55. Kapitola

22. dubna 2015 v 11:26 | Nancy |  Kapitoly
Poslední změna z pohledu Rochelle ;)

Rochelle


Ve spánku se přenáším do Citadely a dopadám na pružnou podlahu v obrovské, světlé, zlatě zdobené místnosti s několika zrcadly a s mnoha převleky z různých dob. Na kratičkou chvíli se mi před očima mihla vzpomínka na starou Citadelu plnou záhad, měnících se místností a tajuplných chodeb. Byla to opravdu majestátná a úctyhodná stavba. Je škoda, že ji při poslední bitvě byla potřeba zničit.
Všechny mé myšlenky najednou zahánějí dvě silné, ale jemné ruce, ze zadu obepínající můj pas. Usmívám se a nechávám se přitáhnout k Ethanovu tělu. Líbá mě do vlasů, a pak i na tvář. Otáčím se mu v náručí, s úsměvem ho zdravím a dlouze ho políbím. On můj polibek vášnivě opětuje, hladí mě po zádech a druhou rukou mi zajíždí do vlasů. Miluju, když mě takhle hýčká a on to moc dobře ví. Vždycky, když by tohle udělal, bych mu snad kývla na všechno. Pomalu se od něj odtahuju a hledím mu do uhrančivých modrých očí. "To jsem ti tak chyběla?"
"Já snad tobě ne?" zazubil se a lišácky pozvedl obočí.
"Neviděli jsme se tři hodiny."
"Já vím, nekonečně dlouhá doba."
Musím se zasmát a pobaveně kroutím hlavou. Po chvíli klábosení se za mnou ozývá dopad Jimmyho nohou a jeho krátké vydechnutí. "Myslel jsem si, že už tu budete," řekl po pozdravení. "Tak co, hrdličky, můžeme jít?"
Oba přikyvujeme a všichni míříme k převlekům. Jakmile vycházím z řad věšáků, prohlížím svůj nový vzhled v jednom z několika zrcadel. Mé vlasy nabraly světlejší odstín. Jsou zapletené v copu a zatočené do drdolu na temeni hlavy, kterou vepředu ještě zdobí modrá zdobená čelenka. Na těle mi přiléhá bílá tunika, zapnutá přes jedno rameno, s modrou šerpou, která se skvěle hodí k mé čelence. Kouknu na chodidla a vidím jednoduché hnědé boty.
Vedle mě už stojí Ethan a Jimmy a též se seznamují se svým novým vzhledem. Oba mají na krátko střižené vlasy a jsou také oblečeni v bílých tunikách, jen ty jejich jsou samozřejmě stavěné pro mužská těla. Necháváme se zasypat prachem poznání a vyrážíme ke dveřím, které se nám samy otevírají. Skáčeme do tmy a ocitáme se v ulici plné lidí. Zprvu si toho nevšímám, ale jakmile do mě prudce naráží nějaký muž a padám na kamennou zem, uvědomuju si, že je tu nějaká panika. Ethan ke mně přiskakuje a pomáhá mi vstát.
"Co se to děje?" ptám se nechápavě při pohledu na nervózní lidi kolem nás.
Jimmy otevírá pusu, aby odpověděl, ale zaráží ho lehký otřes země. Lidé krátce vykřikují, všichni se najednou zastavují a udržují rovnováhu. Jakmile otřes přestává, město se opět dává do pohybu. "Vesuv se pomalu začíná probouzet," řekl Jimmy konečně. "Takových otřesů tu za poslední dny zažili už stokrát. Mají strach, nevědí, co se děje."
Chápavě přikyvuju. Dochází ke mně několik myšlenek zdejších lidí. Můžu z nich vyčíst strach a nervozitu, lidem vysychají studny s vodou, otřesy jsou stále častější a silnější, nikdo neví, co se děje a co mohou v následujících dnech a týdnech očekávat. "Měli bychom si pospíšit."

Jdeme na kraj ulice, klekám si na zem a pokládám svou dlaň na kamenný chodník. Zaměřuju se přímo na truhlu. Pamatuju si, z jakého jsou materiálu, takže hledání je hned snazší. Před očima mi rychle běhají obrazy všech půdních vrstev pode mnou, všech kamenných domů i lidí, rostlin, stromů a všeho možného. Rychle okolí prohledávám a snažím se zachytit sebemenší záchvěv síly, který by půdou mohl proudit a dovést mě k truhle. Trvá mi dlouho, než něco ucítím, ale naštěstí registruju malou vlnu kovového a dřevěného materiálu truhly v centru města a jako magnet mě přitahuje k jedné kamenné dlaždičce, pod kterou se nachází náš cíl.
Otevírám oči a zvedám se. "Našla jsem to," říkám Jimmymu a Ethanovi. "Musíme ale až do centra města. Tudy." Ukazuju směr, kterým se musíme vydat a dáváme se do svižné chůze. Prodíráme se davem nervózních lidí skrz dlouhé ulice. První jdu samozřejmě já a několikrát se otáčím přes rameno, abych se ujistila, jestli Jimmy s Ethanem jsou pořád za mnou. Vedu je na malé náměstíčko, i zde je dost lidí. Chvíli stojím, abych se zorientovala, ale netrvá to dlouho a dovádím nás na kraj tohoto náměstí na chodník, který je dlážděný několika malými nepravidelnými kameny a pár čtvercovými kamennými dlaždicemi s pravidelným odstupem od sebe. Pod jednou z nich se skrývá truhla. Postupuju ještě pár kroků dál až k té správné dlaždici. "Tady je to," ukazuju na malý kamenný čtverec pode mnou. "Pod tou dlaždicí je ta truhla," říkám Ethanovi a Jimmymu, kteří mě celou dobu sledovali.
Jimmy si k dlaždici kleká a pečlivě ji prohlíží. "Je tu vytesaný znak živlů," řekl a prstem ukázal na malý tenký znak se třemi hady, Sluncem, Zemí a Měsícem. Začíná pracovat na otevírání té dlaždice a já s Ethanem zatím koukáme po okolí. Vůbec nikdo z kolemjdoucích si nás nevšímá, což je dobře a ani nevidíme nikoho podezřelého, kdo by mohl být z Řádu. Otáčím se zpátky na Jimmyho zrovna ve chvíli, kdy vytahuje dlaždici a pokládá ji vedle otvoru. Sedám si k němu do dřepu a koukám do tmavého prostoru. "Je tam ta truhla?" ptám se, zatímco Jimmy dává ruku do otvoru.
"Jo, mám jí," řekl a pomalu ruku vytahuje ven. Mezitím ale za mnou slyším Ethanův prudký nádech a hned na to cizí mužský hlas říkající: "Ani se nehni a o nic se nepokoušej."
Rychle se otáčím a vyděšeně koukám na vysokého muže, který stojí těsně za Ethanem a drží dýku na jeho zádech. Všímám si, jak Ethan krátce přivírá oči, jako by muž zajížděl špičkou dýky do jeho kůže. Vedle nich stojí ještě dvě ženy a obě jsou ozbrojeny dýkami. Hádám, že jedna z nich je Ellathea. Obě přistupují k nám, jedna se zastavuje u mě a druhá u Jimmyho.
"Dej mi tu truhlu," přikázala žena u Jimmyho. Krátce jí pohlédnu do očí a poznávám, že je to Ellathea. Natahuje k Jimmymu ruku a sebejistě se na něj pousměje. "Nepokoušej se o nic, nebo všichni přijdete o svůj drahocenný život." Nedovolím si ani pochybovat o tom, že to myslí vážně. Je pro ni jistě lákavé zabít tři Strážce a vzít si truhlu, takže mi je taky jasné, že se nás pokusí zabít, i kdybychom jí truhlu bez námitek dali. Jimmy s Ethanem si tohle taky uvědomují a jistě se snaží rychle něco vymyslet. Nesmíme jim truhlu nechat, nesmíme dovolit, aby získali třetí živel. Nesmíme zklamat!
Jimmy nepatrně hýbe rukou, ve které drží truhlu, ale Ellathea ho zaráží: "Nebuď hloupý. Víš moc dobře, že nemáte šanci," zasyčela. "I kdybyste teď s truhlou utekli, já si vás stejně najdu a seberu vám živel z rukou. Takže když mi truhlu odevzdáte teď, ušetříte si aspoň tak dalekou a namáhavou cestu," ušklíbla se a natáhla ruku k Jimmymu ještě víc.
Koutkem oka registruju, že Ethan zavírá oči, nejspíš chce vyvolat nějakou iluzi, ale Ellathea si toho bohužel všímá taky a posílá muži krátkou, jasnou a údernou myšlenu: Bodni ho!
"Ne!" vykřikuju vyděšeně a rychle se otáčím k Ethanovi, zatímco slyším hrozivý zvuk dýky zajíždějící do masa. Ethan vykřikuje bolestí, podlamují se mu kolena, ale muž ho stále krutě drží a Ethan nemůže spadnout. Mně se z úst také dere výkřik a chci se na muže se svýma nabitýma rukama vrhnout, ale žena za mnou mě zachytává a pokládá mi dýku na krk. Pohled mi krátce padne na kolemjdoucí lidi, většina si nás vůbec nevšímá a někteří o nás buď jen zavadí pohledem, anebo se na chvíli zastaví a nechápavě na nás koukají, ale jinak se nám vyhýbají velkým obloukem. Co to má znamenat? Proč si nás nevšímají? Proč nám přímo nepomůžou? I malé rozptýlení by nám pomohlo, ale oni se chovají, jako kdyby podobné scény tady zažívali denně. Pak ale pohlédnu zpátky na trpícího Ethana a nic jiného mě v tu chvíli nezajímá.
"To bylo jen varování," řekla Ellathea tvrdým hlasem. Zřejmě jí už dochází trpělivost. "Dej mi tu truhlu, nebo ti před očima začne umírat i ona." Ukazuje na mě dýkou a ostří čepele na mém krku se malinko prořezává mou kůží. Jimmy zoufale těká pohledem na mě a na Ethana.
"Jimmy, nedělej to," hlesl Ethan přiškrceně a já se k němu hned přidávám: "Zavolej Arkariana, ať tě přenese!"
Při mé poslední prosbě Ellathea doširoka otevírá oči a hned se vrhá na Jimmyho ruku s truhlou. Já posiluju své ruce energií a pevně chytám ruku mé protivnice, která hned vykřikuje bolestí a oddaluje se ode mě. Využívám své svobody a vrhám se znovu na muže, který drží zraněného Ethana. Chytám ho za první část těla, která se mi zrovna nabídla, což byla paže a krk. Obepínám dlaň kolem jeho krku a druhou kolem paže a pevně ho držím, dokud nepropustí Ethana. S křikem a sténáním kolísá o několik kroků dozadu. Slyším i jiný křik patřící pár lidem z náměstí. Teď si nás už všímá velká většina vyděšených obyvatelů. Stojí v půlkruhu kolem nás jen s velkým odstupem a s ústy zakrytými dlaněmi na mě zírají. Slyším, jak někdo vykřikuje: "Čarodějnice!" A pak odjinud: "Zrůda!" A ještě víc hlasů, říkající podobné věci, vnímám v hlavě a všechny tyto myšlenky jsou mířeny na mě. Všichni viděli, jak používám svou schopnost - to není dobré.
Na náměstí začíná být pěkně rušno a celé se dává do pohybu, mám takový pocit, že ti lidé mají chuť mě chytit a upálit na hranici nebo ukamenovat, proto se rychle otáčím a hodnotím naší situaci. Ethan mi leží u nohou, je celý bledý a zpocený a za jeho zády se na zemi objevuje čím dál větší kaluž krve. Ten pohled na něj mi nahání hrůzu a na vteřinu se mi zastavuje srdce. Skláním se k němu a opatrně ho chytám za ruku, jen abych ho nepopálila.
"Ethane," hlesnu slabě a než stačím říct cokoliv jiného, Ethan mě zaráží: "Pomoz Jimmymu. Já budu v pořádku. Vezměte truhlu a zavolejte Arkariana."
Nechce se mi ho opouštět, ale nakonec přikyvuju a otáčím se k Jimmymu. Už nemá truhlu a zdá se, že je zraněný, ale přesto stále na Ellatheu útočí a snaží se jí truhlu sebrat.
Chystám se rozběhnout a pomoct mu, ale zastavuje mě ostrá čepel projíždějící mou paží. Krátce vykřikuju a otáčím se na svou protivnici, která mě řízla. Posílá mi zuřivý pohled, ve kterém můžu ještě rozpoznat stopy po bolesti. Není divu, moje ruce jí silně popálily předloktí. Vrhá se na mě s dýkou a mně nezbývá nic jiného, než se bránit holýma rukama, což nebude tak složité, protože, jak se zdá, útočnice se mých rukou bojí. Chvíli se jejím útokům vyhýbám, ale útočnice na mě doráží stále prudčeji. Musím zasáhnout a odstranit ji z cesty, ať můžu pomoct Jimmymu. Při první příležitosti zachytávám její zápěstí s dýkou a silně jej tisknu. Protivnice znovu úpí bolestí a pouští dýku na zem. V tu chvíli ji propouštím, odstrkuju stranou, beru její dýku a chystám se otočit na Jimmyho a Ellatheu. Než to však stačím udělat, slyším Ethanův zoufalý křik volající Arkarianovo jméno. Vůbec nechápu, proč ho volá, ale ani nad tím nemám čas přemýšlet, protože když se konečně otočím, spatřím před sebou, krok ode mě, stříbrné oči a hned na to ucítím ostrou, palčivou bolest v mém břiše. Ethan znovu křičí a já jak ve zpomaleném filmu sklápím zrak od Ellatheiných očí dolů k její ruce svírající rukojeť dýky, jejíž čepel je zaražená hluboko v mém břiše. Přenos už začal a pomalu se objevuju v Citadele. Dopadám na nohy, které se mi okamžitě podlamují a mířím tak přímo k zemi. Se sténáním se kroutím do klubíčka a pevně mačkám svou ránu.
Slyším Arkarianův hlas, ale momentálně nejsem schopna vnímat přesně jeho slova. Nejspíš je zrovna u Ethana nebo Jimmyho… Jimmy! Co se s ním vůbec stalo, když bojoval s Ellatheou, která mě pak ale překvapila zezadu?
Arkarian se objevuje u mě a pokládá mi ruku na rameno. "Rochelle! Rochelle, vydrž. Isabela s Mattem tu každou chvíli budou." Jeho fialové oči srší zděšením, strachem a nervozitou.
Zvedám k němu hlavu a přiškrceným hlasem se ho ptám: "Co Ethan s Jimmym? Jsou v pořádku?" Co to je sakra za otázku? Jasně že nejsou v pořádku, ale přece se nebudu ptát, jestli už umřeli. "Jak jsou na tom?"
Arkarian s pevně semknutými rty pohne hlavou. "Jsou naživu, ale mají vážná zranění jako ty." Na chvíli se zaráží a uhýbá pohledem. "Už jsou tady!" Vstává. "Vydržte, Matt s Isabelou už jsou tu." Křídly se přemisťuje pryč. Já se snažím zklidnit dech a zhluboka dýchat.
"Rochelle," volá Ethan zesláblým hlasem.
"Jo?"
"Jak jsi na tom?"
"Zatím žiju, zlato, neboj," krátce se uchechtnu, ale hned s tím přestávám, protože břicho si zrovna na smích nepotrpí. Slyšela jsem, že i Ethan s Jimmym se trochu zasmáli a Jimmy k tomu dodává: "Není nad to zavtipkovat si, když umíráte."
Aspoň mám jistotu, že oba zatím přežívají. Arkarian s Mattem a Isabelou právě doráží do Citadely a Isabela začíná vyplašeně lítat kolem nás. "Proboha. Kdo z vás je na tom nejhůř? Koho mám vyléčit prvního?" Snaží se zhodnotit situaci, ale její zrak stále není vyléčený, pořád špatně vidí. Mezi námi najednou začíná dohadování o tom, kdo by měl být vyléčený první.
"Vezmi Ethana, ten to schytal první."
"Ne, Rochelle je na tom určitě hůř."
"Ale prosím tě, a co Jimmy, ten bojoval s Ellatheou. Jistě je na tom špatně."
"Kdepak, já vydržím ještě dlouho, uzdrav ty dva, Isabelo."
"Tak dost!" Arkarian nás křikem zastavuje a my naštěstí už držíme zobáky. Pak už o něco klidnějším ale stále vážným hlasem pokračuje. "Vaše obětavost momentálně není na správném místě. Než byste se dohodli, kdo z vás by se měl vyléčit první, tak byste vykrváceli. Takže prosím, nechte Isabelu dělat její práci." Skutečně všichni mlčíme, tak Arkarian dodává k Isabele: "Začni u Ethana, ztratil z nich nejvíce krve."
Ani Ethan už nic nenamítá a nechává se Isabelou vyléčit. Pak začíná léčit mě a nakonec Jimmyho. Jakmile jsme všichni v pořádku, Matt se nás ptá: "Máte truhlu?"
Otáčím se k Jimmymu, protože on byl z nás jediný, kdo truhlu držel v rukách. Zachmuřeně kroutí hlavou. "Ne, Ellathea mi jí sebrala. Už podruhé věřili byste tomu?" Evidentně je hodně naštvaný a ani se mu nedivím. Zklamali jsme, Ellathea získá třetí - opravdu třetí živel ze čtyř, které jsme měli najít my. Poníženě a zoufale kroutím hlavou a hluboce vzdychám. "A co teď," ptám se, zatímco Ethan mě bere kolem ramen. "Co se bude dít?"
Matt s rozšířenýma očima zvedá ramena a nechává je zpátky klesnout. "To uvidíme. V následujících dnech se nejspíš nebude dít nic, protože Ellathea určitě bude hledat živel. A až ho najde," na chvíli umlká a zhluboka se nadechuje, "pak teprve začne boj."
 


Anketa

Kdo by nejradši nakopal Ellathee zadek?

Já!
Ani ne, mám rád/a záporáky.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 22. dubna 2015 v 17:59 | Reagovat

No to snad ne!! Čekala jsem jiný konec a toto šlo tak dobře! Nad ní zvítězit bude těžké.

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 23. dubna 2015 v 11:12 | Reagovat

To asi bude *přikyvuje*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama