48. Kapitola

15. dubna 2015 v 9:14 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Isabela oslepla. Vážně oslepla. Ta, která viděla jasně jen při svitu svíčky, teď neuvidí ani na krok! Ten život je tak nespravedlivý. Zrovna Isabela si to rozhodně nezasloužila. Prostě tomu pořád nemůžu uvěřit. Je mi jí moc líto. Matt mi říkal, že podle doktora na devadesát procent už slepá zůstane. Dokáže rozeznat jen světlo a člověka nebo strom nebo jinou velkou věc, když před ní stojí. Na druhou stranu je aspoň dobře, že Isabela už není v kómatu. Pustili ji domů stejně jako mě. Lékaři usoudili, že jsem už úplně v pořádku, i když teoreticky bych podle nich měla stále ležet pod jejich dohledem. Stejně jako Rochelle, která v nemocnici stále je. Dillon tam pár dní ještě také pobude a Ethana prý pustí zítra. Ten to má těžké v tom, že má zlomenou pravou ruku a levou nohu, nemůže tím pádem používat berle. Doma se moc hýbat asi nebude, i když jak znám Ethana, ten to nevydrží a bude nejspíš skákat po pravačce a všemožně udržovat rovnováhu.
Já na rozdíl od něj berle mám. Měla jsem zlomený kotník, který se mi také záhadně napravil dřív, než by lékaři předpokládali. To díky mé schopnosti. Není ale ještě zcela vyléčený a mám ho obvázaný pružným obvazem. Nemám na něj šlapat.
Táta mi pomáhá ven z auta a podává mi berle. Od doby, co sníh roztál, už žádný nenapadl, zbyla po něm jen velká záplava. Voda už ale také zmizela. Stekla buď do řek a rybníků, anebo se vsákla do půdy, která za těch pár dní roztála. Náš dům naštěstí voda nijak nepoškodila, stojí na kopci, takže voda stekla po ulici do města.
Táta mi otevírá vchodové dveře do domu a já vcházím dovnitř. Vítá mě prvně Simon, který mě s veselým úsměvem a pozdravem objímá a trochu se mnou pohupuje ze strany na stranu, jako bychom se neviděli několik let. "Tak co, jak se cítíš?"
"Skvěle. Konečně jsem doma, ty jídla v nemocnici byly příšerný," směju se a přesouvám pohled k přicházející mamce. Pevně mě objímá a hladí po zádech. Snaží se přede mnou skrýt tvář, ale ten lesk v očích mi nemohl uniknout.
"Vítej zpátky, zlato," pronesla a dala mi pusu na tvář. Nepřestává se mnou mluvit, ale otáčí se ke mně zády. "Nemáš hlad? Před chvílí jsem dovařila tvé oblíbené jídlo," jde pomalu do kuchyně a přitom párkrát popotáhla. Je jasné, že zrovna plakala a ne málo. "A taky peču něco sladkého." Snaží se, aby to vyznělo vesele.
"Děkuju, mami. Dám si později."
Krátce ke mně stáčí pohled a usměje se. Pak rychle odchází do kuchyně a zavírá za sebou dveře.
"Co se děje?" otáčím se k tátovi, který stále kouká na dveře kuchyně. Pak sklání hlavu k zemi a stáčí pohled ke mně. "Dneska je 13. února." To je vše. Nic víc neřekl a já malou chvíli nechápu, co tím myslí. Pak mi ale mozek začíná pracovat a já si vzpomínám. Dnes by měl Alex čtrnácté narozeniny. Tak proto mámu znova přemáhá takový pláč. Nedivím se jí, i mně po tom zjištění je trochu smutno.

Koukám znovu na tátu, abych zjistila, jak je na tom on. I přes jeho velké úsilí neplakat přede mnou, se mu derou slzy do očí. "Promiň, Nicole, já, já-." Sklání hlavu a dlaní si schovává oči. Konejšivě ho hladím po zádech. Po malé chvíli se z ničeho nic svižným krokem odebírá po schodech nahoru.
Já jen zaraženě stojím a střídavě si přeměřuju dveře kuchyně a schody. Dveře, schody.
Ani si nevšímám Simona, který stojí pár kroků ode mě. Co mám teď dělat? Tuhle dusnou atmosféru už snášet nechci! Už mě to nebaví. Mám sto chutí pořádně si zařvat. Jenom zlostně křičet, aby mě rodiče uslyšeli.
Nakonec tomu pokušení odolávám, obracím se ke dveřím a vycházím ven.
"Počkej! Nicole, počkej," volá na mě Simon, ale já se nezastavuju. Simon mě jednoduše dobíhá, stoupá si přede mě a chytá mě za ramena. "Čekej přece. Kam to jdeš?"
"Já nevím, Simone. Jdu někam daleko od domu, kde můžu v klidu dýchat."
Simon jen semknul rty a spustil jednu ruku z mého ramene.
"Já se tam akorát dusím. Dneska obzvlášť," na chvíli umlkám a přenáším váhu na berle, protože mě začala bolet noha, na které jsem stála. "Jen se půjdu někam projít a pak se vrátím domů, slibuju. Jenom bych chtěla být sama."
Simonovi se zrovna nechce mě opouštět, ale s povzdychem mi uvolňuje cestu. "Brzy budu doma," řekla jsem ještě a odešla. Vůbec nevnímám cestu, nevím, kam jdu, prostě daleko od domu. Kdybych mohla běžet, utíkala bych.
Nevím, kolik minut nebo snad hodin uteklo, když se zastavuju. Chvíli přemýšlím, kde to vlastně jsem a pak se dávám znovu do nemotorné chůze. Teď jdu ale za určitým cílem a asi po dvaceti minutách konečně dorážím na místní hřbitov. Čtvrtá řada od konce, sedmý náhrobek - Alexův náhrobek.
Pár dlouhých minut tiše stojím a několikrát dokola čtu vytesaná, zlatě obtáhnutá slova: Alex Philips; Narozen: 13. února 1996; Úmrtí: 18. prosince 2010; Nikdy nevíš, co tě dnes potká, proto žij každý svůj den, jako by byl tvůj poslední.
Motto, které měl Alex ze všeho nejraději. Častokrát ho říkal a řídil se jím. Chtěla jsem, aby ho na náhrobku měl. Bylo to moje přání. Zrovna on, který zemřel tak mladý, žil tímto mottem. Snad jako by věděl, že umře tak brzy.
Chvíli bezmyšlenkovitě stojím a mám pocit, že se zastavil čas. Jedna slza, stékající po mé tváři ten pocit zahání. Pak druhá slza a další a další. Pak náhle padám na kolena, berle padají na stranu a já nevnímám bolest, která mě zasáhla do poraněného kotníku. Cítím jen bolest uvnitř sebe. Začínám brečet. Moje vzlyky se rozléhají snad po celém hřbitově. Bezvládně si lehám na bok do nažloutlé až rezavé mokré trávy a stále pláču.
Chci, aby to nekonečné trápení už skončilo. Bojím se, že na to nemám dost sil, že to nezvládnu. Jsem zoufalá. Ležím na Alexově hrobu, prsty se zarývám do hlíny a nepřestávám plakat.
Pak nastává klid a kromě šumění větru není nic slyšet. Už nevzlykám, jen se mi na zem přes nos kutálí několik slz.
"Nicole." Tiše vyslovené moje jméno zastavuje i mé slzy. Poznala jsem Mattův soucitný hlas.
Zvedám hlavu a očisťuju si tvář od bláta. "Matte, co tu-."
"Na tom nesejde. Co se stalo, Nicole? Proč tak pláčeš?" Sedá si naproti mně do dřepu. V očích má ten svůj starostlivý výraz.
"Já," přenáším se na kolena a sedám si na paty. "Alex by měl dnes narozeniny. Rodiče… to špatně nesou. Oba jsou skoro na dně, každý v jiný místnosti, jako by se neznali. Já jsem si myslela, že už jsem se s Alexovou smrtí smířila, že už to všechno zvládnu, a že - že budu žít naplno, jenže," do očí se mi znovu hrnou slzy, "jsem se zmýlila. Nikdy se s tím nevyrovnám. Nikdy," schovávám si obličej do dlaní. "Nikdy to trápení neskončí." Matt si mě konejšivě bere do náruče, já si pokládám hlavu na jeho rameno. "Tak moc mi chybí, Matte."
"Já vím, ale, Nicole, to bude dobré, věř mi. Všechno se spraví. Možná ne hned, ale časem se to napraví."
"A jak to můžeš vědět?" odtahuju se od něj.
"Protože ty jediná víš, že Alex se má dobře, že jeho smrt nebyla zbytečná, protože s sebou nesla důležité poslání, které se týkalo i tebe. Víš, že Alex tě nikdy neopustí. Neseš si ho s sebou v srdci a vzpomínky na něj ti už navždycky zůstanou." S pevným a zároveň soucitným výrazem v očích se mi dívá do tváře a jemně mě hladí po ramenech. "Musíš být silná, Nicole, už kvůli tvým rodičům. Musíš jim pomoct a dát jim najevo, že ty tu pro ně vždycky budeš, a že život jde dál. Rozumíš mi?" Jedním prstem podpírá mou bradu, abych se mu stále dívala do očí.
S lehkým úsměvem, i když stále se slzami v očích, přikyvuji.
Matt pokračuje: "Jsi Strážkyně času, jsi naše bojovnice. Proto máš tak silné schopnosti, které ti členové Tribunálu předali. Doplňují se navzájem a ty se pomalu stáváš mistryní v boji," říká s lehkým úsměvem. "A nezapomeň, že jsi obdařena i odvahou, vírou v sebe sama a schopností snášet bolest fyzickou i psychickou. Využij toho, chop se těch možností a bojuj s námi. Bojuj za Alexe. My tě potřebujeme, tak se nenech oslabit takovou ztrátou, i když je velmi bolestivá."
Úžasem a dojetím vydechnu a hned na to Matta objímám. "Děkuju ti, Matte. Jsi ten nejlepší kamarád, jakého si můžu přát."
Určitě ho překvapilo, že jsem mu právě řekla, že je nejlepší kamarád. Já to tak cítím, myslím to upřímně. Cítím k Mattovi silné pouto. Sblížili jsme se samozřejmě při našich výcvicích. Několikrát jsme při nich zažili takové výbuchy smíchu, že jsme se pár minut nemohli soustředit na trénink. Povídali jsme si, svěřovali se a vyslýchali jsme se navzájem. Mnohokrát mi pomohl s problémy, ať šlo nebo nešlo o Alexe. Radil mi a častokrát mě držel nad vodou, když jsem se svým zármutkem klesala ke dnu. Přesně, jako právě v tuto chvíli.
Je možné, že mi četl myšlenky, ani nevím, jestli jsem si je hlídala. Pevně mě svírá v pažích. Po pár sekundách se od něj odtahuju. "A jak jsi vůbec věděl, že jsem tady?"
"Potřeboval jsem s tebou mluvit," zvedá se a pomáhá mi na nohy, "tak jsem tě hledal doma, ale Simon mi řekl, že jsi někam odešla. Řekl jsem si, že se stavím později a chtěl jsem jít zpátky domů, ale pak jsem ucítil, že trpíš, tak tu stojím."
"Aha. A o čem jsi se mnou chtěl mluvit?"
"Otevřeli jsme s Arkarianem truhlu, abychom zjistili, kde je živel vzduchu. Tentokrát tam nebyl hlavolam, ale jakási hádanka, šifra. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli se odpoledne kolem čtvrté zúčastníš schůzky. Není to důležitý, ale čím víc hlav nad tím popřemýšlí, tím líp."
Přikyvuji: "Jo, určitě se stavím, pomůžu vám."
Matt se jen usmívá. "Skvěle. Chceš doprovodit domů?"
"To bys byl hodnej. Díky."
Cestou zpátky jsme si celou dobu povídali. Před mým domem jsme se domluvili, že se Matt pro mě staví o něco dřív, když mám teď složitější chůzi. Doma jsem konečně uvolnila atmosféru. Byla jsem prostě veselá a pak jsem ve vhodnou příležitost předala část své energie mámě i tátovi. Simon se mnou po dlouhé době dal řeč a došlo i na smích.
Konečně!
Teď se s Mattem dostáváme do Arkarianových sálů, kde nás Arkarian vítá. Sedí tu jenom Jimmy, který mi vysouvá židli, abych se mohla posadit. Na stole před ním leží otevřená truhla a dva papíry.
"Ahoj, Nicole." Až teď si všímám, že je tu i Isabela. Byla v koutě místnosti, i když nevím, co tam dělala. Pomalu s mírně nataženýma rukama před sebou se šourá ke stolu.
"Ahoj, Isabelo." Snažím se, aby to nevyznělo nějak lítostivě. Vím, že Isabela o žádnou lítost nestojí. Mám sice sto chutí se k ní rozběhnout, obejmout ji a dovést ji ke stolu, ale poslala by mě rozčileně zpátky. Nahmatává židli a sedá si na ní.
"Co to máš, Jimmy?" otáčím se k němu, abych teď nemusela myslet na Isabelu.
Jimmy mi ukazuje papír, kde je úhledným písmem napsáno několik slov. "Je to šifra. Už jsem přišel na to, jak jí rozluštit, tak luštím a vzniká mi z toho jakási báseň," Jimmy něco zapisuje na druhý papír. "Zbývá mi asi už jeden poslední verš."
Do pracovny přichází někdo další. Otáčím se a vidím Neriah. S úsměvem mě zdraví a objímá a zaujímá vedle mě volnou židli.
"Shaun dnes nemůže přijít," oznamuje nám Arkarian, "takže už jsme všichni." Sedá si vedle Isabely a chytá ji kolem ramen.
"Tak co tam máš, Jimmy?" ptá se Neriah.
Jimmy ještě dopisuje pár slov: "…život bě-ží. Tak! Mám to. Rozšifroval jsem tyhle slova," ukazuje propiskou na první papír, který je celý popsaný, "a vznikla mi z toho báseň. Přečtu vám ji," odkašlává si a čte: "To, co právě snažíš se najít, země draka ukrývá. Tam své doupě ve výšinách tají, kde svět jej zrakem nevnímá. Tvář nebes zlaté vejce ve svém těle střeží, nalézt jej může jen ten, komu nekonečný život běží."
Malou chvíli je ticho.
"To je všechno?" divím se. "Čekala jsem trochu rozsáhlejší dílo, když vidím ten popsaný papír."
"Čím míň slov máme k dispozici," podotýká Arkarian, "tím hůř dosáhneme cíle. Další verše by nám byly spíš jen větší nápovědou. Dotyčný, který vymyslel všechny tyhle hlavolamy, se postaral, aby bylo takřka nemožné živly najít." Natahuje se pro papír s šiframi a pečlivě si ho prohlíží. Nepozoruje však šifry, zajímá ho jen ten papír. "Zajímalo by mě, kdo to má na svědomí. Tenhle papír rozhodně nepochází z tak daleké doby, je to obyčejný papír, žádný pergamen. Ta rubikova kostka taky byla z nedávné doby."
"Ano," přitakává Matt. "Musel to být někdo z nedávné minulosti, co tyhle truhly," pokyvuje hlavou na otevřenou truhlu na stole, "schoval v tak dávných dějinách. Musel to být nějaký kouzelník. Všechno kolem živlů je opatřeno tolika kouzly."
Nastává další ticho, které po chvíli přerušuje Arkarian. "Tak se pokusíme vyluštit tu hádanku."
Jimmy nám báseň znovu čte: "To, co právě snažíš se najít, země draka ukrývá."
"Je jasné," říká Matt, "že chceme najít živel vzduchu. A ten by se měl nacházet v zemi draka, což bude?"
"Čína?" krčím rameny.
"Pravděpodobně ano, možná," přitakává Matt. "Ale mohl by to být třeba i - jak se jmenuje ten stát? No prostě má na vlajce draka."
"Takže tu máme dvě možnosti. Co tu máme dál?" Jimmy sklápí zrak k papíru a čte dál: "Tam své doupě ve výšinách tají, kde svět jej zrakem nevnímá."
Ticho. Všichni přemýšlejí, co to může znamenat.
"Tam své doupě ve výšinách tají," přeříkává si Arkarian. Dřív, než stačí pokračovat, promluví Isabela: "Ve výšinách - tím se nejspíš myslí v horách." V očích má nepřítomný výraz a hlavu mírně stočenou k Arkarianovi, jde na ní poznat, že přemýšlí. "A kde svět… Jak to bylo, Jimmy?" teď otáčí hlavu přibližně na Jimmyho, ale oči směřují ke mně. Je mi jasné, že si myslí, že kouká na Jimmyho. Orientuje se jen podle zvuku.
"Kde svět jej zrakem nevnímá," odpovídá Jimmy.
"Kde svět jej zrakem nevnímá," zopakovala. "Asi to doupě nebude vidět nebo tak."
"Tvář nebes zlaté vejce ve svém těle střeží."
Opět nastává ticho, tak se slova ujímám já: "Tvář nebes? Co to může být?"
"To nevím," vrtí Jimmy hlavou. "Ale řekl bych, že je jisté, že tím zlatým vejcem se myslí živel, protože v posledním verši se píše: Nalézt jej může jen ten, komu nekonečný život běží. Tedy nesmrtelný."
"Jo," souhlasí Matt. "Ale co je ta tvář nebes?" teď se mračí a přesouvá dolní čelist ze strany na stranu. "Tvář nebes. Tvář nebes."
Teď se ozývá Neriah: "Já si nejsem jistá, ale myslím, že Mount Everest v jednom jazyce znamená tvář nebes. Ale vážně to nevím, jen se domnívám."
"V tom případě by ta země draka mohla být Čína," promluvila znovu Isabela. "Mount Everest leží přece na území Číny a Nepálu. Nebo… nebo se pletu?"
"Ne, nepleteš. Říkáš to správně," ujišťuje jí Arkarian. "Ale pro jistotu si to prověříme, jestli jde opravdu o Mount Everest."
"Nejspíš o něj vážně půjde, pasovalo by to i s tím: Ve výšinách své doupě tají. Nebo tak nějak to bylo," nahodím. "Šlo by tedy o hory, jak Isabela říkala. O Himaláje."
Všichni souhlasně přikyvují.
"Skvěle," Matt se tváří spokojeně. "Já si to tedy ověřím a dám vědět Travisovi, aby se připravil na další výlet. Arkariane, poletíme teda znovu my dva," Arkarian přikyvuje. "A vám děkuju, že jste pomohli."
Všichni se postupně zvedáme. Jimmy mi zase ochotně pomáhá a podává mi berle. Ne že bych to nezvládla sama, ale nevadí mi to. Proč by mi vlastně měla vadit pomoc od gentlemana.
Najednou se ozývá rána padající židle a dunivý dopad Isabelina těla na zem. Arkarian k ní hned přiskakuje a pomáhá jí vstát.
"Jsem v pořádku," řekla Isabela ostře. Jakmile se postavila na nohy, s provinilým výrazem hledá Arkarianovu ruku. "Promiň, Arkariane. Nechtěla jsem-."
"To nic," bere ji do náruče a hladí po vlasech. "Je to pro tebe těžké. Možná bychom mohli začít s tvým výcvikem."
"S výcvikem?" ptám se.
Odpovídá mi Matt: "Chceme procvičit Isabelinu schopnost vidění. Pomocí ní se můžeme s Isabelou spojit v myšlenkách - o tom už jsem ti říkal. Chceme, aby se jí Isabela naučila ovládat, pak třeba nebude mít takové bolesti, když bude mít vidění."
"Aha," kývu hlavou na znamení, že rozumím a chvíli si Isabelu, schovanou v Arkarianově náručí, prohlížím.
 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 15. dubna 2015 v 16:26 | Reagovat

Ach jo, taky Is moc lituji. Doufám, že výprava bude dobrodružná a napínavá :D :D

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 15. dubna 2015 v 16:51 | Reagovat

No samozřejmě, jak jinak :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama