57. Kapitola

24. dubna 2015 v 8:24 | Nancy |  Kapitoly
Páni, už se tak rychle blížíme ke konci...

Matt


"Tak co," Ethan už na mě poněkolikáté netrpělivě naléhá. "Už ses s nimi spojil? Ozvaly se ti?"
Mám pevně zavřené oči, mírně sklopenou hlavu a ze všech sil se snažím spojit pomocí myšlenek s Rochelle nebo Neriah. "Ne," kroutím hlavou, "ani jedna se mi neozývá. Počkej ještě chvíli."
"Kašlu na to, jdu je najít."
"Ne!" Prudce otvírám oči a rychle ho chytám za rameno. "Nikam nechoď."
Ani nestačím dopovědět, co jsem chtěl říct, a Ethan se mi vytrhává. "Matte, potřebují pomoc. Určitě se jim něco stalo."
"Vždyť ani nevíš, kde je máš hledat. A navíc, když se ztratíš i ty, moc nám tím nepomůžeš."
Ethan si mě nevěřícně a zamračeně prohlíží a kroutí hlavou. "Matte. Co když je to zemětřesení nějak zasáhlo. Klidně teď můžou bojovat o život," naštvaně prohodil rukou a propálil mě pohledem. "Jestli se jim nevydáme na pomoc, můžeme o ně přijít. O všechny tři!"
Zhluboka se nadechuju. "Ethane, poslouchej," chytám ho pevně za paže a chci mu teď všechno vážným hlasem vysvětlit, ale nedává mi k tomu příležitost. Taky mě chytá za paže a vykřikuje: "Já nechci Rochelle znovu ztratit!"
"Myslíš, že já o ni taky nemám strach?" Zvýšil jsem hlas. Jednou částí mozku vnímám, že se sem přemístil Dillon a nechápavě nás pozoruje, tou druhou se ale dál věnuju Ethanovi. "A co Neriah? Nebo Nicole? Myslíš, že já bych je chtěl snad ztratit?"
"Co se děje?" ptá se Dillon. "Co je s holkama?"
Pouštím Ethana a odstupuju od něj. Přemisťuje se sem Arkarian, který v rukou drží pokladnici se zbraněmi. Pokládá ji na stůl k ostatním zbraním, u kterého sedí Isabela. Jimmy se přemístil zpátky domů, jen co začalo zemětřesení, aby uklidnil mamku. Řekne jí, že jsme šli s Isabelou do školy dřív a taky nejspíš to, že nás půjde hledat, abychom se vrátili zpátky domů. Přesvědčí ji, aby zůstala doma, a pak se sem vrátí. Stejně tak si teď počíná i Shaun s Ethanovou mámou.
"Ještě ty začínej," říkám k Dillonovi. "Nevím, snažím se to zjistit." S hlubokým nádechem uklidňuju své rozbouřené smysly a znovu se snažím spojit s Rochelle a Neriah.
Země se stále otřásá, ale teď vnímám, že otřesy konečně slábnou. "Díky bohu," vydávám ze sebe, když se mi konečně ozývá jak Neriah tak Rochelle.
"Co?"
"Spojil ses s nimi?"
"Jsou v pořádku?" ptají se mě jeden přes druhého.
"Jo," odpovídám, "už jsou skoro tady. Ale Rochelle má něco s nohou."
"Jdu jim naproti," rozhoduje se Ethan a Dillon se k němu přidává: "Jdu s tebou."
Za chvíli sem všech pět doráží. Ethan nese Rochelle v náručí přímo k Isabele, ta se hned vrhá do léčení jejího silně zakrváceného kotníku. Dillon se zase stará o napohled vyčerpanou Nicole, která si neustále protahuje ruce, které jí prý bolí a já se hned vrhám k Neriah a s oddechem ji schovávám v náručí. "Jsi v pořádku?" Malinko se od ní odtahuju a dlaň jí pokládám na tvář. Ustaraně si prohlížím její oči, které jsou trochu zarudlé jakoby od pláče. Všechny tři vypadají, jako kdyby brečely. Hned nám taky dávají vysvětlení a převypravují nám, co se jim právě stalo.

V první chvíli jsme všichni naprosto zaskočení, já pomalu ani nedýchám při pomyšlení, že Rochelle málem znovu zemřela. Krátce kouknu na Ethana, který má oči zděšením doširoka otevřené. Jakmile holky přestávají s vyprávěním, neví, koho má obejmout dřív, jestli Rochelle, protože si oddychl, že ji neztratil, anebo Neriah s Nicole za to, že Rochelle zachránily.
"A měli byste vědět ještě něco," říká Rochelle. "Ellathea už sem přemisťuje svou armádu."
"Cože?" ozvali se někteří z nás najednou.
Jeskyně se znovu začíná silně otřásat a my na chvíli s obavami pozorujeme stěny místnosti, z jejíchž prasklin se vznáší hustá vrstva prachu. Z venku se ozývají hlučné dunivé rány, jako když dopadají balvany na asfalt z několika kilometrové výšky. Mám takové špatné tušení - nepříjemný pocit, když ty zvuky slyším.
"Co se to děje?" zeptala se Neriah.
Všichni stále pozorujeme strop nad námi, který se otřásá. Krátce se vnitřním okem přesvědčím, jestli je mé tušení správné, byť z celého srdce doufám, že ne. Bohužel mé obavy jsou na správném místě. "To ne," pronáším a rychle skláním hlavu k ostatním. "Musíme odtud rychle vypadnout!" křičím naléhavě a pohledem hledám svůj batoh. "Ellathea se chystá živlem sály zničit. Hora se pomalu rozpadá!"
Někdo nevěřícně kroutí hlavou, jiní si znovu vyděšeně prohlížejí strop a jiní hledají svoje věci.
"Rychle," běžím k pokladnici, z kapsy vytahuju osmihranný klíč a rychle pokladnici odemykám. "Vezměte si svoje zbraně," vytahuju všechno na stůl, abychom si je mohli přebrat. Zbraně pro Jimmyho a Shauna beru k sobě a Arkarian s Ethanem mi pomáhají s ostatními meči.
"Jestli máte všechno, utíkejte ven," naléhá Arkarian, zatímco podává Isabele zbraň a přitahuje ji k sobě. "Drž se prosím u mě."
Isabela ho chytá za ruku a přikyvuje. Arkarian stáčí pohled ke mně a kývne hlavou, což je znamení, že mám Isabelu opatřit neviditelností. Hned tak činím a pak společně vybíháme za ostatními. Běžíme ještě několik desítek metrů dál do dostatečné vzdálenosti od skály, z níž se místy řítí lavina kamenů. Zastavujeme se a ohromeně pozorujeme pomalu pukající horu. Za několik desítek minut budou Arkarianovy jeskyně zavalené v hromadách kamenných sutin. Nikdo pomalu ani není schopen slova. Je to podobný pohled, jako když jsme museli přihlížet na rozpad Citadely.
Musím se rychle spojit s otcem. Dát mu zprávu, co se právě děje, že potřebujeme rychlou pomoc.
"Matte," Neriah mě tahá za rukáv, abych se otočil. Daleko za námi stojí Ellathea, v jedné ruce drží meč a v druhé zeleně zářící živel. Je od nás sice několik desítek metrů, ale přes to můžu vidět, že jí na tváři hraje spokojený vítězoslavný úsměv. A není divu, v ruce drží živel země, se kterým právě ničí Arkarianovy sály, u pasu jí drží další dva živly - ohně a vzduchu, a za ní se v nesčetných počtech stále shromažďuje armáda lidí se zbraněmi a různých stvůr z podsvětí nebo jejího světa. A my? Nás tu je jen osm, Jimmy se Shaunem ještě nedorazili. Živel máme jen jeden, a než dorazí naši vojáci z Athén… Ellathea nás může zničit. A myslím, že to má také v plánu. Vyhnala nás ze sálů, aby se nás jednou pro vždy zbavila.
Je konec, bratranče, slyším její hlas v hlavě. Prohrál jsi. Už nemáš šanci. Všude po světě právě probíhají katastrofy, planeta se hroutí, lidé panikaří a někteří umírají. Brzy se o mně dozvědí a všichni přede mnou pokleknou přesně tak, jak to měla v plánu má matka, dokud jste ji neporazili. Mě ale porazit nemůžete, ruku s živlem země pokládá k ostatním živlům. Nemůžete mě porazit s mými zbraněmi.
Všechno, co říká, si moc dobře uvědomuju, ale já tento fakt nechci přijmout. Vždycky je nějaká naděje, nějaká šance, i když malá. Kdybych Ellatheu živlů zbavil, byla by o hodně slabší a naše šance by se zvýšila. Ale jak to udělat?
Otáčím se k ostatním. "Dokud má Ellathea živly, její převaha je jasná a svět s nimi ovládne určitě," říkám jim vážným hlasem, zatímco se k nám přemisťují Shaun a Jimmy. Zvedám k nim hlavu. "Jimmy, co máma?" ptám se ho.
"Je v pořádku, jen má o vás hrozný strach, ale přesvědčil jsem ji, aby zůstala doma."
"U mě to samé," přidal se Shaun a kývl hlavou na Ethana.
"Dobře," podávám Jimmymu a Shaunovi jejich zbraně a pokračuju k ostatním. "Poslouchejte, vím, že to vypadá beznadějně, ale nějaká šance je vždycky. Otce už jsem varoval, určitě nám co nevidět pošle vojáky z Athén. Ale dokud má Ellathea živly," na chvíli se zastavuju a otáčím hlavu k Elathee. Ta nás jen se samolibým úsměvem pozoruje a znovu mi posílá myšlenky: Jaképak plánování, Matthew? Stejně vám to je k ničemu.
Ignoruju ji a věnuju se znovu svým přátelům. "Pokud máme zachránit svět i za cenu toho, že někdo z nás možná zemře, musíme ty živly získat." Při těchto slovech mě píchá u srdce, ale je třeba to takhle říct. "Jestli zemřeme a Ellathea stále bude živly mít, obětujeme své životy zbytečně." Se skelnýma očima si prohlížím tváře všech přítomných. Na chvíli zavírám oči a dodávám všem sílu. Všichni ji přijímají a zvedají ke mně oči plné odhodlání a statečnosti. "Ellathea nám nejspíš nedovolí přiblížit se k ní, ale o ni se postarám-."
"Matte," Arkarian z ničeho nic vyvaluje své fialové oči a pevně tiskne mou paži. Jistě nad něčím přemýšlel a něco ho napadlo. "Počkej chvíli, přemýšlej," mluví strašně naléhavým hlasem. "Ten pátý živel může zničit všechny ostatní živly, je to tak?"
Zamračeně přikyvuju, nevím, kam tím míří. "No, ano, ale ten je přece ztracený, vždyť si pamatuješ, co nám říkal ten chlap v Číně."
Arkarian netrpělivě přikývl. "Ano, právě že pamatuju. Říkal taky, že ten živel má nějakou spojitost s Veridianem. Někdo ho našel a použil k jinému účelu. Byl stvořen z tvrdého materiálu, který bychom na této planetě nenašli jako klíč. A ostatní živly jsou ve tvaru osmihranu, taky jako klíč." No jistě! Proč mě to nenapadlo? Je jasné, kam Arkarian míří a má pravdu. "Klíč je ten živel!" dokončuje rychle.
"A klíč máme my," doplňuju ho a kouknu na svou sekeru z pokladnice. Pak přejíždím pohledem po zemi kolem nás, ale pokladnici nikde nevidím. "Ale-." Rychle zvednu hlavu k hroutící se hoře. Já idiot tam ten klíč nechal. Bez přemýšlení ho myslí hledám, abych ho mohl silou vůle přemístit do své ruky. Místnost, ve které jsme ještě před chvíli stáli, je jen z části zavalená, ale klíč nemůžu najít. Je zaklíněný v hromadách kamenných sutin. Musím pro něj dojít.
Otvírám oči, a než stačím všem říct, že se musím přemístit zpátky, uvědomuju si, že kolem je nějaký hluk. Otec už sem přemisťuje armádu. Ellathea má ale zatím stále převahu. Přes to se zdá, že je trochu vyvedená z míry. Něco křičí na nějaké vojáky, asi jim dává pokyny. Bojím se, že za chvíli na nás pošle první vlnu armády.
"Matthew," slyší otcův naléhavý hlas, tak se rychle otáčím a běžím k němu. "Rychleji jsme přijít nemohli, ale přijdou ještě další," oznamuje mi rychle.
Pohledem přejíždím několik desítek vojáků, jejichž počet se stále zvětšuje. "Dobře," přikývl jsem a pohled zvedám zpátky k otci. "Tati, musím se rychle vrátit do sálů. Nechal jsem tam klíč, je zaklíněný v sutinách. A my ho potřebujeme. Je to ten pátý živel," vysvětluju naléhavě, "který dokáže zničit ostatní živly."
Otec mě pozoruje překvapenýma očima. "Jsi si jistý?"
"Ano. A i kdybych se mýlil, za zkoušku to rozhodně stojí. Ellathea má obrovskou převahu a ten klíč je naše velká šance a naděje."
Otec se krátce otáčí k hroutící se hoře. "Dobrá tedy. Jdi. Ale, Matthew," chytá mě za rameno, "buď prosím opatrný."
"Budu," kývnu s krátkým pousmáním. "Jsem hned zpátky."
"Matte," vykřikla Isabela. Otáčím k ní hlavu, ale nikde ji nevidím. Uvědomuju si, že je vlastně pod neviditelnou ochranou. Slyším její kroky, běží někde blízko mě. "Matte, počkej."
"Za chvíli se vrátím, Isabelo. Běž zpátky k Arkarianovi."
"Ne, stůj!" Chytá mě za paži. "Nechoď tam, hrozí ti nebezpečí."
"To hrozí každému z nás, pokud se pro klíč nevrátím. Za chvíli se k němu nebudu moct dostat vůbec, tak mě pusť." Vymaňuju se z jejího křečovitého sevření.
"Matte, prosím, nesmíš tam jít."
Neposlouchám ji. Každá vteřina je teď drahá. Musím rychle najít klíč. "Budu hned zpátky." Začínám s přenosem do sálů a stihnu ještě zaregistrovat Isabelin zoufalý hlas: "Matte, zůstaň! Nebo…"
Objevuju se v takřka rozbořené místnosti a hned na třesoucí se podlaze ztrácím rovnováhu a padám na záda. Hlavou narážím přímo na tvrdou zem a na chvíli se mi před očima zatemní. Snažím se ale sebrat a pomalu se zvedám a mířím k hromadě sutin. Silou vůle rozvaluju sutiny na všechny strany. Ozývá se hlučná, dunivá rána, která mě na chvíli vyvádí ze soustředění. Kouknu do strany a vidím, že strop i stěna pukly a prasklinou se dolů vznáší hustá vrstva prachu a písku. Znovu se věnuju hromadě sutin. Poznávám některé kusy stolu a židlí, na kterých jsme sedávali a do rukou se mi právě dostává i prázdná, otevřená pokladnice. Klíč v ní ale není. Hledám dál. Pomáhám si teď i rukama. "No tak. Kde jsi?" Přehrabuju kameny a trosky kam mě napadne. Klíč mám už nadosah, já ho cítím! "Tady!" vykřikuju nadšeně, když konečně narážím na zářivý krystal. Tvarově a částečně i vzhledově je tak podobný živlům. Nechápu, proč mě hned nenapadlo, že klíč by mohl být pátý živel. Zrovna když ho beru do ruky, se ozývá další dunivá rána a přímo nade mnou. Sotva stačím zvednout hlavu a zasypává mě hustý prach, který se mi dostává do očí a nosu. Ustupuju a chvíli se dusím kašlem.
"Matte!"
To ne! Prosím, ať se mi to jenom zdálo!
"Matte!"
Vážně je to Isabelin hlas. Co tu sakra dělá? "Isabelo!" Vybíhám na chodbu a neviditelná Isabela do mě naráží. Oba padáme k zemi. Ruším kouzlo a rozzuřeně jí koukám do vystrašených očí. "Co tu kruci děláš?! Máš být u ostatních a ne tady. Je to tu nebezpečný, každou chvíli se hora zhroutí!"
"Matte," ženou se jí slzy do očí a já vůbec nechápu, co se s ní děje, "viděla jsem tě umřít."
"Cože?" Zvedám se a pomáhám jí na nohy.
"Tady v sálech. Zavalila tě hromada kamenů a zemřel jsi! Jsi sice nesmrtelný, ale moc živlů tě asi stejně dokáže zabít, jinak si to nedokážu vysvětlit. Musíš rychle pryč!"
"Isa-." Další rána pukajícího kamene a tentokrát mnohačetná. Oba zvedáme hlavy na několik prasklin na stropě, který se hned začíná hroutit a padat na nás. Chci Isabelu instinktivně chytit a schovat pod sebe, ale ona je rychlejší a vší silou do mě strká. Vrávorám několik kroků dozadu a padám. "To ne!" vykřikuju. "Isabelo!" Rychle zvedám hlavu. Isabela leží na zemi a stačím jen zahlédnout její zaslzenou tvář s výrazem, který se mi snad navždy utkví v paměti. Je plný smutku, zoufalství a strachu, ale také nevyslovitelného pocitu - takového, který vám říká, že váš život právě končí, ale vy přes to odcházíte s úsměvem, protože jste ještě stihli učinit dobrý skutek - zachránit svého bratra.
"Neee!" S hrůzou v očích sleduju, jak se mi má mladší sestřička ztrácí v hromadách těžkých kamenů, tam, kde jsem měl být já. Já a ne Isabela! "Isabelo! Ne!" Vstávám a chci se za ní rozběhnout, ale padající strop mi to nedovoluje a já musím naopak ještě ustupovat. Jsem naprosto vyděšený a zoufalý, musím se k Isabele dostat, musí být ještě šance, že žije. Musím jí zachránit!
Hora se naposledy otřásá a po chvíli nastává klid. Okamžitě se vrhám na hromadu trosek, které hned odendávám pryč. Jako smyslů zbavený všechno odhazuju do stran, a když něco neunesu, tak si pomůžu schopností. Hlavně rychle! "Isabelo, prosím. Neumírej!" Odendávám jeden velký kámen pryč, který mi odhaluje skoro celou Isabelinu nehybnou ruku. Na tři vteřiny se mi zastavuje srdce a nejsem ničeho schopný, ani hlásku vydat nemůžu. Pak se probouzím a pokračuju v odhazování. Vytahuju Isabelino tělo z trosek a otáčím ji obličejem k sobě. Na čele má ošklivou trhlinu, ze které jí hned po spánku začíná stékat krev. "Isabelo, dýchej. Prosím, dýchej!" vykřikuju a zkouším její tep. Nic necítím. A hruď se jí také nezvedá.
Mým tělem náhle proudí silná energie, až se nepatrně chvěju. Z očí mi vytryskují slzy. "Isabelo, ne. Neopouštěj mě. Prosím, ne!" Zvedám ji a tisknu si ji k sobě. Mé zoufalé prosby se mění v hlasité vzlyky, které se rozléhají po celých zbořených sálech.
To ne!
Tohle se nikdy nemělo stát!
Proč zrovna Isabela?
Proč?!
Hora už je v klidu, necítím už ani slabé chvění. Proč zemětřesení přestalo až teď? Proč se nezastavilo před pár minutami?
Z očí mi proudem stékají slzy a vsakují se do Isabeliných vlasů.
Bože…
S tím se prostě nedokážu smířit!
Od dětství jsem Isabelu chránil, staral se o ni. Nechtěl jsem dopustit, aby se jí něco stalo. A teď jsem ji ztratil. Přímo před mýma očima mi zemřela.
Malinko ji od sebe odtahuju a se stále stékajícími slzami se koukám do jejího obličeje. Na tváři jí zůstal nepatrný úsměv, ze kterého mě silně píchá u srdce. Koutkem oka zahlédnu slabou zář vycházející z krystalu. Stočím k němu pohled a přes slzy jej dlouze pozoruju. Začíná mnou proudit zuřivost, rozhořčení a touha po pomstě. Ellathea teprve pozná můj hněv. Všechny živly zničím. A ona zaplatí za to, že zabila mou sestru.


 


Anketa

Kdo by nejradši Nancy nakopal zadek? :D

Já!

Komentáře

1 Lenka Lenka | 24. dubna 2015 v 20:54 | Reagovat

To nee!!!!!!!!!!! Ani v tom nejhorším snu!! Jsem tak smutná, co teď budou všichni bez Is dělat?? :((( chudák Arkarian :(

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 24. dubna 2015 v 22:16 | Reagovat

Omlouvám se... *pípne a schová se pod deštník, aby se nějak ubránila ukamenování*

3 Adam Adam | 25. dubna 2015 v 12:34 | Reagovat

deštník Ti nepomůže! :-D

4 Lenka Lenka | 25. dubna 2015 v 12:58 | Reagovat

:D

5 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 25. dubna 2015 v 21:01 | Reagovat

Tak aspoň neberte žádný velký balvany, prosím. :D :D

6 mm mm | 2. března 2016 v 17:17 | Reagovat

Já bych ho na tebe hodila , mit možnost!!

7 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 5. března 2016 v 11:20 | Reagovat

[6]: Au... Pardon :( :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama