zemi. Já se rychle zvedám, kolenem ji přimáčknu k zemi a zamířím na ní čepel meče. Dýku jí přikládám ke krku a nepatrně se mi při tom daří naříznout její kůži. Zarážím se ale dřív, než stihnu s čepelí škubnout úplně. Zíráme si do očí. Ona vyděšeně, já vážně a chvíli takhle zůstáváme.
"Tak na co čekáš," vydechla. "Jen do toho."
Nepatrně kroutím hlavou. Já nemůžu - nedokážu zabít člověka. Ty stvůry a démony možná ano, ale ne takhle mladou holku… Je sice z Řádu, a kdyby mohla, jsem si jistá, že ona by mě bez přemýšlení propíchla, ale já to prostě nedokážu. "Ty snad chceš umřít?"
"Porazilas mě," zasyčela. "Tak to prostě v bitvách chodí."
Znovu kroutím hlavou, pomalu se zvedám, ale mířit na ni zbraněmi nepřestávám. Ustupuju od ní a pak se otáčím na Ellatheu - ona je můj cíl. Jsem už docela blízko ní. Všímám si, že nás pozorovala a teď krátce, ale jasně kývla hlavou, ovšem ne na mě, ale na protivnici za mnou. Rychle se otáčím zpátky a jen tak tak se vyhýbám její dýce, která mě málem zasáhla. Dělám tři automatické pohyby a výpad. Sotva se stačím vzpamatovat a zarážím jí meč do břicha. Vyděšeně pozoruju její vytřeštěné oči a stékající pramínek krve z jejích pootevřených úst. Vytrhuju čepel z jejího těla ven a sleduju, jak ochable padá k zemi. Chvíli nejsem ničeho schopná, ale pak se znovu otáčím na Ellatheu a pražím ji nenávistným pohledem. Ona se na mě moc přátelsky taky netváří a s mečem v ruce ke mně postupuje blíž. Zdá se, že se rozhodla zbavit se mě.
Konečně.
Jdu jí naproti. Zase vidím, jak se jí zvedají koutky úst do jízlivého úsměvu. "Jsi tak naivní, holčičko. To si vážně myslíš, že mě můžeš porazit?"
"Ne," procedím, "ale oslabit tě můžu dost."
Pohrdavě se zasmála. "Jdeš přímo na smrt. Ale když tak moc toužíš po smrti, ráda ti to přání vyplním a pošlu tě za svým bratříčkem." Začíná na mě útočit a já se musím krýt. Dlouho je náš zápas nerozhodně, pak se mi ale podaří zasáhnout Ellatheu do paže, ze které okamžitě začíná stékat krev. Ellathea vykřikla bolestí a o krok ode mě ustoupila. Dlaň si tiskne na ránu a zlostně ke mně otáčí pohled.
"Nicole, ne!" Slyším za sebou Dillonův hlas, tak k němu otáčím hlavu. Stojí několik metrů ode mě a vyděšeně mi hledí do očí. "Co blázníš? Nebojuj s ní." Zřejmě se chtěl ke mně vydat, ale začal na něj útočit nějaký voják.
Otáčím se zpátky k Ellathee, která už naproti mně vzpřímeně stojí. Po jejím zranění už nejsou ani památky, ani kapička krve, jen rozřízlá látka jejích šatů. Na nic nečeká a znovu prudce útočí. Jen tak tak její výpad vykrývám, ale ona mi uštědřuje silnou ránu pod oko, až padám bokem na zem, ale tak nešikovně, že se mi rameno asi vyhazuje z kloubu. Jistá si tím nejsem, ale každopádně to příšerně bolí. Z úst se mi dere výkřik a ženou se mi slzy do očí. Snažím se rychle vzpamatovat, ale dřív, než stačím cokoliv udělat, Ellathea mě otáčí na záda a tiskne mě k zemi. Z nějakého důvodu se nemůžu ani pohnout, nejspíš mě ovládá svou mocí.
Naklání se nade mnou a syčí mi do tváře: "Cítíš to?" Pevně semkla prsty kolem mého zraněného ramene. Stisknu zuby a zasyčím bolestí. "Tohle je bolest," pronáší pomalu, ale zlostně. "Moc dobře si ji zapamatuj, bude to totiž to poslední, co ucítíš." Zaryla nehty mezi kloub a kost. Já už to nemůžu vydržet a znovu křičím bolestí: "Dost! Dost!"
Přes zaslzené oči vidím, že natahuje druhou ruku s dýkou a chystá se k poslední ráně. Takovou bezmoc a zoufalství jsem snad nikdy nezažila. Mám i pocit, že mi před očima začal probíhat můj život, dokud jsem neuslyšela krátké zasvištění a Ellathein výkřik. Otevřu oči a uvidím šíp, trčící z její hrudi. Slézá ze mě a já se konečně můžu pohnout. Přibíhá ke mně Ethan se svým lukem a pomáhá mi vstát. Než mu však stačím poděkovat za záchranu, utrhuje se na mě: "Co tě to proboha napadlo! Chceš se nechat zabít? Zmiz!" Odstrkuje mě pryč a otáčí se k Ellathee, která si vytrhla šíp z těla a pomalu se začala zotavovat. Ethan snad s ní chce bojovat místo mě? To mu rozhodně nedovolím. Shýbám se pro svůj meč, dýku nechávám ležet, protože bych s ní s mým ramenem těžko mohla zacházet, a přitom mi padne zrak na Dillona, který zrovna zápasí s démonem. Vede si dobře a všímám si taky, že šikovně využívá své nové schopnosti. Ve chvíli, kdy ho měla zasáhnout démonova zbraň do ramene, Dillon použil svou schopnost a zbraň ramenem jen proplula. Odstupuje od něj krok a svými náramky se démona zbavuje.
"Nicole, zmiz odtud," zasyčel Ethan znovu. Ellatheino zranění už je skoro vyléčené.
"Ne, nenechám tě s ní bojovat. Tohle je můj boj."
"Nebuď pitomá, málem tě teď zabila."
"Jenže-."
"Jen se hádejte," odsekla Ellathea zlostně. Napřimuje se a v ruce se jí objevuje meč. "Zabiju vás stejně oba."
Ethan natahuje luk se šípem přímo na ní a já si vedle něj stoupám do střehu. "Zkuste to a budete si vytahovat další šíp z oka," řekl Ethan výhružně.
Ellathea se pohrdavě uchechtla a najednou se toho začalo dít nějak moc. Na Ethana se ze strany rozbíhají dva vojáci. "Ethane, bacha!" vykřikla jsem, zatímco Ellathea zvedla ruku a vystřelila k nám větev blesků. Nestíhám se uhnout a bezvládně letím pár metrů dozadu. Jak je na tom Ethan, toho si nestíhám všimnout. Pomalu se zvedám na nohy, a jakmile se narovnám, objeví se těsně přede mnou Ellathea. Leknutím se prudce nadechnu a hned na to ucítím řezavou bolest v mém břiše. Jsem v šoku. Vytřeštěnýma očima hledím do Ellatheiny jízlivé tváře.
"Nééé!" slyším zoufalý křik někde za mnou. V hlavě mi však zní jako ozvěna. Pomalu posouvám dlaně ke zdroji bolesti. Narážím na ostrou čepel končící někde v mém břiše. Tvář se mi zkřiví strachem a přitom nespouštím zrak z Ellatheiných očí. Přisouvá se ke mně blíž a šeptá mi do ucha: "Pozdravuj svého bratra." Prudkým trhnutím vyndává čepel ven a spokojeně pozoruje, jak mi ochabují nohy. Padám na kolena.
V tu chvíli se znovu začíná dít něco divného. Všichni otáčejí hlavy jedním směrem a to k rozpadlé hoře, odkud přichází Matt. Zrak se mi sice mlží, ale stále dokážu rozpoznat, že jeho kůže slabě fosforeskuje, oči mu nabraly zlatavou barvu a ve svém náručí drží nehybnou Isabelu. Vidím, že spousta Strážců nevěřícně pokládá dlaně k ústům a běží Mattovi naproti. První je u něj Arkarian, co ale povídá, neslyším. Takže Isabele se opravdu něco stalo… ona se nehýbe. A ty mraky - podle té energie, která z Matta vychází, soudím, že je nevědomky vyvolal on.
Ztrácím rovnováhu a bezvládně padám na záda. Na poslední chvíli mě zachytávají silné ruce, které mě berou do náruče. "Nicole, proboha… Nicole." Je to Dillon. Jeho doširoka otevřené oči si prohlížejí mé zranění a zaplní se slzami. Nakloní se nade mnou a položí mi ruku na tvář. "To bude dobrý, Nicole. Budeš v pořádku."
Trochu nadzvedávám hlavu, abych viděla na svou ránu, ale moc dlouho tak nevydržím. Lehám si zpátky na Dillonovu paži. "Zatraceně," procedím.
"Jen vydrž. Isabela tě…," zvedá hlavu k ostatním. Chvíli někam upírá překvapený pohled, pak se ale vrací zpátky ke mně. V očích mu vězí naprosté zoufalství.
"Co je jí?" ptám se. Hlas se mi nepatrně třese. "Co se stalo Isabele?" Odpověď nejspíš sama znám, ale jen doufám, že jsem třeba špatně viděla. Nechce se mi věřit, že by skutečně zemřela. A navíc by mě… tím pádem ani nemohla vyléčit…
Dillon jen se slzami v očích kroutí hlavou. Teprve teď mi začíná docházet, jaká byla hloupost, jít proti Ellathee. Vážně nevím, co jsem si to namlouvala. Podívám se mu do očí a steče mi slza po spánku dolů. "Promiň," hlesnu. "Mrzí mě to."
"To nic. Tiše… Nemluv."
"Neměla jsem to dělat," kroutím hlavou a vzlyknu. V ústech cítím nechutnou pachuť své krve. Mé svaly čím dál víc chabnou a před očima se mi mlží. Nahání mi to strach. Myšlenky se mi stáčí k tomu, že každou chvíli nejspíš zemřu.
"Nicole, vydrž," pobízí mě Dillon zoufale. "Slyšíš? Vydrž. Dostaneš se z toho." Z očí mu stále stéká více slz. "Zůstaň tu se mnou, prosím. Neumírej mi..."
Pousměju se a mlčky mu hledím do očí. On se zase dívá do mých. Kolem nás se něco děje, koutkem oka zahlédnu silnou záři a slyším výkřiky, ale nevšímám si toho. Jako by svět okolo nás byl jen zpomalený film. Zvedám ruku a pokládám ji Dillonovi za krk. Mám ale pocit, že ji tam dlouho neudržím, ale Dillon ji naštěstí pevně chytá a nechává ji položenou na svém rameni. Ani jeden z nás nevnímá okolí. Věnujeme svou pozornost pouze tomu druhému.
Cítím, že stále více slábnu. Možná je tohle skutečně konec. Před očima se mi zjevují tváře mých rodičů, z čehož mě silně píchá u srdce. Zdá se, že ztratí druhé dítě. Nedovedu a ani si nechci představit, jak je tahle zpráva zarmoutí. Byla jsem vážně sobecká a naivní, když jsem si myslela, že Ellatheu porazím nebo oslabím. Měla jsem myslet na rodiče a snažit se přežít. Takhle jsem jen hodně riskovala a zaplatila za to. Proč mi to dochází až teď?
Jedinou světlou stránkou je to, že své poslední chvilky můžu strávit s Dillonem. Usměju se na něj, on mi úsměv opětuje. Nějaká slova jsou teď zbytečná. Možná si máme říct spoustu věcí, ale ani jeden z nás nic neříká. Loučíme se pouze dlouhým pohledem.
Dillonova kůže najednou začíná mírně zářit a stejně tak má. Vůbec nevím, co se to děje. I Dillon se nechápavě mračí. Každopádně mi to ubírá ještě víc energie. Tělo mě lehce a nepříjemně brní. Působí mi to ještě větší bolest kolem mého zranění. Zaúpím bolestí a pevně zavřu oči. Zmocňuje se mě panika. Ať už se děje cokoliv, odebírá mi to moje poslední zbytky sil.
 


Anketa

Kdo by nejradši Nancy nakopal zadek? :D

Já!

Komentáře

1 Adam Adam | 25. dubna 2015 v 21:50 | Reagovat

Bude stačit ten balvan :-P moje Issinka :(

2 Lenka Lenka | 26. dubna 2015 v 13:20 | Reagovat

Horší už to být nemůže, že ne?? :(( :D

3 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 26. dubna 2015 v 13:24 | Reagovat

Ale mohlo by :D Je tam ještě mnoho důležitých a milovaných postav, kteří by bitvu nemuseli přežít. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama