41. Kapitola

8. dubna 2015 v 15:32 | Nancy |  Kapitoly

Matt


"Tak tady to máš," podávám Jimmymu pár nažloutlých papyrusů. "To jsou spisy přímo z Egypta, několik let staré. Některé z nich jsou z doby, kdy se pyramida začala stavět."
Jimmy je s úžasem bere do rukou a se zájmem si je prohlíží. Po chvíli se ale mračí. "Ale vždyť je to napsaný anglicky. Jak je to možné?"
"Taky jsem se divil," usmívám se. "Ale otec mi říkal, že je sepsal jeden Strážce - tedy vlastně Strážkyně před asi dvěma sty lety. Patřila k Athénským vědcům, kteří byli posíláni do minulosti, aby zaznamenávali přímé dokumenty z dějin. Spisy byly tudíž přesné, když je sepsali přímo na místě a ostatní Strážci se jim mohli přiučit, když potřebovali. Jako například teď ty."
"Tím se vše vysvětluje," culí se.
"A tady," na papyrusy mu ještě pokládám dva časopisy, "jsou nejnovější informace o zkoumání pyramidy. Najdeš tam spoustu užitečných věcí, které se vám jistě budou hodit."
"Skvěle. Víc toho nemáš?" poznamenává s ironií v hlase.
"Do večera si stihneš přečíst aspoň ty nejzákladnější věci. Ale já věřím, že si přečteš i další informace. A navíc, nic ti nebrání v tom, aby sis ty spisy vzal s sebou. Samozřejmě jenom ty papyrusy, ale to ti vysvětlovat určitě nemusím."
"No jasně. Vidět mě nějakej Egypťan s časopisem z dvacátého prvního století v ruce, to by byl docela průšvih."
"To asi jo," směju se a přemýšlím, jestli jsem Jimmymu nechtěl ještě něco říct. Nic mě nenapadá. "Tak si to pročti a já už půjdu spát, ať jsem v Citadele brzo."
"Jasně, díky, Matte. A hodně štěstí."
"Vám taky."
Jimmy vychází z mého pokoje a já hned zalézám do postele. Díky své meditaci okamžitě usínám a přenáším se do Citadely. Dillon už tu je a zrovna si zkouší svou novou schopnost na jednom z křesel. Strká svou ruku skrz měkké sedátko, vedle něhož sedí, a následně mění strukturu dlaně a sametu se dotýká. Teď si mě všímá a zdraví mě.
"Čau," přicházím k němu blíž a sleduju jeho dlaň proplouvající sedačkou. "Něco jsem se o té tvé schopnosti dozvěděl," říkám a sedám si vedle něj. Dillon přestal cvičit svou schopnost a se zájmem poslouchá. "Když dokážeš měnit svou molekulární strukturu, po pečlivém a pozorném trénování bys své tělo dokázal i zneviditelnit."

Dillon vyvaluje oči a na tváři se mu objevuje vzrušený úsměv od ucha k uchu. "Vážně? To jako fakt?"
"Jo," přitakávám, "ale rozhodně ti to nepůjde ze dne na den. Musíš tu schopnost trénovat, abys věděl, jak s ní pracovat. I když to je nejspíš zbytečné ti říkat, jak tak na tebe koukám."
"Cvičím každý den aspoň jednou a už pomalu přicházím na správný způsob přeměny. Ale párkrát už jsem se pořádně nemohl najíst, když mi jídlo padalo skrz ruce," pousmál se a najednou mění téma hovoru. "Matte, máš vůbec nějaký plán, jak vysvobodíme Ethana s Rochelle?"
Zhluboka se nadechuju. "Popravdě, ne tak docela. Musíme nejdřív zjistit, kde přesně jsou. Ještě si pamatuju tvůj popis z minula, takže prozkoumám prvně ty místnosti, které budu moci a pokud je nenajdu, budu se spoléhat na tebe, že si vzpomeneš ještě na nějaké jiné místnosti. Až potom budeme muset jednat. Vím, nezní to moc přesvědčivě, ale nic jiného nejspíš udělat nemůžeme."
"Jasně. Nic jiného jsem vlastně ani nečekal."
Na chvíli se rozhostilo ticho. Slyším část Dillonových myšlenek. Má něco na srdci a výhradně jen ke mně. Znovu je to úplně jiné téma. "Matte," začíná, "chci se ti omluvit."
"Za co prosím tě?"
"Za to, jak jsem se k tobě choval, když jsem se snažil získat Neriah," zvedá hlavu od svých sepnutých dlaní a dívá se mi do očí. Můžu z nich poznat, že to co právě říká, myslí smrtelně vážně, a že toho opravdu lituje. "Choval jsem je jako pitomec. Věděl jsem, že vy dva k sobě patříte, ale nechtěl jsem si to prostě připustit. Byl jsem fakt slepej a tupej. Vím, ta omluva nepřichází zrovna brzy. Omlouvám se i za to."
Přátelsky mu plácám po zádech a s úsměvem kroutím hlavou. "V pořádku, Dillone. Já jsem tě chápal. Mně taky nebylo zrovna příjemné porušit slib, který jsem ti dal."
Dillon mě rázně přerušuje: "Byl to hloupej slib! Nechápu, jak jsem ho po tobě vůbec mohl chtít. Stejně, Neriah je tvoje spřízněná duše, to bys nedokázal dlouho dodržet. Ale je to dobře, takhle to má být." Odmlčel se a nad něčím přemýšlí. "Jak jsi vůbec poznal, že Neriah je tvá spřízněná duše? Sice jsi to věděl až po delší době, ale i přes to. A teď mi nejde o Neriah, ale-." Znovu se odmlčel.
"Jde o Nicole?"
Dillon kýve hlavou. "Víš, když… Když jsem jí políbil v tom parku, něco jsem cítil. Já nevím, bylo to zvláštní, neuvěřitelné a naprosto přirozené. Cítil jsem, že jsem s Nicole na správném místě. Nedokážu to přesně popsat, prostě…" krčí rameny a už dál nic neříká. Jeho slova mě hodně překvapují. Věděl jsem, že Dillon se do Nicole znovu zakoukal a často, když jsem je viděl spolu, jsem cítil něco podivného, ale vždycky jsem zavrhnul právě tu možnost, že by mohli být spřízněné duše. Pokaždé mi tu myšlenku něco vyvrátilo.
"Já nevím. Neříkám, že to není možné, aby Nicole byla tvá spřízněná duše. Musíš to poznat ty, a až si budeš stoprocentně jistý, pozná to i Nicole."
Dillon už na tohle nic neříká a ani já nic nedodávám.
Do Citadely právě doráží i Shaun. Zvedám se z křesla a popocházím ke kraji místnosti, kde se nachází pokladnice se zbraněmi a tři stříbrné pláště, které hned beru do rukou. Z pokladnice vytahuji svou sekeru, Dillonovy náramky a Shaunovy meče. Po té, co pokladnici znovu zamykám, mizí a já nám rozdávám pláště a zbraně. Když jsme připravení, Arkarian nás přenáší na zasněženou pláň. Připadá mi, že jsme na stejném místě, jako tehdy, když jsme zachraňovali Neriah. Musíme se tedy vydat na sever.
Mlčky se brodíme hustým sněhem. Ledový vítr nás šlehá do tváří a velké mrazivé sněhové vločky narážejí do našich stříbrných plášťů podobně jako dešťové kapky do pláštěnek. Naše pláště jsou naštěstí teplé a odolné proti živelným úkazům a dokonce nás ochrání i před šípy.
V dálce se ocitají vysoké věže paláce. Od poslední návštěvy se nijak nezměnil. Chvíli stojíme vedle sebe a prohlížíme si vzdálený palác.
"Tak a co teď?" zajímá se Shaun.
"Musím zjistit, kde Ellathea Ethana s Rochelle drží. Pak si prohlédnu, jak je palác ochráněný."
"Copak nebude opatřený stejnými kouzly, jako byl za Lathenie?" otáčí ke mně Dillon tázavý pohled.
"Myslím, že ne," kroutím hlavou. "Ty kouzla měl na starosti Keziah, ale když Lathenie zemřela, už ho nikdo nemohl udržovat při životě. Nejspíš už také zemřel. A navíc," pořádně si prohlížím hradby. Už se setmělo, takže nejde vidět moc dobře, proto využívám svého vnitřního zraku a prohledávám palácové okolí. Žádná ochranná stěna kolem stavby není. "Kolem paláce už žádná stěna není. Domnívám se, že Ellathea se musela s ochranou zařídit jinak, ale zatím nic nevidím."
"Matte," Dillon pomalu tiskne mou paži a takřka vyděšeným pohledem se dívá někam k paláci. "Prosím tě, řekni mi, že mám halucinace, nebo že blbě vidím." Jeho stisk stále sílí, až mě to začíná pěkně bolet.
Stěží se vymaňuji z jeho bolestivého stisku. "A co bych měl vidět?"
Dillon mě znovu chytá a přitahuje si mě blíž. Nataženou rukou ukazuje do dáli před sebe a já se dívám tím směrem a hledám, co Dillona tak děsí. "Šálí mě zrak, nebo v tom jednom úseku vážně chodí démoni?"
Dillonova slova mě děsí, i Shaun se rychle dívá daným směrem, aby se přesvědčil, jestli tam ty stvůry opravdu jsou. Dillona bohužel zrak nešálí. U paláce se procházejí tři démoni. Jsou jen v prostoru ohraničeném masivními stěnami a místo stropu mají ukovanou silnou mříž. Pokud budeme procházet hlavní cestou, nebudeme sice muset chodit přes ně, ale jsou až nebezpečně blízko cesty. Tu stále hlídají vychrtlé dogy a stráž se smrtelnými šípy. Myslím, že nebude těžké se dostat do paláce, ale z něj ano.
"Super," Dillon rozhazuje rukama a následně je nechává klesnout. "Takže Ellathea si pořídila na hlídku pár démonů. Co ještě si připravila?"
"Ale vždyť jsou jen tři. Už jsme jich pozabíjeli víc," konstatuje Shaun ve snaze Dillona trochu uklidnit, což se mu ale moc nedaří.
"No jistě, tady ano. Ale kdo nám dává tu jistotu, že jich není někde víc?"
"Dillone, klid," pokládám mu ruku na rameno. "Tím, že tu budeme hádat, jestli ještě někde pobíhají démoni nebo podobné potvory, si moc nepomůžeme. Musíme se soustředit na náš úkol. Já teď znovu prozkoumám palác, abych zjistil, jak je ochráněný, a kde jsou Ethan s Rochelle. Potom si pečlivě naplánujeme záchranu i únik, dobrá?"
Shaun s Dillonem přikyvují a já začínám s prohledáváním. Stále si pamatuji Dillonův popis z minula, takže mi teď nemusí místnosti popisovat. Ethana s Rochelle zatím nemůžu najít. Po paláci chodí pár vojáků, méně než jsem předpokládal. Ellatheu také nikde nevidím. Myslí se přesouvám asi k té nejhorší části zámku - vězení plné hrůzných stvůr. V prvním poschodí jsou věznice skoro prázdné, až v zadní části někoho vidím. Ethan s Rochelle to ale nejsou. Je tam nějaká žena s malým klukem. Musí tu být asi hodně dlouho soudě podle jejich špinavého a potrhaného oblečení a vychrtlých těl. Napadá mě, jestli to není Jeffova matka s bratrem, ale pokud vím, Nicole mi říkala, že Jeff má ještě mladší sestru. Tu tam ale nikde nevidím. Stejně jim teď nemůžu věnovat moc pozornost. Procházím ještě dál. Konečně vidím Ethana. Je v bezvědomí a jeden ze silných vojáků ho zrovna tvrdě pokládá na zem za mříže. Další voják má přes rameno přehozenou Rochelle a také ji skoro až hází k Ethanovi. Zamykají dveře mříží a odcházejí. Je divné, že z nich nikdo nezůstává na hlídce. I u vchodových dveří je prázdno, což je ale výhoda pro nás. Ještě jednou prohlížím okolí a pak otvírám oči.
"Ethan s Rochelle jsou ve vězení a jsou v bezvědomí. Nevypadají vůbec dobře. Nebude těžké se k nim dostat, jak jsem se domníval. Vězení je skoro prázdné, ty stvůry jsou až v zadní části, ale tam my naštěstí nemusíme. Takže vybavím nás plášti neviditelnosti a přemístíme se-," na chvíli přemýšlím. Původně jsem chtěl říct k bráně, ale teď mě napadá, že se můžeme přemístit i dál. Posledně byl palác ve většině skrytý v mlze, ale teď tu žádná mlha není, takže můžeme jasně vidět celé nádvoří, kam se právě můžeme přemístit. Nakonec se rozhoduju. "Přemístíme se až támhle k tomu skleněnému tunelu, abychom se mohli dostat do paláce. Do vězení se můžeme dostat pouze přes palác." vysvětluji Shaunovi. "Cestu máme skoro volnou, takže se jen tiše držte za mnou. Sice mě neuvidíte, ale můžeme se chytit za pláště. Půjdeme v tichosti do paláce, a kdyby byla nějaká změna, dám vám šeptem vědět, Dobrá? Připraveni?"
Dillon i Shaun přikyvují a já nás všechny silou vůle kryju před zraky, které by nás mohli spatřit. Přemísťujeme se na dané místo. Rozhlížím se kolem nádvoří. Poblíž nás nikdo není, naštěstí.
"Jste tu?" slyším Dillonův šepot.
"Jo," odpovídáme se Shaunem skoro součastně.
"Ještě chvíli počkejte. Než vejdeme dovnitř, ještě jednou to prozkoumám."
"Ale rychle, Matte," naléhá Dillon, "za chvíli nás ty psiska ucítí."
Na nic nečekám a soustředím se. Naše cesta je kupodivu volná. Nikdo nehlídá ani vchod do paláce, což mi je už podezřelé. Uvnitř paláce prochází jen pár vojáků, které nebude těžké v klidu obejít. Jinak máme cestu opravdu volnou.
Otevírám oči a šepotem dávám pokyn k chůzi. Shauna s Dillonem sice nevidím, ale slyším jejich tiché kroky. Vím, že jdou se mnou.
Zastavujeme se u masivních dveří z mosazi ozdobené zlatými lvími hlavami. Velmi opatrně a co nejméně je otevírám. Proklouzáváme úzkou štěrbinou dovnitř, dveře tiše zavíráme a tiše našlapujeme na chladné dlaždice. Asi patnáct metrů od nás přešlapují z místa na místo dva strážní s meči u pasu. Jejich klapání bot se rozléhá skoro po celém sále, takže pochybuji, že by uslyšeli naše tiché našlapování. Za dalších několik metrů procházejí další dva vojáci, které také tiše obcházíme. Ocitáme se na konci velkého sálu, kde procházíme chodbou s dveřmi opatřenými těžkou petlicí. U schodů, směřující do vězení, stojí jeden obtloustlý strážný, který sem musel před chvílí přijít. Před tím jsem ho tu neviděl.
Jdeme potichu až k němu a proklouzáváme na kluzké a točité schodiště. Je nekonečně dlouhé a s každým dalším krokem se dostáváme do tmavších a zatuchlejších míst.
"Matte, počkej chvilku," volá na mě Shaun šeptem, tak se zastavuji a v té chvíli do mě naráží Dillon. Ztrácím rovnováhu a sbíhám ještě několik schodů, dokud se zády nezastavím o špinavou stěnu.
"Promiň, Matte," omlouvá se mi hned.
"To nic," mávám rukou, i když mě vlastně nevidí. Jsme tu sami, takže nás můžu zpátky zviditelnit. "Co se děje, Shaune?" zvedám k němu hlavu a vycházím těch pár schodů zpátky.
"Nepřijde ti náhodou nějak podezřelé, že jsme se sem dostali bez sebemenších potíží?"
"Upřímně ano, ale doufejme, že to byla jen náhoda. Teď tu stejně nic nevymyslíme. Musíme za Ethanem a Rochelle." Oba souhlasně přikyvují. "Nebo máte nějaké nápady?"
"Ne, zatím ne. Pojďme je odtud dostat," řekl Shaun.
Pokračujeme dál po stočeném kluzkém schodišti a za necelou minutu se dostáváme k věznicím. Chodba je dlouhá, delší než si ji pamatuju. Louče jsou tu rozmístěné po každých dvou metrech, ale pár z nich nehoří. Z konce chodby se ozývají podivné a děsivé zvuky patřící ohavným příšerám, které bývaly už v prvních věznicích. Teď jsou naštěstí až vzadu, i když nevím, jaký k tomu Ellathea měla důvod, zvětšit vězení a ty stvůry přemístit dozadu.
Svižným krokem procházíme chodbou. "Jsou až v té zadní části," poznamenávám.
"Hej! Haló! Haló, vraťte se prosím!" ozývá se za námi naléhavý a zoufalý, ženský hlas. Všichni tři se zastavujeme a otáčíme hlavy za hlasem. O dvě věznice za námi se skrz mříže natahují dvě ruce ženy, kterou už jsem viděl při prohledávání. Spolu s ní tu je zavřený i asi osmiletý kluk. Vracíme se k nim a prohlížíme si jejich vyčerpané a špinavé tváře. "Prosím, pomozte nám!"
"Proboha," pronáší Shaun pro sebe zděšením, když registruje i smutný obličej toho chlapce.
"Jak se jmenujete?" ptám se té ženy.
"Lily. Lily Thompsonová."
"Thompsonová?" ozývá se Dillon. "Vy jste matka Jeffa Thompsona?"
"Ano, jsem. Víte o něm něco? Už dlouho jsme ho neviděli."
"Je tady v paláci?"
"Měl by být. I moje malá dcerka. Před pár dny ji od nás odnesli a od té doby ji nevrátili," v očích se jí objevují slzy. "Mám hrozný strach, že jí něco provedli."
"Pokusím se oba najít a uděláme, co budeme moct, abychom vás odtud všechny dostali," říkám jí a otáčím se k Shaunovi a Dillonovi. "Shaune, jdi zkontrolovat Ethana s Rochelle a pokus se je probudit." Shaun kýve a běží chodbou dál. "Dillone, ty jdi hlídat ke schodům. Jakmile něco uslyšíš, dej mi myšlenkou vědět, ať můžeme v tichosti zmizet." Dillon se také ujímá svého úkolu a já se otáčím zpátky k mřížím. Hledám zámek a silou vůle ho odemykám. Mříže se s nepříjemným vrzáním otevírají a paní Thompsonová se synem s úlevou vylézají ven.
"Vůbec nechápu, jak jsi dokázal ty dveře odemknout, aniž bys na ně sáhl, ale moc ti děkuju," paní Thompsonová mi pevně tiskne ruce.
"Jmenuji se Matt. A všechno vám vysvětlíme později, až se nám podaří utéct. Teď tu v tichosti počkejte, dobrá?"
Přikyvuje a pevně syna objímá.
Přesunuju se k Shaunovi. Klečí u Ethana a Rochelle a jednotlivě si je prohlíží. Přesouvám se k němu a klekám si k Rochelle, kterou se snažím probudit.
"Dost se na nich vyřádili," odvětil Shaun.
"To ano. Aspoň že dýchají. No tak, Rochelle, vstávej."
Shaun se pokouší probudit Ethana, ale také se mu nedaří.
Zkusím to jinak. Soustředím se na slovo voda. Spojuji dlaně do mističky a v nich se mi hned objevuje chladivá a čirá voda. Jedním pohybem veškerý obsah vylévám Rochelle do obličeje a pak i Ethanovi. Zabírá to.
"Přišli jste," oddychla si Rochelle se zkřivenou tváří bolestí, když se pokoušela sednout si.
"Zvládnete chůzi?" ptá se Shaun starostlivě.
"Snad ano," Ethan se také podpírá rukama, aby se mohl posadit.
Matte, někdo sem jde! Slyším naléhavou Dillonovu myšlenku. Hned reaguju. "Zůstaňte, někdo sem jde," šeptám hned a rychle se přemisťuju k Lily. "Paní Thompsonová." Trochu jsem jí vylekal, ale naštěstí nevykřikla. "Bohužel vás musím vrátit zpátky. Ale jen na chvíli, slibuju. Někdo sem jde a nechceme, aby nás někdo viděl."
Chápavě přikyvuje, a i když nerada, se vrací zpátky do cely.
Zamykám dveře opět silou vůle ve chvíli, kdy ke mně přibíhá Dillon. "Rychle, Matte, už jsou skoro dole." To mi ani říkat nemusí, protože je slyším. Jak jejich klapání bot, tak i jejich hlasy.
Shaun už je také u nás, tak na nic nečekám a zneviditelňuji nás. Tiše jdeme ještě dál chodbou a tiskneme se ke stěně.
Po schodišti scházejí čtyři muži a v jejich čele jde samotná Ellathea. Z úst jí vycházejí slova, ze kterých mi leze mráz po zádech. "Ahoj, Matte! Neschovávej se a ukaž se nám," zvolává výsměšným hlasem.
Jak o nás sakra ví? Hned mi je jasné, že šance na únik je už velmi mizivá. Nevidí nás, ale je si jistá, že tu jsme.
"Radím ti, abyste se ukázali, jinak by to taky nemuselo dopadnout dobře. Uvažuj, Matte."
Nereaguju. Stále jsem křečovitě přilepený ke zdi a soustředím se na neviditelné pláště a na své myšlenky.
Ellathea ještě chvíli čeká a mlčí, pak ale krčí rameny. "No jak chceš. Tvoje volba." Najednou mizí a objevuje se přímo před Ethanem a Rochelle v cele. Hbitě natahuje ruku směrem k Ethanovi, kterého v tu ránu zasahují silné křeče. Nutí ho svinout se do klubíčka a křičet bolestí.
"Přestaňte!" křičí Rochelle vyděšeně a snaží se k Ethanovi dostat. Ellathea ale druhou ruku natahuje i k ní a Rochelliným tělem prostupují stejné křeče.
Jejich křik mě bolestivě buší do uší. Je příšerný vidět své přátelé, když takhle trpí bolestí. Nedá se to vydržet. Ellathea naštěstí přestává a spokojeně se usmívá. Ten úsměv mě nehorázným způsobem dráždí. Ethan s Rochelle konečně přestávají křičet a povolují své pevně napjaté svaly a ztěžka oddychují. Jsou už hrozně vysílení.
"Varuju tě, Matte! Budu je mučit tak dlouho, dokud se neukážeš," volá Ellathea.
Myslím, že nebudu zjišťovat, jestli to myslí vážně, nebo ne. Je schopna je mučit, dokud by bolestí neomdleli a to já nechci.
Ruším jen svůj neviditelný plášť a přenáším se do cely. Ellathea ke mně otáčí svůj vítězoslavný úsměv. "Že ti to ale trvalo. Takhle nechat trápit své přátelé. Kdepak máš své společníky? Vím, že jsi nepřišel sám."
Ale očividně neví, koho tu sebou mám, nebo kolik nás tu je. "Dokud jsou pod mou ochranou, neuvidíš je."
"Proč si myslíš, že jsem tě sem vylákala? A vůbec přemýšlel jsi, jak je možné, že jste se sem dostali tak hladce?" Posílá mi jízlivý úsměv. "Čirou náhodou jsem pár vojákům dala dnes volno. Ale jen do určité doby. Do doby, dokud mi pár krys nevleze do pasti na čerstvý sýr."
Tak tahle slova mě trochu vyvádějí z míry, ale snažím se na sobě nedat nic znát.
"Bum! Pastička sklapla a hlodavce mám pod kontrolou. Jo a mimochodem," z tváře jí ani na okamžik nemizí škádlivý výsměch, "právě jsem se vrátila z Egypta. Byla to krátká výprava a těm tvým kamarádíčkům se moc nezdařilo."
"Cos jim provedla?" ptám se rozzuřeně, ale zároveň vyděšeně.
"Řekněme, že jsi jim zajistil krásné místo odpočinku. Koneckonců, pyramidy přece sloužily jako hrobka."
To ne! Nechce tím snad říct, že by Neriah, Jimmyho a Nicole zabila? Proč by ale jinak měla ve tváři ten sebejistý a vítězoslavný výraz? Proudí ve mně vztek. Svižným pohybem zvedám ruku k pasu, kde mám upevněnou sekeru a útočím na Ellatheu. Je ale připravená. Hbitě uskočila a s elegantní otočkou vytasila svůj meč. Kromě našich jiskřících úderů zbraněmi slyším i další řinčení mečů. Shaun s Dillonem nejspíš zaútočili na zbylé vojáky. Stále jsou neviditelní, takže by měli být ve výhodě.
Po prvním setkání sekery s mečem si Ethan s Rochelle rychle sedli. Krčí se v pevném objetí v rohu cely a se zatajeným dechem a unavenýma očima nás pozorují. Kdyby měli síly, jsem si jistý, že by nedokázali jen tak sedět a přihlížet. Určitě by se snažili mi nějak pomoci, ale zatím to nepotřebuji. Ellathea velice obratně používá svůj meč, ale stále držím boj vyrovnaně. Pak mě ale překvapuje kopem do břicha a svižným výsekem mi odhazuje sekeru z ruky. Věnuje mi ještě jeden vítězoslavný úsměv a než se stačím vzpamatovat, čepel jejího meče mi míří k hrudníku.
Jako ve zpomaleném filmu slyším někoho volat moje jméno. Nevím, komu zděšený hlas patří. Mé oči sledují nebezpečně blyštící se čepel dlouhého meče, která se centimetr po centimetru blíží k mému zběsile bušícímu srdci. Ještě pár zpomalených setin - jestli ne tisícin - vteřiny a můj život skončí.
Čepel se zastavuje těsně přede mnou. Nezasáhla mě, ale přes to se zabarvila rudou krví. Ellathea i já valíme oči na zkrvavený meč, který je pevně zabodnutý v prostoru mezi námi.
To ne! Ihned si uvědomuji, co se nejspíš stalo, i když z celého srdce doufám, že to tak není. Ruším svou vůlí neviditelnost i u Dillona a Shauna. Mé obavy byly bohužel správné. Přede mnou se objevuje Dillonův vytřeštěný obličej.
Oči se mi doširoka rozevírají zděšením.
Dillon se přemístil přímo mezi mě a Ellathein meč, jen aby mě zachránil před smrtící ránou.
"Dillone!" vykřikuje Ethan. Jako blesk se zvedá na nohy, zdvihá mou sekeru a rozbíhá se k Ellathee. Ta je nucena vytrhnout meč z Dillonova těla a odrazit útok. Nejsou žádné stopy po ještě nedávné Ethanovo vyčerpanosti. Objevila se v něm nová síla a odhodlání při pohledu na svého umírajícího kamaráda.
Dillon padá na kolena a já ho zachytávám. Otáčím ho v náručí a zoufale mu hledím do tváře.
"Bože ne. To ne! Proč jsi to udělal, pitomče?!"
"Ty musíš žít, Matte," zachraptil.
Cítím ve svých očích slzy. "Dillone! Dívej se na mě, vydrž! Isabela tě vyléčí. Vydrž!" Tohle se nemělo stát! Radši bych sám zemřel, než abych viděl Dillona umírat ve své náruči. "Arkariane!" křičím hlasitě. Nic se neděje. Je mi jasné, že z paláce nás Arkarian nedokáže přemístit, ale mé zoufalství mě přemáhá. "Arkariane!"
"Matte," Dillonovi jen to mluvení dělá velký problém a každý nádech ho stojí spoustu sil. "Je to zbytečné, nech toho."
"Dillone, sakra ty nesmíš umřít! Jsi můj kamarád."
"Jo, lepšího na světě si nemůžu přát," pousmál se a hned na to těžce zasýpal. Z okraje rtů mu stéká pramínek krve a pohled na něj mě neskutečně bolí.
Připlazila se k nám Rochelle a soucitně mi pokládá ruku na rameno. Ethan stále zuřivě útočí na Ellatheu, která zatím jeho rány odráží.
"Matte," Dillon mě znovu chraplavým hlasem volá. "Řekni Nicole, že mě to moc mrzí, že je mi to líto. A taky… taky jí řekni, že ji milu-." Dillon v nedokončené větě naposledy vydechuje a sklápí svá víčka přes smaragdové oči, ze kterých právě vyprchal život.

 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 8. dubna 2015 v 18:05 | Reagovat

Néé Dillion néé!! Ještě ho musí nějak zachránit, dobře rozhodla jsem se, že mám radši Dilliona, tak ho prosím tě zachraň!! (A né, že ho za tuto prosbu zabiješ) :D

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 8. dubna 2015 v 18:28 | Reagovat

I kdybych ten děj nějak pozměnit chtěla, tak už bych to dělat neměla, když je knížka i vytisknutá :D to by nebylo fér vůči těm, co jí mají :D

3 Lenka Lenka | 8. dubna 2015 v 19:26 | Reagovat

No jo..vlastně. Za zkoušku to stálo. :D

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 8. dubna 2015 v 20:11 | Reagovat

Mám strach, že mě budete brzy nenávidět... :DD

5 Lenka Lenka | 8. dubna 2015 v 21:57 | Reagovat

Co máš pro boha za lubem?? :D

6 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 8. dubna 2015 v 22:00 | Reagovat

O:)

7 Briella Briella | 9. dubna 2015 v 13:32 | Reagovat

Panebože...to je hrůza. Zavraždit Dillona? "že se nestydíš ". Jinak,snad se jim podaří zachránit se.

8 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 9. dubna 2015 v 14:15 | Reagovat

Mně ho bylo taky líto, snad mi to odpustil... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama