49. Kapitola

16. dubna 2015 v 9:05 | Nancy |  Kapitoly
Další a poslední kapitola z pohledu Isabely :)

Isabela


Zdá se mi sen. Je krátký, jasný a nádherný. Vidím Arkariana, mává na mě, na tváři mu hraje spokojený úsměv a volá moje jméno. Běžím k němu a skáču mu do náruče. Chvíli mě pevně drží ve vzduchu a točí se mnou, pak mě staví na nohy, hledí mi do tváře a vroucně líbá. "Miluji tě," zašeptal mi do ucha. Pohlédnu mu do obličeje a chystám se mu odpovědět, když vtom se mi fialové oči ztrácí a já si po chvíli uvědomuju, že ležím ve svém pokoji. Vnímám vůni svých čerstvě povlečených peřin, chladný vánek z polootevřeného okna a bohužel i tu krutou realitu. Zvlášť když se mi ještě před pár minutami zdál sen, ve kterém jsem vše viděla jasně a teď jsem vzhůru a nevidím nic. Tohle je zlý sen, přímo noční můra.
Nevím, kolik je hodin, a ani to nemůžu zjistit, i když mi hodiny leží přímo u hlavy. Pomalu natahuju ruku a narážím na stěnu, tak se otáčím, abych mohla vylézt z postele. Chvíli ale ještě sedím a zhluboka dýchám. Naslouchám. Jakýkoliv zvuk v domě by mi mohl poradit, kolik je asi hodin. Na chvíli mě napadá, že je asi ještě noc, když žádné hlasy neslyším, ale z Mattova pokoje se najednou ozývá Neriahžin tlumený smích. Častokrát Matta navštěvuje a někdy u něj i přespí. Teď se začíná smát i Matt. Odhaduju to tak na sedmou, osmou ráno. Mámu ani Jimmyho neslyším, takže ti buď ještě spí, nebo jsou dole. Je neděle, takže bych se nedivila, kdyby ještě spali. Neriah s Mattem nejspíš leží v posteli a povídají si. Nechci je rušit, tak si i hlídám myšlenky, protože kdyby je Matt uslyšel, šel by za mnou a ptal by se, jestli něco nepotřebuju. Nejspíš by se mi i snažil pomoct ze schodů a o takovou péči vážně nestojím. Jsem sice slepá, ale docela dobře už se orientuju. Pomalu vycházím z pokoje, rukou se dotýkám stěny a jdu ke schodišti. Hmatem nacházím zábradlí a opatrně našlapávám na první schod. Pak už dalších dvanáct schodů slézám normálním tempem.
Slyším dunivé kroky přicházející z obýváku. "Dobré ráno, sluníčko," je to Jimmy. "Vyspala ses dobře?" Je moc hodný, snaží se nedávat najevo nějakou lítost, komunikuje se mnou dál normálně, a když si myslí, že potřebuju pomoct, prvně se zeptá. Ne, jako třeba Matt nebo i máma, kteří mě hned obskakují.
"Jo, docela jo. Máma ještě spí?"
"Ne, už je vzhůru, ale ještě leží. Není jí moc dobře, asi bude marodit. Kdo by se divil, když nám ty teploty venku tančí nahoru a dolů, jak se jim zlíbí. Dneska snídani obstarávám já. Dáš si zatím čaj?" Jemně mi tlačí na záda a vede do kuchyně.
"Moc ráda, děkuju." Nahmatávám opěradlo židle a sedám si. Slyším, jak Jimmy cinká s hrníčky a dává vařit vodu na čaj.

"Jo, jinak nám včera večer volal doktor a už tě objednal na ty slepecké kurzy."
Na odpověď jen mručím.
Jimmy chápe a trochu mění téma. "Dneska s Arkarianem začínáte trénovat tvou schopnost?"
"Jo, po obědě mě tam Matt dovede."
"Dobře. Co k snídani? Dáš si míchaný vajíčka, tousty, obojí nebo nějakou jinou patlaninu, která by se mi povedla?"
Trochu se směju. "Tak třeba ty vajíčka, prosím."
"Hned to bude."
Slyším, jak voda v konvici začíná vařit, po chvíli se ozývá krátké cvaknutí a nalévání vody do hrníčku. Zvláštní, jak citlivě vnímám i zvuk sypání cukru do čaje a pokládání cukřenky do skříně. Jimmy otevřel jen levé dvířka u poslední skřínky, ty jako jediné vržou. Pak uslyším cinkavý zvuk, jak Jimmy míchá čaj a pokládá mi hrníček na stůl. Zaznamenala jsem, že mi ho položil k pravé ruce. Posouvám dlaň do strany a narážím na teplé sklo.
Tiše sedím a naslouchám všem zvukům, které jdou buď od Jimmyho rozpálené pánvičky, nebo i z venku. Mám často pocit, že můj sluch je zesílený, jako kdybych měla Carterovu schopnost, díky níž slyšel moje a Ethanovo šeptání z posledních lavic při hodinách dějepisu. Neříkám, že jí mám, jen mi to tak někdy připadá, jak vnímám všechno dění kolem hlavně sluchem.
Kuchyní se line vůně smažících se vajíček a mně z toho začíná kručet v břiše. Mám teď potřebu něco udělat a nesedět tady jako pecka. Zvedám se a jdu k lince, přibližně k místu, kde by měly být příbory. Trefila jsem se. Krátce se spokojeně pousměju a vysouvám první šuplík za doprovodu řinčení příborů. Hmatem hledám vidličku a chystám se jít zpátky si sednout. Ke všemu teď používám jen jeden příbor, protože s nožem a vidličkou mi to moc nešlo, tak si jednoduše pomáhám prstem, je to pro mě snadnější. Sedám si i s vidličkou zpátky na židli, vidličku pokládám na stůl a znovu hledám hrníček. Tentokrát se ale příliš netrefuju a nořím dva prsty do horkého čaje. Lekám se a trhnu rukou, bohužel tak že shazuju hrníček ze stolu. Hlukot tříštícího se skla mě rychle staví na nohy, jenže zase se mi nedaří, zadrhávám nohou o stůl a padám na zem přímo na střepy a vylitý čaj. Ruce automaticky dávám před sebe a při dopadu bezděčně krátce vykřikuju, protože střepy se mi prořezávají do rukou. Cítím několik řezných ran, ale nevím jak je to vážné.
"Isabelo," Jimmy ke mně přiskakuje, "jsi v pořádku?"
Sedám si a poraněné ruce dávám před sebe. "Já… nevím."
"Krvácíš. Rychle, zahoj si to." Jimmy mi pomáhá najít řezné rány, a tak můžu začít s léčbou. Musím ale rychle, za chvíli sem určitě přilítne Matt s mámou.
Zase můžu něco vidět. Před očima mi běhají obrazy, jak léčím své ruce. Řezné rány se zavírají, buňky se napravují a krev se vrací do žil, které se hned zacelují. Pak už zase nevidím nic.
Slyším dupot ze schodů. "Co se stalo? Co je?" to přilítla mamka do kuchyně. Za ní už běží i Matt, nejspíš i s Neriah, a taky se vyptává: "Isabelo, jsi v pořádku?"
"Nebojte se. Jen jsem upustila hrníček s čajem nic víc."
"A co ta krev všude?" mamka je celkem vyděšená. Nejspíš tu bude hodně krve.
"To já, zlato," odpovídá Jimmy. "Řízl jsem se o střep. Vidíš?"
"Co-?" chvíli nechápu, ale pak mi dochází, co Jimmy nejspíš udělal. Abychom mohli vysvětlit, proč je tu krev, když jsme oba v pořádku, řízl se, aby mohl předstírat, že je to jeho krev. Znovu se začínám cítit strašně, nemožně a neschopně. Skláním hlavu a přikládám si dlaň k čelu.
"Opravdu jsi v pořádku, Isabelo?" mamka mi zastrkuje pár pramenů vlasů za ucho. Než stihnu cokoliv říct, Matt si bere slovo: "Je v pořádku, mami, můžeš si klidně jít zpátky lehnout."
"Matt má pravdu, jsem v pořádku, vážně." Zvedám se na nohy a otáčím hlavu za máminým hlasem.
"Tak dobře. Jimmy, co tvá ruka? Pojď sem."
"Je to jen říznutí, ani to není tak hluboký."
Uvědomuju si, že pořád stojím ve střepech a jsem tu bosá. Matt mi čte myšlenky a pomáhá mi z té spouště ven.
Matte, dovedeš m k Arkarianovi už teď, prosím? ptám se ho v myšlenkách. Chtěla bych být teď s ním.
"Dobře," šeptá mi, "pojď. Dovedu tě do pokoje, jsi pořád v pyžamu."
Neriah mi pomohla s oblečením, jen mi vytáhla něco, v čem bych mohla jít ven - abych nevyšla třeba v jiném pyžamu - a taky mi pomohla najít hřeben, který se mi někam vytratil. Jimmy mě ještě přesvědčil, abych do sebe nasoukala pár soust jídla, tak jsem se mu aspoň omluvila za to, co kvůli mně udělal. Nemusel by to dělat, kdybych byla víc opatrná. Chtěla jsem mu to i vyléčit, ale to on rázně odmítnul, protože mamka přece o tom zranění ví, mohla by si toho pak všimnout, že Jimmyho zranění zmizelo. A to by bylo jen další zbytečné lhaní.
Teď už se s Mattem i Neriah dostáváme do Arkarianových podzemních sálů. Arkarian mě bere do náruče a hladí po vlasech.
"My tedy půjdeme," říká Matt. "Postarej se mi o ní dobře, Arkariane," zavtipkoval. Možná bych se i zasmála, kdyby mi nestékaly slzy z očí. O tom ale Matt určitě neví, jinak by se už neloučil. Jsme s Arkarianem sami.
Arkarian se malinko odtahuje a prstem zvedá mou hlavu, aby se mi mohl podívat do tváře. "Proč pláčeš?" Tichý, klidný, jako vždycky. Ze všeho nejvíc mě mrzí, že se mu nemůžu podívat do očí, jako v dnešním snu. Jemně mě hladí po tváři a trpělivě vyčkává odpověď. "Copak se děje?" Je mi jasné, že ví, co se děje, jen chce, abych se mu se vším svěřila a nedusila to v sobě.
"Jsem slepá, to se děje. Je to hrozné, Arkariane. Jsem úplně k ničemu. Víš, co se teď stalo doma?" Převypravuju mu ranní příhodu a on mě při tom stále hladí a utírá mi slzy. "Cítím se hrozně a jsem úplně neschopná. Když jsem doma, tak nemůžu vůbec nic udělat, všichni mě obskakují a víš, jak já tohle nesnáším. A víš, co je horší? Že jim nemůžu nic říct, protože se bez jejich pomoci neobejdu. Tušíš, jak je to ponižující? Nemůžu si nic přečíst, ani jedno slůvko, nemůžu se podívat, kolik je hodin. Žiju v domnění, že venku svítí slunce, a přitom je půlnoc. Nemůžu kreslit, psát, koukat na televizi nebo se kochat přírodou, dívat se na hvězdy nebo se jen podívat, jak vypadám a pohlédnout ti do očí," stále mi stékají slzy po tvářích. "Nemůžu dělat vůbec nic." Znovu se schovávám do Arkarianovy náruče, mluvit ale nepřestávám. "Pro mě je to prokletí být slepá. Stačil mi slabý paprsek světla na to, abych viděla jasně a teď ten paprsek ani nedokážu rozeznat. Chápeš, co ti chci říct, Arkariane?"
"Ovšem, že ano," pronesl tiše.
Malinkou chvíli jen tiše v pevném objetí stojíme. "Mám takový strach, Arkariane."
"Z čeho?"
"Že zapomenu."
"A na co?"
"Na to, jak vypadají barvy, květiny, tráva nebo skály. Bojím se, že zapomenu, jak na máminu, Mattovu tak tvojí tvář."
"Na to nikdy nezapomeneš, Isabelo. Všechno, co jsi viděla a vnímala každý den, si navždy uchováš v paměti. Věř mi."
"Věřím ti," hluboce vzdychám a nechávám z očí stéct poslední slzy.

"Na co myslíš?" zeptal se mě Arkarian. Ležíme spolu ve velké posteli v jedné z mnoha místností. Jsme ale tak blízko sebe, skoro tělo na tělo, že by nám stačila i dětská postel.
"Na nic," odpovídám stručně. Arkarian chtěl, abych se před výcvikem pořádně uvolnila, a tak jsme tady. Mám položenou hlavu na jeho hrudi a se zavřenýma očima poslouchám tlukot Arkarianova srdce. Po dlouhé době se konečně cítím zcela uvolněná.
"To je dobře. Potřebovala sis vyprázdnit hlavu od toho stálého stresu."
Zhluboka se nadechuju. "To jo." A následně vydechuju. Najednou mě napadá, že bych Arkarianovi měla říct o tom, co vidím při vidění vyvolané někým jiným. "Arkariane?"
"Ano?"
"Víš, když jsem viděla, jak Ellathea mučí Ethana s Rochelle a pak v nemocnici, když jsi mě budil, ještě před tím se mi před očima zjevili lidé. Několik tisíců lidí. Stáli přede mnou, koukali na mě a pak začali křičet. Slyšela jsem jejich křik v hlavě a byl vždycky tak hlasitý. Proto jsem tak křičela i já, nedalo se to vydržet. A ty jejich tváře mě tak děsí, viděla jsem v nich tolik bolesti. U všech. Muži, ženy i děti. Nevíš, co to může znamenat? Co můžou být zač?"
Arkarian chvíli mlčky přemýšlí. "Nevím jistě. Napadá mě, že by to mohly být ztracené duše. Ukaž mi, jak jsi je viděla."
V myšlenkách si představuju všechny pohledy upřené na mě a otevírám Arkarianovi myšlenky. Znovu je chvíli ticho.
"Nic nevidím, Isabelo. Opravdu máš mysl otevřenou?"
Nadzvedávám se a podpírám se o loket. "Ano. Posílám ti ty obrazy přímo do hlavy."
"Skutečně nic nevidím," opakuje Arkarian udiveně.
"Jak to? Vždyť se na své myšlenky plně soustředím." Řekla bych, že se divím víc než on.
"Možná bych ty tváře vidět neměl," napadá ho. Stručněji to fakt říct nemohl.
"Jak to myslíš?"
"Nejspíš je to souzeno jen tobě?"
"Ale proč bych zrovna já měla vidět ztracené duše?"
Arkarian znovu přemýšlí. "Jsi léčitelka a máš schopnost vidění. S touhle kombinací bys mohla léčit na dálku."
"To přeci můžu i bez schopnosti vidění," namítám.
"To ano, ale jen pokud znáš druh zranění a já mluvím o skutečně velké dálce." Zase mlčí. Nejspíš znovu přemýšlí.
"Já ale pořád netuším, co se mi tím snažíš říct."
"Že to nebudou ztracené duše, ale duše živých lidí, co právě trpí."
Teď mlčím já. Přemýšlím o tom, co právě teď řekl. "Duše lidí, co trpí?"
"Léčíš zranění a vidíš ledacos. Myslím si, že tváře, co vidíš, jsou lidé z různých koutů světa, kteří jsou zrovna nějak zranění, umírají, nebo jsou nemocní."
Už pomalu začínám chápat, co má na mysli. "Aha, proto tak křičí?"
"Myslím si, že ano."
Sedám si, nohy křížím před sebou a přemýšlím. "A ty myslíš, že je mám vyléčit?"
"Přesně tak."
"Jenže je tam tolik lidí. Nemůžu je vyléčit všechny. Ani mě nikdy nenapadlo, že tolik lidí na světě může tak trpět a najednou."
"Lathenie i Ellathea napáchaly po světě tolik škod a bolesti, že se ani není čemu divit."
Na tohle nemám žádnou odpověď ani námitky, jen souhlasně přikyvuju. "Pojďme to zkusit. Vyvolej mi vidění."
"Dobře." Arkarian si sedá naproti mně. Já zhluboka dýchám a připravuju se na nadcházející vlnu bolesti. Po chvíli se opět ocitám před těmi tvářemi zírající jen na mě. Zatím nekřičí, a tak se chystám jít k nim blíž. Sotva ale stačím udělat jeden krok a začínají křičet. Prudce se zastavuju a se zacpanýma ušima klesám k zemi. Mám pocit, že jekot v hlavě je intenzivnější než kdy dřív. Nevím, čím to je, snad jako by tu bylo dvakrát tolik lidí. Snažím se zakřičet, abych si ulevila od bolesti, ale nejde to. Zuby i rty mám pevně semknuté, že nejsem schopna je otevřít. Nedá se to vydržet. Nevím, jak jsem to dokázala, ale z úst se mi konečně dere ryk, který sotva poznávám. "Dost! Arkariane, dost!" křičím ze všech sil.
Křik polevuje a tváře se mi ztrácí. Z očí mi tečou slzy. Snažím se uklidnit, až pod Arkarianovým dotekem se mi to daří. Zvedám k němu oči, i když ho nevidím. "Já to asi nezvládnu, Arkariane. Nevím, jak jim mám pomoct, když mě k sobě nepustí."
"Však mi přijdeme na to, jak je vyléčit." Arkarian mě bere do náruče a utěšuje. Hned jsem klidnější.
"Šla jsem k nim, jenže oni mě tím křikem srazili k zemi. Vážně nevím, jak jim pomoct. A navíc, když budu někoho léčit, oni stále budou křičet a ten křik je vážně k nevydržení."
"Věřím, že existuje nějaký způsob, jak je utišit. Všechno má nějaký důvod a řešení. Jen musíme přijít na to správné. Neboj se, přijdeme na to." Sice zní docela přesvědčivě, jenže k tomu, abychom přišli na správné řešení, mi Arkarian musí vyvolávat víc vidění a já poznám, že to nerad dělá, když mi tím působí takovou bolest. Jediné, co ho přiměje v tom pokračovat, je to, že mi tím pomůže s ovládáním mé schopnosti. Pokud se ji naučím ovládat, nebudu příště trpět takovými bolestmi.
Zkusili jsme to ještě dvakrát, ale i po dalším neúspěšném pokusu jsme to radši vzdali. Zase ležíme vedle sebe. Já jsem se už konečně uklidnila. Netušila jsem, že to bude až tak náročné. Teď už se skutečně bojím, že tuhle proklatou schopnost nikdy nedokážu zvládnout.
"Pro dnešek bychom toho měli nechat," řekl Arkarian.
"Já nevím, Arkariane. Bojím se toho, ale pokud se neposunu aspoň o kousek dál," větu nedokončuju a jen hluboce vzdychám. "Chci to ještě zkusit."
"Isabelo, myslím, že to není dobrý nápad. Jsi už hodně vysílená a tuhle schopnost není dobré podceňovat."
"Já to zvládnu, věř mi."
Arkarian si povzdychl, nic ale neříká.
"Opravdu naposledy, slibuju. I když se neposunu dál, už po tobě dneska nebudu chtít, abys mi vyvolával vidění. Poslední pokus a necháme toho."
"No dobrá," nakonec souhlasí, a tak si zase sedám a zavírám oči. Po malé chvíli vidím už známý výjev. Zase několik tisíců tváří. Neváhám a hned se k nim rozbíhám. Po pár krocích mě ale opět srážejí k zemi svým křikem. Teď od nich jsem jen asi dva metry - první pokrok. Snažím se zvednout a nevnímat ten křik, ale zasahuje mě vlna bolesti, která míří přímo do hlavy.
"Nebojuj s bolestí," slyším Arkarianův hlas, "nech ji prostoupit svým tělem a ona zmizí."
Řídím se Arkarianovou radou a snažím se nebránit bolesti. Jako elektrický proud utíká od hlavy až do prstů k nohám a mizí - další pokrok. Křik ale nepřestává. Otevírám oči a zvedám hlavu k lidem. Přímo před nimi stojí malá holčička. Kouká na mě svýma pronikavýma modrýma očima i přes její blonďaté, dlouhé vlásky, které jí vlají přes obličej. V ruce drží plyšového medvídka a je oblečená v bílé noční košilce.
"Kdo jsi?" zeptala se a zvědavě naklonila hlavu.
"I-Isabela," vydala jsem ze sebe s námahou.
"Pomoz mi."
"Co? Jak?"
Její jemná, dětská tvář se mění v bolestný výraz, z očí jí tečou slzy a vzlyká. "Pomoz mi!"
Běhá mi mráz po zádech. Hlasy zase nabírají na síle. Znovu si zacpávám uši a pevně zavírám oči. "Ať přestanou křičet."
Z ničeho nic ty hlasy opravdu mizí a já překvapením zvedám hlavu. Oči všech přítomných teď nemíří ke mně. Věnují pozornost té holčičce, která pomalu ztrácí barvu. Ona jediná se dívá na mě. Už nepláče, z její tváře se nedá vyčíst takřka nic. Natahuje ke mně svou bledou ručku a volá mé jméno. Její hlas zní moc vzdáleně, i když stojí kousek přede mnou. Zvedám se na kolena a chci její ruku chytit, ale jakmile bych se měla bezbarvé kůže dotknout, dívka se rozplynula jako prach. Chvíli překvapeně koukám do prázdného místa a pak mi výjev mizí a já opět nic nevidím.
"Isabelo?" to je Arkarian. Ví, že se teď skutečně stalo něco jiného a chce ode mě slyšet vysvětlení.
"Ona," na chvíli umlkám, když mi dochází, co se asi stalo. "Ona umřela."
"Kdo?" Chytá mě za ruku a konejšivě hladí.
Vyprávím mu všechno, co jsem viděla. A přitom se mu znovu schovávám do náruče. "Nejsem si tím jistá, ale co když opravdu umřela? Mohla jsem jí zachránit."
"Hlavně si to nepokládej za vinu, Isabelo. Nevěděla jsi, co dělat. Bylo to tvoje první podařené spojení."
"Právě proto," skáču mu do řeči, "bych čekala, že konečně někomu pomůžu. Byla tak malá, víc jak sedm jí nebylo. Prosila o pomoc, ale nic jsem neudělala."
"Teď mě, Isabelo, dobře poslouchej," Arkarian mě chytá za ramena a odtahuje od těla. "Ať se stalo, co se stalo, s tím teď už nic nenaděláš. Musíš počítat i s tím, že se ti několikrát nepodaří někoho vyléčit. Je to kruté a smutné, ale je to tak. Tomu nikdy nezabráníš. V životě tě častokrát potká něco, co se ti, ač se budeš ze všech sil snažit, nepodaří. Vím, že to bolí, taky mě mrzí, co se stalo, ale nesmíš si to brát tolik k srdci, jinak tě to zničí. Rozumíš mi?" řekl a jemně mě hladí po tváři.
S lehkým úsměvem přikyvuju a nakláním se k němu, aby mě políbil. Po několika minutách strávených povídáním, zaklepal na dveře pokoje Matt. "Arkariane? Všechno už je zařízené. Poletíme tedy do Číny už zítra."
 


Komentáře

1 Briella Briella | 16. dubna 2015 v 14:26 | Reagovat

TÉDA.. ty teda dokážeš v člověku probudit emoce. Jak tam Is popisovala, jaké je to být slepá atd. tak jsem málem ronila slzy (to je pravda!, měla jsem na krajíčku). Sice jsem trošku zmatená z těch Isabeliných vidění o těch duší, ale určitě se později vše vyjasní.. :)

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 16. dubna 2015 v 14:40 | Reagovat

Jéé to jsem moc ráda :) Když jsem tohle psala, tak jsem si i sama vyzkoušela být slepá na jedno odpoledne. Přišla jsem ze školy, zavázala si oči a řekla si, že se zkusím s Isabelou vcítit, abych její pocity lépe popsala. Ale jakmile jsem si si ty oči zavázala, nevěděla jsem najednou, co dělat. Dostala jsem několik nápadů, ale vždycky mi hned došlo, že to dělat nemůžu, protože nevidím. Jako bylo to vážně dost zajímavý :D

3 Lenka Lenka | 16. dubna 2015 v 19:47 | Reagovat

Tak tyhle scény mám nejraději. Klidné a pohodové, ale v hloubi duše napínavé. :D Moc pěkný, toto bylo opravdu moc pěkný. :)

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 16. dubna 2015 v 19:50 | Reagovat

To mě moc těší :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama