46. Kapitola

13. dubna 2015 v 10:01 | Nancy |  Kapitoly

Matt


Stejně jako už devětkrát za poslední týden procházím nemocničními dveřmi směrem k pokojům, kde leží mí přátelé. Neriah se mě drží za ruku a jde mi po boku. Nikdo už naštěstí neleží na jednotce intenzivní péče, což znamená, že u všech je stav lepší. Dillon má zlomená tři žebra na pravé straně a jedno na levé a měl menší otřes mozku. Ethan vyvázl se zlomenou pravou rukou a levou nohou a s o něco vážnějším otřesem mozku než Dillon. Nicole a Rochelle dokonce museli operovat, protože autonehoda oběma způsobila krvácení do břicha, Rochelle má k tomu zlomenou ruku a Nicole si zlomila kotník.
Ze všeho největší starosti mi dělá Isabela. Lékaři jí dokázali znovu rozpumpovat srdce, pak jí museli spravit trhlinu na lebce. Stále má otřes mozku, ale nejhorší je, že Isabela je v kómatu. Lékaři předpokládají, že v takovém stavu nejspíš ještě dlouho zůstane. Může se prý probudit za pár dní, ale i za pár týdnů, nebo dokonce měsíců. Máma u její postele sedí takřka veškerý svůj čas. Mně i Jimmymu přidělává starosti. Moc s námi nemluví a pomalu na sebe i ostatní zapomíná. Samozřejmě máme o Isabelu také strach, ale máma je přímo strachy bez sebe. Někdy mi připadá, že se chová, jako by Isabela měla každou chvíli umřít.
Samozřejmě že neumře. Je jen v hlubokém kómatu.
Klepu na dveře pokoje, kde leží Ethan s Dillonem. Neriah mi jde v patách. "Ahoj, kluci," zdravíme je a jdeme k jejich postelím.
Vidím na nich, že by se nejradši zvedli a šli vedle do pokoje, kde leží Rochelle a Nicole. Zatím tu možnost neměli, protože se ještě nemůžou hýbat. Dillon kvůli zlomeným žebrům a Ethan kvůli zlomené noze a ruce. Ethan se také hodně vyptává na Isabelu, ale má odpověď je pokaždé stejná: "Žádná změna. Stále je v kómatu."
Ethan zaklapává knížku, kterou si četl a Dillon jen otvírá oči. Nejspíš odpočíval.
"Jak se cítíte?"
"Mohlo by být líp," vzdychl Ethan při pohledu na svou zlomenou nohu zasádrovanou až nad koleno. Dillon jen přikyvuje. "Byli jste už u holek?" zeptal se teď.
"Ne, šli jsme prvně za vámi."
"Ostatně jako vždycky," doplnila mě Neriah.

"Sestry nám pořád nechtějí dovolit, aby jsme je navštívili," řekl Dillon naštvaně.
"Mně by to možná i dovolily," pokrčil Ethan rameny, "ale mají prej moc práce. Kdybych měl zlomenou třeba jen nohu, mohl bych tam sám, ale s tou rukou nemůžu používat berle."
Dostávám nápad: "Mohl bych si půjčit u sester vozík a dovezl bych tě tam."
Ethanovi se na tváři objevuje úsměv, ale Dillon začíná protestovat. "No to je hezký, ale co já? Nevím, jestli bych se už mohl hýbat."
"Možná by Nicole mohla za tebou," navrhla Neriah.
Dillon chvíli váhavě mlčí. "Pokud bude chtít. Myslím si, že spíš ne. Nevím. Nechte to plavat," trochu škubnul rameny, položil hlavu na polštář a zadíval se na strop.
Po chvíli jsme s Neriah vyšli každý jiným směrem. Neriah šla do vedlejšího pokoje za Nicole a Rochelle a já se vydal za vrchní sestrou poprosit jí o jeden, možná dva vozíky. Přesvědčil jsem jí, aby mi pomohla s naložením Ethana a Nicole. Neriah se mezitím zeptala Nicole, jestli bude chtít navštívit Dillona, která řekla, že ano a Neriah mi to myšlenkou dala vědět. Půjčil jsem si tedy dva vozíčky. Vrchní sestra mi řekla, že normálně by nedovolila, abychom hýbali s Nicole, jenže její stav se velice zlepšil. Řekla přímo, že se prakticky zázračně vyléčila, ale pro jistotu si jí tu ještě pár dní nechají. Samozřejmě nemá vůbec tušení, jak je to možné, na rozdíl ode mne nebo Nicole. Díky její elasticitě je Nicole zase v pořádku. Nicole se její zranění hojí rychleji, než ostatním lidem. Bez lékařské pomoci by se teď ale neobešla a možná by i zemřela, kdyby ji neoperovali.
Přenesli jsme tedy Ethana k Rochelle a Nicole k Dillonovi a pak jsem se přesunul k poslednímu pokoji na konci chodby, kde leží Isabela. U její postele sedí máma. Hlavu má položenou na zkřížených rukách na kraji postele. Spí. Netuším, jak je tu dlouho, ale od včerejšího rána jsem jí doma neviděl. Asi nikdy jsem jí v takovém stavu neviděl.
Přicházím k ní a jemně jí třesu za rameno. "Mami. Mami, vstávej."
Něco zabručela a pomalu otevřela oči. "Isabelo," zamumlala. Všímá si mého starostlivého obličeje a narovnává se. "Matte."
"Mami, měla bys jít domů. Nemůžeš tu sedět celé dny."
Rázně kroutí hlavou. "Ne to ne. Chci tu zůstat," jednou rukou pevně chytá Isabelinu dlaň. "Chci zůstat u Isabely-."
"Mami, prosím," přitahuju si židli k ní a usedám, "takhle Isabele nijak nepomůžeš, když tu budeš celé hodiny sedět. Nijak nepomáháš ani sobě."
Znovu zakroutila hlavou a odvrátila ode mě oči. S úkosem se dívá na Isabelin obličej, zvedá i druhou ruku a jemně ji hladí po tváři. "Mám o ní takový strach, Matte," zašeptala.
Sunu se s židlí k mamce blíž a chytám ji kolem ramen. "Všichni o ní máme strach. Ani nevíš, kolik lidí si o ní dělá starost." Při těchto slovech se krátce otáčím ke stěně, kde stojí stůl a na něm několik pugetů různých květin. Některé z nich už se nevešly na stůl a jsou rozmístěny kolem něj. Pár z nich sem donesl Arkarian i členové Tribunálu, včetně Dartemise samotného. Jen se sem krátce přenesli a stejně rychle zmizeli. Tedy až na Arkariana v tomto případě. Ten už u Isabely tajně také strávil dlouhé noci.
Mámě se v očích objevují slzy. "Co když se už neprobudí? Co když… jsou tohle poslední minuty, které s ní můžu strávit, aniž bych o tom věděla?"
"Mami, takhle nesmíš mluvit a ani myslet. Samozřejmě že se probudí, bude zdravá a vrátí se domů. Nevím kdy, ale vrátí se. Nesmíš ale ztrácet víru, nezahazuj její život pryč. Isabela je tu stále s námi a určitě se probudí."
"Máš pravdu," utírá si rukávem slzy. "Co mě to vůbec napadá? Chce to jen čas."
"Měla bys jít domů, odpočinout si."
Mamka přikyvuje.
"Jimmy sem za chvíli dorazí, tak tě může odvést."

Je třeba najít další živel, ale především chci také pomoci Jeffovi z toho dlouhého otroctví. Tentokrát se do paláce přenesu sám a Jeffa najdu. A abych se vyhnul Ellathee, vyšlu mezitím Jimmyho a Shauna pro klíč k živlu vzduchu. Předpokládám a pevně v to doufám, že se pro něj Ellathea vydá znovu osobně. V té chvíli se přenesu k Jeffovi a nepozorovaně opustíme palác.
Svůj plán jsem přednesl Arkarianovi, který s ním po krátkém přemýšlení souhlasil.
"Shaun a Jimmy už vědí, že dneska odcestují do minulosti," říkám zrovna. "Věřím, že oni dva to zvládnou. Jen doufejme, že se vážně nezraní, když Isabela-." Po vyslovení sestřina jména se mi znovu smutkem svírá hrudník. Kromě strachu, který o ní mám, mi také připomnělo, v jakém stavu jsem dnes našel mámu.
Arkarian sedí naproti mně a v jeho unavených očích vidím, jak se též zalily smutkem a strachem.
"Když je Isabela v kómatu," dokončuju konečně. Arkarian sklíčeně kýve hlavou, ale nic neříká. Chvíli tu nastává ticho a mně se myšlenky znovu stáčejí k mámě a Isabele. Tenhle týden je rozhodně děsnej! Mohl bych spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jsem se za poslední dny usmál nebo slyšel nějakou dobrou zprávu. Starosti, povinnosti, vyřizování, plánování cest a záchrany Jeffa, řešení problémů, neustálé přemýšlení o živlech, ochrany lidí, o kamarádech v nemocnici a vůbec všeho. Je toho moc, mám toho nad hlavu a už mi to sakra leze krkem. Jenže sebelítostí si nijak nepomůžu.
Arkarian mě celou dobu sleduje. Myšlenky si hlídám, takže neví, o čem jsem přemýšlel, ale vidí na mě, že mé chvilkové přemýšlení nebylo zrovna o dovolené u moře nebo světovém míru. "V pořádku?"
"Lepší už to nebude," krčím rameny. "Tak tedy dnes večer." Zvedám se z ručně dělané židle a pomalu mířím ke dveřím.
Večer domlouvám s Jimmym pár detailů ohledně jejich cesty do minulosti a ulehám do postele. Po pár minutách usínám a objevuju se v Citadele, kde na mě čekají zbraně z pokladnice a dva stříbrné pláště. Jeden plášť na sebe oblékám, druhý si schovávám a nechávám se přenést na zasněženou planinu několik set metrů od paláce.
Je poměrně klidná noc. Nesněží a fouká jen mírný mrazivý vítr. Přitahuji si plášť blíž k tělu a brodím se sněhem pár kroků dál.
Palác střeží jako obvykle stráže na věžích se svými samostříly, vysoké a hladové dogy volně pobíhající po palácovém nádvoří, několik démonů uzavřených v betonovém vězení, u jehož vchodu stojí stráž, připravená démony na rozkaz pustit. Teď kolem nich nebudu muset procházet, protože se přemístím přímo do paláce a budu znovu neviditelný, ale jakmile najdu Jeffa, budeme muset zmizet po svých, protože Jeff zatím nemá žádné schopnosti, natož křídla.
Po pečlivém prohlédnutí palácového nádvoří se myslí přesouvám dovnitř paláce, abych našel Jeffa. Místnost po místnosti prohledávám, tak jak si je pamatuju z Dillonova popisu. Narážím na Ellatheu. Svižným krokem někam přechází a za ní drží krok dva vojáci. Něco jim přikazuje, pak se od nich odděluje a zachází do svých komnat. Tam hned lehá do postele a pomocí meditace usíná. Už se přenáší do minulosti na výpravu. Musím Jeffa co nejdříve najít, než se Ellathea z výpravy vrátí. Rychle procházím chodbami dál a konečně na něj narážím. Prochází volným krokem po chodbě a je sám. Nikde tu holku, co ho ovládá, ani nikoho jiného, nevidím.
Neváhám a přenáším se za jeho záda. "Jeffe."
Zastavuje se a otáčí se ke mně. Aniž by cokoliv řekl, svižným krokem ke mně přistoupí a pokouší se mě udeřit. Já se hned bráním, chytám ho pevně za zápěstí, které stahuju dolů. "Jeffe, snažím se ti pomoct. Dostanu tě odtud pryč."
Neposlouchá mě. Prudkým kopem do břicha mě nutí ho pustit a odstupuju od něj pár kroků dozadu. Musí být stále pod vlivem, jinak si jeho chování nedokážu vysvětlit. Jak ho z něj ale dostat? Rozhodně musí jít co nejdál od paláce, aby byl z dosahu té, která ho ovládá.
Rychlým skrčením se vyhýbám jeho další ráně, ramenem mu narážím do břicha a tlačím ho prudce ke zdi. Nechci mu ublížit, ale jestli ho chci odtud dostat, nesmí se mi vzpírat. Narážím s ním tvrdě do zdi a narovnávám se. Jeff se při nárazu praštil do hlavy, jak jsem zamýšlel a teď se sune po zdi k zemi. Ztratil vědomí.
Rychle ho oblékám do stříbrného pláště, zneviditelňuji sebe i jeho a házím si ho přes rameno. Pak se vydávám k branám paláce a tiše proklouzávám kolem procházejících strážných. U dvoukřídlých dveří stojí na stráži dva strážní, ale těch nebude těžké se jich zbavit. Lovím rukou v kapse a beru do dlaně pár Jimmyho výbušných kuliček z pokladnice. Jednu házím přímo ke dveřím. Výbuch oba odhazuje od dveří pryč. Je mi jasné, že hlasitá rána celý palác probudí, takže musím teď jednat rychle.
Silou vůle na dálku dveře otevírám, zatímco k nim s Jeffem na rameni mířím a procházím skrz ně na nádvoří. To už je celé v pohybu a já hned, co na něj vcházím, odhazuju kuličky schopností do všech stran. Nikdo netuší, kde by se mohl nacházet útočník. I psi zmateně kolem pobíhají a vůbec mě čichem neregistrují.
Co nejrychleji mířím k bráně a snažím se jejími pákami hýbat už za chůze. Brána se skřípavě otevírá, a jakmile jí procházím, volám Arkarianovo jméno. Ten mě i s Jeffem hned přenáší do Citadely a já u nás obou ruším neviditelnost.
Pokládám Jeffa na zem a chvíli na něj zamyšleně hledím. Arkarian se hned ocitá vedle mě.
"Myslíš, že až se probere, přestane na něj ta schopnost působit?" ptám se ho.
"To jistě. Otázkou je, jestli na něj neměla vliv až příliš dlouho. Mám strach, jestli už po tom všem, co se stalo a co ho donutili udělat, neztratil sám sebe."
"Nevěřím tomu. Musí být určitě nějaký způsob, jak ho vrátit zpátky. Přenes nás do Athén. Otec už bude vědět, co s ním."
Přikyvuje a chvíli na to se ocitám na palácovém nádvoří. Jeff mi leží u nohou a každou chvíli ho kontroluju, jestli se náhodou neprobírá. Po krátkém volání ke mně dobíhají dva muži s nosítky, na která Jeffa hned nakládají. Otec jde kus za nimi a v myšlenkách mi říká, ať je následuji. Vede nás do jednoho palácového pokoje, kam Jeffa pokládají na postel.
Otec zvedá ruku a nechává ji ležet těsně nad Jeffovo hlavou. "Budu potřebovat tvou pomoc, Matthew, abych se na něj mohl plně soustředit."
"Dobrá. Co mám dělat?"
"Potřebuji, abys ho silou vůle držel přitisknutého k posteli, pokud se bude vzpírat. Pokusím se jeho mysl odprostit od té sítě, která ho drží připoutaného k mysli té dívky."
Přikyvuju a připravuju se. Otec stále drží ruku nad Jeffovým čelem a vidím, že se soustředí. Najednou se ze spánku začíná mračit a kroutit, až otevírá oči. Já reaguju hned v okamžiku, co se úlekem pokusil vstát z postele. Svou vůlí držím jeho tělo pevně na matraci a nedovoluji mu ani zvednout ruce. Jeff se s řevem vzpírá a snaží se mé moci vymanit. Je to ale marné.
Otec se nepřestává soustředit a ani ho Jeffův křik nevyvádí z míry. Jeho dlaň lehce září a vytahuje z Jeffovo hlavy temné, propletené sítě, které v záři otcovo dlaně zanikají. Trvá to dlouho. Jeff má jimi pokrytou skoro celou mysl. Už se ale přestává vzpírat a já na něm poznávám, že se pomalu vrací ke svému pravému já. Po chvíli od něj otec odtahuje svou ruku a já ho nechávám volně ležet.
"Kde to jsem?" ptá se tichým a vyčerpaným hlasem.
"Jsi v bezpečí," odpovídá mu otec. "Mimo Ellathein dosah. Už tě nebude nikdo ovládat."
Jeff si nás oba prohlíží zesláblým zrakem, pak oči zavírá a lehce odvrací hlavu. "Měli jste mě tam nechat. Nezasloužím si tu být."
Oběma je nám hned jasné, že naráží na to, co se stalo s jeho sestrou. Je pochopitelné, že cítí vinu, i když on za to vůbec nemůže. Je mi ho hrozně líto. Vůbec si nedokážu ani představit, jak se musí cítit.
Lehce se k němu nakláním a jemně mu tisknu rameno. "Jeffe, víme, co se stalo. A nesmíš se za to vinit. Nebyla to tvoje chyba. Ovládala tě svou mocí a tehdy jsi to nebyl ty."
V očích se mu objevují slzy a kroutí hlavou. "Já ji před sebou stále vidím. Jak byla vyděšená a…" dál ani větu není schopen dokončit.
Vyměňuju si s otcem pohled a bezradně kroutím hlavou.
Musíme mu s tímhle nějak pomoct, říkám mu v myšlenkách.
Mohu mu vymazat z hlavy vzpomínky na ten hrozný čin. Jistě by se mu po tom ulevilo.
Souhlasně přikyvuju. Jeho matka by to možná měla před tím vědět.
O to se postarám, neboj se. Odvedl jsi svůj úkol dobře, Matthew. Teď se vrať a odpočiň si. Postaráme se tu o něj.
Dobrá. Děkuju.
Po těchto slovech se ocitám zpátky v Citadele a téměř současně sem na zem dopadají i Shaun s Jimmym. Všímám si, že Shaun má na paži řeznou ránu, ale nevypadá naštěstí nějak vážně. Jinak se oba zdají být v pořádku.
Jimmy si mě všímá a s veselým a úlevným úsměvem mi ukazuje malou truhličku, kterou drží v rukách. "Málem jsme sice zase přišli o život, ale máme to."
 


Komentáře

1 Briella Briella | 13. dubna 2015 v 11:55 | Reagovat

Tak teď nevím, jestli jsem ráda anebo naštvaná... Tahle parta to teda nemá vůbec jednoduchý. Nejdřív jejich nezdařené mise. Pak málem všechny povraždit a pak dát Isabellu do komatu. Ale na druhou stranu, osvobození Jeffa. Jsem ráda, že jsou tu tak skvělé kapitoly plné nečekaných událostí, ale někdy je to masakr. Tak doufám, že se Is z toho dostane. A ať se jim KONEČNĚ začne dařit.

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 13. dubna 2015 v 13:38 | Reagovat

Teda to mě ale moc těší, že to vyvolává reakce, který jsem přesně chtěla :D :3 Já samozřejmě nebudu spoilerovat ani naznačovat a jen řeknu: Nechte se dál překvapovat :D :P Ještě vás dost překvapení čeká ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama