45. Kapitola

12. dubna 2015 v 8:57 | Nancy |  Kapitoly

Matt


Už nezvladatelný školní autobus se zvedá jen na pravá kola a padá. Všichni v autobuse křičí a ze všech sil se snaží udržet na místě. Takřka nikomu se to nedaří a bezmocně letí vzduchem na druhou stranu autobusu. Někdo dopadá i na mě, tuším, že je to Nicole, ale než ji stačím zachytit, řítí se zase zpátky. Autobus se nepřetržitě točí z kopce dolů a hází s námi jako s chrastítkem. Ne vážně si tak připadám - jako v chrastítku.
Ani já už se nedokážu udržet na místě a letím ke stropu, který se právě nachází dole. Tedy zdá se tak. Tím bolestivým házením ze strany na stranu ztrácím orientaci a už vážně netuším, jestli se nacházím u stropu nebo podlahy. Po autobusu ještě k tomu létají střepy a ledové kapky vody. Trvá snad věčnost, než se konečně přestáváme hýbat. Velmi tvrdě dopadám na… nějakou stranu autobusu a vyrážím si dech. Hned mě zaplavuje ledová voda, jejíž objem se v autobusu nebezpečně zvětšuje. K vyraženému dechu dostávám ještě šok a několik vteřin, jestli ne minut, nejsem schopný se pohnout. Pak se konečně pomalu zvedám a ohlížím se po svých přátelích. Jako prvního spatřím Dillona. Ten se škrábe na nohy z ledové vody a jako podpěru využívá kovové tyče na opěradlech sedaček. Přistupuji k němu na pomoc. "Jsi v pořádku?"
"Nevím jistě," šklebí se bolestí. "Snad ano."
"Radši nedělej žádné rychlé pohyby. Vlastně by ses neměl hýbat vůbec."
"To nejde. Musíme pomoct ostatním. Koukni," pokyvuje hlavou dopředu.
My jediní dva jsme zůstali vzadu. Ostatní se tím kutálením dostali víc dopředu. Drtivá většina cestujících je v bezvědomí, anebo hlasitě naříká a hystericky volá o pomoc. Ti v bezvědomí mají největší problém v tom, že autobus se stále plní vodou a někteří nešťastníci jsou v ní ponořeni takřka celí a můžou se utopit.
Neváháme a vydáváme se jim na pomoc. Snažíme se je aspoň posadit a opřít, aby jejich obličeje nebyly ve vodě. Zatímco Dillon kontroluje Rochelle a Ethana, já si všímám Isabely, které nad vodou čouhají už jen oči. Tryskem mířím k ní a zvedám ji výš, aby mohla dýchat. Je také v bezvědomí, ale aspoň dýchá. Z temene hlavy jí stékají silné proudy krve. Nejradši bych u ní zůstal, ale další můžou být v podobné situaci a jejich životy závisí na čase.
"Matte," volá mě Neriažin hlas. Okamžitě Neriah hledám a otáčím se všemi směry, dokud ji nespatřím. Ze všech sil se drží opěradla sedačky, aby na ní voda nedosáhla. Přibíhám k ní a chytám ji kolem pasu. "Můžeš stát?"
"Snad ano."
Stavím ji na nohy, ale nepřestávám ji podpírat. Neriah se začíná potácet a kolena se jí podlamují, tak ji radši pomáhám sednout si.

"Nech mě tady a běž pomoct ostatním. Já za chvíli budu v pořádku."
"Dobrá," přikyvuji, letmo ji líbám na čelo a běžím pomoct ostatním. Všímám si, že Dillon zrovna klečí u Nicole, která je taky v bezvědomí. Z nosu i z úst jí stéká krev a nepravidelně dýchá.
Tak sakra, kde jsou ty sanitky? Někdo nás jistě musel vidět, jak se kutálíme z kopce a navíc kolem nás projíždí pár aut. Vystupují z nich řidiči a běží nám na pomoc. Dostanou se sem jen předním, roztříštěným oknem. Mám pocit, že v autobusu nabývá na plačtivém až hysterickém křiku. Někteří z bezvědomých se nejspíše probouzejí a začínají cítit bolest ze svých zraněných míst. Všichni volají o pomoc.
"Halo," ozývá se za mnou z předního okna a já se otáčím na mladou těhotnou ženu. "Můj manžel už zavolal záchranku. Brzy tu budou."
Po chvíli přišli další lidé, aby případně pomohli. Všichni měli poznámky k rychle tajícímu sněhu. "Vážně nechápu, co to má znamenat," podivuje se zrovna ta mladá žena, která teď opatrně opírá jednu dívku o převrácený strop, aby neměla hlavu ponořenou ve vodě, "to náhlé roztátí sněhu. Prvně ho napadne hodně, jako bychom byli někde na horách, a najednou se tak nepřirozeně rychle roztaje. Všimli jste si? Venku už žádný sníh není a místo toho se tu po kolena brodíme v ledové vodě. Neuvěřitelný."
"Pozor, s těmi dětmi moc nehýbejte," upozorňuje nás všechny jeden z pomocníků. "Můžou mít něco s páteří."
Já a už zotavená Neriah kontrolujeme naše kamarády. Dillonův stav se zhoršil. Před tím mi pomáhal se zachraňováním ostatních, ale teď jen sedí a ztěžka oddychuje. Sedí vedle bezvědomé Nicole a i přes jeho horší stav se o ní stará a očišťuje jí zkrvavenou tvář.
"Bože, Nicole, doufám, že budeš v pořádku," říká si spíš pro sebe. "Tak kde jsou kruci ty záchranky?" obrací se ke mně a přitom se napřimuje. Hned ale se zasyčením a s bolestivým výrazem ve tváři klesá zpátky a pokládá si dlaň na hruď.
"Dillone, jsi v pohodě?" starám se.
Dillon přes pevně stisknuté oči i rty přikyvuje. "To bude dobrý."
Konečně můžeme slyšet vzdálené houkání sanitek. Prodírám se z autobusu ven, a jakmile vidím okolí, šokovaně tuhnu na místě. Všechen sníh opravdu do poslední vločky roztál. Všude kolem je skoro půl metru vody, která zaplavuje ulice, silnice i domy. Taky vidím, že my nejsme jediní, kdo kvůli náhlým přívalům vody havaroval. Několik aut stojí na místě a troubí na druhé. Vidím čtyři osobní auta, která do sebe v řadě narazila. Jejich majitelé už dávno vystoupili a v něčem se mezi sebou dohadují. Jiní řidiči se brodí vodou a rozhořčeně telefonují. Všude je prostě zmatek.
Celkově se oteplilo, ani radši nechci hádat, jaký teplotní rozdíl nastal mezi současnou dobou a dobou před půl hodinou. Co nebo kdo jiný tohle mohl způsobit než Ellathea.
Najednou mi to dochází. Mohla sníh roztát tím, že získala živel ohně. A jestli ano, podle vize se pokusí vypálit Athény.
Musím zmizet! Musím za Arkarianem a do Athén. A to co nejdřív!
Na nic nečekám, posílám Neriah rychlou myšlenku a rozbíhám se pryč.
"Hej, chlapče," volá za mnou mladá těhotná žena, "kam to jdeš. Sanitky už tu co nevidět budou, měli by zkontrolovat i tebe."
Jo to by měli, ale nic by na mně nenašli. Ani malý škrábanec a to by byla zbytečná ztráta času. Ještě by se začali vyptávat, jak je možné, že jsem vyvázl bez jediné modřiny, když jsou ostatní v tak vážném stavu. To by mi tak scházelo. Letmo se na ní otáčím. "Jsem úplně v pořádku. Připadám vám snad nějak zraněný?"
"Ne, ale přece jen-."
"Matte, počkej!" To je Neriah. Vychází předním oknem autobusu a běží za mnou.
"No to snad... Slečno, taky bys tu měla zůstat," volá žena i na Neriah starostlivě, nemám-li říct spíš prosebně. Je moc hodná, že se tak stará. Určitě je to milá a laskavá žena a jsem jí moc vděčný, že nám pomohla. Takových lidí v dnešní době dost ubývá.
"Neriah, měla bys tu zůstat." Dřív, než stačím větu dopovědět, Neriah mi naléhavě skáče do řeči: "A co bych tady asi tak dělala? Sanitky už přijíždějí a lékaři se o všechny postarají. Pokud je pravda, co si myslíš, bude potřeba každá ruka. Chci jít s tebou, abych pomohla."
Na její námitky nic nemám. Souhlasně přikyvuji a společně se co nejrychleji brodíme vodou dál.
"Copak mě neposloucháte?" volá žena znovu za námi.
"My jsme opravdu v pořádku. Postarejte se prosím o ostatní. Potřebují to víc, než my." Naposledy se k ní otáčím a pak pokračuji v těžké chůzi.
S Neriah jsme se rychle shodli, že u Arkariana budeme rychleji s křídly, ovšem opravdovými, protože Neriah se přenášet neumí. Zašli jsme do úzké opuštěné ulice a proměnili se v sokoli. Ti létají velmi rychle, což se nám hodí. Po pár minutách už stojíme ve své původní podobě před skálou a procházíme otvorem dovnitř.
Arkarian už na nás čeká v chodbě. Na tváři má naléhavý a starostlivý výraz. "Matte, jak je na tom Isabela?" Přistupuje o pár kroků blíž ke mně.
"Je v bezvědomí, ale dýchá. Víc ti nepovím, protože jsme zmizeli dřív, než tam dorazily sanitky."
Přikyvuje. "A co ostatní?"
"Jediný Dillon zůstal při vědomí, ale je zraněný, nevím, jak vážně. Ostatní bohužel také zůstanou pár dní v nemocnici."
"Hlavně, že to přežili." Náhle se přesouvá k tomu, kvůli čemu tu stojíme. "Je jisté, že Ellathea živel ohně našla. Situace venku je vážná, ale v Athénách bohužel taky," rukou nám naznačuje, abychom ho následovali. Svižným krokem procházíme chodbou směrem k jedné z mnohačetných místností. "Nicolina vize se vyplnila - v Athénách opravdu před pár minutami začalo hořet. Oheň se šíří stále dál." Ocitáme se v místnosti s několika tichými přístroji. Arkarian nás k jednomu vede, kde můžeme vidět hořící athénské nádvoří. Všude kolem pobíhají lidé, mezi nimiž jsou i vládcové Domů, a snaží se uhasit šířící se plameny.
"Proboha," špetla Neriah.
"Musíme něco podniknout, jinak město shoří celé," řekl Arkarian pohotově.
Vtom dostávám nápad: "Arkariane! Máme přece živel vody. Ten nám pomůže."
Arkarian mě dvě vteřiny pozoruje a pak mizí. Po minutě se před námi znovu zhmotňuje a v rukou drží malou truhlu, ve které se živel vody nachází. "Co s ním chceš provést?"
"To nevím," beru si od něj truhlu, "ale nějak to zkusit musím. A když ne já, tak aspoň můj otec. Přeneseš nás tam?"
Arkarian přikyvuje a přenáší nás i sebe na athénské nádvoří, kde panuje zmatek. Volám otce, který se před námi hned zjevuje. Ve špinavé tváři má naléhavý výraz. "Rychle, Matthew, musíme spojit síly, abychom-." umlká, když si všímá truhly, kterou držím v dlaních. "No jistě. Že mě to nenapadlo. Výborně! Mohu?" Natahuje ke mně ruce a truhlu si ode mě přebírá. Otvírá ji a chvíli ohromeně kouká na pravidelný osmiboký jehlan. Tvář mu ozařuje blankytná modř, která vychází z otevřené truhly. Bere živel do dlaně.
"Jak ho chceš použít?" ptám se a přistupuji k němu blíž.
"Nevím, Matthew. Pojďme to zkusit spolu." Natahuje ruku s živlem položeným na dlani. Já svou dlaň pokládám shora a tvoříme tak schránku, z jejíchž mezer mezi prsty proniká modrá zář, která nabývá na síle každou vteřinou víc a víc. Znovu cítím tu lákavou sílu, která se v živlu skrývá.
"Co vůbec chceme udělat?" zvedám pohled do zlatavých očí.
"Uhasit oheň. Pomocí deště."
Kývu hlavou a nevědomky zavírám oči. Vím, že otec udělal to samé, aniž bych ho viděl. Tělem mi prochází zvláštní pocit moci. Podobný, jaký jsem měl i tehdy v San Francisku, ale jeho moc teď posiluje druhá ruka nesmrtelného po mém boku. Na hřbet mojí dlaně pokládá svou dlaň i Neriah. Nevidím ji, ale vím, že to je její dlaň. Neriah sice nemá tolik moci a schopností jako já nebo otec, ale je nesmrtelná a třetí ruka nesmrtelného posiluje moc živlu ještě víc. I přes zavřená víčka vidím modrou zář, která znovu nabyla na síle.
Před očima vidím kapky vody padající z hustých černých mraků. Přes ně se rychle prohnal zářivý, klikatý blesk, který na okamžik ozářil celou tmavou oblohu. Mám pocit, že se zablesklo i nad Athénami a hned na to se ozval ohlušující hrom. Před očima se kapky deště mění v silné provazce vody a já je cítím dopadat i na mé tělo.
Otvírám oči. V Athénách prší a silný déšť uhasíná velké plameny ohně, které zasáhly už velkou část Athénských budov a zahrad. Nad budovami se začíná tvořit kouř, který stoupá vysoko do černých oblak. Prší opravdu silně, stačilo jen pár vteřin a už si připadám, jako bych právě vylezl z hluboké nádrže vody. Takhle intenzivně prší snad jen v tropických deštných lesech. Bude trvat ještě několik minut, než se všechny plameny uhasí, ale je jisté, že Athény už jsou zachráněny.
"Výborně," jako by otec přisvědčil mým myšlenkám. Dává živel do truhly, pokládá mi ruku na rameno a pak i Neriah. "Děkuji za pomoc," ještě pokyvuje s děkovným úsměvem k Arkarianovi. I já se k němu otáčím. Arkarian si přebírá truhlu do rukou. "Nepotřebujete ještě s něčím pomoci?" ptá se.
Otec jen kroutí hlavou, nestihl ale nic říct, protože přímo nad našimi hlavami se rozvětvil zářivý blesk, po kterém následoval další hlasitý hrom. "Ne, můžete jít. Opatrujte se a hlavně-."
"Arkariane, co je ti?" otáčí se Neriah k Arkarianovi. Arkarian má skloněnou hlavu a přes prameny mokrých vlasů mu nevidím do tváře. Jednu ruku si drží u spánku a druhou na hrudi u srdce. "Isabela! Něco se děje s Isabelou."
"Cože? A co?" naléhám na něj vyděšeně.
"Já nevím," konečně zvedá hlavu. Z očí mu srší strach a obavy, což mě děsí ještě víc. "Ale musíme rychle zpátky. Nevím, co se děje, ale něco vážného určitě!"
"Tak na nic nečekej a přenes nás."
Ocitáme se v Arkarianových sálech. Neriah mi klepe na rameno. "Matte. Přenes se tam, já za chvíli taky dorazím."
Přikyvuji a pohledem hledám Arkariana. Vlasy si rychle stahuje do gumičky a nasazuje si kapuci na hlavu. Pak se oba přemisťujeme do prázdné uličky, kterou jsem Arkarianovi v myšlenkách popsal a brodíme se vodou směrem k autobusu. Už u něj stojí několik sanitek a záchranářů. Dokonce se sem stihli dostat i novináři, reportéři a kameramani, kteří snímají zkázu kolem. V jedné sanitce sedí Dillon, kterého kontroluje jeden ze zdravotníků. Lékař se dotýká jednotlivých částí jeho hrudníku a Dillon se následně šklebí bolestí. Všímám si i bezvědomé Rochelle, kterou převážejí na nosítkách do sanitky. Nicole a Ethana už převezli do nemocnice, nebo jsou stále v autobuse. Teď ale věnuji pozornost jiným nosítkům, na kterých leží Isabela. Přes nos a ústa jí spočívá dýchací maska. Záchranáři s ní běží k sanitce. "Rychle, pozor! Uhněte z cesty! Přestala dýchat!" křičí jeden z lékařů.
"Bože, Isabelo." Rychle se rozbíhám k jedné ze sanitek a Arkarian mě následuje.
"Raz, dva, tři, čtyři..." Lékaři už jí poskytují první pomoc. Bez hnutí, jako bych zamrznul na místě, sleduji, jak se lékař vší silou opírá do Isabelina hrudníku. Vypadá zoufale, jako by masáž srdce nepomáhala. "No tak, děvče, dýchej!" Po minutě to vzdává a přichází na jinou variantu. "To nepomáhá. Musíme použít defibrilátor! Rychle!"
Cítím na rameni pevný stisk. Je to Arkarian. Rád bych ho nějak povzbudil, ale mám o Isabelu stejný strach jako on. Vždyť Isabela nedýchá a zdravotníci se ji právě snaží znovu oživit. Vyhrnují Isabele mikinu i triko k hlavě a pokládají jí nabité přístroje k hrudníku. "Teď," zařval lékař a Isabelino tělo se na okamžik zdvihlo z nosítek. "Nic! Kruci, ještě jednou a vyšší výkon. Teď!" Isabela se znovu nadzdvihla a prudce klesla zpátky.
"Pořád nic," konstatoval druhý lékař.
"No tak! Neumírej mi! Teď!"
 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 12. dubna 2015 v 11:31 | Reagovat

Všechny na světě jenom ne Isabelu!! To ne, je tak důležitá a má oblíbená. Musí jí zachránit. Jenom mi vrtá hlavou, jak teď porazí Elatheu, když má živel ohně. :(

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 13. dubna 2015 v 9:47 | Reagovat

*radši to teď nebude komentovat*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama