53. Kapitola

20. dubna 2015 v 13:17 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


"Chvilku počkej a dívej se." Dillon mi jemně tlačí na ramena, abych si sedla na postel, odstupuje ode mě dva kroky a pevně se soustředí. Nevím, co se bude dít, tak zvědavě pozoruju, jak klidně postává uprostřed mého pokoje, a čekám, co z jeho soustředění vznikne.
Před očima se mi trochu mlží, tak instinktivně několikrát zamrkám a protřu si oči. Pak mi ale dojde, že mi do oka nespadlo smítko prachu, ale že se Dillon takřka rozplývá. Zaskočeně vyskakuju na nohy a zírám na svou skříň, kterou skrz Dillona můžu vidět. Dillon je doslova průhledný a stále ztrácí barvu, až mizí úplně. Postupuju o krok dopředu a snažím se ve vzduchu najít aspoň kousek Dillona. Je tu vůbec ještě? "Dillone?"
Odpověď se mi dostává stisknutím dlaně neviditelnou rukou. Leknutím trochu uskakuju. "Tyjo! Jaks to-? Neříkej, že máš třetí schopnost?"
"Ne, patří to k mé druhé schopnosti. Matt mi říkal, že bych to mohl dokázat - zneviditelnit se."
"Aha, takže změníš svou strukturu těla tak, že se zneviditelníš? Páni! Tak to je hustý."
"Díky." Dillon se zasmál a pomalu se přeměnil do původní podoby. "Jen mi ještě trvá, než se přeměním, ale nacvičím to a půjde to rychle."
"Jo," kývu hlavou s úsměvem. "Tak a teď k tomu vážnějšímu tématu."
Dillon si hluboce povzdychl. "Bude mě nesnášet. To ho pak těžko něco naučím." Sedáme si znovu na postel. "Tohle mi fakt Tribunál udělal schválně."
Se soucitným výrazem krčím rameny. "Třeba ne. Třeba to… to pochopí."
"Ale no tak, Nicole, víš moc dobře jako já, že to hlavně chápat chtít nebude. Není třeba si dělat zbytečný naděje."
"Ale zase to nesmíme hned vzdávat a říkat, že je to beznadějný."
"Pomalu bych se vsadil, že můžeme. Je do tebe blázen, vždyť jsem viděl, jak se na tebe koukal." Zastavil se a chvíli mi hleděl do očí, pak mávl rukou. "To je jedno, nebudeme to řešit. Když to nezkusíme, tak nezjistíme, jak zareaguje. Kdy se s ním máme sejít?"
"Kolem půl -." Zastavuje mě zvonění mého mobilu v kapse. Vytahuju ho a koukám, kdo mi volá. "Jeff?" pronáším nahlas a věnuju Dillonovi krátký, nechápavý pohled. Pak mačkám zelené tlačítko. "Ahoj, Jeffe."
"Kdys mi to chtěla říct?" řekl tvrdým hlasem, aniž by se obtěžoval s pozdravem.
"Cože?"
"Kdys mi to chtěla říct," zopakoval přísněji. "Jestli vůbec. Dneska?"
Vůbec tomu nerozumím a nechápavě kroutím hlavou. "O čem to mluvíš, Jeffe?"
"Mluvím o tobě a Dillonovi. Tak už jsi v obraze?"
Velice pomalu zavírám oči a zhluboka vydechuju. "Jak… jak ses to dozvěděl?"
"Ve škole se nic neutají. Asi jste se k sobě na školním dvoře lísali moc často," procedil.
Na chvíli nastává ticho. Stále mám zavřené oči a schovávám je do volné dlaně. "Jeffe, prosím tě… Nech si to vysvětlit."

"Víš, co mě na tom štve nejvíc? Žes mi dávala naději. Dostal jsem od tebe šanci, která ale byla k ničemu."
"Jeffe, nedělej to ještě těžší, prosím. Já jsem… já… já." Vůbec nevím, co mu mám říct.
"Prosím tě, nic mi nevysvětluj, je mi to jasný. Jen sis se mnou zahrávala, nic víc," řekl naštvaně a zavěsil telefon. Zděšeně odtahuju mobil od ucha a dlouhou chvíli na něj zírám. Co ho to popadlo? Zkouším vytočit jeho číslo znovu, ale típnul mi to. "No skvělý, tak teď nenávidí i mě." Házím s mobilem na polštář a pokládám si hlavu do dlaní.
"Co? Proč? Co ti říkal?" diví se Dillon.
"Už to o nás dvou ví. Někdo mu to řekl."
"Kdo?"
"Nevím, někdo ze školy."
Dillon si zamyšleně prohlíží protější stěnu. "Fajn, s tím nic nenaděláme, stejně by se to dneska od nás dozvěděl. Teď ale otázka, jak mu řekneme to, že se stal mým žákem?"
Bezradně krčím rameny. "Ani nevím, kde teď bydlí, když ho Tribunál chrání před Ellatheou."
"Nejspíš bude stejně ochráněný, jako bývala Neriah," řekl a mezitím někdo zazvonil na domovní zvonek. Zvedám se, jdu k oknu a otvírám ho. Dillon taky vstává a jde za mnou. Oba se nakláníme z okna.
"Ahoj, Ethane," volám dolů ke dveřím, u kterých stojí Ethan.
Zvedá hlavu a zdraví nás. "Koukám, že jste tu noční vichřici přežili v pohodě."
Už jsem spala, když na nás přišla ta vichřice, ale to silné burácení větru a prudké dopadání kapek na okenní parapet mě vzbudilo. Naštěstí nemáme žádné škody na domě ani na autě. Dillon za mnou přišel hned ráno, prý aby se přesvědčil, že jsem v pořádku. "Jo, naštěstí jo. Co se děje?"
"Matt svolává poradu, tak všechny sháním. Už tam můžete jít, já musím ještě pro Neriah a Rochelle, ostatní už jsou asi na cestě tam."
"Fajn, díky. Sejdeme se teda tam." Máváme mu dolů.
"Zatím." Taky nám mává a odchází pryč. My se pomalu oblékáme a vycházíme ven. Cestou tam se vracím ke starému tématu: "Matt určitě bude vědět, kde Jeff bydlí, tak se ho pak můžeme zeptat."
"Jo, taky mě to napadlo. Ale myslíš, že nám Jeff vůbec otevře dveře?"
Zoufale úpím, zvedám ruce do vzduchu a hned je nechávám klesnout. "Já nevím, ale nějak mu to prostě říct musíme a hlavně ty ho musíš přesvědčit, aby ti začal důvěřovat, protože jinak by klidně mohli Jeffa přiřadit třeba Ethanovi a ty bys jako učitel zklamal a moc dobře to víš."
Dillon se na chvíli zastavuje a přemýšlivě kouká do země. Pak s povzdechem pokračuje v cestě a chytá mě za ruku. "Jo, já vím." Nic víc už neříká a zbytek cesty jdeme v tichosti.
V sálech už s Arkarianem bylo pár lidí. Včetně Isabely nás zdraví Jimmy se Shaunem. Matt tu zatím není. "Kde je Matt?" ptám se.
"V Athénách," odpovídá mi Isabela. "Šel tam vyřídit něco ohledně jejich cesty do Číny."
Sedí u stolu naproti mně a podivně na mě mhouří oči. Trochu se mračím a nakláním hlavu do strany. Zvedám dlaň a mávám s ní na Isabelu. Ta se jen usmála. "Co je?"
Vyvaluju oči a nakláním se ke stolu. "Ty vidíš?"
Znovu se usmála. "Jo, trošku. Jen při světle, sice málo, ale aspoň něco. Zrak se mi léčí," řekla radostně.
"Opravdu? Isabelo, to je skvělý!"
Zatímco odpověděla, do místnosti vešel Ethan s Rochelle a za nimi Neriah. Všichni tři si sedají a mezitím, co si kolem stolu povídáme, čekáme na Matta, který doráží až za několik minut. Přemístil se přímo ke stolu, unavenýma očima nás přejel pohledem a se ztrápenou tváří nás pozdravil.
Starostlivě si ho prohlížím. Vypadá opravdu vyčerpaně, jeho tmavé kruhy pod očima naznačují, že se už pěkně dlouho pořádně nevyspal. Sesouvá se na židli a chvíli mlčky pozoruje své sepjaté dlaně na stole. "Díky, že jste přišli," začal konečně. "V první řadě bych vám chtěl říct, že bohužel nenesu dobré zprávy." Na malou chvíli se odmlčuje a narovnává svá záda podél opěradla. "Ta první se týká té ranní vichřice, co nad námi prolítla. Mimochodem doufám, že nikomu z vás nenapáchala žádné škody." Nikdo nic neříká, jen kroutíme hlavami, tak Matt pokračuje dál. "To je dobře. Nad Angel Falls ještě nebyla tak silná. Postupovala ale dál a v jiných městech už škody napáchala."
"A co jí způsobilo?" ptá se Neriah. "Nehlásili, že by se k nám nějaká vichřice měla blížit."
Matt přikyvuje. "To Ellathea. Vytvořila ji pomocí… pomocí živlu, pro který jsme s Arkarianem letěli."
Ozývají se nechápavé a tázavé hlasy. Matt nám hned dává vysvětlení. "Čekala na nás na letišti. Když jsme přistáli, nevím, jestli tam už byla, protože jsem se rychle přemístil domů. Arkarian byl vážně zraněný, takže jsem šel pro Isabelu a Jimmyho a Ellathea mezitím zajala Travise. Pak jsem se přemístil zpátky. Chvíli jsme se dohadovali, jenže pak… Travise zabila a zabila by i Arkariana, kdybych jí ten živel nedal." Sklápí hlavu a znovu pozoruje své dlaně. Nikdo z nás nic neříká. Neriah si k němu sune židli blíž, pokládá mu ruce na jeho sepjaté dlaně a pevně je tiskne. Matt se jejímu stisku poddává, opětuje jej a pokračuje v mluvení: "Pak vytvořila tu vichřici a horší je, že ne jen jednu. Nevím, jestli jste viděli ranní zprávy, hlásili tam, že skoro všude po světě řádily vichřice a hurikány," povzdychl si. "Zkrátka, Ellathea má další živel, už druhý," vydechl zdrceně a prohrábl si dlaní vlasy, "a pokud nenajdeme poslední živel, bojím se, že jí už tak lehce neporazíme."
Nastává ticho, které přerušuje jen pravidelné dýchání každého z nás. Vyměňuju si s Dillonem starostlivý pohled a chytám ho pod stolem za ruku. Nedivím se Mattovi, že je tak zdrcený. Toho Travise jsem sice neznala, ale Matt mi o něm jednou říkal, a i když se znali jen krátce, celkem si padli do oka. A Ellathea Travise zabila před Mattovýma očima. Matt jí pak dal živel, aby zachránil Arkariana, i když věděl, co to obnáší za riziko. Dokážu si představit, co se mu asi honí hlavou a jak se cítí.
Ticho přerušuje Shaun: "Kdy se tedy vydáme do Pompejí."
"Už dnes v noci," odpověděl Matt.
"A kdo tam půjde?" zeptal se Dillon.
"Tentokrát s vámi já nepůjdu. Původně jsem měl jít ale…" na chvíli nad něčím přemýšlí, pak ale kroutí hlavou, hluboce si povzdychl a pokračuje dál. "Určitě půjde Rochelle," otáčí k ní pohled. "Bez tvých rukou byste truhlu těžko hledali." Rochelle přikyvuje a Matt pokračuje dál k Jimmymu. "Jimmy, ty půjdeš s Rochelle a k vám se přidá Ethan. Ten půjde místo mě. Až tam budete, najděte truhlu, a jen co jí budete mít v rukou, na nic nečekejte a zavolejte Arkariana, ať jste co nejdřív zpátky, v pořádku a s truhlou. Další neúspěch už si prostě nemůžeme dovolit," dokončil sklesle a čekal na nějaké dotazy. Nikdo se ale na nic zřejmě ptát nechce.
"Dobrá. Pokud se nechcete na nic zeptat, tak můžete jít." Ještě chvíli všichni čekají, jestli se někdo z nás neozve, pak se zvedají a s rozloučením odcházejí. Já s Dillonem vstáváme taky, ale jdeme k Mattovi a k Neriah, která u něj zůstala sedět. "Matte? Máme menší prosbu."
Zvedá k nám oči a poslouchá.
"Řekneš nám prosím, kde bydlí Jeff? Docela nutně s ním potřebujeme mluvit z očí do očí."
"Už jste mu to řekli?"
"Myslíš o nás dvou?" ukazuju na sebe a Dillona.
Matt přikyvuje.
"No, chtěli jsme mu to říct dneska, jenže on se to dozvěděl od někoho ve škole."
"A je dost naštvanej," doplnil Dillon.
Matt znovu kýve hlavou. "Já vás tam zavedu."
Tribunál Jeffovu rodinu přestěhoval docela na kraj Angel Falls. Bydlí v normálním rodinném domě, opatřeném několika ochrannými kouzly. Matt nás dovedl až k domu, pak se s námi rozloučil a přemístil se pryč.
S Dillonem chvilku nervózně postáváme u dveří, dokud Dillon nezazvonil na zvonek. Dveře otevírá sluha a ptá se nás, co si přejeme.
"Je doma Jeff? Chtěli bychom s ním mluvit."
"Ale já s vámi mluvit nechci," ozval se Jeffův hlas za sluhovými zády. Sluha odstupuje a pouští Jeffa ke dveřím. Vidím mu na očích, že jsem mu ublížila, bolí ho to a mě to trápí. Koukám se do jeho tváře a najednou nevím, kde mám začít a proč tu vlastně jsem. "Nemusíte mi vysvětlovat vůbec nic. Nechci nic slyšet." Zvedá obě dlaně vzhůru a vypadá to, že chce zavřít dveře, ale Dillon pohotově reaguje: "Vlastně jsme přišli kvůli něčemu jinýmu a myslím, že by sis nás měl vyslechnout."
Jeff si odfrkuje, ale naštěstí tu zůstává a dveře nezavírá. Zvedá jednu ruku a opírá si ji o futra dveří. "Jo? A co by to jako mělo bejt?"
Se sklopenou hlavou odstupuju krok dozadu a nechávám Dillona mluvit. "Nejspíš tě to taky nepotěší, asi stejně jako mě, ale říct ti to musím. Tribunál rozhodl, že je na čase, abys začal cvičit a byl přiřazen jako právoplatný člen Organizace mezi nás ostatní."
"Fajn. V čem je ten háček?"
"Tvým učitelem jsem já," odsekl bez přemýšlení.
Až teď zvedám hlavu a pozoruju Jeffovu reakci. Ten na Dillona chvíli neurčitě kouká a až pak se začíná pohrdavě smát. "No to je fakt povedený. Ty že mě máš učit?"
Dillon bezradně zvedá ruce. "Hele, taky jsem z toho nebyl zrovna dvakrát na větvi, ale z nějakýho mně nejasnýho důvodu mi tě přiřadili, takže tě budu učit, ať se ti to líbí, nebo ne."
"Jestli očekáváš, že k tobě s radostí přistoupím a budu poslouchat tvoje chytrý řeči, tak to se šíleně pleteš."
Tak tohle se mi fakt přestává líbit. Oba si navzájem posílají naštvané pohledy a zvyšují hlasy. Přistupuju k nim a vkládám se do hovoru: "Kluci, možná by bylo rozumnější promluvit si o tom jindy."
Jeff si ale nedá říct a mluví dál k Dillonovi. "Není o čem mluvit, já se od tebe nic učit nebudu po tom, cos mi přebral Nicole."
"No to snad-."
"Jeffe," znovu mluvím já, "ale takhle to vůbec nebylo. Tak si to nevykládej."
Stáčí ke mně naštvaný pohled. "A jak si to mám vyložit? Tak, že jsi mě jen využila a nakonec usoudila, že pro tebe nejsem dost dobrej?"
"Ale já-." Teď přerušuje Dillon mě a stoupá si mezi mě a Jeffa. "Hele, takhle s ní nemluv jasný? Vůbec nevíš, jak to bylo." Zvedá ruku se zdvihnutým ukazováčkem, přičemž se dotýká Jeffovy hrudi. Jeff hned reaguje a strká do Dillona. "Nesahej na mě, kreténe!"
Znovu se snažím dostat mezi ně. "Dost, nechte toho." Zkouším Dillona odtáhnout od Jeffa pryč, ale on se jednoduše vytrhuje z mého sevření a jde svižně k Jeffovi. "Dillone, neblázni. Vykašli se na to!"
Nevnímá mě, chytá Jeffa za límec trika a bez námahy ho zvedá do výše. "Teď mě dobře poslouchej -."
Jeff si to ale nenechává líbit a než Dillon stačí něco říct, Jeff se všelijak snaží vymanit z jeho rukou. "Nech mě na pokoji, sakra."
Pořád se snažím tu nesmyslnou hádku zastavit dřív, než se poperou. "No tak, přestaňte. Dillone, pusť ho, prosím."
Jeff se od Dillona odtrhuje zrovna ve chvíli, kdy se z domu ozývá nějaký ženský hlas. "Co se tam děje? Jeffe?"
Přibíhá sem ten sluha, co nám otevřel a pozoruje situaci.
Zoufale těkám pohledem z Dillona na Jeffa. Ani jeden mi nevěnuje pozornost a navzájem se upalují pohledem. "Kluci…"
Dillon se najednou beze slova otáčí a odchází pryč. Já se za ním chvíli dívám a pak stáčím pohled k Jeffovi. Sleduje mě chladným, zraňujícím i lítostivým a smutným pohledem. Pak se jeho oči ode mě odvracejí a zavírají se za nimi dveře. Dlouhou chvíli se na ně ještě dívám, dokud neucítím Dillonovu dlaň pevně tisknoucí tu mou. "Nicole," říká tiše, "pojď."
Přikyvuju a nechávám se jím vést. Tohle rozhodně nedopadlo podle mých představ. Jeff mi nikdy neodpustí, zřejmě se ani nenechá přemluvit, aby ho Dillon mohl učit, a oba nás nenávidí.
Skvělé. Vážně skvělé!
 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 20. dubna 2015 v 16:12 | Reagovat

Skvělé. Vážně skvělé! :D Tohle byla dobrá kapitola a jsem zvědavá, jak se to s nimi ještě vyvrbí :D

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 20. dubna 2015 v 16:14 | Reagovat

Děkuji :D To buď, ještě se nám to před koncem pěkně rozjede! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama