44. Kapitola

11. dubna 2015 v 9:00 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Opouštíme tenhle šedivý a děsivý svět nočních můr a vracíme se zpátky do Citadely. Nejsem schopna jediného slova, vlastně takřka nedýchám a prázdnýma očima zírám někam do neznáma. Tak Matt měl přece jen pravdu. Dillon je má spřízněná duše. Právě jsem ho zachránila z mezisvětí a on znovu dýchá. Samozřejmě že jsem šťastná, že žije, ale nevím, jak se k tomu faktu mám teď postavit. Jak se mám k Dillonovi teď chovat?
Všímám si dlouhých nohou v kalhotách, které ke mně přistupují, a zvedám pohled nahoru. Spatřím Arkarianovu vlídnou tvář a jeho chápavé oči. Jemně mi tiskne rameno a věnuje mi povzbudivý úsměv. "Nikdo na tebe netlačí," říká tichým hlasem. "Potřebuješ čas, aby sis vše urovnala, tak si ho dopřej."
S krátkým pousmáním kývnu hlavou a pak se konečně otáčím směrem k lůžku, kde Dillon spočívá. Matt už u něj stojí a s úlevou se směje, jakmile na něj Dillon otvírá oči. Při tom pohledu i mně poskočí srdce štěstím.
"Nazdar, kámo," Matt ho s přátelským úsměvem plácá po rameni. "Jak se cítíš?"
"Na to, že jsem celý od krve, překvapivě dobře," mračí se Dillon nechápavě při pohledu na velkou rudou skvrnu na svém tričku.
V tu chvíli k němu přicházím já a on ke mně zvedá nejisté oči. Já jen s úsměvem zakroutím hlavou na znamení, že se na něj už nezlobím a pevně ho s úlevou objímám. "Měla jsem o tebe hrozný strach."
Jednou rukou mi objetí opětuje a pak si sedá. "Co se to stalo?" ptá se s nechápavým výrazem.
"Na nic si nepamatuješ?" zeptal se Matt.
Dillon se drbe se na zátylku a snaží se rozpomenout. "Bojoval jsi s Ellatheou, sledoval jsem vás. Pak ti Ellathea vyrazila sekeru z ruky a… a chtěla tě probodnout, jenže," umlká a ruku si pokládá na hruď právě na místo, odkud mu ještě před chvílí stékalo spoustu krve.

"Jenže ses přemístil mezi mě a Ellatheu a nechal ses probodnout," dokončuje za něj Matt.
"Jo," přikyvuje Dillon. "Ale jak to, že žiju? Tedy ne že bych nebyl rád."
Matt přesouvá pohled na mě. Já nepatrně kroutím hlavou a tím mu dávám najevo, že má zatím mlčet. "Upadl jsi do bezvědomí a my stihli zmizet z paláce dřív, než jsi opravdu zemřel. Měl jsi štěstí. Isabela tě stihla vyléčit," zalhal mu Matt.
"Já už jsem si vážně myslel, že zemřu. Byl jsem s tím nějak smířenej."
"To neříkej," pousměju se na něj. "Měl bys odpočívat. Ztratil jsi hrozně moc krve."
"Odpočívat byste měli všichni," podotýká Arkarian. "Pošlu vás domů."
Všichni souhlasně přikyvujeme a hned na to se přesouváme do svých těl.

Uběhlo několik dnů od posledních událostí. Několik klidných dnů, kdy se absolutně nic nedělo, pokud mluvím jen o druhém světě, o kterém obyčejní smrtelníci nemají tušení. Bude to týden, kdy jsme posledně měli poradu. Bylo to den po naší nepovedené misi do Egypta a po záchranné akci k vysvobození Ethana a Rochelle. Matt nám řekl i to, že vysvobodili Jeffovu mamku a Sama, kteří ve vězení paláce strávili několik týdnů. Málem zachránili i Jeffa, ale Matt mi popsal, co se stalo. Byla jsem strašně zaskočená a nechápala jsem, co s ním ta holka mohla udělat, že ji tak poslouchá. Jenže co bylo mnohem horší: Rochelle nám pak všem vylíčila, co vyčetla z Jeffovo myšlenek. Ta holka ho ovládá už tak, že ho donutila zabít jeho malou sestřičku vlastníma rukama. Tomu jsem už vůbec nemohla věřit. A ani jsem se neudržela a začala přede všemi brečet. Je mi tak hrozně, když na to jen pomyslím. Viděla jsem, jak moc si Jeff s Jazzy rozuměli. Jak si hráli a jak neuvěřitelně blízcí si byli.
Bože.
Ani si nedovedu představit, jak Jeffovi musí být, když ho ta holka zrovna nemá pod svou kontrolou. Mám o něj hrozný strach. Bude schopen se vůbec někdy vrátit ke svému starému já po tomhle incidentu?
Matt už dává dohromady plán na jeho záchranu. Ale přiznal mi, že má obavy, jestli s ním Jeff vůbec bude chtít jít.
Jak jsem říkala, už týden se nic neděje a pomalu si začínám znovu zvykat na normální život. Je to docela příjemný se takhle odreagovat. Posledně to všechno bylo pro nás dost nebezpečné, vždyť Neriah s Mattem by umřeli, kdyby nebyli nesmrtelní, Jimmy málem přišel o nohu, Ethan s Rochelle si prošli mučením a Dillon vlastně opravdu zemřel. Všichni naštěstí žijeme, Isabela nás všechny vyléčila a jen napjatě čekáme, co se bude dít dál. Ellathea zřejmě nemůže vyluštit hádanku, hlavolam nebo cokoliv jiného, co se skrývalo v truhle, kterou nám vzala, anebo už ten živel hledá. Bojím se, že se vyplní všechno, co jsem viděla při zatmění měsíce…
"Slečno Philipsová, posloucháte mě?" Z mrákotného přemýšlení mě vytrhává učitelka, paní McCannová.
"É prosím?"
"Ptám se, jak je možné, že jste se zrovna vy v biologii tak zhoršila," opakuje trpělivě a pokládá mi na lavici test, při kterém si má oblíbená učitelka musela vypsat červenou propisku. Na kraji listu mi bije do očí zakroužkovaná čtyřka.
"Ou," vypadlo ze mě. Biologii miluju a nikdy jsem z ní nedostala horší známku než dvojku a i těch bylo minimálně. Tedy až do posledních chvil.
"Není to první čtyřka za posledních pár týdnů. Měla byste s tím něco dělat. Nerada bych vás nechala propadnout."
"Jistě," kývu hlavou.
Paní McCannová se ke mně naklání a takřka šepotem ještě dodává: "Vašeho bratra je mi líto. Byl to šikovný a hodný kluk. Sama jsem přišla o dva blízké členy rodiny, takže vím, jak se cítíte. Chápu, že vás to zasáhlo a ovlivnilo, ale neměla byste zapomínat na váš život. Jste chytrá, učíte se rychle, tak toho využijte. Byla by škoda vás nechat psát opravné zkoušky," usmála se vlídně.
Úsměv jí opětuji a ještě chvíli se dívám do její mladé tváře. Jakmile se znovu věnuje ostatním spolužákům, registruju Dillonův pohled. Biologii máme promíchanou se staršími ročníky a na ní chodím právě s Dillonem a Rochelle i Matt se tu párkrát objevil. Neriah tu je taky, ale s tou mám většinu hodin, protože jsme stejný ročník.
Dillon mě s úsměvem a pozvednutým obočím sleduje. Já jen s úšklebkem krčím rameny a sklápím zrak ke svému nepovedenému testu. Pořád nevím, co si mám myslet, nevím, co mám dělat a ani nevím, jak se v Dillonově přítomnosti chovat. Jsme kamarádi, znovu spolu mluvíme, ale často se mu vyhýbám. Jsem prostě nejistá, když ho vidím a obzvlášť když s ním jsem.
Biologie není jediný předmět, u kterého jsem se kvůli Strážcům zhoršila. Matika, chemie, občanská nauka, fyzika… Na školu jsem vůbec nemyslela, takže na učení jsem prostě kašlala a takhle to teď dopadá. Musím to nějak dohonit, jinak skončím u popelářů nebo uklízeček.
Stojím s Neriah ve frontě na oběd a jen tak klábosíme. Dneska se řada posouvá nějak pomalu.
"Ahoj, Nicole," zdraví mě někdo za mnou. Je to Jake a lehce se na mě usmívá.
"Ahoj, Jakeu. Jak se, jak se máš?"
Krčí rameny. "Dá se to." Chvíli mlčí a sklání hlavu. "O Jeffovi náhodou nevíš nic nového?"
Těžce polykám a na zlomek vteřiny si vyměňuju pohled s Neriah. Vím toho víc, než bych doopravdy vědět chtěla, ale Jakeovi to říct nemůžu. "Ne, bohužel ne. Dlouho jsem ho neviděla."
Jake smutně sklápí zrak. "Jo, to jsme dva," pronesl tichým hlasem a pomalu se otáčí k odchodu. "Tak se měj."
"Ty taky. Ahoj, Jakeu," loučím se s ním a ještě dlouhou dobu se za ním dívám. Je mi ho strašně líto. Jeff je jeho nejlepší kamarád a už týdny ho neviděl, ani o něm nic neslyšel. Jsem na tom vlastně stejně, ale aspoň vím, co se s ním doopravdy děje… Někdy lituju toho, že to vím.
S obědem nikam nechvátáme, po škole se necháváme domů vozit autobusem, když hned nemusíme zachraňovat svět. S Neriah zaujímáme místa vzadu. Od doby, co zemřel ten - jakže se to jmenoval - Marduk, už se Neriah s její mamkou nemusejí schovávat. Jejich vila je ale zničená, tak se musely přestěhovat. Tribunál jim zajistil krásný domek v naší ulici, což je super. Často se navštěvujeme, chodíme spolu ze školy i do školy. Celkem si to užíváme, dokud je zatím klid.
Do autobusu nastupují i ostatní. Isabela s Mattem, za nimi jdou Ethan a Rochelle a jako poslední Dillon. Jako vždy mě skoro celou cestu k sedačce pozoruje. Letmo se na něj usměju a pak uhýbám pohledem k oknu. Venku je stále hodně sněhu, ale už ho lehce ubývá.
Autobus se pomalu rozjíždí a já stále z okna sleduji, jak mi okolní stromy, domy i lidi přebíhají jako na filmovém pásu a v některých chvílích se mění takřka v jednu rozmazanou šmouhu. Slyším, jak se Matt s Ethanem o něčem baví a ostatní se do jejich diskuze též přidávají, ale já je vnímám jen jednou částí mozku. Ethan pak ale poutá mou plnou pozornost, když polohlasně řekl: "Já nevím, mám znovu takový špatný pocit."
"A z čeho?" stará se Isabela.
"Že se něco stane. Něco zlého," krčí Ethan nervózně rameny.
Všechny nás jeho obavy trápí a znervózňují. Když Ethana na něco upozorňuje jeho instinkt, téměř vždy se jeho slepé obavy vyplní a v něčem nás nepříjemně překvapí. Co to bude tentokrát?
Najednou se mi začíná dělat nějaké horko a jsem nucena si sundat kabát. Když se vrhám na jeho rozepnutí, všímám si, že nejsem jediná, kdo pocítil náhlou zvýšenou teplotu. Všichni v autobuse se začínají rozepínat a hlasitě se podivovat nad náhlým teplem. Okna autobusu se začínají rosit a hned na to je zalévá vodopád vody, který stéká ze střechy. Jako by se tam roztál sníh, který na střeše byl.
"Co se to sakra děje?" vykřikl Dillon. I ostatní v autobuse vykřikují a někteří začínají panikařit. Přes závoj vody vidím, že všechen sníh, který venku je, neskutečnou a nepřirozenou rychlostí taje a zůstává po něm záplava vody, která se řine všemi směry. Řidič autobusu s nadávkami dupe na brzdu, ale autobus se nezastavuje. Jedeme zrovna z kopce a unášejí nás stále zvětšující se proudy vody. Řidič přestává mít kontrolu nad vozem a autobus s nepříjemnými vrzavými zvuky kličkuje ze strany na stranu.
"Držte se!" křičí někdo vepředu ve chvíli, kdy se autobus převažuje na jednu stranu. Z úst se mi dere výkřik, když se už nedokážu udržet na místě a doslova letím na druhou stranu autobusu. Do někoho narážím, ale vůbec netuším, do koho. Autobus se z kopce kutálí stále dál, tříští se všechna okna, jejichž střepy létají spolu se mnou a dalšími lidmi ze strany na stranu. Také se sem dostává voda, která stále stéká z tajícího sněhu. Snad po celém těle cítím bolest - z řezných ran na obličeji od střepů, z naražených míst a asi i ze zlomených kostí a nejhorší je, že to vůbec nepřestává. Autobus se stále kutálí dál dolů a já nepřestávám narážet do sedaček, do stropu i podlahy a také do lidí. Tříštící se sklo, deformující se kov, plačtivé výkřiky plné bolesti, slyším i hlasy svých přátel, ale zdají se mi příliš vzdálené, jako bych se tím točením dostala do přední části autobusu. Vůbec nevím, kde jsem.
Autobus se konečně přestává točit, ale setrvačností jede po jedné straně ještě několik metrů dál. Zůstávám ležet, z části opřená o strop autobusu v ledové vodě. Cítím, že pod mýma nohama někdo leží a snaží se dostat do takové polohy, aby neměl tvář ponořenou ve vodě. Někdo toho však není schopný a jeho osud závisí na rychlé pomoci, protože autobus se stále plní vodou a spoustu omráčených kolem mě jsou z velké části, někdo dokonce i celým tělem, ponořeni v ledové vodě a hrozí jim utopení. Já sama jsem po pas ve vodě, ale nemůžu se ani hnout. Vše vidím rozmazaně, celé tělo mi pulzuje bolestí a já nemůžu vydat ani hlásku. Nemůžu se pohnout a pomalu nemůžu ani nic vnímat. Z nosu i úst mi začínají stékat pramínky krve. V uších mi strašně hučí, srdce mi tluče jako o závod. A mám pocit, že mi plíce, které po každém těžkém nádechu pulzují palčivou bolestí, brzy prasknou.
Poslední, co ještě vidím, jsou mí přátelé. Poznávám Rochelle. Zůstala viset na boku opěradla sedačky. Hlava i ruce jí bezvládně visí dolů, konečky prstů se dotýká vody a vůbec se nehýbe. Ethan je také v bezvědomí, ten leží ve stejné poloze jako já, jen je opřený o sedačku. Aspoň na jeho obličej voda nedosáhne. Jako poslední ještě rozpoznávám nehybnou Isabelu, která se hlavou opírá o převrácenou kovovou podlahu. Silně krvácí z temene hlavy a ještě horší asi je, že se hladina vody nebezpečně blíží k jejímu nosu a já nejsem schopna jí pomoci. Víčka mi těžknou a já ztrácím vědomí.


 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 11. dubna 2015 v 17:24 | Reagovat

Prosím to né!!! Jedna katastrofa za druhou!! Nesmíme o ně přijít :( Záchrana!! Záchrana!!

2 Adam Adam | 11. dubna 2015 v 19:18 | Reagovat

[1]: Nedá jim chvíli klidu :-D

3 Lenka Lenka | 11. dubna 2015 v 20:19 | Reagovat

Přesně tak, člověk aby se pořád bál!! :D

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 12. dubna 2015 v 8:52 | Reagovat

To byly v jednu chvíli jen samý oddechovky co? A teď furt samý napětí a zranění a zkázy a... Snad to přežijete :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama