56. Kapitola

23. dubna 2015 v 10:38 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Probíhá další "klidný" týden, kdy se absolutně nic neděje. Vážně, byla bych stokrát radši, kdyby Ellathea něco prováděla, aspoň bychom už věděli, na čem jsme. Tedy ne že bych si přála, aby konečně začala ničit svět, jistě že to nechci, ale když vím, že dřív nebo později s tím začne, chtěla bych to mít už za sebou. Takhle jsme jen všichni příšerně nervózní, nevíme, jak strašné katastrofy máme čekat… Nebo to víme, ale nechceme si to přiznat, že se něco takového skutečně bude dít. Vždyť ze čtyř živlů jsme získali jen jeden - pouhý jeden živel, živel vody. Ellathea už vlastní dva a po třetím právě pátrá a až ho získá… Bojím se. Vážně se bojím.
Zrovna nám končí škola a já s Dillonem vycházíme na školní dvůr. Vidíme Matta s Neriah, tak jdeme přímo k nim. Matt nám na poslední schůzi říkal, ať nikdy nikam za žádnou cenu nechodíme sami. Ani on neví, co má čekat. Vždycky na nás může někdo někde číhat anebo nás může překvapit jakákoliv katastrofa, a proto je lepší a bezpečnější chodit aspoň po dvojicích, abychom si případně mohli pomoct.
"Ahoj," zdraví nás oba dva a my jim pozdrav opětujeme. Všímám si Dillonova pohledu mířící ke školní bráně, kde zrovna prochází Jeff. Zvedám pohled k Dillonovým ztrápeným očím. "Nemluvil jsi s ním náhodou?"
Bezradně kroutí hlavou. "Zkoušel jsem to, ale s ním není rozumná řeč. Nechce se mnou mluvit."
"Musíš ho pochopit."
"Já ho chápu, Nicole. Řekl bych, že až moc dobře, ale k ničemu mi to není, když on nechce pochopit mě nebo spíš nás," upřesnil a povzdechl si.
"Já jsem vám zapomněl říct," říká Matt, "že jsem s ním nedávno mluvil."
Oba se k němu překvapeně otáčíme a on se s nevinným výrazem drbe na zátylku. "Potřeboval jsem s ním a jeho rodiči o něčem mluvit, no a pak padla řeč na jeho výcvik, přičemž jsme se samozřejmě dostali k vám."
"No? Takže?"
"Cos mu řekl?" ptáme se s Dillonem zvědavě.
"Řekl jsem mu, že jste spřízněné duše, a že-."
"Ale né," úpím a Dillon jen povytahuje obočí.
Matt nám hned dává vysvětlení. "Ale řekl jsem mu to, protože jsem mu vyprávěl, jak jsme šli zachránit jeho rodinu, kdes padl Ellathee do rány, abys mě zachránil," říká k Dillonovi. "Řeknu vám, ten jeho pohled se v tu ránu celkem zmírnil. Seznámil jsem ho i s vážností naší momentální situace, tudíž že vás výcvik se asi bude muset odložit, kdo ví, co se v nejbližší době stane," povzdychl si, "ale řekl bych, že si s vámi bude chtít promluvit. Jen mu musíte dát chvíli čas, aby se s tím srovnal. Víte, co myslím."

Oba přikyvujeme. Je mi jasné, že je pro Jeffa asi dost těžké srovnat se s faktem, že já a Dillon jsme spřízněné duše. Hodně měsíců byl do mě zakoukaný, snažil se mě okouzlit, ale jeho snaha nakonec přišla v niveč . Pořád mě to tak nějak mrzí, ale… Nemá smysl se tímhle už zabývat. Mám Dillona a jsem s ním šťastná a Jeff se s tím snad vyrovná. Určitě si najde někoho jiného, lepšího, při nejlepším taky narazí na svou spřízněnou duši.

Je klidná noc, pár hodin po půlnoci a já sním v hlubokém spánku. Zdají se mi různé pitomé a nepravděpodobné sny. Chvíli létám nad školou, pak tančím v hromadě sněhu… vážně jsem jen v plavkách? Teď se objevuju asi v nějaké počítačové střílečce. Prima, tu jsem hrála s Alexem. A hele, on je tu taky… Au! Alexi, nestřílej do mě! Jen počkej, ty zmetku malej, já tě dostanu. Mdloby na tebe! Počkat cože? Kouknu na svou kouzelnickou hůlku a na černočervený hábit - Super! Jsem v nebelvíru. To aspoň snáz najdu Harryho Pottera a čmajznu mu ten neviditelný plášť, který jsem vždycky jako malá chtěla mít. Hele, jde ke mně Snape. Zdravím ho, ale on mě bere za ramena a urputně se mnou třese. "Vstávej! Nicole, probuď se!" Snape se přeměňuje na Matta tonoucího ve tmě mého pokoje. Jedním kolenem klečí na kraji mé postele, tyčí se nade mnou a třese se mnou. "No tak, probuď se."
"U-už jse-jsem vzhů-ru," odsekávám mezitím, co se mnou pořád hází. Teď už naštěstí přestává. "Sakra, Matte, co blázníš? Stalo se něco? Co tu děláš?"
"Spala jsi jak dřevo, nemohl jsem tě vzbudit," oddychl si a sednul si na postel.
Já si taky sedám, zapírám se rukama a koukám na budík, na kterém bliká čas. Je půl čtvrté ráno. Zamračeně se vracím k Mattovi. To fakt nemyslí vážně. "Jestli mi nedáš dostatečně vážný důvod k tomu, proč jsi mě vzbudil, tak tě uškrtím."
"Promiň," omlouvá se, "ale tohle je vážný, jinak bych vás zavolal až později nebo odpoledne. Potřebuju vás teď hned v sálech."
Otráveně úpím, spouštím nohy dolů a hledám bačkory pod postelí. "A co se stalo?" ptám se, ale odpovědí mi je pouze hluboké ticho. Tázavě zvedám hlavu a rozhlížím se po prázdném pokoji. Matt už zmizel. Hluboce vzdychám, zvedám se a házím na sebe oblečení. Po špičkách, co nejtišeji to jde, běžím po chodbě a ze schodů dolů, obouvám se, oblíkám si kabát a potichu vyrážím z domu ven. Dávám se do běhu a po chvíli si všímám temné, štíhlé siluety v záři měsíce přede mnou. Je to Neriah. Posílám jí myšlenku, ona se zastavuje, a tak ji můžu doběhnout. Pak pokračujeme v běhu spolu. Jakmile dorážíme do sálů, kde už pár z nás sedí, v tu samou chvíli se sem přemisťuje Ethan se Shaunem a čekáme teď na Matta a Dillona. Jen, co si stačím sednout na židli, společně se pomocí křídel objevují u stolu. Dillon zaujímá místo vedle mě a Matt se sesouvá na jeho obvyklé místo vedle Neriah. Teď už jsme v plném počtu.
"Tak co se děje?" zeptal se Shaun k Mattovi. Všichni na Matta upíráme zvědavé a netrpělivé zraky.
Matt se bez čekání zhluboka nadechuje a poskytuje nám všem odpověď. "Ellathea už našla živel země. Chtěli jsme jí ho sebrat během toho jejího hledání, ale to se nevydařilo. Přišli jsme tím o dva dobré vojáky z Athén," povzdychl si.
"A proč jste ten úkol," ozývá se Ethan, "nedali někomu z nás? Třeba bychom byli úspěšnější."
Matt kroutí hlavou. "Ti dva byli velmi zkušení, dali by se porovnávat s kýmkoliv z nás. V tuhle chvíli, za toho předpokladu, že Ellathea živel získá, jsme si nemohli dovolit, aby tam kdokoliv z nás zůstal zraněný, uvězněný, nebo aby rovnou přišel o život."
"Ale proč jste nám o tom aspoň neřekli, že se tam někdo chystá?" namítl Ethan znovu.
"A k čemu by to bylo, Ethane," Matt se zamračil a zkřížil před sebou ruce na stole. "Abys za každou cenu dostal ten úkol ty, jen aby sis pročistil svědomí kvůli vašemu poslednímu nevydařenému úkolu?"
Tak to bylo trochu tvrdé, řekla bych. Ethan Matta praží zaraženým, překvapeným i uraženým pohledem, Matt však svou vážnou tvář neztrácí.
Dokážu si představit, že Ethana, stejně jako Rochelle a Jimmyho, přímo dožírá to, že při výpravě do Pompejí zklamali. Já sama bych se cítila provinile. Ovšem my je z ničeho neviníme samozřejmě. Jsme rádi, že to vůbec přežili, přitom do smrti jim všem třem nezbývalo moc času, ale přes to jsou zklamaní a já je dokonale chápu.
"Ne," ozval se Ethanův tvrdý hlas, "šlo o to, že jsme mohli třeba nějak pomoct. Nemuseli se tam vydávat sami, vlastně vůbec se tam neměli vydávat. Ten úkol jsme zpackali my, měli jsme ho dokončit." Ethan se asi nehodlá jen tak vzdát. Schůze takhle brzo ráno určitě není dobrý nápad. Všichni jsou nějací mrzutí, včetně mě a taky Matta a Ethana, jak to tak vypadá.
"Bylo by to příliš riskantní, Ethane. Už jen při té výpravě do Pompejí jste málem všichni tři umřeli. A tahle cesta byla mnohem nebezpečnější, nemohli jsme si dovolit, abychom někoho z vás ztratili."
"Takže jste tam poslali nějaký dva jiný vojáky místo nás, přímo na smrt, abysme vypadali jako zbabělci?"
"Sakra, Ethane, z čeho mě tady obviňuješ," Matt bouchá pěstí do stolu, až leknutím nadskakuju. "Prober se, kruci. Stejně už se na tom nic změnit nedá, tak proč to řešíš? I když se ti to nelíbí, prostě se tak stalo. Teď ale máme mnohem vážnější starosti, než je tvoje čest, tak sklapni a poslouchej!"
Úúú, to nebylo hezký, ale snad už Ethan opravdu zmlkne. Kvůli jejich menší hádce je tu teď pěkně dusná atmosféra. Ethan se nasupeně opírá do židle a kříží ruce na hrudi, ale naštěstí už mlčí. Matt si zhluboka povzdychl a pokračuje k nám ostatním: "Takže, nastává ta situace, které jsme se obávali. Ellathea má tři živly, my jen jeden a my netušíme, kdy a jak je hodlá použít. Ale můžeme předpokládat, že je zkusí použít už dneska, živel země minimálně. Proto jsem vás svolal už takhle brzo, abych vás varoval. Hned po schůzi se všichni co nejrychleji dostaňte domů, takže vy, co máte křídla, použijete je, ostatní budou muset po svých a chvátat. Vezměte si důležitý věci, co byste případně potřebovali a rychle se vraťte sem. Pravděpodobně tu zůstaneme celý den, abychom byli připravení a pohromadě, kdyby došlo k nejhoršímu."
Ta jeho slova mě docela děsí. Vážně nás tu teď psychicky připravuje na bitvu? Opravdu předpokládá, že v příštích dnech nebo dokonce hodinách budeme bojovat proti Ellathee, jejím vojákům a třem živlům? Nebudu nic předstírat - mám strach. Ani si nejsem jistá, jestli jsem si hlídala myšlenky, ale nestarám se o to, nekoukám se, jestli mě teď někdo právě sleduje. Upírám zrak na dřevěnou hranu stolu a pevně tisknu Dillonovu ruku. On můj stisk opětuje a starostlivě si mě prohlíží. Zvednu k němu oči a krátce se nepatrně pousměju. Na víc se momentálně nezmůžu.
Po chvilce hlubokého ticha, kdy se každý utápěl ve svých myšlenkách a přemítal v nich Mattova slova, se ozvala Rochelle: "Takže se máme připravovat na bitvu." To nebyla otázka, ale prosté a pro mě kruté shrnutí Mattových vět.
Matt s hlubokým povzdechem přikyvuje. "Jo."
Všichni tento fakt přijímají s odhodlanými tvářemi, ovšem až na mě. Na bitvu se moc připravená necítím. Ovšem nechci tu všem dávat najevo svůj strach. Někteří ho tu v očích taky mají, ale z tváře svou odhodlanost neztrácejí. Matt povídá dál něco o zbraních, někteří budou mít z pokladnice a někteří normální, co jim vyhovuje, ale já nějak nevnímám. Tak ráda bych se všem chtěla rovnat, tak ráda bych chtěla hrdě pozvednout svou hlavu a se zbraní v ruce bojovat po boku svých přátel i za cenu své smrti, jen abych se podílela na záchraně světa a abych ochránila svou rodinu. Celou dobu mě připravovali na boj a já jsem to moc dobře věděla, jenže teď ten okamžik nastává a já cítím, že se mě zmocňuje strach. Nechci, aby to ostatní poznali, jenže mám takový pocit, že minimálně ti, co zachytili mé myšlenky, na mě právě upírají zrak.
"Nicole," Mattův hlas, říkající mé jméno, právě potvrzuje mojí poslední myšlenku, "jsi v pořádku?"
Zvedám k němu oči, jenom k němu, nechci, aby mi ostatní viděli do tváře a poznali z ní ten strach, co by z ní mohli vyčíst. Stejně to nepomáhá, sedíme u kulatého stolu, skoro všichni mi teď hledí do tváře. "Jasně, nic mi není." Pokouším se o úsměv a sklápím hlavu zpátky ke hraně stolu. Snad Matt pochopí, že nechci, aby si mě všímal.
Jenže zřejmě mu to nedošlo. "Opravdu?" Jestli chceš, tak-."
"Nic mi není, Matte!" utrhuju se na něj a v první vteřině toho hned lituju. Co to sakra dělám? Matt vůbec za nic nemůže, tak proč na něj křičím a ještě k tomu přede všema. Lítostivě koukám do Mattových zaražených a řekla bych i trochu ublížených očí a do těch mých se hned ženou slzy.
Urputně kroutím hlavou a zvedám se ze židle. "Promiňte," stíhám mezi tím říct a svižně vycházím z místnosti. Dveře se za mnou samy zavírají, ale sotva stačím udělat pár svižných kroků a znovu slyším jejich tiché vrzání a blížící se kroky. Zastavuje mě silná ruka položená na mém rameni. Otáčí mě a já se nechávám vést. Dillon mě hladí po tváři a ptá se mě, co se stalo. Zvedám k němu lehce zaslzené oči a pousměju se. "Budu v pořádku, neboj."
Tohle Dillona moc nepřesvědčilo. Pokládá mi obě ruce na tváře, zvedá mou hlavu tak, abych se mu dívala do očí, a palcem mi utírá slzy. "Poslouchej," říká jemným, tichým a zároveň vážným hlasem, "já mám taky strach. Řekl bych, že nikdo z nás ho popřít nemůže. Ellathea bude nejspíš v přesile a to, myslím, že je dostatečný důvod k obavám. Ale my máme něco, co Ellathea ne. Něco silnějšího a vzácného." Teď mi pokládá ruce na ramena a chvíli čeká, jestli ho třeba nedoplním, ale já mlčím, tak pokračuje dál. "Pouto," pousmál se. "Všichni jsme navzájem propojení silným poutem, ať už je to láska, přátelství nebo rodina. A tohle pouto nás posilňuje a dodává nám odvahu. Nebojujeme sami za sebe, ale abychom ochránili jeden druhého." Nebudu vám lhát, vážně mě dojímá. "Když budeme bojovat společně a navzájem se ochraňovat, nic nás nerozdělí. Všichni tě budou chránit," jednu ruku mi znovu pokládá na tvář. "A já obzvlášť."
Usmívá se a já mu úsměv opětuju, skáču mu do náruče a pevně ho objímám. Jsem dojatá až k slzám, ale rozhoduju se, že brečet už nebudu. Dillon mi teď dodal hodně odvahy a slzami bych to moc nedokazovala. Odtahuju se od něj a ještě ho dlouze políbím. Pak se ruku v ruce vracíme zpátky k ostatním. Dillon si sedá na své místo, ale já jdu přímo k Mattovi a objímám ho. "Promiň. Promiň. Promiň," říkám rychle. "Moc se omlouvám. Nechtěla jsem na tebe tak vyjet."
Slyším, jak se tiše zasmál a pokládá mi ruku na záda. "To je v pořádku."
Odtahuju se od něj a ještě si vyměníme úsměvy. Pak si sedám na své místo a Matt pokračuje v povídání: "Tak a teď ještě k tobě, Isabelo," otáčí se na ní. "Tvůj zrak ještě pořád není vyléčený, ty bojovat nemůžeš."
"Cože?! To snad nemyslíš vážně!"
"Isabelo, poslouchej," Matt ji hned zaráží. "Uznej sama, že s tvým zrakem by tě hned zabili. Sice se tvé oči léčí, ale pořád vidíš špatně. A můžeš mě teď obviňovat a považovat za sebevíc ochranářského, ale já ti prostě nedovolím, abys v takovém stavu bojovala."
"Stejně tak ti to nedovolím ani já," přidává se k němu Arkarian tichým hlasem a pokládá ruku na Isabelinu dlaň.
Isabela se mu ale vytrhuje, prudce vstává ze židle a oba si je přeměřuje naštvaným pohledem. "Vy jste se na mě jako domluvili? To mě chcete držet někde zavřenou v bezpečí a chránit mě, zatímco vy ostatní budete riskovat svoje životy?"
"Isabelo, sedni si prosím tě," nařídil jí Matt a Arkarian jí jemně chytá za paži a stahuje zpátky.
Člověk by řekl, že je Matt na Isabelu přísný, anebo, jak sám řekl, ochranářský, ale myslím si, že teď k ní mluví jako vůdce, ne jako starší bratr, který o ni má strach. Isabela to tak ale nejspíš nevidí. Zoufale si povzdychla a na chvíli zavřela oči. "A co mám jako dělat? Dřepět doma a čekat?"
Slovo si teď bere Arkarian. Nejspíš s Mattem doufají, že na něj víc dá. "Ne. Budeš s námi, ale tvým úkolem nebude bojovat, ale léčit zraněné. Tvá role je velmi významná, Isabelo. Budeme tě potřebovat u zraněných."
"Ale když někdo z Řádu uvidí, že pobíhám mezi zraněnými a léčím je, zabijou mě určitě."
"Opatřím tě neviditelným kouzlem," ozývá se znovu Matt. "Dostaneš i svůj meč z pokladnice, abys byla nějak ozbrojená pro všechny případy, ale nesmíš se prozradit. Nebojuj, pokud to nebude skutečně nutné. Budeme tě potřebovat pro své schopnosti. Rozumíš?"
Isabela kříží ruce na prsou, hluboce vzdychá a vzdává se. "Fajn," odsekává. "Jo, rozumím."
Matt si ji ještě chvíli ztrápenýma očima prohlíží a já tak přemýšlím, co se mu asi honí hlavou. Upřímně ho teď lituju. Role vůdce jistě není žádná snadná věc. Baví se sice s námi normálně jako kamarád, ale jakmile dojde na úkoly jako například teď, některým z nás se dvakrát líbit nemusí a Matt nám vše pak musí přímo nakázat a člověk je pak akorát na něj naštvaný, jenže jak se pak asi cítí Matt? Hůř. Jistě mu musí chvílemi připadat, že tím vůdcovstvím ztrácí své přátelé, nebo já bych se tak asi někdy cítila. Ale to se určitě nikdy nestane. Nikdy ho neopustíme a Matt to musí vědět. Posílám mu pár mých myšlenek a doufám, že ho tím aspoň trošku povzbudím. Krátce se na mě podívá a vděčně se pousměje. Pak se otočí zase k ostatním. "Takže všichni rozumíte? Víte, co a jak?"
"Ehm, možná," ozývám se, "bys mi mohl ještě zopakovat věci, co se týkají mě. Nevím, jestli jsi mi něco říkal."
"Ty dostaneš, jakou zbraň chceš. S čím se ti bojuje nejlépe?"
Přemítám si tréninky, kdy jsme s Mattem zkoušeli různé zbraně od dýky, přes meče až po kopí. Díky mé schopnosti od Dartemise mi to šlo tak nějak se vším, ale nejvíc mi asi vyhovovalo: "Asi meč do jedné ruky a do druhé dýku."
Matt s přikývnutím souhlasí. "Dobrá, ode mě je to všechno. Máte vy nějaké otázky?"
Nikdo nic neříká, jen kroutíme hlavami.
"Tak teď běžte všichni rovnou domů, vezměte si potřebné věci, a co nejrychleji se vraťte. Kdo máte křídla, použijte je. Neriah, Nicole a Rochelle, vy jděte spolu a navzájem na sebe čekejte. A buďte všichni nanejvýš obezřetní a připravení."
Všichni přikyvujeme a zvedáme se. Dillon se ke mně otáčí. "Sejdeme se tady." S lehkým pousmáním přikývnu a lípnu mu pusu. Pak se Dillon přemisťuje. Já s Neriah a Rochelle svižně vycházíme ze sálů a chvátáme domů. Venku už začíná svítat.
"Jsi v pořádku, Nicole?" ptá se mě Neriah opatrně při rychlé chůzi. Určitě má namysli to, jak jsem se skoro v breku zvedla ze stolu a odešla.
"Jo, už jsem v pohodě. Neboj. Jen jsem nebyla dost připravená na bitvu. Matt mě jenom zaskočil. Vlastně pořád nejsem připravená, ale už to zvládám."
"Skoro nikdo z nás na ni není připravený," podotkla Rochelle.
"Jo, to máš asi-." Přerušuje mě hlučná, vzdálená rána a lehký otřes země. Vyměňujeme si mezi sebou vyděšené pohledy. "Co to bylo?" vydávám ze sebe, i když to moc dobře vím, nebo aspoň tuším.
"Měli bychom se vrátit," navrhuje Rochelle a my souhlasíme, tak se dáváme do běhu. Ale po pár vteřinách nás zastavuje mnohem silnější otřes, po kterém ztrácíme rovnováhu a padáme na zem. Zemětřesení nepřestává, naopak stále sílí a já slyším, jak pod námi puká zem. Zděšeně zírám do dáli na přibližující se prasklinu, do které se kácejí stromy a padají do nitra Země. Ta prasklina se strašnou rychlostí blíží přímo k nám. Už teď cítím, jak se pod námi pomalu hýbe půda.
"Pro-bo-ha," vypadává ze mě zděšením. "Rychle, vstávejte, musíme pryč!" křičím na holky a zvedám se. Když se ale chystám rozběhnout, zastavuje mě Rochellino vyjeknutí. "Sakra, ne! Zasekla se mi noha."
Přibíhám k ní a koukám na její kotník, který jí uvízl mezi dvěma kameny. Ihned k ní klekám a snažím se jí nohu z pasti vyndat, ale noha se ne a ne hnout.
"Au! Ne, přestaň," naříká Rochelle. "Ty kameny tu nohu drtí."
"Cože?"
"Hýbou se! Přibližují se k sobě. Půda pod námi se hýbe!"
Její slova mě děsí. Vyděšeně se zaměřuju na ty kameny a opravdu - nepatrně se přibližují. Zoufale otáčím hlavu na blížící se trhlinu. "Rochelle, ne-nemůžeme tě tu nechat."
"Musíte," vykřikla.
Neriah se ze zoufalství vrhá na Rochellinu nohu a snaží se ji vyndat, ale Rochelle začíná znovu naříkat. "Ne, dost. Nech toho!" Z očí jí vytryskly slzy a mně i Neriah taky.
"Rochelle," vzlyknu.
"Běžte," říká s brekem a oči jí na chvíli sklouznou k trhlině za námi, která sem každou chvíli dorazí. Teď si kleká na jedno koleno a vší silou do nás obou strká. "Zmizte odtud, sakra. Rychle!"
Dopadám na záda pár metrů od ní a znovu se rychle zvedám. Zem se silně otřásá, kameny pukají a kmeny stromů se lámou. Trhlina už je jen pár desítek metrů od nás a nemilosrdně se blíží přímo k Rochelle, která se nemůže ani hnout. Neriah i já pláčeme a nedokážeme se s Rochelle rozloučit. I jí z očí stékají slzy, ale s vážnou tváří na nás křičí, ať utečeme.
Chytám Neriah za paži. "Neriah, pojď."
"Ne! Nemůžeme jí tu přece nechat."
Vytrhává se mi, ale já jí znovu chytám. "Nedá s nic dělat, pojď."
"Ne, Rochelle."
"Utečte!" křičí znovu Rochelle zoufale. "Nebo zemřete se mnou a to nesmíte! Budou vás potřebovat. Prosím, běžte!"
Neriah se mnou utíká pryč, ale natahuje k Rochelle ruku, jako by jí chtěla chytit… No jasně! Dá se něco dělat. Ale musím sebou pohnout, nebo se nám Rochelle navždy ztratí v hlubinách Země. Zastavuju se. "Neriah, rychle, chyť mě kolem pasu, ale pevně. Já Rochelle zachytím."
Neriah mě poslouchá a já rychle natahuju ruce k Rochelle. Trhlina už se ale dostává přímo k ní a půda kousek za ní se rozděluje a po stranách se zvětšuje. Okraje trhliny se hroutí a padají dolů a stejně tak se začíná propadat půda pod Rochelle. Zrovna ve chvíli, kdy Rochelle začíná se zemí padat do trhliny, jí omotávám ruce kolem pasu. Rochelle se mi právě s křikem ztrácí z očí. Já chvíli nechávám ruce dál natahovat, a pak zatínám snad všechny svaly v těle. Rochellina tíha pádu mě strhává k zemi a Neriah padá na mě, ale nepouští mě, i když se ještě suneme po zemi k trhlině.
"Nepustím tě. Nepustím tě! Hlavně drž Rochelle," křičí Neriah.
Ráda bych jí odpověděla, ale mé zatnuté svaly mi to nedovolují, bojím se, že kdybych promluvila, povolila bych je. Ještě chvíli čekám, dokud se okraje trhliny nepřestanou kroutit, což nastává v okamžiku, kdy mám trhlinu od mé hlavy pouhý metr. Pomalu zatahuju ruce zpět a vytahuju Rochelle nahoru. Cítím, že Rochelle se o něco zachytila a šplhá nahoru.
"Neriah, běž jí pomoct. Vytáhni jí, já už to udržím."
Neriah mě opatrně pouští a běží k trhlině. "Rochelle! Honem, vytáhni se." Vidím, jak natahuje ruku dolů a Rochelle se jí pevně chytá. Vytahuje jí a obě se svalují na zem. Po chvíli už můžu své ruce odmotat a zatáhnout zpět. Znovu mě strašně bolí a nepříjemně svědí z té náhlé námahy, ale teď je mi to jedno. Rochelle už je nahoře. Nezemřela. Rychle se k ní po čtyřech plazím a pevně ji objímám. Úlevou se mi z očí zase kutálí slzy po tvářích. Já už jsem vážně myslela, že ji ztratíme.
Rochelle objímá mě i Neriah a se slzami v očích nám šeptá do ucha. "Děkuju vám, že jste mě nenechali umřít."
Po několika minutách objímání a radostného pláče se konečně dáváme dohromady a prohlížíme si obrovskou propast před námi. Musíme Rochelle podpírat, protože její kotník je silně zakrvácený a nejspíš bude vykloubený. Země se stále slabě otřásá a sem tam přidá na intenzitě.
"Vsadím se, že tohle nebude jediná trhlina na planetě," říkám při pohledu na tu spoušť kolem.
"To určitě nebude," přitakává Rochelle. "A horší je, že tohle je jistě jen začátek," Rochelle k nám otáčí hlavu. "Bude to horší."
Kýveme hlavami a soudíme, že se vrátíme zpátky do sálů. Navrhuju Rochelle, aby mi skočila na záda, že ji ponesu. Bude to určitě rychlejší, než kdyby skákala po jedné noze do kopce.
"Slyšelas to, Rochelle?" ptá se jí Neriah a já chvilku nechápu, co myslí.
"Jo, Matt nás volá zpátky," odpovídá a mně dochází, že Matt všem mozkovidům posílá myšlenky, což já nejsem. Za to jsem ale postřehla něco jiného. Zastavuju se. "Co to je?" Můj zrak míří do lesa, odkud slyším všechny ty skřeky. Jsou sice vzdálené, ale jistě vycházejí z úst několika vojáků, zvířat a podivných stvůr. Holky ty zvuky už také zaregistrovaly a očima pronikají do hlubin lesa.
"Ellathea přemisťuje svou armádu na Zem," říká Rochelle. "Musíme všechny rychle varovat."
 


Anketa

Kdo by nejradši nakopal Ellathee zadek?

Já!
Ani ne, mám rád/a záporáky.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 23. dubna 2015 v 18:40 | Reagovat

To byla skvělá a akční kapitola, hltala jsem slovo od slova. BITVA?? JOOO!! :D

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 23. dubna 2015 v 18:50 | Reagovat

Tak to jsem moc ráda :D :) SPRÁVNĚĚĚ, BITVAAAAA!!! :D Epic finále na konec nesmí chybět! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama