54. Kapitola

21. dubna 2015 v 13:46 | Nancy |  Kapitoly

Matt


Nechávám Nicole a Dillona u Thompsonů a přemisťuju se na mnou a otcem domluvené místo, na horu přímo nad Arkarianovými sály. Chvíli bezmyšlenkovitě stojím a pozoruju rozlehlou krajinu, pokrytou slabou ranní mlhou.
"Matthew," ozývá se za mnou milý, hluboký hlas. Otáčím se a spatřím svého otce oděného ve zlatavé tunice. Na tváři se mu rozlévá lehký úsměv, jeho laskavé oči mě vybízejí k pousmání a jak tak pomalu ke mně s otevřenou náručí kráčí, ochotně mu do ní vpadám. Je to snad vůbec poprvé, co jsem ho objal. Ani jsem neváhal, nepřemýšlel nad tím. Už dávno jsem mu začal říkat 'otče', ale až teď skutečně cítím tu pravou otcovu náruč. Celým tělem se mi rozlévá příjemné teplo a zahlazuje mi i bolestivé rány na duši. "Co tě trápí, synu?" pronesl tichým hlasem.
Jemně se od něj odtahuju a hledím mu do zlatavých očí. On mi pokládá ruce na ramena a se stálým úsměvem trpělivě vyčkává, až se mu svěřím. Zhluboka se nadechuju. "Zklamal jsem. Klamu sám sebe i všechny ostatní. Co jsem to za vůdce, když nedokážu přinést živel a ochránit své přátelé?" Otáčím se a s rukama založenýma v bok postupuju pár kroků ke kraji hory. Sleduju přitom zem pode mnou a nepřestávám mluvit. "Za Travisovu smrt můžu já, to mi nikdo nevyvrátí. Mohl jsem…" umlkám a zvedám hlavu k zamlžené krajině. "Mohl jsem zabránit jeho smrti a vzít si i živel, ale místo toho jsem jen nečinně přihlížel, jak mu Ellathea bere život a hraje si s živlem. Má už druhý. Už jen s jedním byla dost nebezpečná, klidně by s ním podpálila celý svět, kdyby chtěla. A teď, teď jsem jí dal další. Prostě… jsem jí ho nechal."
"Abys zachránil svého přítele," otec konečně promluvil. Otáčím se k němu a poslouchám, co mi chce říct. "Ano, Travisova smrt mrzí každého z nás, ale neměl by sis jí vykládat za vinu. Co se stalo, stalo se, to už nikdo nezmění. Travisovi nejspíš bylo předurčeno zemřít."
Podezřívavě se mračím. "Tys věděl, že zemře?"
"Nikdo neví, co mu nastávající čas přinese."
"Travis ano," sklápím zrak dolů. "Viděl svou smrt."
"Ale to nebylo jediné, co viděl."

Zvedám hlavu zpátky a přemýšlím, co se mi tím snaží naznačit. Znovu se mi před očima míhá obraz, který mi Travis těsně před jeho smrtí poslal do hlavy. Ellathea, držící živel vzduchu, zabodává meč Travisovi do hrudi a následně probodává i bezvědomého Arkariana. "Arkarian," pronáším.
Otec přikyvuje: "Podle Travisovy vize měl zemřít s ním, ale přesto žije." Pohlédnu mu do očí a poslouchám. "A žije díky tobě, Matthew," kráčí ke mně a pokládá mi ruku na rameno. "Sice jsi nedokázal zabránit Travisově smrti, ale zachránil jsi Arkariana, svého přítele a spřízněnou duši tvé sestry. Dělil ho od smrti pouhý vlásek, ale přes to je naživu."
Zní to sice dobře, ale stejně mi to moc nepomáhá. "Tohle by pro mě udělal taky, stejně jako každý jiný pro kohokoliv dalšího." Zase se odvracím a zírám do země. "Kdykoliv se setkám s Ellatheou, něco zvorám. Když nás přenesla do svého světa, zabila Alexe. Vyslala k němu blesky, které ho odhodily ze skály dolů. Proč jsem něco neudělal? Mám tolik schopností, které jsem v tu chvíli mohl použít, a Alex by nemusel zemřít."
"Matthew-."
Nenechávám ho mluvit a pokračuju dál. "A pak unesli Ethana s Rochelle. Šli jsme je zachránit, a co se nestalo - Ellathea mě málem zabila, jenže se jí do rány přemístil Dillon a zemřel. Kdyby Nicole nebyla jeho spřízněná duše, nežil by. No a teď Travis." Otáčím se na otce, který na mě hledí se soucitným výrazem v očích, ale s povzbudivým úsměvem na tváři. Mlčí. "Jsem tak slabý? Nebo čím to je, že ji nedokážu ani oslabit?"
"Ne, Matthew, ty nejsi slabý. Co se tvých schopností týče, jsi mnohem mocnější než Ellathea, ale ona je nejspíš výborně vycvičená v boji a řekl bych, že jednoduše vyhledá soupeřovu slabinu a využije ji. Stejně tak to dělá s tebou."
Krátce pokyvuju hlavou. Je pravda, že v tom boji bych se měl ještě zlepšit. S mečem si nejsem tolik sebejistý, jako když používám své schopnosti. A co se týče mé sekery z pokladnice, je sice pro mě mnohem lepší než meč, ale stále jsem nebyl schopný Ellatheu porazit. Ona to nejspíš ví, že boj se zbraněmi je pro mě ta slabina. Bezradně zvedám ruce. "Co mám tedy dělat?"
"Především si nevykládej všechny ty neblahé smrti tvých přátel za vinu. Všechno je to minulost, ta se změnit nedá," zaraženě se zastavuje a hned své tvrzení opravuje. "Rozhodně ne bez vážných následků. Budoucnost, ta nám není známá, ale dnešek závisí na našich rozvahách, záleží jen na tobě, jak s ním naložíš."
Kroutím hlavou. "Co mi tím chceš říct?"
"Chci tím říct, že ač se budeš minulostí zabývat jakkoli, nedosáhneš tím chtěných výsledků a jen ztratíš možnost prožít úspěšný den. Ano, každý z nás nad minulostí přemýšlí, ale máme jen dvě možnosti: Utápět se ve vzpomínkách, anebo se z našich chyb poučit."
Hluboce vzdychám a nepatrně kývu hlavou. Malou chvíli oba mlčíme, pak se znovu ozval otec: "Pověz mi o těch bleskách."
To je taky jedna z věcí, o které jsem s ním chtěl mluvit, a proto jsme taky tady. "Byly zlaté," pronáším zamyšleně, "a vystřelily samy od sebe. Prostě," sklápím zrak ke své pravé ruce, která k Ellathee zmíněné blesky vyslala a zvedám ji do výše mých očí, "jsem svou ruku ani nechtěl zvednout. Bylo to zvláštní. Čím myslíš, že to bylo způsobené?"
"Myslím, že odpověď na svou otázku znáš, anebo alespoň tušíš," řekl a naklonil hlavu na stranu.
Znovu se ve vzpomínkách vracím na letiště. Ty blesky mi z ruky vystřelily ve chvíli, kdy Ellathea probodla Travisův hrudník. Otec mi čte myšlenky a němě přikyvuje. Takže to byl nějaký náhlý citový reflex, řekl bych.
"Ano," otec mé tiché myšlenky potvrzuje. "Přihlížet, jak umírají přátelé, to je okamžik, který by člověk nechtěl vidět ani ve svých představách, natož ho zažít. Ty jsi laskavý člověk, bojuješ za spravedlnost a za nevinné lidi, nechceš, aby zbytečně umírali. Travis byl taktéž nevinný, svou smrt si jistě nezasloužil a byl to i tvůj přítel. Stejně jako Arkarian, který byl smrti také blízko. Toto pouto mezi vámi v tobě nejspíš našlo a vzbudilo novou sílu, která probleskla tvou dlaní."
Chápavě přikyvuju. Tohle se děje i normálním lidem, kteří vynaloží prakticky nadpřirozené úsilí ve vážných situacích, kdy do smrti jejich nejbližších zbývají pouhé vteřiny, aby je zachránili. Jsou toho pak plné zprávy. Hluboce vzdychám a mlčky pozoruju otcovu tvář.
"Nebuď tak sebekritický," usmívá se na mě a povzbudivě mě plácá po rameni.
I já zvedám své koutky úst a krčím rameny. "Já za to nemůžu, jsem prostě takový."
"V tom případě to máš po matce, tohle nemůžou být moje geny."
Oba se chvíli smějeme a mnou prochází zvláštní pocit radosti. "Děkuju, že sis mě vyslechl a poradil mi. A celkově děkuju za všechno, tati."
Malou nepatrnou chvíli se na mě překvapeně dívá, pak se vděčně a mile usmívá a znovu mě bere do náruče. S úsměvem jeho stisk opětuju, pak se od něj odtahuju a ještě chvíli se usmívám na jeho radostnou tvář. Pak se s rozloučením přemisťuju domů rovnou do svého pokoje. Mám v plánu se po dlouhé době pořádně vyspat. Asi prospím celý den, jak to tak vidím, ale prvně si zajdu do kuchyně pro něco k jídlu. Scházím dolů a cestou míjím mamku, kterou s úsměvem zdravím. Před dveřmi do kuchyně mě zastavuje Isabelin hlas z obýváku: "Matte? Pojď sem, tohle bys měl vidět."
Jdu za ní a zjišťuju, že sedí těsně před zapnutou televizí, kde zrovna běží zprávy. "Podívej, ty hurikány pořád řádí snad po celém světě," informuje mě podrážděným hlasem. Sedám si k ní do dřepu a pozoruju barevnou, pohyblivou mapku světa, na které jsou červenou barvou zobrazené řádící hurikány. Té červené je tam snad víc než ostatních barev. Na každém kontinentu se pohybuje aspoň jeden velký hurikán. Moderátor tuto vážnou, přímo katastrofální situaci horečně komentuje a v televizi se mezitím objevují i krátké záznamy z různých měst, které hurikány zasáhly.
"Lidé panikaří," řekla Isabela.
"Není divu," krčím rameny. "Ty hurikány jsou i na místech, kde za celý rok zažijí jen malou vichřici."
"Už u nich vznikají i fámy, že se blíží konec světa." Isabela odtrhuje přimhouřený zrak od televize ke mně. "Mají pravdu? Tohohle se nemusejí bát, že ne, Matte?" ptá se s obavami v očích. Vzhlíží ke mně a s nejistou tváří čeká na odpověď. Vážně má strach? Isabela tu opravdu dává najevo strach? A neskrývá ho přede mnou. To není Isabela, jakou znám.
V hlavě mi znovu zní otcova slova: Nikdo neví, co nám nastávající čas přinese. Jistě že nevím, jak tohle všechno dopadne, ale v tomhle případě cítím povinnost Isabelu uklidnit. "Samozřejmě že ne. Až získáme poslední živel, budeme se silami aspoň vyrovnaní." Pokládám jí ruku na rameno. "Neboj se, zvládneme to. Dopadne to dobře." Pokouším se ji uklidnit povzbudivým úsměvem, ale ona můj úsměv vůbec neopětuje.
"Ale co když Ellathea ten živel získá?"
Chvíli mlčím a přemýšlím, jak je možné, že zrovna mojí sestru přepadají takové pesimistické myšlenky. "Stále budeme mít nějakou šanci, že ji porazíme. Pokud budeme všichni spolu a bojovat po boku, nic nás nerozdělí."
Isabela nejistě přikyvuje a přesunuje zrak zpátky k televizi. Pomalu se zvedám, ale Isabela mě zase zaráží svým: "Panebože!"
"Co se děje?"
"To je… To je přece…" Naklání se k televizi ještě blíž a prstem ukazuje na fotku malé blonďaté holčičky.
Nechápavě kroutím hlavou. "Co je s ní?"
"Ššš!" Isabela mě rázně zastavila, zesílila zvuk a pozorně poslouchá moderátorův hlas: "…stále vyšetřují případ šestileté Maddie Lawrencové, která před dvěma týdny byla pohřešována. Dívka totiž byla před pár dny nalezena mrtvá. Vyšetřovatelé zatím zadrželi otce zemřelé dívky, s jejíž matkou se před několika měsíci rozvedl. Policie dále pátrá i po jiných možných podezřelých, jasné důkazy ale zatím na nikoho nemají…"
"Takže opravdu zemřela," pronesla Isabela. Prudce ke mně zvedá hlavu a vzrušeným hlasem mi vypráví, co vidí, když jí někdo vyvolá vidění. Říká mi, jak s Arkarianem trénovali její schopnost a jak při jednom pokusu viděla právě ve zprávách zmíněnou dívku a co se stalo.
Pečlivě poslouchám každé její slovo a přemýšlím o nich. Isabela netrpělivě čeká, až něco řeknu. "Takže," začínám, "vidíš lidi, kteří jsou zranění nebo nemocní a oni chtějí, abys je vyléčila?"
"Jo, ale nedokážu je vyléčit všechny, je jich tam tolik a tím křikem mě k sobě nepustí."
Chápavě přikyvuju. "Já si myslím, že je ani nemůžeš vyléčit všechny," na chvíli mlčím a koukám, jestli mě Isabela sleduje. Ta se jen nechápavě mračí, tak pokračuju dál. "Víš, když říkáš, že ta dívka k tobě přišla, že vyšla z davu, myslím, že jsi v tu chvíli mohla vyléčit jen jí. Víš, chci tím říct, že nemůžeš ulevit všem lidem od bolesti, ta je přirozená a patří k životu, ale máš možnost zachránit někoho, kdo je na tom vážně. Někoho, kdo zrovna umírá."
"Aha." Isabela pochopila, co jsem jí chtěl říct a pomalu přikyvuje hlavou. "Takže když budu mít další vidění, mám čekat, dokud někdo nevystoupí z řady a pak ho mám vyléčit. Tím ho zachráním," shrnula si to pro sebe.
Přikyvuju na souhlas.
"Ale ten jejich křik… Nedá se to vydržet. Nebudu schopná se soustředit, když mi budou křičet v hlavě."
Chvíli přemýšlím. "Možná… možná si musíš získat jejich přízeň. Pokud tě vidí, stejně jako ty je, nedivil bych se, kdyby byli vyděšení, už jen z toho důvodu, že zrovna nějak trpí. A když se jim ty zjevíš před očima, nejspíš budou hodně zmatení. Zkus jim vysvětlit, že jim chceš pomoct, třeba už se nebudou tolik bát a nebudou křičet."
Isabela přikyvuje. "A myslíš, že mě opravdu vidí, že si pamatují můj obličej?"
Krčím rameny. "Kdo ví. Já jen hádám, myslím si, že by to tak mohlo být, ale třeba se mýlím. Ale pokud tě skutečně vidí, myslím si, že někteří tě spatřují ve snu, jiní ale třeba spát nemůžou, takže," zase na chvíli umlkám a přemýšlím, "takže tě třeba vidí jen ve zlomku vteřiny, možná dokonce vůbec. Nevím, někteří tě zase možná budou považovat za svého strážného anděla, když je zachráníš před smrtí a oni si jasně vybaví tvůj obličej. Ale zkus je utišit, a když to nebude fungovat, pokusíme se vymyslet jiný způsob."
"Fajn," Isabela kývla hlavou. "A můžeme to zkusit? Chci se s těmi vizemi konečně posunout dál."
Souhlasím, tak jdeme nahoru do Isabelina pokoje, já zařizuju menší opatření, aby nikdo z domu neslyšel případný Isabelin křik a podobný a Isabela si zatím sedá na postel. Já se uvelebuju do nafukovacího zeleného křesla naproti ní. "Připravená?" ujišťuju se.
Isabela s hlubokým nádechem přikyvuje a s výdechem zavírá oči, tak se jí dostávám do hlavy a vyvolávám jí vidění. Chvíli se nic neděje, ale pak Isabela začíná křičet a chytá se za hlavu. Ohýbá se a čelem se dotýká svých kolen. Když to vidím, mám chuť to vidění stáhnout, ale vím, že by z toho Isabela radost neměla a stejně by to vidění chtěla vyvolat znovu. Přestala křičet, pevně semknula své rty a celá se třese. Dlouhou chvíli v téhle poloze zůstává, až mě to trochu děsí, ale naštěstí vidím, jak se pomalu uvolňuje a zvedá hlavu. Začíná zhluboka dýchat a pohlédne mi do očí.
"Tak co?" ptám se zvědavě. "Podařilo se ti něco?"
Malinko se pousmála. "Křičet sice nepřestali, ale asi jsem někoho vyléčila." Začíná vyprávět: "Ti lidé křičeli a já myslela, že už nikdo z nich nepostoupí dopředu, ale pak se tam objevil nějaký kluk, asi našeho věku. Byl oblečený v nemocničním pyžamu, takže je asi v nějaké nemocnici. Neváhala jsem a šla jsem k němu, a i když byl vyděšený, tak jsem ho vzala za ruce - byly tak studené - a zjistila, co se mu zrovna děje. Srdce mu bušilo strašně rychle, měl nějaké vnitřní krvácení a byl celý pohmožděný. Začala jsem ho léčit, a když jsem byla hotová, tak zmizel a s ním i všichni ostatní."
Usměju se na ní. "Tak to je hezký pokrok."
 


Komentáře

1 Adam Adam | 21. dubna 2015 v 15:32 | Reagovat

ouuu, klidná kapitola! asi ticho před bouří :-D

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 21. dubna 2015 v 18:30 | Reagovat

:D :D Nooo příští kapiola bude výprava :D Víc nepovím radši :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama