51. Kapitola

18. dubna 2015 v 11:10 | Nancy |  Kapitoly
Tak pozor, další změna, tentokrát kapitola z pohledu Arkariana. Enjoy ;)

Arkarian


Přistáli jsme na rozlehlé, opuštěné planině pár kilometrů od hory Mount Everest. Stojím před letadlem a prohlížím si okolí. Matt postává vedle mě a už několik minut pomocí svého vnitřního zraku hledá přesné místo, kde se živel nachází. Není divu, že mu to trvá tak dlouho, Mount Everest je mohutná hora a my jsme neměli žádné přibližné místo ani představu o tom, kde by živel mohl být. Toto místo, na kterém stojíme, byl třetí pokus o přistání na správné straně hory. Matt hledal živel i v letadle a navigoval Travise na vhodné místo k přistání.
Otáčím se k letadlu a vcházím do něj. Kontroluji naše věci, jestli máme vše, co budeme potřebovat.
"Trvá mu to dlouho, co?" řekl Travis, který vyšel z kabiny pilota a se svým hrnkem s kávou ukázal k okýnku, za nímž jde vidět pevně soustředící se Matt. "Asi nebude snadný tu věcičku najít."
"To nebude," přitakávám. "Všechno kolem živlů je opatřeno silnými kouzly, s nimiž si dokáže poradit jen opravdu mocný člověk. Matt jím naštěstí je, kouzla ovládat umí, ale i přesto mu dělá problém živel nalézt."
"Hmm," zamručel v souhlas, a přitom se napil kávy. Spouští pohled z Matta a míří jím ke mně. "Máte všechno?"
"Zdá se, že ano," kývu hlavou a přejedu pohledem svůj a Mattův batoh.
Do letadla vchází Matt. "Našel jsem ho. Není to tak vysoko, jak jsem se původně domníval a naštěstí stojíme už na správné straně hory. Budeme se tam moct přenést křídly, tedy jen k přibližnému místu." Ze svého batohu vytahuje dalekohled a míří znovu ven. Následuji ho.
"Jen k přibližnému místu?" ptám se, když vyskakuju z letadla.
Matt kouká s dalekohledem k hoře. "Jo. Vidíš to?" Spojuje se se mnou pomocí myšlenek, a tak můžu vidět přesně to samé, co on v dalekohledu vidí. "Ten mlžný opar vlevo."
Hledám místo, co popisuje a hned jej vidím. "Ano?"
"Tak přesně tam je živel ukrytý. Budeme se muset přemístit někam stranou a dojít k němu po svých."
"A viděl jsi, co je v té mlze? Proniknul jsi skrz ni?"
Matt kroutí hlavou. "Ne, je to kouzlo a neviděl jsem tam nic. Jen jsem ten živel cítil."
"Dobře. Tak vyrazíme, ať se nezdržujeme."
Bereme si své batohy, pečlivě ještě zkoumáme cestu a přesné místo, kam se přemístíme. Travis nám ještě říká, že bude čekat tady, a kdyby se cokoliv dělo, nebo kdyby mohl nějak pomoct, máme se mu ozvat vysílačkou, kterou nám půjčil. Přeje nám hodně štěstí, loučí se s námi a my se přemisťujeme na domluvené místo.

Momentálně se ocitáme přibližně v dvou kilometrové výšce nad zemí. Prudce se ochladilo a změna tlaku jde také znát. Matt nás naštěstí opatřil menším štítem, který nás před náhlou změnou ve vzduchu ochránil před šokem. Jsme vybaveni teplým zimním oblečením, pevnými botami s hrubou a tvrdou podrážkou, rukavicemi, dobře padnoucí čepicí a velkými, tmavými brýlemi. Všechno nám obstaral Tribunál.
Skalní výběžek, na němž stojíme, vystupuje z hory na několik metrů a vede z něj užší cesta, která mírně stoupá k vrcholu hory. Měla by nás zavést k té mlze. Matt si kolem pasu váže a připíná lano a podává mi druhý konec s přezkou, abych se k němu mohl připojit. Kdyby náhodou jeden z nás sklouzl, jsme jištění. Opatrně se vydáváme po cestě k mlze.
Na tvář mi dopadají chladivé zmrzlé vločky. Postupem času jich je čím dál tím víc a se sílícím mrazivým větrem dopadají stále prudčeji. Přitahuji si šátek až k okrajům brýlí a kryji si tím i tváře.
Cesta před Mattem se na pár metrů krátce zužuje a nutí ho tisknout se ke stěně hory, která se v tomto místě tyčí takřka kolmo k výběžku. Matt se pomalu sune po malém výběžku a otáčí hlavu ke mně. "Je to do- ááá!" Z ničeho nic ztrácí rovnováhu a padá. Rychle hledá provaz na svém pasu, za který se zachytává a mě strhává dolů. Dopadám tvrdě na zadek a táhnu se po něm k díře. Provaz pevně chytám a snažím se patami zadrhnout o zem. Zastavuju se těsně před okrajem ještě široké cesty. Stačil by jen malý kousek a spadl bych za Mattem. "Matte? Jsi v pořádku?" volám na něj, aniž bych povolil jediný napnutý sval v těle.
"Jo," ozývá se zdola. Ve vzduchu se ještě odráží jeho hlas, když lano povoluje a Matt mi zezadu tiskne rameno. "Měl jsem pevnou oporu," usmál se a pomohl mi vstát. Znovu si kolem pasu váže lano, které zůstalo viset přes skalní výběžek.
Postupujeme opatrně dál a pomalu se blížíme k mlze. Matt jde jen asi tři nebo čtyři metry přede mnou a v mlze se mi začíná ztrácet. Řídím se už jen podle provazu, které s Mattem pro lepší orientaci držíme natažené. Několik dalších minut postupujeme zrakem neprostupnou mlhou dál, dokud mi Matt nedává myšlenkou vědět, že už došel do cíle. Mlha trochu řídne, tak můžu Matta zase vidět. Je ke mně otočený zády a se zakloněnou hlavou si něco prohlíží. Přicházím až k němu. Nemusím se ho ptát, co ho tak zaujalo, sám to vidím. "Co myslíš, že to je?" ptám se při pohledu na temný stín nad námi. Je poměrně velký, nepravidelný a vychází z hory, ale kvůli mlze nejde příliš rozpoznat přímé rysy předmětu.
"Nevím," zakroutil Matt hlavou, zvedl ruku a mávl s ní. Mlha v tu ránu ustupuje a odhaluje nám polovinu dračího těla. První pohled mě naprosto uchvátil. Čínský drak vypadá, že je vytesaný ze samotné hory. Jeho přesné detaily, jež jsou jistě vytvořené rukou velmi zručného, pečlivého a talentovaného umělce, se třpytí zlatavou barvou. Drak nám ze své otevřené tlamy odhaluje řadu špičatých zubů a své mohutné pařáty má pevně zaryté do hory, jako by se ze všech sil snažil dostat z kamene, ve kterém je ukrytý zbytek jeho těla.
"Zdá se, že ta hádanka toho draka myslela doslovně," podotknul Matt.
"To ano. Víme aspoň, že jsme na správném místě."
"To jsme, cítím ten živel."
"Ale jak se k němu dostat?"
Matt mlčky přichází ke stěně hory, sundává si rukavici a pokládá dlaň na kámen. Chvíli se soustředí, ale nic se neděje.
"Tak co?" přicházím k němu.
"Je tam," chvíli mlčí a přemýšlí nad správnými slovy, "zvláštní kouzlo, jakýsi kód. Ještě jsem se s ničím podobným nesetkal."
"A dokážeš ten kód vyluštit?"
"Snad ano," pokrčil rameny a znovu se začal soustředit. Zkusil několik variant a všechny zatím byly neplatné. Asi po osmém pokusu zmateně odstoupil od stěny a s mírně pozvednutými dlaněmi na ni kouká. "Proč se nic neděje?"
"Přišel jsi na to kouzlo?"
"Jo, ale nic-." Dřív, než stačí větu dopovědět, se před námi objevuje osoba zahalená v červeném plášti. Jak Matt tak já bezděčně uskakujeme krok dozadu a překvapeně hledíme na zahalenou tvář pod kapucí. "Kdo jste?" zeptal se Matt rychle.
Odpovědi se nám dostává v myšlenkách: To vůbec není podstatné. Důležitější je, kdo jste vy. To nebyla otázka, ale oznamovací věta, jako by ten člověk věděl, kdo jsme. Snažíte se nalézt živel vzduchu. Další věta bez náznaku tázání.
"Ano," odpovídám. "Vy ten živel chráníte?"
Kdo z vás mě přivolal? zeptal se, aniž by se obtěžoval s odpovědí.
"Přivolal?" ozval se Matt tázavě.
Někdo z vás dokázal zlomit kouzlo mého prapradědečka. To by nesvedl jen tak obyčejný Strážce nebo člen Řádu. Takže tento muž ví o obou organizacích. Nejspíš má dost mocných schopností, ostatně je přece nemožné, aby jakýkoliv člověk stál v několika kilometrové výšce, kde hustě sněží a teplota klesá hluboko pod bod mrazu jen v sametovém plášti. Také použil křídla, když se před námi zčistajasna objevil. Mám ale silné pochyby, že by patřil do kterékoliv ze zmíněných z organizací.
"To jsem byl já," řekl Matt a postoupil o krok dopředu.
V tom případě se klaním před tvou mocí, muž v plášti jemně roztahuje ruce a krátce se uklání. Přesvědčili jste mě, abych vás pustil dovnitř, ukázal dlaní k hoře. Ale prvně mi řekněte, co s živlem zamýšlíte?
Slovo si bere opět Matt: "Snažíme se zabránit tomu, aby se živly dostaly k moci Řádu. V jejich rukou by to znamenalo zkázu celému světu a my chceme moc živlů před nimi uchránit."
Chcete mi říct, že nezamýšlíte využít sílu živlů?
"Přesně tak," přikývl Matt.
Muž v plášti lehce pokynul hlavou, až se mu kapuce posunula víc dopředu. Beze slova - nebo spíše bez myšlenky - se otočil k hoře, ve které se objevuje vchod stejný, jako v mých sálech. Vstupuje dovnitř a myšlenkou nám kyne: Následujte mne.
Jdeme za ním, a jakmile vstupujeme do hory, vchod se za námi okamžitě zavírá a my se ocitáme v úplné tmě. Chvíli na to se ozývá lusknutí a louče v místnosti, ve které se nacházíme, okamžitě vzplávají. Ocitli jsme se v obrovském prostoru s nerovnými stěnami a s několika různými předměty od podivného nábytku přes krásně zdobené truhly až po volně ležící zlaté poháry, talíře, mince a podobně. Nebýt některého toho nábytku, vypadalo by to tu jako dračí doupě. V místnosti je i druhá polovina těla čínského draka. I zde je drak velmi pečlivě vypracovaný a krásně zdobený. Před námi, přímo veprostřed této jeskyně, stojí vysoká kamenná stolička, na níž je položená malá zdobená truhla. Její víko je otevřené a odhaluje nám tak zářivý šedivý osmihran - živel.
"Chci se zeptat," říká Matt, "otevřel byste průchod i členům Řádu?"
Pokud by mne dokázali přivolat tak ano. Mým úkolem není ochraňovat živel před zlem, ale předat ho mocnému člověku, který by byl hoden živel ovládat.
"I kdyby s ním chtěl páchat zlo?" ptám se.
Není má starost, co s živlem kdo spáchá. Když jsem se vás ptal, bylo to jen z čistého zájmu. Zaujalo mne, že nijak nechcete využít moc živlů. Takže už máte pátý živel?
Vyměňujeme si s Mattem nechápavé pohledy. "Máte na mysli předmět z křišťálu, který dokáže živly spojit nebo je zničit?" zeptal jsem se.
Tento živel není z křišťálu. Skládá se z průzračného tvrdého materiálu, který byste na této planetě nenašli. Může ho získat jen člověk, který jej chce nalézt, ale netouží po mocné síle, jež se v živlech ukrývá? Jako právě vy. Pokývnul hlavou a otevřenou dlaní na nás ukázal.
Matt ke mně na chvíli opět stáčí pohled, zjevně nad něčím přemýšlí. "A vy víte, kde je, nebo jak ho najít?"
Říká se, že už byl nalezen, dávno před tím, než se stvořilo dávné město Strážců.
"Myslíte Veridian?" přerušil ho Matt.
Ano, prý má toto město jistou spojitost s pátým živlem. Ten, kdo tento živel nalezl prý ani netušil, jakou moc ve svých rukou třímá a využil živel k jinému poslání. Od té doby se ale považuje za ztracený a ke mně se o něm už nikdy nedostaly žádné zprávy.
"Jak to vůbec všechno víte?" zeptal se Matt.
Naše rodina už po celé generace zná tajemství živlů, ukrývala je do různých koutů světa a bránila je do doby, dokud nepřijde jejich čas ukázat světu, pro co byly stvořeny. Ten čas právě nastává a s ním končí mé poslání. V brzké době by celý svět měl očekávat nemilá překvapení, jak bylo před lety předurčeno. Nyní se s vámi rozloučím. Mnoho štěstí jak na cestě zpátky, tak i v hledání živlů. Krátce pokynul hlavou a dřív, než ho Matt stačil zastavit slovem počkejte, které mu právě naléhavě vychází z úst, zmizel.
"To bylo docela zvláštní," řekl pak Matt.
"Co máš na mysli?"
"No ten chlápek, jak k nám mluvil jen s myšlenkami, jak byl oblečený a to co říkal…" Větu nechal nedokončenou a po krátkém, nepatrném zakroucení hlavou se otočil k hromadě zlata ležící pod drakem. "A tohle místo je taky zvláštní. Proč tu asi je to zlato?" Na chvíli ztichl a zamhouřil očima. "Je zabezpečené kouzlem. Kdyby ses některého kousku dotknul, popálilo by tě jako ohněm."
"A co živel? Je nějak zabezpečený?"
Matt se pohledem soustředí k otevřené truhle. "Ne, živel sám je taková past, když se ho může dotknout jen nesmrtelný. Truhlu bys ale mohl vzít i ty." Pomalu jde k truhle a s každým dalším krokem živel začíná zářit o něco víc. "Vezmem ho a vypadnem," řekl ještě a natáhl ruku k víku truhly.
Malinko ji přivřel, ale pak si to najednou rozmyslel a druhou rukou se pomalu přibližoval k osmihranu. Chová se nějak divně, nelíbí se mi to.
"Matte, co to děláš?"
Neposlouchá mě. Konečky prstů se jemně dotýká po zářícím skleněném povrchu a rozšířenýma očima na něj hledí. Je jako omámený. Vtom si to uvědomuju. Vzpomínám si, jak nám Matt četl o živlech: Ovládat magické síly živlů je hoden pouze člověk, jemuž je souzeno být nesmrtelným. Zrádná moc, která se v živlech skrývá, je však i pro něj nebezpečná, neboť může podlehnout touze, jež ho při doteku s živlem omámí, a sama ho ovládne
Pak také na událost v San Francisku, kdy Matt slaňoval pro živel vody, a jakmile ho držel v ruce, nebyl pak schopný se plně soustředit. Moc živlů ho láká i přes to, že je nechce nijak použít. "Matte," křičím, abych ho probral z těch mrákot. "Prober se! Nepodléhej té moci!"
Naštěstí ho můj křik vrátil zpátky ke všem smyslům. Škube sebou a ruku od živlu odtahuje. "Máš pravdu… promiň." Rychle truhlu zaklapává a bere ji do rukou. V té chvíli se s námi otřásá země a zvenku se ozývá hrozivý řev připomínající zuřivého, hladového lva, ale tak desetkrát většího. Vyděšeně a zmateně si s Mattem vyměňujeme pohledy. "Co se to děje?" vykřikuju.
Matt prvně vrtí hlavou, pak se s vytřeštěnýma očima podíval někam za mě a naléhavě zavolal: "Arkariane, pozor!"
Sotva se stačím otočit nebo jinak zareagovat a zasahuje mě něco velmi tvrdého přímo do břicha a hrudi a odhazuje mě to strašnou rychlostí několik metrů daleko. Bolestivě narážím na kamennou stěnu a padám k zemi, přičemž se hlavou krutě setkávám s podlahou. Chvíli vůbec nejsem schopný pohybu, na okamžik snad i ztrácím vědomí a bezvládně ležím. Jen s velkým úsilím při vědomí zůstávám.
Přibíhá ke mně Matt. "Arkariane! Arkariane, jsi v pořádku?"
Moc rád bych mu řekl, že ano, kdyby to byla pravda. Hluboce vydechuju, když konečně můžu popadnout dech. "Co to bylo?" ptám se a snažím se zvednout, ale mé končetiny vypověděly službu, nepříjemně mě brní a skoro je necítím.
Matt mi pomáhá vstát a podpírá mě. "D-drak," vykoktal.
Nemusím se nevěřícně zeptat 'cože', sám to vidím. Kamenný drak ožil. My vidíme jen zadní polovinu těla, která se zuřivě kroutí ze strany na stranu, jako by se drak snažil dostat ven, přesně jak vypadal, když byl ještě nehybný. Znovu slyšíme zuřivý řev, který jako prudké mrazení v zádech zahání bolest v mém těle a nahrazuje jej napětí. Stěna pod drakem začíná praskat.
"To nevypadá dobře," křikl Matt a něco zaklel, zatímco se snažil zandat truhlu do batohu. Zapnul zip, hodil batoh na záda a napjatě sleduje mrskajícího se draka a rozpadající se stěnu kolem něj. "Ta stěna spadne a on se dostane ven… Je vůbec živej?"
Na tohle mu těžko odpovím, ale vypadá to spíše na nějaké kouzlo.
Drak znovu řve, vší silou se vytahuje na svobodu a strhává stěnu dolů.
"Matte, musíme jít," tahám ho za rukáv a chystám se na přenos křídly k letadlu. Z nějakého důvodu se ale odtud nemůžu přemístit.
Ani Matt to nedokáže a zaraženě a zároveň trochu vystrašeně se mi dívá do očí. "Naše schopnosti tu nefungují," křičí přes hluk padajících kamenů. "Musíme ven." Rychle se rozbíhá k rozpadlé stěně a protahuje se škvírou skrz kameny ven, já ho následuji.
Drak vyletěl do vzduchu a svobodně se vlní ve větru. Prudce mění směr a řítí se střemhlav přímo k nám. Matt i já ustupujeme zpátky dozadu a narážíme na horské kameny. Drak chrčí a z otevřené tlamy mu vychází zvláštní bílé plameny mířící k nám. Matt zvedá ruce před sebe a tvoří kolem nás neviditelný štít, do kterého plameny narážejí a obalují ho, takže na okamžik nevidíme nic než studeně působící, bílý oheň.
"Měl bys toho draka zničit, Matte," otáčím se k němu. "Žije jen díky kouzlu, které bys měl zrušit, než se ten drak dostane někam do civilizace."
Matt souhlasně přikyvuje. Po chvilce soustředění náš štít začíná modře zářit a zvětšuje se.
"Matte? Arkariane! Slyšíte mě?" ozývá se Travisův hlas z vysílačky, kterou má Matt zandanou u pasu.
"Arkariane, vezmi to," řekl Matt.
Beru vysílačku do ruky a mačkám tlačítko pro přijímání hovorů. "Travisi? Co se děje?"
"Nevím, co tam nahoře vyvádíte, ale okamžitě vypadněte!"
"Jestli máš na mysli toho draka, tak toho se právě-."
"Ne, Arkariane!" přerušil mě naléhavě. "Řítí se na vás lavina! Lavina!" zopakoval křikem. "Rychle odtamtud zmizte. HNED!"
Znovu si s Mattem vyměňujeme pohledy. "Jak je ta lavina daleko, Travisi?" ptám se rychle do vysílačky, zatímco Matt posílá zářivou modrou stěnu přímo proti drakovi, kterým záře prostupuje a proměňuje ho v miliony sněhových vloček, které do nás hned narážejí. Musím se zakrýt. Otáčím se k hoře a krčím se do klubíčka. Travis mezitím ve vysílačce odpověděl, ale nerozuměl jsem mu. A řekl bych, že jeho odpověď už ani nepotřebuju, protože hora se nepatrně chvěje a ve vzduchu můžeme slyšet sílící hučení.
"Nejvyšší čas zmizet," řekl Matt a pohledem se přesvědčil, jestli jsem připravený se rychle přemístit. Přikyvuju a hromadím v sobě síly. Oba se objevujeme u letadla a před sebou vidíme Travise otočeného zády k nám. Volá naše jména do vysílačky a jeho hlas se jako ozvěna ozývá z druhé vysílačky v mé ruce. Zaregistroval ho a rychle se otočil k nám. "Díky bohu, já už myslel, že vás ta lavina smetla. Málem jsem…"
Nějak přestávám vnímat jeho slova. Padl ze mě stres a napětí, které mnou proudilo na hoře a momentálně nevnímám nic než vracející se silnou bolest skoro celého těla a nevolnost. Před očima se mi zatemňuje, mám pocit, že každou chvíli ztratím vědomí, brní mě konečky prstů a vysílačka z mé ruky padá na zem. Slyším Mattův i Travisův tlumený hlas jako by z dálky, ptají se, co se děje.
"Já nevím… nevím," ani svůj hlas nepoznávám. Na malou chvíli černo před očima ustupuje a vidím před sebou Mattův starostlivý obličej. Uvědomuju si, že už nestojím, ale ležím na mokré zemi.
"Arkariane," volá Matt, zdá se mi, že je strašně daleko, ale přitom ho vidím nad sebou. Co to říkal? Že krvácím? "Vydrž Arkariane! Vydrž!" Pomalu zavírám oči a stejným tempem otvírám. Je tu nějaký hluk. Matt je stále nade mnou, ale už nejsme venku, jsme v letadle. "Arkariane?" Z úst, na kterých cítím odpornou pachuť své krve, mi vychází mručení a chraplavý hlas. "Vydrž, Arkariane. Isabela… vyléčí. Budeš… Slyšíš?… Musíš… jen… ano?" Nedokážu se plně soustředit na jeho slova, většina z nich se mi ztrácí dřív, než ke mně stihnou dojít. Víčka se mi proti mé vůli zavírají a já opět nevnímám nic než černočernou tmu.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama