50. Kapitola

17. dubna 2015 v 11:08 | Nancy |  Kapitoly
Jak se pomalu blížíme ke konci, čím dál víc se těším na to, až sem přidám další kapitolu, a na vaše komentáře! :D ;)

Nicole


Přemýšlela jsem - o mně a Dillonovi - a jsem rozhodnutá mu o tom říct. O tom, že jsme spřízněné duše. Včera jsme spolu strávili skoro celé odpoledne a poznala jsem Dillona z jiné stránky. Byl tak… Byl prostě jiný, ale v dobrém slova smyslu. Ani nevím, jak bych to popsala. Více méně se choval pořád stejně, jen v něm bylo cosi jiného. O nic se nepokoušel, a i když jsme se dostali někdy na těsnou blízkost, jako když se mi zasekla berle a já málem spadla, pomohl mi, ale dlouhé pohledy nebo nějaké doteky vůbec nebyly. Držel se na uzdě, když to tak řeknu. Určitě nechtěl, abychom se zase pohádali nebo tak.
Celé to odpoledne jsme si povídali o všech možných kravinách, u kterých mi tekly slzy smíchem. Prostě jsme jen kecali a kecali a při té myšlence, že Dillon je má spřízněná duše, jsem ho poznávala, dá se říct, od začátku a já… já se asi zamilovala. Po včerejšku mám tak skvělou náladu, že mi jí těžko něco zkazí.
Dobelhávám se s jednou berlí ke schodům, sedám si na zábradlí a sjíždím po něm dolů. Celou dobu, už skoro od chvíle, co jsem vylezla z postele, si při tom hvízdám melodii písničky, kterou jsme včera s Dillonem poslouchali z rádia v samoobsluze a tak trochu ji pak zpívali, i když na nás lidi koukali dost divně. Jo, když si vzpomenu na to, jak Dillon s malou láhví vody zpívá jako do mikrofonu tuhle písničku a při tom se různě kroutí a tančí, tak se musím znovu rozesmát. Samozřejmě jsem pak následovala jeho příkladu, ovšem já tancovala na jedné noze.
"Ahoj, tati," zdravím tátu, když ho míjím.
"Dobré ráno. Co že jsi tak veselá?"
Dělám jednu otočku na zdravé noze o 360 stupňů, a jakmile se při ní setkávám s tátovou, mírně usměvavou tváří, krčím rameny a zvedám koutky úst ještě víc, než je mám. Za chvíli z toho asi chytnu křeče do tváří.
Vcházím do kuchyně, kde je zrovna Simon. Lije si horkou vodu do hrníčku s nasypaným kafem a trochou cukru. Pořád s hvízdáním se mu nakláním přes rameno a nasávám vůni kávy. "Hmm, zbyde voda i pro mě?"
Simon se ke mně se škádlivým úsměvem otáčí a ani se neobtěžuje s odpovědí. "Nějaká veselá. Nebo mám říct spíš zamilovaná?" On samozřejmě ví o tom, že jsem byla včera s Dillonem a je vám určitě jasné, jak si naše společné odpoledne vyložil - jako rande. Možná, že měl více méně pravdu, jenže před tím jsem to tak samozřejmě nebrala.
Na odpověď mu se smíchem dávám herdu do ramene. Skáču na linku a berli opírám vedle sebe.
Simon trochu vyvaluje oči a zprudka se nadechuje. "Takže jsi zabouchnutá! A nezapírej, to já na tobě poznám. Já to říkal celou dobu, že vy dva spolu něco budete mít."
"Nic spolu nemáme," nahodím a zastrkávám si vlasy za ucho.
"Ale chceš, aby se to změnilo."
Zase neodpovídám, sklápím zrak ke svým kolenům a přiblbě se uculuju.
Simon se uchechtl, sedá si vedle mě pobízivě do mě drká ramenem.
"Co je?"

Krčí rameny a culí se na mě. "To jsem nevěděl, že jsi na svalouše."
Začínám se smát. "Ty seš blbej."
"No co," pohodil ramenem a usrkl trochu kávy. "Ta jeho schopnost… hm, hodila by se."
"Stále platí, že si můžeme říct všechno?" stáčím k němu pohled.
"Jasně. Po tom, co jsi mi řekla, že spolu se svými kamarády zachraňujete svět, si myslím, že tajit mi už vážně nic nemusíš."
"To je fakt," směju se a zvedám ruku ke krku, kde obvykle visel stříbrný řetízek s přívěskem písmene N, ale uvědomuju si, že jsem ho včera ztratila. "Víš, já a Dillon jsme spřízněné duše."
"Spřízněné duše?" zopakoval s pozvednutým obočím. "To fakt existuje?"
"Jo," uchechtla jsem se, "taky jsem v to nějak předtím nevěřila. Ale spřízněné duše opravdu existují."
"A jak to víš? Myslím to, že jste spřízněné duše."
Vyprávím mu o tom, jak při jedné výpravě Dillon málem přišel o život, jak se jeho duše dostala do mezisvětí, odkud ho může zpátky přivolat pouze spřízněná duše, kterou jsem mu právě já. "Nebýt toho pouta, Dillon by nežil," dokončuju vyprávění a čekám na reakci.
"Páni." Vypadá překvapeně, užasle, ale i zastrašeně. Hned je mi taky jasné proč, když se zeptá: "To vážně až tak riskujete životy?"
Mizí mi úsměv z tváře. Neodpovídám.
"Tedy, bylo mi to jasné už od začátku, ale stejně jsem si to nijak neuvědomoval." Jeho tvář už začíná být taky tvrdší. "Řekni mi, kolikrát jsi ty málem přišla o život? Určitě hodně krát."
Zklamaně hledím Simonovi do očí. Beze slova skáču z linky a chystám se odejít, ale Simon mě rychle chytá za ruku. "Počkej, Nicole, promiň. Omlouvám se. Já jen," zhluboka nenadechuje a na krátkou chvíli zavírá oči. "Bojím se o tebe. Co když se ti něco stane? Co když půjdeš spát a už se neprobudíš? Nechci o tebe takhle přijít a tví rodiče obzvlášť ne, když už přišli o Alexe."
"Já vím. Ale pokud se mi v minulosti něco stane," pokulhávám k němu zpátky, "Dillon mě zachrání a přivede zpět, stejně jako já jeho." Snažím se ho uklidnit a přesvědčit povzbudivým úsměvem.
"A co přítomnost?"
Na půl vteřiny uhýbám očima pryč. "Neboj se o mě. Umím se prát líp, než kdokoliv jiný. Všechno bude dobré," znovu se usmívám a beru Simonovo dlaně do svých.
Simon se s hlubokým povzdechnutím vzdává. "Na tohle si asi nikdy nezvyknu. V tom mě musíš pochopit, Nicole."
"Já tě chápu."
Najednou se s úsměvem vrací ke starému tématu. "Je fakt super, že sis našla spřízněnou duši. Dillon mi přijde jako fajn kluk a hodíte se k sobě. Jste oba stejně tvrdohlaví," chechtá se.
Jsem ráda, že jsme se zase nepohádali, že se další bolestivou informaci snažil Simon překousnout. Krátce ho objímám, a přitom mi do očí padnou hodiny. "Zatraceně!" Rychle se od něj odtrhávám a odskakuju z kuchyně pryč. Na berli zapomínám. "Za chvíli mi jede autobus. Nestíhám… zase!" křičím ještě, aby Simon pochopil, proč jsem tak vystartovala. Doslova šplhám po schodech nahoru, skáču do pokoje, rychle balím věci do tašky a před zrcadlem se ještě upravuju. Taky si v rychlosti čistím zuby. Zvenku slyším troubení autobusu. Zase skáču ke schodům, sjíždím po zábradlí dolů, kde na mě čeká Simon, který v jedné ruce drží obě berle a v druhé sáček se svačinou. "Jé, ty jsi zlatej. Děkuju. Měj se, ahoj." Kulhám ze dveří k autobusu a hledám volné místo. Drží mi ho Neriah, sundává svůj batoh ze sedačky, abych si mohla sednout. Sedí jen pár sedaček od dveří, jenže ulička mezi sedačkami je celkem úzká na moje berle, takže mi chvíli trvá, než se k ní chytře dobelhám. Spokojeně usedám a začínáme s obvyklou debatou, Jak se máš?
Dneska v autobuse Dillona nevyhlížím, včera mi totiž řekl, že do školy půjde pěšky, a že se potkáme až ve škole. Máme společnou druhou hodinu. Neriah o včerejšku samozřejmě říkám a ani si pro sebe nenechávám i to, že se Dillonovi o nás dvou chystám říct.
Autobus zastavuje, a když se mi konečně podaří vystoupit, překvapuje mě Dillon u brány. "Ahoj, Nicole," zdraví s úsměvem.
"Ahoj, co ty tu?
"Čekám na tebe. Vím, domluvili jsme se trochu jinak, ale při mé smůle bych ho ztratil dřív, než bych tě uviděl."
"Cože?" Nechápu, co tím myslí.
Dillon místo odpovědi zvedá ruku do výše mých očí. Mezi prsty mu visí stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru N, který jsem včera ztratila.
Třeštím oči. "Tys ho našel? Kde a kdy?"
"Včera, když jsem šel domů. Válel se na chodníku."
"Děkuju moc. To, že jsem ho ztratila, mě mrzelo, je můj oblíbený." Natahuju k řetízku ruku, ale v půlce se zastavuju a stáčím pohled k Dillonovi. "Zapneš mi ho?" prosím ho s úsměvem.
Dillon šibalsky zvedá jeden koutek úst a obchází mě, aby mi řetízek mohl zapnout. Snažím se odrhnout si vlasy, ale Dillon to zvládá sám. Jemně mi je přendává na jednu stranu a při tom se prsty dotýká mého krku. Znovu má tak nepřirozeně ale příjemně jemnou kůži. Z toho doteku mi naskakuje husí kůže. Zapínání na řetízku je poměrně malé a Dillonovi nejspíš dělá trochu problém ho zapnout. Má hlavu blízko té mé a na svém odhaleném krku cítím závan jeho teplého dechu. Konečně se mu podařilo konce řetízku spojit dohromady. Stejně pomalu a jemně jako před tím mi vlasy vrací zpět a mě v tu chvíli přepadá pokušení pohlédnout mu do očí. Pomalu k němu otáčím hlavu a naše oči se setkávají. Neutíká mi, naopak svůj pohled pevně drží a lehce se usmívá. Můj tep i dech běží jak na běžícím pásu a není snad jediného tvora na světě, který by nevycítil, kolik feromonů ze mě srší.
Sakra, holka, ty ses do něj fakt zabouchla, proběhlo mi hlavou.
"Děkuju," promluvila jsem konečně.
"Za málo," odpověděl s úsměvem a přitom si neodpustil jedno svůdné mrknutí.
"Chtěla bych ti něco říct. Pojď za mnou." Odvádím ho někam stranou, kde moc lidí neprochází. "Hlavně se pak neptej, proč jsem ti to neřekla dřív."
"A co jsi mi neřekla dřív?"
Zhluboka se nadechuju. "Víš, tehdy, když jste šli zachránit Ethana s Rochelle se něco stalo. Ty si to moc dobře pamatuješ a myslím, že asi nerad na to vzpomínáš."
"Jo, prostoupil mnou nějakej hrdinskej pud, kterej mě přinutil zachránit Matta, a nechal jsem se propíchnout. Fakt nevím, co mě to popadlo," zavtipkoval.
Trochu se směju a pokračuju. "To je právě to."
"Co?" ptá se trochu nechápavě. "Že jsem málem umřel?"
"Ano, jenže tys opravdu… Tys opravdu zemřel. Na chvíli," umlkám, koušu se do rtu a pozoruju Dillonovu tvář, která teď vypadá dost zaskočeně. Po malé chvíli se mu ale na tváři objevuje lehký úsměv a mně je jasné, že mu to, co se mu snažím říct, nejspíš dochází. "Chceš mi říct-."
"Nicole!"
Prudce trhám hlavou za známým hlasem. Pár metrů od nás stojí Jeff a pohled na něj mě trochu vyvádí z míry. Na druhou stranu ale nemůžu uvěřit tomu, že ho vidím a Jeffova radostná tvář mi na obličeji kouzlí úsměv. "Jeffe."
Pomalým krokem se ke mně blíží a já mu jdu naproti. Hned jak se k sobě dostáváme, mě Jeff bere do náruče a pevně objímá. "Ani netušíš, jak jsem rád, že tě zase vidím."
Kdybych neměla berle, objala bych ho taky. "To já taky, ale," odtrhávám se od něj, "co tu děláš? Nemáš být v Athénách?" Pořádně si ho prohlížím. Nejsou vůbec žádné památky po nějakých monoklech, modřinách a škrábancích. V Athénách mu to museli nějak vyléčit.
"Už nemusím. Ten Tribunál prej všechno zařídil. Nevím přesně co, ale ve škole nijak nemusím vysvětlovat, kde jsem byl tak dlouho a tak. A taky mám něco jako ochranku, kdyby mě Ellathea chtěla znovu unést nebo rovnou… zabít. A taky," na malou chvíli umlká. "Taky mi vymazali vzpomínky. Nevím, jestli jsi slyšela, co se stalo."
Na tváři se mi objevuje lítostivý výraz a nepatrně přikyvuju. "Slyšela. A ani nevíš, jak moc je mi to líto. Já jsem-," teď se zadrhávám zase já a přemýšlím, co přesně jsem vlastně chtěla říct. Nakonec jen zavrtím hlavou, pokládám berle na zem a pevně ho objímám. Potřebovala jsem mu svou soustrast vyjádřit objetím. "Jen si to prosím nevyčítej. Nebyla to tvoje chyba."
"Já vím," pronesl tiše. "Nepamatuju si to. Nepamatuju si skoro nic z té doby, co mě tam drželi. Ale stejně… Je to bez ní těžký." Slyším, jak se mu lehce třese hlas.
Teprve až teď se od sebe pomalu odtahujeme a koukám do jeho zaslzených očí. "To ti věřím. A vím moc dobře, jak se cítíš."
Pokývne hlavou a pokouší se slzy zahnat. "Já vím, že jo."
Povzbudivě se na něj pousměju a pohladím ho rukou po paži: "Jsem moc ráda, že jsi zpátky, Jeffe."
Zvedá ke mně oči a taky pozvedne své koutky nahoru. "Snažil jsem se dodržet svůj slib."
Hned, co si uvědomím, jaký slib má na mysli, se zarazím a jako by mi někdo úsměv zmrazil a zakřičel mi do ucha, o čem jsme před chvilinkou mluvili s Dillonem. Krátce se otočím na místo, kde jsem ho nechala stát. Pořád tam je, kouká na nás a čeká. Jeff, Dillon. Jeff, Dillon. Jeff - kluk, který mě okouzlil svou osobností, laskavostí a svým dobrým srdcem. Denně jsem na něj myslela a dělala si o něj starosti po tom, co zmizel. Ale pak, pak přišel Dillon a převrátil mé city naruby. Zjistila jsem, že je má spřízněná duše, a že je to člověk, se kterým chci být do konce života. Ale jak to mám říct a vysvětlit Jeffovi? Nechci mu ublížit. Je to úžasný kluk, a kdybych Dillona nepotkala, dokázala bych si představit společný život s ním.
Jeff se trochu mračí. "Děje se něco, Nicole?"
"No, já-." Zvoní a všichni se hrnou do školy. My bychom měli jít taky. "Vlastně nic. Nic se neděje." Upravuju si batoh na zádech, zvedám ze země berle a pomalu se otáčím ke škole. "Půjdeme?" Jeff se připojuje hned vedle mě a Dillon jde kousek za námi.
"Co máš vůbec s nohou?" zeptal se Jeff.
"Tys neslyšel o té autobusové nehodě? Tehdy jak roztál sníh?"
"A jo vlastně. Slyšel. Jake byl v autobuse taky a ještě pořád leží v nemocnici."
"O tom jsem nevěděla. A je doufám v pořádku, nestalo se mu nic vážného?"
"Ne, za pár dní ho pustí. Už jsem s ním včera mluvil."
"Asi byl rád, že tě vidí živého a zdravého, co? Měl o tebe taky hrozný strach."
Přistupujeme ke škole. Jeff mi drží dveře, abych mohla dovnitř. "Pravda, že byl hodně překvapenej, to jo. Těžší bylo vysvětlovat mu, co se mnou bylo, pravdu jsem mu samozřejmě říct nemohl, ale to je na dlouhý vyprávění. Musím běžet. Zatím se měj, určitě se dneska ještě potkáme," pomalu couvá chodbou a krátce a s úsměvem mi mává. "Tak ahoj."
"Ahoj," úsměv mu opětuji, ale jakmile se otáčí ke mně zády, koutky úst mi zpátky klesají. Úplně na něm vidím, že je do mě stále zamilovaný a to mě hrozně trápí. Jak mu mám říct, že k němu už necítím tolik jako dřív? Řekla bych, že nějaký skrytý kousek mého já Jeffa stále miluje, jenže ta velká většina teď touží po Dillonovi a já nevím, jak to Jeffovi říct. Nechci mu ublížit, i když si uvědomuju, že tomu se asi nevyhnu.
Hodiny ubíhají strašně pomalu, o té druhé jsme s Dillonem ani neměli možnost si znovu promluvit. Rochelle mi příležitostně řekla, že dneska po škole je porada v Arkarianových sálech. Tam právě s Neriah mířím. Šlapeme do kopce a já nesu berle v ruce. Zkoušela jsem si na tu nohu šlápnout a vůbec mě to nebolí. Řekla bych, že se mi kotník zahojil. Už jsme skoro v polovině cesty, když vtom nás zastavuje Dillonův udýchaný hlas: "Nicole, počkej na mě."
Běží za námi a Neriah mi mezitím věnuje malý úsměv. "Půjdu napřed," říká a hned pokračuje v chůzi. Já se otáčím směrem k Dillonovi a čekám, až mě doběhne. Zastavuje se přede mnou a celý udýchaný se na chvíli prohne v pase a snaží se nabrat dech.
"Jak dlouho už za mnou běžíš, prosím tě?"
Narovnává se, krčí rameny, ale nijak jinak na mou otázku nereaguje. "Chci si s tebou promluvit. Myslím, že ráno jsme to jaksi nedokončili," konečně se volně, zhluboka nadechuje. "Řekni mi popravdě: Pořád Jeffa miluješ?"
Trochu mě jeho otázka zaskočila - no trochu víc. Krátce uhýbám pohledem a přemýšlím nad odpovědí. "No, já-."
K odpovědi mi moc prostoru ale nedává. "Protože jestli jo, počkám si."
Tohle bych potřebovala upřesnit. "Jak to myslíš?"
Dillon mi chvíli hledí do očí a znovu zvedá koutky úst do mírného úsměvu. "Zachránila jsi mě z mezisvětí, je to tak? Tos mi chtěla ráno říct."
Mírně přikyvuju a dál poslouchám.
Dillon pomalu zvedá ruku, pokládá ji na mou tvář a palcem ji jemně hladí. "Věděl jsem to. Já věděl, že ty jsi ta pravá," pronáší tichým hlasem. "Počkám si na tebe, Nicole. Chci, abys to věděla," na malou, nepatrnou chvíli utichá. Pak se z jeho něžných rtů linou dvě krásná, úderná slova, která rozbíhají mé srdce do zběsilých otáček: "Miluju tě," vydechl a usmál se ještě víc, "a budu tě milovat až do konce svého života. Proto říkám, že na tebe počkám, dokud si city mezi tebou a Jeffem nevyřešíš," dopověděl, přikročil blíž, políbil mě na čelo a s úsměvem se vydal k hoře. Nechal mě tu s pusou dokořán, s neskutečně rychle bušícím srdcem a s myšlenkami říkající: Jdi za ním, holka. Na nic nečekej a utíkej!
Stojím tu a sleduju Dillonova vzdalující se záda. Takhle mě tu nechat nemůže, rozhodně ne po tom, co mi řekl, miluju tě. Pouštím berle na zem a rozbíhám se. "Dillone!" Do vteřiny jsem u něj. Sotva se stačil otočit, skáču mu kolem krku a hledám jeho rty, které hned vroucně líbám. On mé polibky opětuje a spojuje nás dohromady v jedno tělo a jednu duši. Najednou vím, že je tohle správně. Najednou se cítím úplná, jako bych konečně našla svou důležitou část těla, která mi po celý život chyběla. Tohle je snad nejšťastnější okamžik v mém životě vůbec. Zatím.
Trvá to dlouho, snad věčnost, než se od sebe oddělíme. Stojíme v pevném objetí, takřka tělo na tělo, opření čelem o čelo a nosem o nos. Usmívám se. "To sis myslel, že řekneš 'miluju tě' a jen tak odejdeš?" odtahuju od něj hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Vážně to není sen? Ne, skutečně se to stalo. Dillon mi řekl, že mě miluje, já ho začal líbat a teď tu stojíme v pevném objetí.
Dillonovi se na tváři objevuje šibalský úsměv. "Vlastně jsem tak nějak doufal, že za mnou přiběhneš."
Se smíchem mu uštědřuju ránu do hrudi, pak ruku vracím zpátky na jeho záda a znovu se k němu tisknu. Zase mě líbá a hladí a tep mého srdce opět zrychluje. Celým mým tělem proudí příjemné teplo a spolu s ním i krásný pocit štěstí, radosti a lásky. Tenhle okamžik nemůže nic zkazit. Žádné zlo v tuto chvíli neexistuje, jsme jen my dva - já a Dillon - konečně to vím.
Uběhlo dalších několik nekonečných minut, než jsme se od sebe odtrhli. Navzájem si hledíme do očí. Po pár minutách Dillon promluvil: "Neměli bysme jít?"
"Měli," přitakávám, "kdo ví, jak dlouho už na nás čekají," směju se.
Dillon proplétá prsty mezi mými a pomalu se vydává k hoře.
"Počkej, berle." Táhnu ho zpátky, otáčím se… No a to bych nebyla já, aby se mi něco v takový okamžik nestalo. Nevšímám si prohlubně v zemi, na jejíž okraj šlapu nohou, o které jsem si myslela, že je už zdravá. Padám na zem a do kotníku mi vystřeluje bolest. "Au! Sakra!"
"Nicole, jsi v pořádku?" Dillon se nade mnou naklání a pomáhá mi vstát.
"Ale jo, jen jsem si zase udělala něco s kotníkem," vzdychám a schopností natahuju ruku pro berle. Že mě to nenapadlo před tím. Já husa! Na ty tři metry tu ruku bez problému natáhnu, mohla jsem se vyhnout tomu zranění. Nechám si to od Isabely pak vyléčit, jen co tam dorazíme.
"Počkej." Dillon mi sundává batoh ze zad a hází si ho přes rameno, bere mi berle z rukou, skládá je k sobě a podává mi je zpátky. S nechápavým výrazem sleduju, co dělá. Jednou rukou mě bere za pas, ohýbá se a druhou rukou zvedá mé nohy. V mžiku mě má v náruči a nese mě do kopce k hoře. Směju se a nechávám si to líbit. Za chvíli přicházíme k hoře, vstupujeme otvorem dovnitř, kde na nás čeká Dartemis. Když nás uviděl, zasmál se a odvedl nás k ostatním. Opravdu tu jsou všichni tedy kromě Matta a Arkariana, ti už odletěli do Číny. Tahle porada je svolaná Dartemisem. Dillon, se mnou v náručí, vchází dovnitř za ostatními. Všichni se zrovna něčemu smějí. Stáčí pohledy k nám a s úsměvem nás zdraví. Pohledy jsou delší, úsměvy vlídnější - jistě, nejspíš mají radost, když nás vidí spolu.
"Doufám, že nečekáte moc dlouho," ptám se, když mě Dillon pokládá na židli. "Měli jsme… É, menší vyřizování."
Ozývá se tlumený smích.
"Vůbec ne," ujišťuje mě Dartemis. "Můžeme tedy začít. Jelikož Matthew s Arkarianem už odletěli do Číny pro živel vzduchu, svolal jsem tuto poradu já. Nic vážného se neděje a Matthew s Arkarianem už o tom vědí, teď je čas informovat i vás. Možná dokonce tušíte, jakou novinku se vám chystám říct?"
Všichni kroutí hlavami nebo krčí rameny a Shaun se ptá: "O co jde?"
"Přibude k nám nový člen," pokračuje Dartemis, "a všichni ho znáte." Je mi přesně jasné, jaké jméno teď Dartemis vysloví, přesto mlčím a čekám. "Jmenuje se Jeff Thompson," dopověděl, "a potřebuje učitele."
Skoro automaticky, dá se říct, otáčím hlavu k Ethanovi, který se svou zasádrovanou rukou položenou na stole a se zvědavostí ve tváři k Dartemisovi vzhlíží. Všímám si teď i jeho nohy, která se gypsu také nevyhnula. Ještě že má křídla a mohl se sem přemístit, než se škrábat do kopce. Koukám na něj a čekám, až Dartemis vysloví jeho jméno, jenže z jeho úst vychází něco tak trochu méně očekávaného. "Dillone? Byl bys toho hoden?"
Chvíli stále koukám na Ethana, než mi dojde, že Dartemis jeho jméno nevyslovil. Trhám hlavou a zírám na Dillonovu překvapenou tvář. "Já?"
Dartemis přikyvuje.
"Proč já?"
"I ty, chlapče, jsi obdařen darem předávání vědomostí druhým, sám to jistě víš. A teď ti byl přidělen žák. Máš příležitost prokázat své znalosti a zdatnost a-."
"Ano, to jo," skočil mu do řeči, "jsem za to skutečně rád, že mi dáváte takovou šanci. Vždycky jsem toužil po vlastním žákovi, ale," na chvíli se zarazil, pohlédl mi do tváře, pak zase zpátky na Dartemise a pohrdavě se zasmál. "Když jste mi konečně přidělili žáka, padl na mě zrovna Jeff?"
"Nechápu, v čem vidíš takový problém?" zeptal se Dartemis se - řekla bych - šibalským úsměvem. Myslím, že moc dobře ví, v čem Dillon vidí háček, ale to je možná jeden z důvodů, proč byl Dillonovi přidělen právě Jeff. Mou myšlenku Dartemis zachytává a s úsměvem na mě mrkl. Tím mé domnění potvrdil. Chvíli na něj zírám, pak s povzdechem zvedám dlaň, která s plesknutím přistává na mém čele. Registruju Dillonův nechápavý výraz směřující ke mně. "No, problém je v tom," vrací pohled zpátky k Dartemisovi, "že mezi mnou a Jeffem nejspíš brzy vzniknou menší vyšponované vztahy z jistého důvodu." Znovu hodil okem ke mně zrovna ve chvíli, kdy svou ruku vracím zpátky ke kolenům.
"V tom případě ty spory mezi sebou můžete urovnat," navrhl Dartemis.
"Ale… To…" Dillon asi neví, co by na to měl říct. "To nebude asi tak lehký."
Dartemis se znovu pousmál. "Uvědom si, Dillone, že jsi byl povýšen na hodnost učitele. To chceš takovou příležitost zahodit jen kvůli sporům?" Řekla bych, že teď Dillona dostal. Zamyšleně uhýbá pohledem a drbe se na zátylku. "Jsem si jistý, že si poradíte, usmíříte se a později i spřátelíte."
"Doufám, pane," přikývl Dillon s vydechnutím. "Fajn, budu ho učit."
"Výborně." Dartemis se spokojeně usmívá a otáčí se k ostatním. "Máte někdo nějaké otázky nebo novinky?"
Ozývá se Rochelle: "Zařizuje se už další výprava?"
"Ano. Vypravíte se do Pompejí pár dní před jejich zánikem, kdy vybuchla sopka Vesuv a celé město i daleké okolí kolem zasypal žhavý popel a všechno pohřbil. V Pompejích byste měli najít klíč k živlu země dřív, než skončí pod několika metrovou vrstvou popele a sutin. Ale nebojte, nemělo by to být pro vás nijak nebezpečné, neboť jak jsem řekl, dostavíte se tam pár dní před výbuchem sopky. Víc informací a podrobností zatím nemám. Poví vám je Matthew, až se vrátí."
"A co Arkarian s Mattem? Víte o nich něco? Jsou už na místě a v pořádku?" zeptala se Isabela.
"Ano, asi před hodinou se se mnou Matthew spojil, že právě přistáli. Teď nejspíš živel stále hledají."
 


Komentáře

1 Briella Briella | 17. dubna 2015 v 15:18 | Reagovat

WOW, já jsem tak nadšená!.Nicole je super. A ta situace Jeff-Dillon, Dillon-Jeff. ? Z toho vůbec nemůžu :DDD

2 Lenka Lenka | 17. dubna 2015 v 16:40 | Reagovat

Taky si říkám, u tohohle dílu jsem se hodněě nasmála :D ale hlavně jsem zvědavá, jak to bude dál :)

3 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 17. dubna 2015 v 17:47 | Reagovat

:D :D :D To jsem moc ráda :D Já na vás obě hned myslela, když jsem sem kapitolu přidávala a věděla, že vám udělám radost :D

4 Adam Adam | 18. dubna 2015 v 14:05 | Reagovat

[3]: :D :D o všech možných kravinách :D učení asi bude zajímavé:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama