42. Kapitola

9. dubna 2015 v 8:45 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


"Nicole, posloucháš mě?" Neriah mi luská prsty před obličejem.
Škubu hlavou a zvedám k ní tázavý pohled. "Cože?"
Neriah se vlídně usmívá a pobaveně kroutí hlavou. "Takže neposloucháš."
"Promiň, já-."
"Zamyslela ses. Stejně jako už dvakrát předtím. To máš pořád plnou hlavu Dillona?"
"Nemám plnou hlavu Dillona, jen," říkám hned odmítavě, i když to je víceméně pravda. Pořád se mi vrací ten polibek a ani nevím proč. Jsem na Dillona furt naštvaná, neměl to dělat. Pomotal mi hlavu ještě víc. Ale nenamlouvám si to jen?
Když mě Dillon políbil, na chvíli mi to připadalo, že to tak má být. Cítila jsem se… prostě svá. Ale v tu chvíli jsem si vzpomněla na Jeffa a veškerý ten chvilkový zvláštní pocit vyprchal.
"Ano?" Neriah ví, že jsem se zase zamyslela. Já si myšlenky už automaticky hlídám, takže neví, co se mi honí hlavou. Je trpělivá, netlačí na mě a za to jsem jí vděčná.
Nechávám jí své myšlenky otevřené, aby si mohla poslechnout mé dojmy a pocity ohledně Dillonova polibku, protože nevím, jak to vyjádřit slovy.
Sedíme na pohodlných, sametových křeslech v Citadele. Neriah už tu byla, když jsem sem přišla, tak jsme se daly do řeči. Jimmy se nejspíš zdržel se čtením informací o Cheopsově pyramidě, do které se právě chystáme. Jsem velmi napjatá a těším se na náš nastávající úkol. V Egyptě jsme sice byli s rodinou, ale do žádné velké pyramidy jsme se nedostali. A tahle je největší na světě. Ale nesmím zapomínat, že máme za úkol najít další klíč, abychom mohli najít živel ohně.
"Ahoj, děvčata." Konečně dorazil i Jimmy a s úsměvem nás zdraví. V ruce drží pár nažloutlých a hrubých papyrusů. "Doufám, že nečekáte moc dlouho. Nebudeme se dál zdržovat a půjdeme ne?"
Neriah i já přikyvujeme a všichni tři pak míříme k šatníkům, kde dostáváme velmi podobné oblečení, jako jsme měli posledně při cestě do Mezopotámie, a samozřejmě i jiná těla.
"Tak jdeme. Nemůžu se dočkat, až tu pyramidu doopravdy uvidím," povídá Jimmy vzrušeným hlasem a stoupá si pod spršku prachu poznání. "Nevěřily byste, jak je záhadná. Ludolfovo číslo, umístění pyramidy na všechny světové strany s přesností na dvacet pět centimetrů, čísla souhlasná s poloměrem země, to všechno se s Cheopsovou pyramidou spojuje. Vědci si nedokážou vysvětlit, jak je možné, že Egypťané mohli postavit tak obrovskou stavbu s takovými přesnostmi."

Dostáváme novou identitu, jazyk a vědomosti a jdeme pomalu ke dveřím.
"Jsem na tu pyramidu také zvědavá, ale doufám, že tam nebudeme muset strávit moc dlouhou dobu hledáním," podotkla jsem a oklepala ze sebe prach.
"O to se bát nemusíš," říká Jimmy se zdviženým prstem. "Mám pár tipů ohledně místa, kde by se mohl živel - vlastně ten klíč nebo mapa schovávat. Obzvlášť jedno místo musíme prozkoumat, na to mám největší podezření, ale dostaneš se tam jenom ty, Nicole."
"Jak to?"
"To místo je totiž v šachtě s čtvercovým průřezem o straně dvacet centimetrů, takže se tam budeš muset protáhnout."
"No," vzdychám, "tak to je přece jen důvod, proč jdu s vámi já."
"Připravené?" ptá se nás Jimmy.
"Doufám, že nepotkáme mumie," odvětila Neriah se smíchem.
"Bylo by to zajímavý," ušklíbla jsem se a společně skáčeme do temnoty ve dveřích.
Objevujeme se na horké, písečné planině. Už podruhé se ocitám ve vzdálené, nejasné minulosti, dva tisíce tři sta čtyřicet devět před Kristem. Je to zvláštní, když si pomyslím, že se narodím až za čtyři tisíce let.
"Nicole," slyším za sebou Neriažin hlas, tak se otáčím. Do očí mi ale padá ona velká pyramida. Stojíme poměrně blízko ní, takže na její samotný vrchol dohlédnu jen se silně zakloněnou hlavou. Tak tahle skutečná vize překonala moje představy. Když se řekne největší pyramida na světě, jasně že si představíte obrovskou stavbu, ale dokud ji doopravdy neuvidíte, těžko si představíte, jak jste oproti ní mrňaví.
"É… Jimmy? Kolik že tenhle prcek měří?" vydávám konečně ze sebe a přicházím k Jimmymu blíž.
"Sto… sto čtyřicet šest metrů. V naší současnosti jí chybí špička a je o devět metrů nižší."
"Zdá se mi vyšší."
"To ti tak připadá, když u ní stojíme takhle blízko."
"Tak půjdeme dovnitř, ne?" navrhuje Neriah. Souhlasíme a dáváme se do chůze.
Jimmy zvedá hlavu a ukazuje nahoru. "Podívejte, jsou tu dva vchody. Ten nižší je vykopaný zloději. Pravý vchod se nachází o deset vrstev výše."
"A kterým vchodem tam vstoupíme my?" ptá se Neriah.
"Můžeme tím vykopaným. Tak pojďte."
Slunce pomalu zapadá a obloha nabírá červenou barvu. Jimmy z vaku, který dostal v Citadele, vytahuje louč a zapaluje ji. Pak mi ji podává s prosbou, abych ji nesla. Vcházím do pyramidy za Jimmym a Neriah za mnou. Na chodbě, kterou procházíme, je vidět, že byla narychlo vykopaná. Je i nízká, proto se musíme krčit a její nepravidelné tvary, rýhy a prohlubně dávají jasně najevo, že tunel byl vykopaný velmi rychle. Podle jeho délky je ale jasné, že zlodějům tahle práce trvala pár dnů - tedy aspoň myslím.
"Kde že se nachází ta truhla?" volá Neriah přese mě na Jimmyho.
"Musíme do Královniny komory, tam za chvíli dorazíme. Z ní vede pár šachet a v jedné z nich se skrývají malé vápenné dveře. Objevil je jeden Němec se svým robotem. Co je za nimi, to se ale zatím nedozvěděl, protože egyptologové jeho tvrzení, že v pyramidě zdaleka nebylo vše objeveno, rázně zamítali. Ve více případech egyptologové tvrdili, že v této pyramidě už nic k objevení není. Nedivil bych se, kdyby právě oni chránili tu truhlu po celá tisíciletí," na chvíli se odmlčuje. Právě se dostáváme z vykopaného tunelu do normální chodby, takže se konečně můžeme narovnat. Jimmy se zastavuje a otáčí k nám. "Nicole, když jste byli v Mezopotámii, tak na vás zaútočili nějací lidé, že ano?"
"Jo," přikyvuji, "když jsme odstranili z cesty ten kámen, pod nímž se skrývala ta truhla, tak Rochelle zasáhlo kopí," vzpomínám. V hlavě zase slyším Rochellin křik a po těle mi hned naskakuje husí kůže.
"Právě! Oni jistě chránili truhlu. Myslím, že se pokaždé setkáme se strážci těchto klíčů k hledání pravých živlů."
"I teď?" zeptala se Neriah s obavami.
"No, dobrá otázka," odvětil Jimmy. "Víte, myslím si, že to, pro co právě jdeme, se stále nachází v naší současnosti, ale těžko bychom to získali, když je tahle pyramida vlastně turistická atrakce. Ale teď tu nikdo není, zdá se, takže můžeme truhlu v klidu najít." Jimmy se dává znovu do chůze. Teď stoupáme trochu do kopce, ale aspoň můžeme jít narovnaní. Jimmy se dívá do papyrusů a ani pořádně nedává pozor na cestu. Už párkrát klopýtl. Vlastně se divím, že v tom matném světle mojí louče vůbec něco vidí. Já jdu malý kousek za ním, opatrně mu svítím nad ramenem a sleduju cestu před ním. Něco se před námi objevuje, ale ve slabém světle louče to zatím nejde rozpoznat. Stačí jen další dva kroky a pomalu poznávám, co před námi leží.
Z úst se mi dere výkřik zděšení. Zastavuju se, pouštím louč a obě dlaně dávám před otevřená ústa. Jimmy i Neriah se vylekali, až nadskočili a Jimmy dokonce upustil papyrusy. Hned se je snaží zpátky zachytit, protože papyrusy nebezpečně míří k plamenům louče.
Neriah si všímá lidské kostry, které jsem se tak vyděsila, a znovu leknutím nadskakuje. Jimmy svými dlaněmi hasí rychle planoucí roh papyrusu.
"Omlouvám se, Jimmy," rychle se k němu skláním a prudkými pohyby rukou mu pomáhám uhasit zbylé plameny. "Promiň, to jsem nechtěla," omlouvám se znovu. S provinilým výrazem si prohlížím dva ohořelé papyrusy. Neshořely sice celé, ale na jednom z nich plameny zasáhly i úhledné černé písmo.
"To je v pořádku, Nicole. To se stává."
"Ne to není v pořádku!"
"S takovými nehodami se počítá. Tohle navíc není tak vážný, může se to přepsat," uklidňuje mě. "Co tě vůbec vylekalo?"
Pohledem mířím přes Jimmyho rameno na lidskou kostru ležící na zemi. Částečně se opírá o zeď a ve svých kostnatých prstech svírá rukojeť dýky, jejíž čepel pevně trčí v hrudním koši. Jimmy se otáčí přes rameno. "No páni," hvízdl a zvedl se na nohy i s papyrusy. Já zdvihám ze země louč a s odporem ve tváři jdu blíž ke kostře. Kosti totiž nejsou bílé, jak si je člověk prvně vybaví, ale tyhle vypadají, jako by na nich byla zaschlá krev a k tomu by byly vyválené v blátě a písku. Kostra je jen z malé části pokrytá kousky oblečení. Dolní čelist skoro vypadává z pantu a pár kostí je polámaných.
"Tenhle chudák tu byl nejspíš ve špatnou chvíli," řekl Jimmy, když si prohlédl ležící kostru.
"Kdo myslíš, že to byl? Nemohl to být jeden z těch ochránců?" odvracím pohled od kostry k Jimmymu.
"Možné to je. Radši půjdeme dál."
"S radostí," pronesla Neriah.
Znovu se vydáváme za Jimmym dlouhou chodbou. Přijde mi až moc dlouhá. Stále mírně stoupá, ale k cíli nedocházíme. Jimmy nám naštěstí krátí čas zajímavým povídáním o téhle obrovské pyramidě.
"Jsme tady," řekl Jimmy nadšeně, jakmile si všiml vchodu do tmavé místnosti. "To je Královnina komora."
Vcházíme dovnitř a prohlížíme si ty části, které jsou za světla louče vidět. Zdi jsou pomalované egyptskými hieroglyfy a krásnými typickými malbami, které v Egyptě často vídáte. Těla lidí namalovaná zepředu, ale hlavy a nohy z profilu. Vidím tu i pár egyptských bohů, ale znám jich jen málo.
"Nádhera," rozplývá se Jimmy.
"Udivuje mě, že tu nic není, že je místnost prázdná. Copak by tu neměl být nějaký ten sarkofág, když je to Královnina komora?" divím se, když se rozhlížím po místnosti.
"Ono vlastně na tom názvu vůbec nesejde," odpovídá mi Jimmy. "Královny se totiž pohřbívaly vedle pyramid. Samotná pyramida patřila pouze faraonům a jeho pokladům. V téhle pyramidě je dokonce ukrytá Sluneční loď," Jimmy ukazuje prstem k podlaze. "Vědci říkají, že měla sloužit k dopravě zemřelého faraona a zřejmě ji měl mít k dispozici i v podsvětí," Jimmy se znovu rozhlíží po stěnách, jako by něco hledal. "Jsou tu dvě šachty. Támhle," ukazuje nataženou rukou za mě a Neriah, "a tady," teď se otáčí na stěnu, před kterou stojí. Malé otvory se nacházejí ve výši našich ramen. "Jen nevím, ve kterém z nich jsou ty vápencové dveře. Takže je nejspíš budeme muset prozkoumat obě." S těmito slovy se Jimmy obrací na mě. Je mi jasné, že tenhle úkol se týká spíše jen mě. Musím se protáhnout otvorem širokým i dlouhým pouze dvacet centimetrů. Jsem zvědavá, jak se mi bude dařit. Ještě nikdy jsem nezkoušela ztvarovat své tělo do takového malého rozměru.
Hluboce vzdychám. "Tak jdeme na to. A nevíš aspoň, jak daleko by měly ty dveře být?"
Jimmy chvíli přemýšlí, ale nakonec si vzpomněl. "V šedesáti metrech."
Poulím na něj oči a pusa se mi mimoděk otvírá. "Cože?"
Jimmy s nevinným a zároveň soucitným výrazem krčí rameny. Teď se ozývá Neriah. "Tak to prvně prozkoumám já. Proměním se v něco co lítá a poletím ty šachty prozkoumat. Bude to rychlejší a pro tebe, Nicole, méně namáhavý."
"Ty jsi zlatá," oddechuju si. "Tak jo. Asi by ses měla proměnit v netopýra, protože v té šachtě je absolutní tma."
Neriah s úsměvem přikyvuje a začíná se svou přeměnou. Netopýry nemám moc ráda, proto jsem se mimoděk celá otřásla, když mi Neriah proletěla kolem hlavy do šachty. Schválně se proměnila v nějaký malý druh, aby se do šachty s křídly bez problému vešla. Za pár minut vyletěla, ale hned prosvištěla do druhé šachty. Jakmile se vrátila, změnila se do původní podoby a rukou ukazuje k šachtě za mnou.
"Ty dveře jsou v téhle šachtě. Narazila jsem do nich," ušklíbla se a přitom si položila dlaň na hlavu. Jsou na ní nějaké dva kovové předměty, asi úchopy."
Nic neříkám, jen kývu hlavou na znamení, že rozumím. Pomalu jdu k šachtě a trochu se protahuju.
"Jo, Nicole," obrací se na mě Jimmy, "je dost možné, že až ty dveře otevřeš, nenajdeš tam nic, jen další dveře. Ten Němec, jak jsem o něm mluvil, později dostal povolení je otevřít, ale právě objevil jen další dveře, ale už je neotevřel. Vážně nevím, jak to tam bude vypadat a jak ti to půjde."
"Dobře," znovu přikyvuju a po chvilce se s úsilím a hekáním protahuju do šachty. Nohy zatím nechávám na místě a pracuji jen s tělem od břicha nahoru. Ruce mám natažené před sebou. Sunu se jak housenka a jde to fakt těžko v tomhle titěrném prostoru. Tělo mám tak zúžené i má hlava trochu pozměnila tvar, aby se sem vešla. Na těle už cítím pár škrábanců a bohužel nemají teď možnost, aby se rychle zacelily, protože se hned otřu o stěnu šachty do stejného místa. Nebude to ale nic vážného, určitě mi ani krev neteče, protože stěny šachty jsou hrubé jen v některých místech.
Na chvíli se zastavuji a nabírám vzduch do svých zúžených plic. Netuším, kolik metrů už jsem překonala, ale zdá se mi, že nejsem ani za půlkou.
Po krátké přestávce se dávám znovu do pohybu po zaprášené šachtě a po několika minutách dalšího náročného natahování a soukání se konečně dostávám ke konci šachty, které ukončují právě ony vápenné dveře. Poslepu nahmatávám dva malé a chladivé předměty a s oběma cloumám ze strany na stranu. Po chvilince pravá strana dvířek povoluje, a tak dveře můžu otevřít. Natahuji ruce dál a snažím se nahmatat jakýkoliv předmět. Kromě další desky, tu ale nic není, a tak se chystám otevřít i tyhle dveře. Po jejich otevření se mi konečně do dlaně dostává jakýsi předmět. Je to malá truhlička, ještě menší, než ta první. Tahle se mi vejde i do jedné dlaně.
Bingo!
Mám to! A už se můžeme vrátit - tedy doufám, že jsem vytáhla správnou truhlu. Úžím své tělo, co nejvíc ještě můžu a stahuju se opatrně zpátky. Po pár minutách se dostávám už celá zpět do Královniny komory, kde na mě Jimmy a Neriah čekají. Šťastně jim ukazuju truhličku, kterou svírám v dlani, a pak jí podávám Jimmymu. Najednou mě celé tělo začíná nepříjemně svědit a já vím, že je to z té náhlé námahy. Moje tělo není zvyklé natahovat se do takových rozměrů. Kroutím se a začínám si dlaněmi rychle třít boky i paže. "Sss! Tohle nesnáším," pronáším s úšklebkem.
Jimmy si mě starostlivě prohlíží. "V pořádku?"
"To bude dobrý, Za chvíli to přejde."
"Jinak moc dobrá práce, Nicole" chválí mě s úsměvem.
"Díky. Ta truhlička byla až za těmi druhými dveřmi, jak ses zmiňoval."
"Vážně?"
Přikyvuji.
"Zajímavý," mumlá si pro sebe. "Tak půjdeme ne?" Jimmy už se chystá zavolat Arkarianovo jméno, když vtom se z čista jasna před ním objevuje nějaký muž a uštědřuje Jimmymu ránu do břicha. Než si stačím uvědomit, co se děje, kymácím se bolestí i já s Neriah. Někdo mě též praštil do břicha a teď mě ten někdo chytá za vlasy a ze zadu mi ke krku pokládá dýku. Podle ruky, co mě objímá kolem ramen, a podle dlouhých vlasů, padajících na mé rameno, poznávám, že je to holka. Neriah je někde za mnou, takže jí nevidím a Jimmyho vedle mě drží jeho útočník stejně, jako mě.
"Ne tak rychle." Jakmile jsem uslyšela tenhle známý hlas, mé tělo se automaticky zachvělo, ale ne strachy - vztekem. K nám do místnosti právě vstupuje osoba, kterou nedokážu vystát.
"Ty!" syčím na Ellatheu zlostně mezi zuby.
"Taky tě ráda vidím," usmívá se na mě, což mě provokuje mnohem víc než to, že právě přede mnou stojí. Sice mám propůjčené tělo, ale myslím si, že Ellathea ví, že v tom těle se skrývám já. "Děkuji, že jste se sem vypravili a našli mi tuhle truhlu. Jste opravdu laskaví." Ellathea jde k Jimmymu a vytrhává mu truhličku z ruky.
"Ty proradná-!" než stačím větu dokřičet, zasahuje mě kopanec do zad od mé věznitelky.
Tuhle situaci vidím vážně bledě. Ellathea nám právě vzala truhlu a my nemůžeme nic udělat, jinak by tenhle zatracený okamžik byl poslední v životě, kvůli ostřím, které nám drží u krků.
"Tak to bychom měli. Nebudeme to dále zdržovat," Ellathea povýšeně mává rukou a vítězoslavně se usmívá. "Abyste náhodou neudělali nějakou hloupost, při které byste se zabili sami," teď se otáčí zády k nám a odchází. "Zabijte je!" káže jasně.
Ostří na mém krku se ještě víc těsní a mě se na chvíli zmocňuje panika.
Přece se jen tak nedám! Umím bojovat lépe než kdokoliv jiný. Tahle myšlenka, co mi neskutečnou rychlostí probleskla hlavou, zahnala chvilkovou paniku a nahradil jí adrenalin. Jimmy zasahuje dokonce dřív než já a obratně se vymyká z pevného sevření. Já rychle jednou rukou chytám předloktí před mým krkem a druhou s bolestným úšklebkem držím čepel dýky, která se hned místo mého krku zařezává do dlaně. Vší silou se přes bolest snažím dýku oddálit, ale útočnici dochází trpělivost a prudce se svou rukou trhne. Vykřiknu bolestí a skoro mám strach, že mi čepel dlaní projela skrz na skrz, ale stíhám se rychle ujistit, že mi žádná část ruky nechybí. Odvaluju se kotoulem od útočnice stranou a svižně se ocitám na nohou. To už na mě znovu útočí, ale bez problému se jí vyhýbám, kroutím jí s paží prudce dozadu, až uslyším silné lupnutí. Útočnice křičí bolestí a já ji shazuju na zem a nemilosrdným kopem do břicha jí na chvíli odstraňuji ze hry.
Jimmymu se také podařilo svého protivníka odzbrojit a teď spolu bojují pěst na pěst.
Otáčím hlavou ke straně a spatřím třetího nepřítele. Ten ale jenom stojí, zachycuje můj pohled a škodolibě se usmívá. Srdce mi najednou skáče strachem. Rychle otáčím pohled na stranu. Neriah leží nehybně na zemi a pod ní se tvoří stále větší kaluž krve.
"Neriah!" vykřikuji zděšeně a chci se za ní rozběhnout, ale v tu chvíli mě ze zadu napadají ruce mojí protivnice a k ní se přidává i ten kluk.
Pod silnými údery padám na zem a zasahuje mě kopanec do břicha, který mi zuřivě oplatila moje protivnice. Po pár dalších úderech se začíná otřásat země. Oba útočníci přestávají kopat a ani neslyším žádné zvuky z Jimmyho strany.
"Už začala," řekl někdo. "Musíme zmizet."
Už nevím, kdo mi znovu uštědřil poslední kopanec a všichni tři rychle vyběhli z místnosti. Otřásá se snad celá pyramida.
"Neriah," slyším za sebou Jimmyho hlas. "Proboha."
S námahou se zvedám na kolena, ale po tomto činu se mi zvedá pohmožděný žaludek a okamžitě zvracím. Naštěstí jen jednou.
Plazím se po kolenou po třesoucí se zemi k Neriah a Jimmymu. Pod Neriah je velká kaluž rudé krve. "Proboha, Neriah," vzlykám zoufale. Přestávám vnímat stále sílící otřesy pyramidy a se slzami v očích sleduji Neriažino nehybné tělo. "Jimmy, ona je…ona," koktám ve vzlycích. "Ne! Nemůže být přece mrtvá! Neriah," chytám ji za ramena a otáčím k sobě do náruče. Na krku má ošklivou, rozšklebenou ránu, od které okamžitě musím odtrhnout oči. Dívám se do neznámé popelavé tváře, ale do velmi známých očí. "Ty nemůžeš být mrtvá! Neriah, no tak! Prosím!"
"Nicole."
Zvedám zaslzené oči k Jimmyho poraněné tváři, on ale dál nic neříká, jen se na mě soucitně dívá. Vnímá nebezpečně sílící otřesy a já poznávám, že se chystá zavolat Arkarianovo jméno. Zase se mu to nedaří, protože nad námi puká strop na tři části, které se na nás hned řítí. Jimmy rychle reaguje a celým tělem se snaží zakrýt mě i Neriah. Já si lehám přes Neriah a Jimmy z části na mě. Dál se ozývá jen silná a dunivá rána, bolestivý výkřik a nastává černočerná tma. Do úst i do nosu se mi dostává prach a já okamžitě začínám kašlat. Kromě mého kašlání slyším Jimmyho nářky.
"Ji-Jimmy?" Stále se dusím prachem.
"Nicole," tenhle hlas nepatří Jimmymu. Je tichý a dívčí a vychází z úst mé kamarádky, kterou chráním celým svým tělem.
"Neriah?" Na chvíli jsem zmatená a začínám si myslet, že se mi jen něco zdálo. Neriažin hrudník se ale zdvihá a následně klesá v pravidelném tempu. "Panebože, Neriah! Ty žiješ!" To nebyla otázka, ale radostné vykřiknutí. Malé světélko štěstí v téhle temné chvíli.
"Jistě, že ano," říká Neriah už normálním hlasem, "jsem přeci nesmrtelná a mě může zabít jen jiný nesmrtelný."
Sice ničehož nic nevidím, tudíž ani Neriah, na které stále ležím, ale prostě se k ní tisknu ještě blíž a pevně ji objímám.
Z radostné euforie mě vytrhává další bolestný nářek.
"Jimmy co se ti stalo?"
"Moje noha… Spadl mi na ni kus stropu."
Zvedám se na nohy, ale jakmile se chystám narovnat záda, narážím na spadnutý strop. Máme tu hodně málo místa. Vlastně je vůbec štěstí, že se ty kusy stropu nějakým způsobem zaklínily. Zpátky si klekám a po hmatu se dostávám k Jimmyho nohám. Zase jsem se bouchla do hlavy. Deska, která spadla na Jimmyho nohu, je tady hodně zkosená a musím se krčit ještě víc. Nahmatávám Jimmyho nohu, a jakmile se dostávám pod koleno, zatarasí mi cestu kamenná zeď. "Bože, Jimmy, co máme dělat? Co… co máme dělat?"
"Nicole, hlavně se uklidni," řekl Jimmy a přitom se snažil, aby v jeho hlase nebyla slyšet bolest, kterou prožívá.
"Promiň," omlouvám se tiše. "Když zavoláme Arkariana, přenese i tebe?"
"Já," Jimmy teď vdechl prach, takže musel přestat mluvit a kašle. "Já myslím, že ano. A kdyby náhodou ne," z jeho hlasu poznávám, že mluví skrz pevně stisknuté zuby, "pošle sem někoho jiného, aby mi pomohli."
"Koho? Vždyť všichni jsou pryč, kromě něj a Isabely."
"Brzy by dorazili. A nebudeme to dál zdržovat. Arkarian mě dokáže přenést a kdyby ne, vymyslel by způsob, jak mi pomoct."
Nestíhám říct další argumenty, protože Jimmy volá Arkarianovo jméno a my se přenášíme do Citadely. Zasahuje mě silné světlo do očí. Byli jsme teď ve tmě a tahle rychlá změna není dobrá pro naše oči.
"Bože!" slyším Jimmyho hlas. Znamená to tedy, že je tu s námi, ale podle jeho výkřiku trpí víc, než před tím.
"Jimmy!" Je tu Isabela. Už k němu určitě přiběhla, aby mohla začít s léčbou.
Otevírám oči a několikrát mrkám. Vidím tu i Arkariana a Neriah. Jimmy leží na zemi a jeho noha nevypadá vůbec dobře. Kolem ní je spousta krve, její kůže i svaly jsou ošklivě potrhané a už nemluvím o zlomené holenní kosti, která jde vidět. Není to pěkný pohled a vlastně je mi z toho znovu na zvracení, proto se otáčím. Najednou se mi ozývá břicho, které mi připomíná, že právě dostalo několik ran a kopanců, kvůli kterým jsem právě zvracela. Padám na kolena, sedám si na paty a hlavu si pokládám na chladivou podlahu.
"Nicole, jsi v pořádku?" Neriah si kleká vedle mě a konejšivě mě hladí po zádech.
"Ne," kroutím hlavou. "Ellathea nám sebrala truhlu. Dostane živel ohně. A ty víš moc dobře, co jsem viděla za zkázu."
Neriah na to nic neříká a já jen se strachem vzpomínám na vidinu hořících Athén.

 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 9. dubna 2015 v 15:56 | Reagovat

Taak tohle jsem vážně nečekala! A doufám, že Ellatheu cestou domů trefí šlak!! Tohle vážně néé.

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 9. dubna 2015 v 18:49 | Reagovat

:D Ráda píšu nečekané věci, tvá reakce mi udělala radost, i když to tě asi neuklidnilo :DD

3 Lenka Lenka | 9. dubna 2015 v 19:22 | Reagovat

No, u tebe člověk neví co čekat! :D :D

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 9. dubna 2015 v 20:03 | Reagovat

Hihihi :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama