43. Kapitola

10. dubna 2015 v 12:13 | Nancy |  Kapitoly

Matt


Bezmocný člověk. Slaboch. Zmatkař. Tak takhle nějak si teď připadám. V dlaních stále držím Dillonovo bezvládné tělo. Ohlížím se ze strany na stranu a zoufale přemýšlím, co dělat. Jak se dostat z téhle situace?
Ethan, zápasící s Ellatheou, už slábne a docházejí mu síly. Ellathea jedním švihem svého meče Ethana odzbrojuje. Rochelle si toho všímá a zasahuje dřív, než Ellathea stihne znovu zaútočit. Kulhavě se vrhá vpřed, s odhalenýma rukama napřaženýma před sebou, a chytá Ellatheu kolem krku. Ellathea hned vykřikuje bolestí, pouští meč a ustupuje o několik kroků do zadu.
"Matte," volá na mě Shaun, který zrovna přibíhá k mřížím. V rukou drží své meče z pokladnice, potřísněné krví. "Rychle, zatím máme cestu volnou. Musíme zmizet!"
Jako by mě jeho slova probudila z toho bezmocného zoufalství a poradila mi, co dělat. Zatímco Rochelle Ellatheu pouští a s ústupem sleduje, jak s nářky padá na kolena, já v sobě hromadím síly a soustředím je na svou ruku. Z konečků prstů mi vystřelují prvně paprsky světla a pak zářivé modré blesky, směřující k Ellathee, která má silně popálený krk. Blesky ji zasahují do hrudi a odhazují ji ke stěně. Zdá se, že částečně ztrácí vědomí a momentálně není schopná se zvednout.
"Ethane! Rochelle!" volám na ně a mezitím sundávám z Dillonových rukou náramky z pokladnice. Jakmile ke mně Ethan a Rochelle přibíhají, podávám každému jeden. "Vezměte si je, ať jste nějak ozbrojení. Jednoduše se na ně a na váš cíl při výstřelu soustřeďte. Shaune," rychle se otáčím k Shaunovi, "běž za Thompsonovými, vyveď je ven. Vy," ukazuju znovu na Ethana a Rochelle, "běžte za ním. Já půjdu za vámi." Zvedám se, beru Dillonovo tělo do náruče a pak si ho házím přes rameno. Je docela těžký, ale ne natolik, abych s ním nemohl rychle jít. Silou vůle ještě do své ruky přenáším sekeru. Vycházím z věznice a rychle klopýtám za ostatními. Shaun zatím pomáhá paní Thompsonové a jejímu synovi ven. Ze schodů vybíhají další Ellatheiny vojáci a rozbíhají se k nám. Je jich sice jen pět, ale na nás je to poměrně moc. Shaun varuje paní Thompsonovou, aby ustoupila, a rozbíhá se k útočníkům. Ethan s Rochelle kulhají s ním na pomoc. Já přicházím k paní Thompsonové. "Držte se stále za Shaunem," ukazuju rukou na Shauna, ohánějícího se s meči. "Utíkejte, jak nejrychleji můžete a držte se při sobě." Paní Thompsonová přikyvuje a chytá chlapce pevně za ruku.

Po chvíli máme znovu cestu volnou, tak vybíháme na dlouhé schodiště. Shaun jde první a za ním si navzájem pomáhají Ethan s Rochelle. Lily běží za nimi a já, s Dillonem na rameni, jdu poslední. Před Shaunem se objevuje jen párkrát nějaký voják a Shaunovi nedělá problém ho odstranit z cesty. Ale jakmile vycházíme schodiště, čeká nás v sále více lidí připravených k útoku. Musím Dillona odložit, abych se mohl bránit. Navádím paní Thompsonovou ke zdi, zatímco těch asi osm vojáků už se rozbíhá k útoku. Ke mně se rozbíhají rovnou dva. Oba mají meč a já jen svou sekeru, takže musím vydat víc úsilí a obratnosti, aby mě nezranili, a abych já naopak dostatečně zranil je. Je to složité, když na mě útočí oba najednou a ještě k tomu oba dobře zacházejí s meči. Silně na mě dorážejí a já jsem nucen ustupovat dozadu. Jeden z útočníků zaráží mou sekeru k zemi a takřka hned hbitě útočí. Nestíhám uhnout a útočník zasahuje můj hrudník od pravého pasu po levé rameno. Cítím palčivou bolest, která vychází z řezné rány. Triko se nasakuje krví a nepříjemně se mi lepí na tělo. I svaly mi na chvíli chabnou a já padám k zemi. Snažím se aspoň udržet v ruce sekeru. Znovu ke mně míří ostří meče a mně nezbývá nic, než ránu vykrýt vleže. Chytám sekeru oběma rukama před sebou a ránu odrážím na stranu. Z druhé strany na mě padá čepel druhého útočníka, tak se s úsilím snažím vykrýt i tuhle ránu. S pomalu hojící se, ale stále bolestivou ránou jsem na tom mnohem hůř a už to zřejmě dlouho nevydržím. Musím využít svých schopností. Potřebuji jen vteřinu soustředění.
Jakmile oba útočníci na tu vteřinku oddalují meče od mé sekery, v rukou se mi hromadí síla. Zvedám prsty od dlaní, takže sekeru držím jen palci, a jakmile se čepele obou mečů vrací zpátky, síla z rukou se uvolňuje a jako tlaková vlna odhazuje oba útočníky několik metrů vzduchem dál.
S úsilím se zvedám na lokty a sleduju svou řeznou ránu na hrudi. Sice jsem na sobě měl po celou dobu stříbrný plášť, ale teď jsem ho neměl uvázaný, takže mi moc nepomohl. Přibíhá ke mně paní Thompsonová, kleká si vedle mě a s očima vykulenýma hrůzou kouká na mé zakrvácené triko. "Jak… Jak ti můžu pomoct?"
"Když nebudete panikařit, bude to fajn," říkám klidně. Znovu na mě poulí oči, jako by nevěřila, že můžu být tak klidný, když skoro umírám. Nic jí říkat nemusím, protože rána už se začíná hojit rychleji. Stékající krev, vsáknutá do trika, se jako v záznamu stahuje zpátky a ani za sebou nezanechává žádné skvrny, triko dostává svou původní barvu. Trocha krve zůstává jen na okrajích rozříznuté látky. Kůže i svaly se zacelují a po říznutí nejsou žádné památky.
Dřív, než se paní Thompsonová začne znovu vyděšeně vyptávat, ji přerušuju. "Vysvětlování musí počkat. Až budeme v bezpečí, všechno se dozvíte. Teď musíme pokračovat." Zvedám se, znovu si dávám Dillona přes rameno a vydávám se k ostatním, kteří právě dokončili i svoje souboje. Shaun utíká po velkém sále směrem k masivním dveřím. My ostatní ho následujeme. Za zády slyším nějaký vzdálený křik. Nejspíš se sem řítí další vojáci.
Shaun přibíhá ke dveřím a hned se je snaží otevřít, jsou ale zamčené, proto k nim jdu já a silou vůle je odemykám.
Lily se krátce otáčí a najednou třeští oči do dálky. "Jeffe!"
Jeff stojí skoro na samém konci velkého sálu s ostatními vojáky. Všímám si, že mezi nimi stojí i dívka se zrzavými vlasy, kterou mi popisovala Nicole. Domnívala se, že Jeffa nějakým způsobem ovládá a já myslím, že není daleko od pravdy, když vidím, jak se Jeff k nám s ostatními vojáky rozbíhá se zbraní v ruce a ona dál stojí na místě.
Lily ho s nechápavým a vyděšeným pohledem pozoruje a o krok ustoupí. Já se krátce soustředím a vytvářím prudký oheň přímo kolem té dívky. Ta hned začíná křičet. Jeff ji slyší, prudce se zastaví a se zděšeným Ne! se k ní rozbíhá zpátky, aby jí pomohl. To jsem v plánu zrovna neměl. Doufal jsem, že to Jeffa propustí, abychom ho mohli vzít s námi. Takhle ale nemáme na výběr, než jít bez něj.
"Ne! NE! Jeffe!" paní Thompsonová zoufale křičí a chystá se za Jeffem rozběhnout. Ethan jí rychle chytá za paži ve snaze ji zastavit a já mu hned přibíhám na pomoc.
"Nedá se nic dělat. Musíme jít, jinak tu zůstaneme taky."
"Ne! Přece ho tu nemůžeme nechat. Prosím, ne!" křičí v pláči. "Jeffe!"
S Ethanem ji táhneme zpátky a snažíme se ji dostat za dveře.
"Ne! Bez svého syna nejdu!" stále se snaží vymanit z našeho sevření a vůbec si nevšímá vojáků, kteří k nám běží.
Shaun za námi zavírá a pokračujeme dál. Paní Thompsonová se s brekem vzdává a se svým druhým synem následuje Shauna. Jakmile vybíháme ze skleněného tunelu, čeká nás další úděsné překvapení. Z nádvoří se k nám řítí další vojáci, děsivé dogy a bohužel i démoni a není jich zrovna málo.
Bože, co teď? Jak se odtud máme dostat živí? Čas se nám krátí a my tu jen tak beznadějně stojíme a zděšeně sledujeme, jak se k nám blíží desítky nepřátel.
"Matte, co budeme dělat?" otáčí se ke mně Rochelle zoufale. Já jen beznadějně kroutím hlavou, ale než stačím něco říct, dostávám nápad. Minule mi před Lathenií pomohl oheň, tak mi pomůže i teď, jen trochu jinak. Rychle se začínám soustředit. Na vteřinu zavřu oči a vidím zářivé ohnivé plameny. Teď oči otvírám a plameny vytvářím. Před námi se tvoří oheň a jako střela míří dopředu a vzniká tak dlouhá i vysoká ohnivá stěna, která se hned rozšiřuje do stran a zahání tak všechny pryč od cesty. Před námi leží stezka ohraničená vysokými ohnivými zdmi.
"Utíkejte!" křičím na všechny. Hned běžím za ostatními směrem k bráně. Jen co přejdeme ji, Arkarian nás bude moct přemístit. Všude kolem nás jsou slyšet bolestné skřeky těch, které plameny zasáhly. Jsem rád, že to nemusím vidět. Konečně dobíháme k bráně, která je taky zamčená.
"Rychle, Matte!" naléhá na mě Shaun, když si všiml, že k nám po ohněm ohraničené cestě míří ti vojáci z paláce. Snažím se bránu rychle odemknout, ale jako naschvál to jde teď pomalu. Brána se odemyká několika pákami, tak proto to trvá. Shaun už se znovu připravuje na souboj a zároveň s nadějí vzhlíží ke mně. Už nám mnohokrát dokázal, že je výborný šermíř, ale k nám běží přes deset bojovníků a to by Shaun zřejmě nedokázal sám.
Ještě pár cvaknutí a brána se konečně otevírá. "Rychle!" nabádám všechny, a jakmile jsme všichni za bránou, volám Arkarianovo jméno a my se přemisťujeme do Citadely. Arkarian nás rovnou všechny přemístil na ošetřovnu Citadely, kde na nás čeká. O pár vteřin později sem doráží i Isabela.
"Jimmy je v pořádku, teď jste na řadě vy," zvolává pohotově a všechny nás přeměřuje pohledem. Prvně je zaskočená přítomností paní Thompsonové a jejího syna, ale jakmile si všímá mě a Dillonova těla, ležící na mých kolenech, zapomíná i na vážně zraněného Ethana a Rochelle. "Proboha," přibíhá ke mně a dívá se do mých očí, ve kterých se znovu hromadí pár slz. Pak si prohlíží Dillona. "Neříkej mi, že je…" větu ani nedokončuje a sama se přesvědčuje o Dillonově smrti. "Bože, to ne," sklání hlavu. Nic neříká.
"Zachránil mi život," pronáším tiše. Někdo mi pevně tiskne rameno. Je to Arkarian. Jasně fialovou barvu jeho očí zahaluje závoj lítosti a smutku. Dnešní večer byl určitě těžký pro nás všechny. Isabela se přesouvá k Ethanovi a Rochelle, aby je vyléčila. Arkarian posílá paní Thompsonovou do Athén, kde na ně Tribunál s Dartemisem budou čekat, aby jim vše vysvětlili a pomohli jim. Pak se mi vybavuje, co říkala Ellathea a rychle zvedám k Arkarianovi pohled. "Arkariane-!"
"Jsou v pořádku," ujišťuje mě hned. "Ale Ellathea jim sebrala truhlu s klíčem k živlu ohně."
Chvíli mlčím a jen kývu hlavou. "Vlastně mě to ani tak nezaskočilo. Ellathea mi tohle sice neřekla, ale tvářila se až příliš samolibě. Hlavně, že jsou ti tři v pořádku." Zvedám Dillona a pokládám ho na jedno z lůžek. Chvíli ještě hledím na jeho popelavou tvář a pak vycházím z ošetřovny.
Jimmy, Neriah i Nicole tu stále jsou. Sedí na pohodlných křeslech a všichni tři zamyšleně koukají na špičky svých bot.
"Matte," Neriah si mě všímá jako první, zvedá se a rychle se mi vine kolem krku. Já ji s úlevou tisknu k sobě.
"Zachránili jste Ethana a Rochelle?" zeptal se Jimmy.
"Jo," přikyvuju, ale stále se tvářím zdrceně.
"A jsou v pořádku?"
Znovu přikyvuji. "Ano. Až na Dillona."
"Copak? Zlomil si nohu chudáček?" zamumlala Nicole sarkasticky, aniž by pohlédla jinam, než na své boty.
Dlouhou chvíli mlčím a koukám na ni, jako bych se rozmýšlel, jestli to mám říct nebo ne, ačkoliv to nemá smysl samozřejmě, když se to doví buď teď, nebo za dvě minuty. Vím, že je na Dillona naštvaná, ale taky vím, že ji tahle zpráva zraní, jako každého jiného. "Dillon zemřel," pronesl jsem tiše, protože se můj hlas zlomil.
Všichni tři na mě upírají nevěřící zraky. Jimmy vstává z křesla a Neriah ustupuje o krok ode mě. Nicole prudce zvedá hlavu a dlouze na mě vyděšeně kouká. "Ne," kroutí hlavou a pohrdavě se uchechtla. "Ne, ty si děláš legraci, že jo? Dillon není…" na chvíli umlká a dívá se mi do očí, ve kterých jistě poznává bolest. Prudce vyskakuje z křesla. "Nemůže být přece mrtvý!"
Několik vteřin se nikdo z nás ani nepohnul. Nicole stále sleduje mou tvář a doufá, že jí potvrdím cokoliv, jen ne to, že Dillon zemřel.
Lehce zakroutím hlavou. "Je mi líto."
Po těchto slovech chvátá Nicole k ošetřovně. Stále mi nevěří, nebo mi spíš věřit nechce a sama se musí přesvědčit. Při pohledu na Dillonovo nehybné a zakrvácené tělo tuhne. Pak se k němu rozbíhá a s roztřesenýma rukama ho chytá za tváře. "Di-Dillone. Dillone, prosím, prober se!" Teď lehce třese s jeho rameny. Z očí jí vytryskly slzy, které jí hned stékají po tvářích a dopadají Dillonovi na obličej. "Prosím! Dillone, vrať se! Dillone!" křičí do jeho němé tváře, vzlyká a nakonec nechává padnout hlavu na jeho hruď. Pláče. "Vzbuď se… Prosím…"
"Přemístil se mezi mě a Ellatheu, aby mě zachránil. Bylo to všechno tak rychlé, nestihl jsem tomu zabránit," říkám provinile a zakroutím hlavou.
"Těžko bys mohl," konstatoval Arkarian a povzbudivě mi položil ruku na rameno.
Znovu s těžkým srdcem pohlédnu na Nicole. Teď hledí Dillonovi do obličeje a hladí ho po tváři. Stále pláče a šeptá mu, jak moc jí to mrzí. To mi připomíná vzkaz, který jí mám vyřídit.
Přistupuji k ní a pokládám jí ruku na záda. "Dillon chtěl, abych ti něco vzkázal," říkám a ona ke mně zvedá uslzené oči. "Říkal, že je mu to líto. Mrzí ho, co se mezi vámi stalo. A taky chtěl, abych ti řekl," na chvíli váhám, protože vím, že touhle zprávou jí nijak neulehčím, "že tě miluje."
Nicole na mě zaskočeně poulí uslzené oči, pak s nimi několikrát zamrká a rozpláče se ještě víc. Znovu boří čelo na Dillonovu hruď a kroutí hlavou. Najednou uslyším její myšlenky, které mě trochu překvapují. V duchu Dillonovi vzkazuje, že ona ho taky nikdy nepřestala milovat. I když se to celou dobu snažila popřít, je to tak.
Pak mi do hlavy skáčou vzpomínky na to, jakým způsobem Dillon o Nicole mluvil, co jsem vždy cítil, když se ti dva ocitli u sebe a taky jejich vzájemné myšlenky, když mysleli na toho druhého. Vnímal jsem mezi nimi to silné pouto. A párkrát mě napadlo, jestli nejsou spřízněné duše. Cosi mi v tom ale vždycky bránilo a najednou si asi uvědomuju, co. Nicole se zamilovala do Jeffa. A já to věděl, nesnažila se to přede mnou nikdy nějak skrýt, když o něm mluvila. A možná tím, jak popírala své city k Dillonovi a přikláněla je k Jeffovi, jsem byl trochu zmatený.
Teď je ale vidím spolu. Nicole Dillona oplakává a mě ten pohled trhá srdce. To, jak Nicole v duchu prosí a volá Dillona zpátky, jak mu bezmocně hledí do tváře a jak ho teď dokonce krátce líbá na rty, není zlomené pouto přátelství. Ale lásky. Je to tak - musí to tak být. Dillon a Nicole jsou spřízněné duše. Cítím to.
Pohledem hledám Arkariana, jestli mi četl myšlenky a může je potvrdit. Není si tím jistý, vidím to na něm. Ale jestli tu je šance, že mám pravdu, tak stále Dillona můžeme zachránit. Nicole ho může zachránit. Jeho duše se právě nachází v mezisvětí.
Hned se otáčím zpátky k Nicole a jemně jí zvedám hlavu z Dillonova hrudníku, aby se na mě podívala. "Nicole."
"Matte, prosím. Udělej něco. Vrať mi ho zpátky," prosí mě zoufale.
"Je tu stále možnost, že ho můžeme zachránit."
Oči se jí rozšiřují, narovnává se a chytá mě pevně za paže. "Jaká? Musí to jít."
Dillon nezemřel ve svém skutečném těle. To se nachází v posteli jako nás všech ostatních. Jeho duše teď bloudí mezisvětím, odkud ho může zachránit jedině spřízněná duše."
Nicole nejistě mlčí a hledí mi zaskočeně do očí. Já ji pokládám dlaně na tváře. "Nicole, jestli jsi ty Dillonovo spřízněnou duší, můžeš ho přivést zpátky k životu."
"Já ale… Já nevím, jestli to jsem já."
"Nicole, já vím, že ho miluješ. Stejně jako on tebe. Cítil jsem to mezi vámi celou dobu. I když si tím nejsme jistí, neměli bychom tu šanci promarnit, pokud Dillona můžeme zachránit. Musíme to zkusit. Půjdu do mezisvětí s tebou."
Nicole pevně semkne rty a přikyvuje.
"Matte," upozorňuje mě Arkarian, "nezapomeň, že bílý most je stále zničený. V mezisvětí bloudí spoustu ztracených duší různých bytostí, které byste na našem světě rozhodně nenašli. Na první pohled vás můžou vyděsit i zmást. Nebude to tam zrovna pěkné."
Zprvu jsem si to ani neuvědomil, ale souhlasím s Arkarianem. Od doby, co Lathenie zničila bílý most, se mezisvětí muselo hodně změnit. Nikdy jsem tam sice nebyl, ale už jsem s ním byl seznámen z otcova vyprávění. Šedivý, smutně působící svět, plný přízraků a našich nočních můr. Společně to s Nicole ale zvládneme.
Arkarian všechny poslal domů. Zůstali jsme tu jen s ním a Nicole a Dillonovým, takřka bezbarvým tělem, ze kterého odtékají poslední kapky krve. Arkarian nám dává ještě poslední rady, jak se poprat s mezisvětím, zatímco se připravujeme na přenos.
"Buďte opatrní. Nenechte se zastrašit, musíte věřit celým svým srdcem a hlavně si zachovejte čistou mysl."
Oba přikyvujeme a po chvíli se ocitáme v pochmurném, šedém prostoru. Stojíme na kraji lesa, po pravé straně se nachází vysoké balvany, kolem nichž teče řeka. Je to strašně zvláštní místo a rozhodně se tu nechci zdržovat. Než stačím říct Nicole Pojď, ozývá se za námi pronikavý, pištivý zvuk, který nás nutí zakrýt si uši. Z lesa naším směrem vylétává několik obrovských netopýrů velikosti orla. Automaticky se krčíme k zemi a nevěřícně zíráme na skupinu vzdalujících se netopýrů.
"Tak pojď," navádím pak Nicole rukou vpřed.
Ze všech stran se najednou začínají ozývat příšerné a děsivé zvuky, výkřiky a vřískoty, že kterých mi naskakuje husí kůže.
"Matte, není támhle Dillon?" Nicole ukazuje rukou dopředu na malý kopec plný suchých keřů. Na jeho vrcholu stojí stejně suchý strom, u jehož kmene kdosi sedí. Vidíme spíš siluetu, ale i tak je dost podobná Dillonovi.
"Zdá se, že ano. Půjdeme to zjistit."
Dáváme se do běhu. Uhýbáme se podivným rostlinám, kamenům a hlubokým loužím. Po chvíli se musíme zastavit, protože jsme doběhli k řadě několika popadaných stromů. Musíme je přelézt. Jakmile se za ně dostáváme, čeká nás další překážka v podobě tří nechutných tvorů.
"Proboha, Matte," Nicole si podivných, odporně vypadajících příšer také všimla a vyděšeně mi tiskne paži. Tvorové jsou vysoké kostry potažené bledou a vrásčitou kůží, s křivýma nohama a nepřirozeně dlouhýma rukama. Mají velkou pusu, ve které se skrývá pár ostrých zubů, místo nosu se nacházejí jen nozdry a ani nemají oči. Jen malé důlky, kde by se oči měly nacházet. Svým neohrabaným krokem kráčí pomalu k nám.
Rychle se otáčím k Nicole. Ta je úplně vyděšená a vyvedená z míry, až se divím, že nekřičí. "Nicole, vzpomínej, co nám Arkarian říkal: Měj čistou mysl, nenech se zastrašit. Oni tady nejsou, musíš věřit celým svým srdcem a oni zmizí. Jestli se poddáš svému strachu, stanou se skutečnými."
Jeden z tvorů vydává skřehotavý zvuk, který s Nicole ještě víc otřásá. "Nejste tady," říká pak pro sebe. "Vy tu nejste," teď zavírá oči a zhluboka se nadechuje. "Zmizte!" Zdá se, že už je odhodlanější, ale i přes to poslepu hledá mou ruku a pevně se jí chytá. Nebráním se tomu, ale takhle to vypadá, že si příliš nevěří.
"Věř celým svým srdcem," pokračuji v povzbuzování. "Zažeň všechny pochybnosti, nesmíš se bát." Říkám si to vlastně i pro sebe, sám se na to musím soustředit.
"Zmizte!" pronáší Nicole znovu.
Vydávám se vpřed a Nicole táhnu s sebou. "Zmizte!" přidávám se. S každým dalším krokem, přibližujícím se k příšerám, tvorové mizí jako kouř, až zmizeli úplně.
Jak Nicole tak já si oddychujeme úlevou a znovu se rozbíháme. Asi po minutě bezproblémového běhu Nicole o něco zakopává a tvrdě padá na zem.
"Jsi v pořádku?" pomáhám jí na nohy, zatímco přikyvuje na znamení, že je.
"Slyšels to?" zvedá prudce hlavu.
Kromě těch stálých výkřiků neslyším nic zvláštního. "A co?"
"Já nevím, takové zasvištění jako nějakého hmyzu… A zase!"
Teď jsem to uslyšel i já. Nicole měla pravdu, že se to podobá zvuku nějakého hmyzu. Nicole mi klepe na rameno a roztřeseným prstem ukazuje k zemi, kde se nachází neskutečně obrovský brouk velikosti dlaně. Vypadá jako mravenec, jen má křídla a krovky a ještě k tomu mu ze zadečku trčí štíří ocas. Nicole se celá otřásá a svíjí a radši se otáčí, aby mohla pokračovat v chůzi. V tu chvíli ale zakřičela, vrátila se a ovinula se kolem mé paže. Cestu nám zatarasila celá armáda takových brouků. Začínají hrozivě syčet a přibližovat se k nám.
"Tohle nezvládnu. To už asi fakt nezvládnu," Nicole začíná panikařit. Zřejmě má fobii z nějakých brouků i normálně.
"Nicole, už jednou jsi ty bludy přemohla, tak to dokážeš i teď. Musíš se uklidnit jen-."
"Ááá!" Nicole najednou začíná skákat a točit se kolem své osy. "Sakra! Sakra! Sakra! Sundej ho ze mě! Sundej ho!" ječí hystericky a rukama hází kolem zad. Po nich jí leze jeden z hrozivých brouků a blíží se jí ke krku. Místo Nicolina přání ji pevně chytám za paže, aby přestala vyvádět.
"Nicole, je to jen přelud! Necítíš ho, protože tam není."
"Ale já ho cítím."
"Ne, necítíš. Jen si to v hlavě představuješ. Vytlač si ho z hlavy a přestaneš ho cítit."
Nicole se přes pevně semknuté rty a oči snaží uklidnit.
"Nic tu není. Jsme tu jen ty, já a Dillon, který čeká na záchranu. Nic jiného tu není a ty to víš, Nicole, ty to víš."
Brouk, který se jí už dostal na rameno, se rozplynul a zbyla po něm jen trocha prachu. Stejně tak zmizeli i ostatní brouci.
"Matte, promiň. Chovám se jak husa," omlouvá se mi s provinilým výrazem ve tváři.
"To je v pořádku. Nemáš se za co omlouvat. Jsou to tvoje noční můry, je jasné, že tě vyděsí. A i přes to už jsi je dokázala zahnat," uklidňuji ji a očividně jí to pomáhá. "Jsi silná, postavila ses svému strachu a na to je potřeba vykonat velké úsilí a odhodlání a to se cení."
Nicole se jen skromně usmívá a děkuje mi. Když se dáváme znovu do běhu, dlouhou dobu nám nic v cestě už nebrání. Vidíme všude kolem nás odporné stvůry, většinou vychrtlé postavy s propadlými břichy a nechutně vystouplými žebry, s deformovanými tvářemi i více končetinami, ale naštěstí si nás tolik nevšímají, jen nás sledují zpoza spadlých stromů.
Doběhli jsme až k malému kopci, na jehož vrcholu sedí Dillon. Jsme dostatečně blízko, takže Dillon by Nicolin hlas měl slyšet. Nicole se k zavolání jeho jména moc nemá. Co můžu vyčíst z jejích očí? Strach? Lítost? Obavy?
"Jen do toho, Nicole. Z mezisvětí si nebude nic pamatovat, takže mu nebudeš muset nic přiznávat, pokud se necítíš připravená. Ale zachraň ho. Jen zavolej jeho jméno a dej mu druhou šanci žít."
Nicole přikyvuje, zvedá oči k Dillonovi a ještě chvíli se na něj dívá. Pak polyká a nadechuje se. Celým naším okolím se rozléhá její hlas v podobě Dillonova jména. Napjatě, sleduji, jestli Dillon zareaguje.
Dillon narovnává svá záda a natáčí hlavu směrem k nám.
Měl jsem pravdu, a přesto jsem překvapený, jako bych už ani nevěřil.
"Dillone, vrať se!" poslední, co Nicole roztřeseným hlasem zvolává a všichni tři opouštíme šedé mezisvětí.
 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 10. dubna 2015 v 16:42 | Reagovat

A já to věděla, jupí!!! Konečně trochu "veselejší" díl :D Moc pěkně si to napsala.

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 10. dubna 2015 v 16:45 | Reagovat

:D :D :D
Děkuji :)) To jsem moc ráda, že z toho máš radost :D

3 Briella Briella | 10. dubna 2015 v 17:48 | Reagovat

Hallelujah! Já jsem to tušila. No jsem moc ráda že jsi ho oživila, protože jeho smrt byla hrozná. Strašně se těším na další kaopču ;-)

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 10. dubna 2015 v 22:08 | Reagovat

Další radost, nádhera :D :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama