38. Kapitola

5. dubna 2015 v 9:27 | Nancy |  Kapitoly
A mimochodem, krásné Velikonoce vám přeji :)

Nicole


Ozývá se dlouhé zvonění u domovních dveří, které mě hned odtrhává od čtení. Tři vteřiny je ticho a pak se zvonění opakuje. Koukám, kolik je hodin. Dillon by měl přijít až za hodinu. Zavírám knížku, pokládám ji na postel a koukám z okna, kdo tak naléhavě něco potřebuje. Je to Dillon, ale nechápu, co tady dělá tak brzo a proč neustále zvoní.
Otevírám okno a volám na něj: "Dillone! Tady nahoře. Co tu děláš tak brzo? Hoří snad, že pořád tak vyzváníš?"
Zvedá ke mně hlavu a na tváři se mu objevuje nadšený a zářivý úsměv, až mě to trochu udivuje. "Ahoj! Stalo se něco úžasnýho! Pojď rychle dolů!"
Zavírám okno a spěchám za ním. Simon šel taky otevřít a právě teď pouští Dillona dovnitř, ale hned zase odchází a sotva viditelným úsměvem mě zdraví. Nemůžu se mu teď moc věnovat, protože Dillon hned poutá mou pozornost. Tím vzrušením, které z něho srší, nedokáže ani stát na místě. "Neuvěříš, co se mi stalo. Je to naprosto úžasný!" vykřikuje nadšeně.
"Prosím tě, hlavně tu tak nevřískej a v klidu mi to řekni."
"To ani nejde v klidu. Páni, já zešílím radostí!" Teď dokonce vyskakuje do vzduchu.
Když to nejde v klidu, tak aspoň půjdeme do pokoje. Obcházím Dillona a chystám se mu zatlačit na záda, jenže moje dlaně se ničeho nedotýkají a prostupují dál Dillonovým tělem. Ztrácím nečekaně rovnováhu a padám vpřed. Šokem z toho, co se právě stalo, chvíli jen ležím a pak se zaskočeně otáčím na Dillona. Právě jsem prostoupila jeho tělem, jako by byl duch!
"Co to, kruci, bylo?" vykřikuju tentokrát já.
Dillon se jen uculuje. "Promiň, ještě jsem pořádně nepřišel na to, jak to ovládat."
Zvedám se na nohy. "Moment, chceš mi říct, že to je tvoje schopnost?" šeptám, aby nás náhodou rodiče neslyšeli. Stačí, že Simon si to o mně pořád těžce nese.
"Jo! Není to úžasný?" Dillon však hlas vůbec neztišil. Mávnutím ruky mu naznačuju, aby šel za mnou směrem do pokoje. Dillon v mém pokoji přechází sem a tam a všeho se dotýká. Jeho ruka vším prochází, jako by všechen nábytek byla jen nějaká mlhovina nebo iluze. Užasle Dillona sleduju a cítím, jak se mi při pohledu na něj zvedají koutky úst. Dillon hodně dlouho čekal na svou druhou schopnost a konečně se dočkal. Vypadá skoro jako malý kluk, který dostal k Vánocům štěně nebo svoje vysněné autíčko a to mě rozesmívá ještě víc.

"Hele, podívej," Dillon se zastavuje, chvíli pozoruje svou ruku a pak se znovu dotýká skříně, ale tentokrát se jí opravdu dotýká a ruka skříní neprochází. Dillon se zářivě usmívá a z ničeho nic ke mně přibíhá, chytá mě kolem pasu a rychle se mnou ve vzduchu točí.
"Pusť mě, ty blázne!" směju se.
Dillon mě staví zpátky na nohy, ale nepouští mě. Pořád mě drží a teď mě ještě pevně objímá. "Promiň, ale mám z toho strašnou radost," odtahuje se, ale stále se mě nepouští.
Nemůžu se přestat usmívat, Dillonova radost mě velmi těší. "No to vidím."
"Jenom se tu schopnost musím naučit ovládat-. No jen se podívej," pokyvuje hlavou ke své dlani, kterou má na mém holém rameni. Dlaň teď mým ramenem proplouvá. Dillon jí věnuje pozornost a po chvilce už dlaň normálně leží a já můžu cítit její podivně jemný dotyk.
Nevím, co mě k tomu vede, ale mám najednou strašnou chuť dotknout se Dillonovy kůže. Natahuju ruku a chytám jeho dlaň do své. "Páni," šeptám užasle. "Máš tak zvláštně jemnou kůži." Přejíždím palcem po kůži. Skoro jako bych přejížděla rukou po sametu.
"Jo, všiml jsem si. Za to ta schopnost může asi taky."
"No možné to je."
Jsem tak fascinována Dillonovými dlaněmi, že si ani nevšímám jeho upřeného pohledu, který se na mě zaměřuje pěkně dlouho. Dillon bere mé ruce do těch svých a já tentokrát pozoruju naše spojené dlaně. Až teď registruju jeho uhrančivý pohled, tak zvedám hlavu. Zadívám se mu do očí a na okamžik se ve smaragdové zeleni ztrácím. Jsme tak blízko sebe a Dillon se ještě přibližuje. Pomalu, skoro jako ve zpomaleném filmu. Snad jako by chtěl… Jako by mě chtěl… políbit.
Bleskovou rychlostí odvracím hlavu, pouštím Dillonovy ruce a o krok ustupuju. Nevím, co to do mě vjelo, ale málem jsem se jeho dotykům a pohledu nechala unést. Snad ta jeho jemná kůže mě omámila, nejsem si jistá.
Nastává poměrně dlouhá a trapná chvíle ticha. Naštěstí ji Dillon přerušuje úplně jiným tématem. "Doufám, že nevadí, že jsem přišel tak brzo?" I on cítí tu dusnou atmosféru, zavěšenou mezi námi.
"Ne, vůbec ne." Nějak nemám odvahu podívat se mu do očí. "Tak… Co takhle trénovat teď tu tvojí schopnost? Aby ses mohl vůbec najíst, když ti v rukách nic nedrží," rozpačitě se usmívám a zvedám k němu oči. Překvapivě zjišťuji, že se zase zářivě usmívá, stejně jako když sem přišel. Ten úsměv uvolňuje veškeré napětí. I mně se hodně ulevuje.
"Můžu něco zkusit na tobě?"
Nejistě krčím rameny. "Dobře."
Přistupuje ke mně, znovu se soustředí na svou ruku, a pak s ní míří k mému břichu. Ruka jím prostupuje a já užasle sleduju, jak Dillonova dlaň mizí někde uvnitř mého těla. Necítím ale nic, ani jemné brnění, nic. Když se tak dívám, jak Dillon rukou otáčí, vypadá to, jako by se mi prohraboval ve vnitřnostech. "Fuj. To je divný."
Dillon ruku radši odtahuje a usměje se. "Promiň, jen jsem to chtěl vyzkoušet." Zase sleduje svou dlaň a zřejmě nad něčím přemýšlí. "Co myslíš, že by se stalo, kdybych tu ruku uvnitř těla zhmotnil?"
"Tahle představa není moc pěkná, že bys měl ruku opravdu zastrčenou v něčím těle. Myslím, že by to asi dost bolelo. Z ničeho nic by toho člověka zasáhla strašná bolest, jako bys mu páral břicho zaživa."
Dillon nad mým názorem vykuluje oči. "To mě nenapadlo. Ale asi… asi máš pravdu."
"Tak dokud svou schopnost nebudeš perfektně ovládat, tak už mi hlavně ruce do těla nedávej. Nechci se stát obětí tvé poruchy ovládání," ušklíbnu se na něj.
"Ne, to taky nechci. Nechtěl bych ti ublížit."
Místo odpovědi: Já vím, že ne, která se mi nějak nechce vydat z úst, se jen usmívám a sedám si na postel. Dillon začíná trénovat svou schopnost. Mění svou molekulární strukturu ruky a pokaždé ji strká skrz mou knížku, kterou jsem mu půjčila pro tento účel, nebo naopak ruku na knížku jen pokládá, aby se ujistil, že ji přeměnil zase do normálu. Častokrát se mu to nepodařilo na poprvé, ale myslím, že už pomalu přichází na správný způsob přeměňování.
"Nevrhneme se už na tvůj trénink?" navrhuje po nějaké době.
"Co když ti řeknu, že se mi dneska trénovat moc nechce?" ptám se s lenivým výrazem ve tváři.
Dillon se jen pousměje a krčí rameny. "A co teda budeme dělat?"
Chvíli přemýšlím a přesouvám pohled k oknu. "Co takhle se projít?"
"To není špatný nápad," souhlasí.
"Tak jdeme," usměju se a zvedám se z postele.
Oblékám si mikinu a kabát a oba vycházíme z pokoje a ven. Jdeme pomalu směrem k městu. Je docela příjemné vyjít si ven po tolika dnech strávených doma nebo jen chozením do školy.
"Nemáš hlad?" stáčí ke mně Dillon po chvíli pohled. "Můžeme skočit na hot dog. Zvu tě."
Trochu se zasměju. "A víš, že jo? Hot dog jsem neměla hodně dlouho."
"Tak je rozhodnuto," usmál se na mě.
Nijak mu už neodpovídám, zasouvám ruce do kapes a na chvíli zavírám oči a užívám si sice chladný, ale čerstvý vzduch. Dillon taky mlčí, ale nevypadá tak uvolněně jako já. Asi zase přemýšlí, ale na nic se ho neptám a dál tiše rozjímám. Procházíme dlouhou alejí zasněžených dubů směrem k parku. Jdeme pomalu, ale stejně mám pocit, že čas plyne rychle.
"Ahoj, co vy tady?" známý hlas mě probouzí z rozjímání. Je to Ethanův hlas. Zřejmě si s Rochelle, která se ho drží za ruku, také vyšli na procházku. "Nemáte náhodou trénovat?"
"Dneska jsme to odložili," odpovídám. "Ale Dillona potkalo něco báječného."
Dillon ke mně stáčí pohled a zase celý září. Zřejmě jsem mu udělala radost, že jsem se o tom zmínila. Rozhlíží se kolem, ale poblíž nikdo není, tak sundává čepici z hlavy a nechává svou ruku čepicí proplout. Ethan s Rochelle užasle pozorují Dillonovu novou schopnost a začínají ho chválit a gratulovat mu.
"Páni, takže konečně nová schopnost," Ethan mu plácá po rameni. "A působí ti to na celé tělo?"
"Jo, Nicole už mnou dokonce prošla," chechtá se a já jeho větu potvrzuju přikývnutím.
Rochelle se směje. "Měl bys tu schopnost trénovat, Dillone, jestli nechceš, aby z tebe lidi neměli strach, že vidí ducha."
"To by mohla být docela zábava náhodou," brání se Dillon se smíchem. "Na schopnosti už pracuju ale a docela se mi to daří."
"Jo, v tom má ale pravdu. Dneska celý dvě hodiny trénoval před mýma očima."
"Jsem strašně zvědavý, co mi na tu schopnost řeknou Arkarian s Mattem. Nevíte o nich náhodou něco? Dneska je to třetí den, co jsou pryč."
"Ne, ale můžu zkusit, jestli mě náhodou neuslyší. Aspoň si vyzkouším, kam až sahá moje schopnost," říká Rochelle. Zavírá oči a dlouhou chvíli jen stojí a mlčí. Pak se jí na tváři objeví úsměv. "Spojila jsem se s Mattem. Už letí zpátky, ale poletí asi ještě tři hodiny. Živel mají, našli ho, ale víc nevím. Jsme od sebe hodně daleko a to spojení se ruší."
Zatímco Dillon se raduje, že brzy Mattovi a Arkarianovi řekne o své nové schopnosti, já si připomínám, že jim budu muset říct o Simonovi. A tahle myšlenka mě přivádí k dalším obavám. Co když jsem opravdu udělala hloupost a radši jsem to měla nějak zakecat nebo to jakkoli Simonovi vymluvit? Já nevím, co mě tak najednou přepadá strach. Musím se uklidňovat tím, že mi Simon přísahal, že nikomu nic neřekne. A já mu věřím.
Zachytávám Rochellin pohled. Určitě mi vyčetla myšlenky a zřejmě nechápe, o čem to mluvím. Jistě že ne. Nechali jsme si to s Dillonem pro sebe. Dřív nebo později se to stejně asi všichni dozvědí. Stále nechávám své myšlenky otevřené a v rychlosti Rochelle přehrávám děj, kdy mě Simon viděl používat svou schopnost, aby pochopila, co jsem měla na mysli. Chápavě přikyvuje, ale nijak se k tomu nevyjadřuje, za což jí jsem celkem vděčná.
Kluci si ani naší chvilkové nepřítomnosti nevšimli a dál se o něčem baví. Po pár minutách se s Rochelle a Ethanem loučíme a jdeme každý pár jinou cestou. Dillon si hluboce povzdychl a s úsměvem se na mě otáčí. "Není ti něco? Kam zmizela tvoje rozkošná upovídanost?"
Pobaveně se usmívám a krčím rameny.
"Dřív jsi pořád něco povídala, i když jsi neměla náladu."
"Myslím, že moje ukecanost zmizela asi po tom, co zemřel Alex."
Dillon chápavě přikyvuje a dívá se na mě s lítostivým pohledem. Já ale nechci, aby mě litoval, protože nemá proč, tak v rychlosti dodávám: "Ale jsem v pohodě. Vážně. Nebýt toho zatmění měsíce, kdy jsem se mohla s Alexem setkat, tak bych na tom byla pořád hrozně. Jen je mi líto, že nemůžu rodičům vylíčit, jak se má Alex dobře. Sice se už taky zlepšují, ale párkrát ještě slyším hlavně mamku brečet a nejčastěji z Alexova pokoje. Já už ani nevím, jak ji mám slovy utěšovat, tak ji vždycky jen obejmu a pokusím se jí předat aspoň trošku mojí energie. Matt mě sice varoval, ať to raději nedělám, abych se nějak neprozradila, ale nemůžu tomu pomoct."
Malou chvíli jsou slyšet jen naše kroky. "Je něco, cokoliv na světě, čím bych ti mohl pomoct? Vážně, ať je to cokoliv, řekni mi, jak ti můžu pomoct a já to bez váhání udělám." Dillon si rázným krokem stoupá přede mě, čímž mě nutí zastavit. Jemně mi pokládá ruce na ramena a z jeho pevného, ale zároveň milého pohledu nemůžu ani zapochybovat, že je zcela rozhodnutý pro mě cokoliv udělat, jak se právě zmínil.
Nemůžu se neusmát a dojetím ho pevně objímám. "Stačí mi dělat společnost a povídat si se mnou." Zvedám hlavu od jeho hrudi, věnuju mu ještě jeden vděčný úsměv a pak se od Dillona odtahuju celá a obcházím ho, abych mohla pokračovat v chůzi. Dillon mě ale chytá za ruku a přitahuje zpátky. Znovu cítím ten jeho zvláštně jemný dotyk na dlani, který je mé kůži strašně příjemný. Dillon si mě pomalu přitahuje k tělu a jednou rukou mě objímá kolem pasu. Druhou rukou se přibližuje k mému obličeji a prstem mi odendává vlasy z čela. I z toho jediného prstu jde cítit ta jemnost jeho kůže. Jako by se mi po tváři kutálely perly. A to už vůbec nemluvím o jeho očích, od kterých se vůbec nemůžu odtrhnout.
"Jsi krásná," tahle jediná slova, vycházející z Dillonových úst, doprovázená hebkým hlazením po tváři, mě naprosto vyvádí ze soustředění. Nevím, co je za den. Nevím, kolik je hodin a vlastně ani nevím, jak se jmenuju. Obloha je tmavá, ale Dillonovy oči září a jejich smaragdová zeleň prostupuje celým mým tělem jako vlna příjemného tepla. Dillon svými prsty jemně chytá mou bradu a chvíli na to cítím na rtech jeho něžný polibek.
Zcela se všemu poddávám, jak Dillonovým polibkům tak i jeho dotykům. Dillon svou dlaň u mé brady přesouvá ke krku, přitahuje si mě ještě blíž a znovu mě líbá. Tentokrát tak neskutečně vášnivě, že tomu nemůžu odolat. Objímám ho kolem krku a vroucně mu polibky oplácím.
Pak to ale přijde. Jako rána kladivem do hlavy. Jediná myšlenka na Jeffa a vize jeho tváře mě okamžitě probouzí z toho zmámení a rychle se od Dillona odtrhávám. "Kruci, co to děláš?" utrhávám se na něj. I když bych měla spíš křičet sama na sebe. Nemůžu uvěřit, že jsem se nechala tak jednoduše svést. Co to do mě vůbec vjelo?
"Co se stalo, Nicole?"
"Co se stalo? Jak, co se stalo?! Vždyť tys mě právě líbal. Sakra, proč jsi to udělal?"
"No proč bys asi tak myslela? Copak to není jasný?" ptá se trochu uraženě, hned ale tón hlasu zmírňuje a rozpačitě si prohrabává vlasy. "Nicole, já-… Strašně po tobě toužím a už hodně dlouho. Ty jsi naprosto úžasná, krásná a milá. Já jsem… Já jsem k tobě nikdy nepřestal něco cítit. Jeden čas jsem se možná snažil namlouvat, že je to pryč. Ale jakmile si přešla ke Strážcům a já tě vídal častěji, bylo to zpátky. Nemohl jsem tomu pomoct."
"Dillone," hluboce vzdychám a zoufale kroutím hlavou. "Já ale… Já ale k tobě už nic necítím." Jsem si tou odpovědí vůbec jistá, že je pravdivá?
"Je v tom Jeff, že jo?" zdá se, že zase přitvrdil.
"Ne, Jeff… Nebo vlastně… Já," koktám a vůbec nevím, proč je pro mě tak těžké najít odpověď.
"Uvědomuješ si, Nicole, že Jeff už ani nemusí žít?"
Tahle věta mě ale nehorázně vytáčí. "Jak tohle vůbec můžeš říct?" Rázným krokem a s naštvaným výrazem přistupuju k Dillonovi blíž.
"Vždyť jsi sama viděla, jak dlouho už nebyl ve škole."
"Ale to nemusí nic znamenat!"
"Jasně, že nemusí. Kdo ví, jak na tom vůbec je, když je pod dohledem Ellathey. Buď ho týrá, anebo už si ho dávno vycvičila a teď je její věrný vojáček. Ostatně přesně tak to vypadalo, když se posledně ve škole rval. Chápeš? Už dávno třeba pracuje pro Řád!"
"Ty vůbec nemáš tušení, čím si prochází, Dillone," vykřikuju na něj vytočeně a chci ještě pokračovat, ale Dillon mi rázně skáče do řeči.
"To je mi ale jedno! Je mi ukradenej a myslím si, že slouží Ellathee. Moc dobře vím, jaká byla Lathenie a Ellathea nebude tak odlišná. Dokážu si představit, na co všechno člověka dokáže zlákat a jak ho přesvědčit, aby jí sloužil."
"Už toho mám dost! Tohle já nehodlám poslouchat." Už se chystám otočit a jít pryč, ale ještě si to rozmýšlím a věnuju Dillonovi poslední naštvaný pohled. "Až budeš mít zase všech pět pohromadě, tak se ozvi. Anebo víš co? Vlastně ne. Nechoď mi na oči už vůbec," strkám mu dlaní do ramene, aby mi uhnul z cesty, a odcházím pryč. "A ani se neobtěžuj přicházet s omluvou!" křičím na něj ještě přes rameno a rychlým krokem si to rázuju alejí nazpět domů. Absolutně už ignoruju, co na mě ten ubožák ještě volá.
 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 5. dubna 2015 v 11:22 | Reagovat

Tak za prvé - nová schopnost Dilliona?? SUPER

Za druhé - a to to vypadalo tak nadějně, ale konec byl nečekaný a celkem dost dobrý, jsem zvědavá jak ti dva budou dále fungovat :D (pořád se nemůžu rozhodnout, jestli fandit Jeffovi nebo Dillionovi :( ) :D

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 11:52 | Reagovat

:D :D Úplně vím, jak se cítíš, já měla to samý rozhodování, komu vlastně fandím :D
Příští anketa by měla být spíš: Fandíte Dillonovi nebo Jeffovi? :D

3 Adam Adam | 5. dubna 2015 v 12:52 | Reagovat

Tobě také krásné Velikonoce Nancy :)

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 12:56 | Reagovat

Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama