47. Kapitola

14. dubna 2015 v 7:22 | Nancy |  Kapitoly
Tak pozor, opět změna - kapitola z pohledu Isabely ;)

Isabela


Blíží se večer. Slunce pomalu zapadá, cítím jeho teplé paprsky jenom na tváři, ne na paži jako při poledni. Někdo přichází do pokoje - sestra - cítím její parfém. Je jiný, než jaký obvykle cítím, ale sestru znám, slyším její hlas. Nastává obvyklá kontrola a mytí.
Kromě sestřina parfému cítím i jinou vůni. Po celou dobu, co tu ležím. A přidává na síle každým dnem. Je příjemná a line se z protější stěny. Květiny. Nepoznám které, ale jsou různé. Sestra odchází a já jsem opět sama.
Je klid. Venku jezdí jen pár aut. Slyším i smějící se děti a štěkajícího psa.
Uběhlo pár večerních hodin, kdy se i hlasy venku zklidnily. Tichá dunivá rána. Kroky blížící se ke mně. Cítím jemný dotek na své dlani, který se mění v pevnější stisk. Moc dobře ho znám.
Arkarian.
Vždy přichází v tuhle noční dobu. Při tomto dotyku, jako pokaždé, se mi rozbušilo srdce a Arkarian to ví. On ví, že ho cítím. Líbá mě na čelo a mluví ke mně. Povídá si se mnou jako každý večer. Říká mi o nových událostech, o tom, jak se zlepšuje stav všech, co ještě leží v nemocnici, že na mě všichni myslí a podobně. Pečlivě poslouchám každé jeho slovo, vnímám jeho tichý, jemný a milý hlas a kochám se jeho dotykům. Nedokážu ale vysvětlit, proč nemůžu pohlédnout do Arkarianových laskavých fialových očí. Nevím, proč mu nemůžu odpovědět, povídat si sním. Je to, jako by mi uniklo něco, co bych měla vědět, jako bych nadobro zapomněla nějakou důležitou spojitost. Chci se probudit, ale nemůžu, protože nevím jak, jako bych právě to zapomněla. Nevím, jak se mám probudit z několika denního spánku. Jsem ztracená někde ve tmě hluboko v podzemí, ale přitom vnímám okolní svět.
Právě teď se ozývá další tichá dunivá rána. Někdo další se přemístil do místnosti. Je to Matt. Poznala jsem ho podle hlubokého vydechnutí, jakmile dopadl nohama na zem. Slyším, jak si sedá z druhé strany postele naproti Arkarianovi.
"Tak co? Všechno v pořádku?" zeptal se Arkarian.
"Ano. Jeff je na tom ale špatně. Jak psychicky, tak fyzicky. Je vyčerpaný a nemůže z hlavy dostat svou sestru. Otec mu pravděpodobně vymaže vzpomínky na to, jak ho donutili ji zabít."
"Bude to tak pro něj lepší," přitakal Arkarian.

Nastává ticho a já můžu poslouchat jen tiché pípání přístrojů a pravidelné dýchání Matta a Arkariana. Po pár minutách znovu promluvil Matt: "Jak je možné, že se Isabela nemůže sama vyléčit a probudit se? Vždyť je dost možné, že nás i slyší, že o nás ví. A jestli nás vnímá, proč nemůžeme přečíst její myšlenky?"
"Je ve stavu, kdy může a nemusí vnímat okolí kolem sebe, ale nedokáže spolupracovat se svou myslí nebo tělem. Možná má proházené myšlenky a nedokáže je poskládat. Třeba ani neví, jak na to. Je to zvláštní."
"Možná kdyby byla mozkovid, mohli bychom jí poradit."
"To asi ano, jenže myšlenky číst nedokáže."
Znovu přestávají mluvit. Já si v hlavě přemítám, co právě říkali. Takže by mi možná dokázali poradit, kdyby mi viděli do hlavy. Potřebují se se mnou nějak spojit i přes to, že nejsem mozkovid. Musím uslyšet jejich hlasy v mé mysli. To je přece jednoduché. Ellathea už to tak udělala. Dostala se mi do hlavy tím, že využila mou schopnost vidění. Matt by to přece taky dokázal a možná i Arkarian. Určitě by se se mnou dokázali spojit tímhle způsobem.
"Asi bych měl jít," zašeptal Matt.
Ne, Matte, počkej. Neodcházej!
Snažím se ho zastavit. Musí mě uslyšet, aby mě osvobodil. Matte!
Slyším, jak se zvedá. On mě ale neslyší.
Matte! Arkariane! Musíte mě dostat z toho děsného stavu! Musíte mi pomoct vzbudit se!
Můj tep se zrychluje, což oznamuje i rychlejší pípání přístroje.
Nesmíte odejít! Prosím.
"Co se to děje?" zeptal se Matt. Aspoň jsem ho zastavila. Srdce se mi opět zklidňuje a pípání taky. "Asi se jí jen něco zdá. Myslím, že to je normální," odpověděl si Matt a znova se připravuje k odchodu. Poznala jsem to podle tónu jeho hlasu. "Tak se měj, Arkariane."
Ne, Matte, počkej! Neodcházej!
Pípání znovu sílí a přitahuje Arkarianovu pozornost. "Matte, počkej," zastavuje ho, "tohle nebude sen." Matt si znovu sedá na židli a Arkarian pokračuje: "Myslím, že nám chce něco říct."
"Ale jak by nám mohla něco říct?"
"Já nevím, asi nijak. Ale řekl bych, že něco ví, něco důležitého, jinak by se jí nezrychlil tep. Ona nechce, abys odešel."
Arkarian je moje spása. Chápe mě za všech okolností.
Matt si sedá zpátky. "Co to ale může být?"
"Já nevím."
"Jestli nechce, abych odešel, tak… Netýká se to třeba mámy?" ptá se spíš sebe.
Ne, o mamku nejde.
"Nebo…"
Sakra přemýšlej, Matte!
"A co když," na chvíli se odmlčel. "Jestli nás vnímá, což jak se zdá, tak zřejmě ano, tak poslouchala náš rozhovor. A pokud ví něco důležitého, nejspíš… Nejspíš ví o nějakém způsobu, jak se s ní spojit."
Ano, přesně tak! Znovu se mi zrychluje tep.
"Je to tak, Isabelo?" Cítím, jak se ke mně oba naklánějí. "Ty víš o nějakém řešení?"
Srdce mi stále tluče rychleji, a tak dává Mattovi jasnou odpověď. "Isabela zná jiný způsob spojení mezi námi. Musíme na něj přijít, Arkariane," říká Matt napjatě. "Přemýšlej, kdy-."
"Moment," Arkarian Matta rázně přerušuje. Něco ho napadlo. "Už vím. Ellathea se s Isabelou spojila. Nedávno, když viděla Ethana s Rochelle."
"Jo, vzpomínám si."
"Využila její schopnost vidění." Srdce mi tluče mnohem rychleji. Konečně na to přišli. "Dokážeme to stejně, musíme využít její schopnost."
"Zkus to, Arkariane. Jestli má Isabelu někdo probudit, tak ty."
"Matte, ale víš, co to bude obnášet, pokud Isabele vyvoláme vidění?"
Matt mlčí.
"Bude mít nejspíš znovu bolesti a je dost možné, že bude křičet a přivolá tím sestry."
Na to se vykašlete. Jsem připravená se vzbudit a bolest mi v tom nezabrání.
"Ty přivoláme, i kdyby nekřičela. Určitě se jí ještě zvýší tep až příliš vysoko a to se u sester ukáže. Přijdou jí zkontrolovat. Hlavně už to zkus."
"Dobrá." Arkarian mě chytá za ruku a soustředí se. Po chvíli se mi najednou před očima přehrává obraz. Vidím před sebou několik tisíců lidí. Nevím proč. Nevím, co jsou zač a ani nevím, kde jsme. Ale už jsem je viděla tehdy v sálech. Jsou to němé tváře, stojí vedle sebe a jejich pozornost patří bohužel jenom mně. Snažím se dohlédnout na konec těch milionů lidí, ale nedokážu to. Je jich až příliš moc.
Z ničeho nic ty němé tváře začínají křičet a všichni najednou. Všichni muži, ženy i děti jen stojí, zírají na mě a křičí. Musím si zacpat uši, ale nepomáhá to. Slyším jejich křik v hlavě a nejde to zastavit. Sama začínám křičet, jenže ani svůj hlas neslyším přes jekot tisíců hlasů.
Minule v sálech jsem v tuhle chvíli uviděla Ethana a Rochelle a uslyšela jejich křik přes všechny ostatní hlasy, ale teď před sebou vidím Arkarianovu starostlivou tvář. "Isabelo," Hlasitý jekot nepřestává, ale i přes to slyším Arkarianův tichý hlas.
"Co se to tam děje? Pusťte nás dovnitř! Co jí to provádíte?"
"Arkariane, rychle!"
"Isabelo," znovu slyším Arkariana. Hlasy v mé hlavě stále křičí a já s nimi. Nedá se to vydržet. "Probuď se." Najednou začínají pomalu slábnout. "Dostaň se z hlubokého spánku, Isabelo, a vstávej. Ty to dokážeš. Ty víš jak na to."
Hlasy se postupně ztišují, až úplně utichají. Teď slyším jen rychlé pípání přístrojů a rozzuřené hlasy za dveřmi.
"Pusťte nás dovnitř! Zavoláme policii!"
"Arkariane," volám.
"Isabelo, jsem tady vedle tebe." Slyším ho moc dobře a zblízka, cítím jeho dotek na mé tváři a pevný stisk dlaně, ale proč ho nevidím?
"Isabelo?" to byl Matt. Sedám si a hlavou otáčím ze strany na stranu. Jsem si jistá, že jsem vzhůru, jsem si jistá, že mám otevřené oči, ale proč nemůžu rozpoznat ani slabý paprsek světla nebo stín?
"Já nic nevidím. Já nic nevidím!"
Dveře se prudce rozrážejí a dovnitř vchází několik lidí. "Tak co se to tu-. Proboha!" vykřikla sestra. Předpokládám, že se lekla toho, když mě vidí sedět na posteli a mluvit. Jenže to mi jaksi nedělá starosti.
V místnosti je i někdo další - doktor a přichází právě ke mně. "Tak ses nám přece jen probudila. To je zázrak," řekl polohlasně a řekla bych radostně.
"Doktore, já… já nevidím." Vehnaly se mi slzy do očí, pomalu začínám panikařit.
"Sestro, rozsviťte prosím," houkl doktor.
Po chvíli slyším cvaknutí vypínače a vidím matné blikání zářivky. Připadá mi to, jako bych měla zavřené oči, jenže já mrkám a stále nic nevidím, jen šedivý stín jakmile se rozsvítilo. Slabě rozpoznám i postavy v místnosti, ale jen po pečlivém soustředění. "Já vážně nevidím," vzlykla jsem.
"Jen klid, jen klid," utěšuje mě doktor.
"Můžete mi říct," vyvádí znovu sestra, "co jste tu prováděli takhle pozdě večer? Je sice zázračné, že se slečna probudila, ale vy jste tu rozhodně neměli co dělat. Pojďte laskavě se mnou a hned."
"Ne! Ne, prosím," natahuju ruce před sebe a nechtěně narážím na doktorovu hruď. Trochu ho odstrkuju stranou a mávám rukama kolem. "Prosím, ať neodcházejí. To je v pořádku, je to můj bratr a přítel," říkám pohotově. "Nikdy by mi neublížili. Prosím. Bez nich bych byla ještě v komatu." To mi ale vypadlo, to jsem říct nechtěla. Určitě to vyznělo divně.
"Jak to myslíš?" zeptal se doktor.
"Ale nijak. Ať tu jsou se mnou, prosím."
"Nechte je tu, sestro. Klidně můžete jít."
Dveře se zavírají. Někdo si sedá na kraj postele a chytá mě za ruku - Arkarian. Docela se divím, že nepadlo ani slovo od doktora nebo sestry o jeho vzhledu. Je dost možné, že Matt mu mezitím stihl znovu změnit barvu vlasů, než sem doktor se sestrou přišli. Jen oči asi zakrývá uhýbáním hlavou.
"Jak to že Isabela nevidí, doktore?" zeptal se Matt starostlivě.
"Nejspíš to má z toho zranění hlavy. Operoval jsem jí a toto podezření tam padlo. Jistý jsem si ale nebyl." Teď mluví ke mně. "Rozpoznala jsi aspoň světlo?"
"Ano, to ano a vidím i vás. Jako stíny ale velmi slabě. Já… tomu nemůžu uvěřit. To není možný."
"Neboj se. Zjistíme, jak jsi na tom. Bude to v pořádku."
"Vy mi nerozumíte," kroutím hlavou. Větu už dokončuju jen v myšlenkách. Já, která vidím perfektně i o půlnoci, jsem oslepla. Ani můj výjimečný zrak mi nepomůže? Možná, že kdybych ho neměla, neviděla bych vůbec nic. Ani ty stíny. Jak teď mám být asi užitečná, když jsem slepá? Co si počnu?


 


Komentáře

1 Briella Briella | 14. dubna 2015 v 15:08 | Reagovat

Ty.....! Nemám ani slova, pro to abych popsala, jaký pocity jsem prožívala, když jsem četla tuhle kapitolu. Je sice fajn, že Is není už v komatu, ale slepota?? to jako fakt? (moje nejoblíbenější postavy ve strážcech času jsou Is a Arkarian takže se nediv :-) A Mattovi teda trvalo, než mu došlo, jak by mohli Isabelu probudit na to jak je normálně chytrej.. Ale za tu slepotu jsem na tebe našvaná (nic ve zlým..)

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 14. dubna 2015 v 16:24 | Reagovat

Omlouvám se :D Asi se vážně nedá říct, že bych Strážce šetřila :D Však uvidíte, co bude dál.

3 Lenka Lenka | 14. dubna 2015 v 17:02 | Reagovat

Chtěla jsem napsat to samé!Opravdu skvělá kapitola a pokud se Is nevyléčí, tak to bude ještě hodně zajímavé :)

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 14. dubna 2015 v 17:24 | Reagovat

To jistě bude :D Ale rozhodně nic nenaznačuju :D Ani nevíte, jak je těžký vám něco neprozradit! Jsem hrozně zvědavá, co na samotný závěr knížky budete říkat :D

5 Lenka Lenka | 14. dubna 2015 v 19:09 | Reagovat

No tak to potěš koště!! :O :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama