37. Kapitola

4. dubna 2015 v 9:01 | Nancy |  Kapitoly
Omlouvám se, včera jsem se vůbec nedostala k notebooku, tak jsem vám tu rovnou zveřejnila zase dvě kapitoly ;)

Matt

Sedačka, na které sedím, se mnou třese a já se hned probouzím. Asi menší turbulence. Kdy jsem vlastně usnul? Ani nevím, kolik může být hodin, ale z malého oválného okénka vidím pomalu rudnoucí mráčky a svítající oblohu. Slunce pomalu vychází. My sami teď letíme nad mraky, takže nevidím, jestli pořád letíme nad mořem nebo nad pevninou. Momentálně ale nemůžu spustit zrak z výjevu přede mnou. Pod námi jsou sice šedé mraky, ale nad námi je obloha jasná. Hvězdy už nejsou moc vidět a tmavá obloha se rychle mění v odstíny červené a žluté. Slunce zbarvuje mraky pod námi do stejných barev a celá obloha tak vytváří nádherný obraz. Stále sílící sluneční zář mě ale nutí odtrhnout oči. Na pár vteřin skoro nic nevidím, ale po několikátém zamrkání mi už fialový kotouč z pohledu mizí.
Pohledem hledám Arkariana. Sedí vedle Travise a zřejmě si spolu povídají. Ale přes hluk motoru slyším jen tlumené hlasy. Odepínám si pásy a jdu k nim. "Ahoj, hoši," zdravím je.
"Nazdar! Podívej se na ten východ slunce," zvolává Travis s nadšením a krátce si mě přes sluneční brýle prohlíží. "Viděl jsem jich sice už hodně, ale tohle je vážně krása."
"Já vím, už jsem si stačil všimnout," pokyvuju hlavou s úsměvem a při tom si protírám dlaní oči. "Jak dlouho jsem spal?" ptám se směrem k Arkarianovi.
"Usnul jsi asi hodinu po vzletu, což bylo před pěti, možná šesti hodinami," odpovídá s úsměvem.
Teď se otáčím k Travisovi. "Jak dlouho asi ještě poletíme?"
"Dvě hoďky, víc ne."
Za tu dobu si všichni tři společně povídáme. Travis nám hlavně vypráví historky, co zažívá v práci a dost nás u toho s Arkarianem baví. Je příjemný bavit se i o něčem jiném než o Organizaci a Řádu a neustálých problémech, co nás zatěžují.
"Už se blížíme k Americe," oznamuje nám Travis po nějaké době. "Začneme pomalu klesat."
Po pár minutách nás ranní, sluneční záře opouští a ocitáme se v šedých mračnech. Jakmile se objevujeme pod nimi, můžeme vidět vzdálenou Americkou pevninu.
"Dovolí ti přistát?" ptám se Travise.
"Na letišti, kam chci přistát, mě už trochu znají. Párkrát jsem tu přistával. Je to malé letiště pro soukromá letadla, ale abyste tam mohli přistát, musíte mít povolení. A já ho samozřejmě mám," ukazuje nám malý, žlutý papír, který měl schovaný pod oknem letadla v malé kapse. "Slouží asi tak jako průkazka do knihovny. S tímhle povolením můžete přistávat na podobných letištích skoro všude po světě."
"Tedy, máme opravdu štěstí, že tě máme," poplácává Arkarian Travise po rameni.
Já se hned přidávám. "Bez tebe bychom byli v brindě."

"Jsem rád, že vám můžu bejt užitečnej. Je to pro mě čest," zubí se na nás a pak napřahuje ruce před sebe. "Před námi, pánové, je Kalifornie," říká a svůj projev napodobuje řeči nějakého hlasatele v rádiu nebo v dokumentárním pořadu. "Úchvatný stát severozápadní Ameriky s krásnými městy, bílými písečnými plážemi a hlavně s místy přeplněnými spoustou překrásných sexy holek. Převládá tu letní, teplé počasí, ale podle dnešní předpovědi počasí a padajících kapek na přední sklo mého letadla to vypadá, že dnes bude pršet. A ani se není čemu divit. Je leden, a když v Kalifornii nepaří slunce, tak tu maximálně prší. Není to sice počasí na procházky venku, ale aspoň vás nebude teplé slunce lákat k vykašlání se na svoje povinnosti a dost možná dnes není nejhorší chvíle k hledání zázračných pokladů jako například živel. Aspoň vás nebudou pronásledovat davy lidí v plavkách a budete se moct soustředit na svůj úkol. Ano, moji milí pasažéři, dnes bude perný den a hned po snídani vás čeká procházka San Franciským pobřežím, ale ne jen tak ledajaká. Budete zachraňovat svět před protivnou, zlomyslnou a nafoukanou ježibabou. Vzpomeňme si na její zesnulou matku a uznejme, že rodina se prostě nezapře. A teď, milí cestující, buďte tak laskaví, usedněte na svá místa a zapněte si pásy. Budeme za okamžik přistávat. Děkuji, že jste si vyslechli krátký proslov kapitána Travise."
Jak mě, tak Arkariana celkem pobavil a se smíchem si sedáme na místa a připoutáváme se. Travis si teď nasazuje sluchátka s mikrofonem, které měl celou dobu na krku a zase začíná mačkat různá tlačítka. Po chvíli něco do mikrofonu říká. Zprvu mu nerozumím, ale pak přidává na hlase. "Základno, už mě slyšíte? Skvěle! Tady Dreaming Amy. - Sakra, Wille, jsi to ty? Co děláš v San Francisku? - Jasně že mám povolení. Chceš číslo? - Počkej, nemůžu vytáhnout… A už ho mám. Osum, jedna, osum, tři, nula, dvě, dvě," čte ze žlutého papíru, co nám před chvílí ukazoval a dál se s tím Willem vybavuje.
"Hele, Matte," volá na mě Arkarian, "pod námi je Golden Gate."
Znovu nahlížím z okénka zrovna ve chvíli, kdy se i z mé strany objevuje velmi známý a slavný, červený most. Ještě úchvatnější by bylo, kdyby byl most ponořený v husté mlze. Vím, že tenhle úkaz se tu objevuje často. Ale dnešní počasí to nedovoluje. Pak mi dochází, že já tenhle most znám jenom z televize, z filmů a z internetu, tak jak to, že ho zná Arkarian?
Sotva se svou myšlenku chystám vyslovit, když mi Arkarian rovnou odpovídá. "Zapomněl jsem se ti zmínit, že jsem tu už byl. Na jedné výpravě do minulosti v roce osmnáct set devadesát tři. Tehdy tu ten most ještě nestál. Je to už přes dvacet pět let, kdy jsem dostal za úkol chránit starostu tohoto města a ještě něco, ale to je na dlouhé povídání. Svůj úkol jsem splnil, ale jen jednu část. Tu druhou jsem musel dokončit o pár let později v roce devatenáct set třicet. V ten rok už bylo o stavbě mostu rozhodnuto a já byl zrovna u toho, když se o tomto zákroku rozhodlo," dodává se spokojeným výrazem ve tváři. Já jen chápavě přikyvuju a dál se dívám z okna. San Francisko je pořád pod námi, ale my stále letíme dál. Zřejmě to letiště, kam letíme, je až za městem.
A měl jsem pravdu. Město už jsme dávno přeletěli a my až teď pomalu přistáváme. "Pozor, teď to drncne!" volá k nám Travis a hned na to cítíme, jak se kola přilepily k zemi. Ještě chvíli jedeme, ale do pár sekundách si s úlevou rozepínáme pásy.
"Jů! Hladké přistání, tak to mám rád!" vykřikuje Travis nadšeně. "Já miluju létání." Taky si rozepíná pásy a vychází z kabiny.
Schovávám si do batohu zimní bundu a místo toho si vytahuju černý, nepromokavý plášť. Sice jen trochu poprchává, ale rozpršet se může kdykoliv. Rozhodli jsme se, že Arkarianovi pro jistotu na chvíli změníme barvu vlasů. I když to vypadá, že dnes by to ani nebyla potřeba, když vezmu v úvahu, že na hlavách budeme mít velké kapuce a Arkarian by si určitě vzal i čepici. Ale nebudeme nic riskovat. Nechceme vzbuzovat moc pozornosti a vítr může kapuci z hlavy odfouknout kdykoliv. "Tak co, Arkariane. Jakou chceš barvu vlasů?" ptám se ho s trochu pobaveným úsměvem. "Černou, hnědou. Blond?"
Lehce se zasměje a krčí rameny. "Než se barva mých vlasů začala měnit, měl jsem vlasy světle hnědé."
"Tak schválně, jestli ti bude pořád slušet po těch letech." Krátce se soustředím a pomocí jednoduchého kouzla měním barvu jeho vlasů. Jde to rychle a lehce. Arkarianovi se od kořínků začínají jasně modré vlasy barvit do světle hnědé. Až se vrátíme, kouzlo prostě zruším.
Arkarian si s pobaveným výrazem prohlíží jeden svůj pramen vlasů a Travis se začíná smát: "Co by dnešní ženský daly za tak rychlé a bezproblémové nabarvení vlasů."
"V tom teda souhlasím," přitakávám. "Co ty s tím dneska nadělají."
Arkarian si vlasy stahuje do gumičky a ještě na hlavu nasazuje čepici. Travis otvírá dveře letadla a chvíli kouká ven. "Vypadá to, že se ještě rozprší." Zavírá dveře a odchází do zadní části letadla. "Tak co, hoši, dáte si kávu? Mám tu i něco k snídani."
"Děkujeme, Travisi, ale myslím, že tě už nebudeme zdržovat," odpovídá Arkarian za oba.
"A jak byste mě asi mohli zdržovat, když nemám nic na práci," směje se. "Už včera jsem se snídaní počítal a koupil jsem čerstvé pečivo. A nechte si té skromnosti, vidím vám na očích, že máte hlad."
S Arkarianem si vyměňujeme pobavené pohledy.
"Sakra… Kam jsem je dal? Kluci, nemáte sirky, nebo cokoliv jiného, co hoří? Jinak nám kávu neuvařím." Travis ukazuje k malému plynovému vařiči, na kterém stojí varná konvice. Místo odpovědi se rovnou zvedám, dávám prsty k vařiči a po lusknutí se okamžitě zapaluje. Travis se hned začíná smát. "No jistě, k čemu ti jsou sirky, když si oheň můžeš vykouzlit. Díky, Matte."
"Není za co. A jaké schopnosti máš vůbec ty?"
"Žádný velký zázraky. První, která se u mě objevila, byla dobrý zrak."
"Jak dobrý?"
"Koukni na svůj bágl, vidíš na něm něco?"
Otáčím se daným směrem a pozoruju svůj batoh, který se opírá o sedačku. Nic zvláštního na něm ale nevidím, tak jen krčím rameny.
"Tak já třeba vidím, že na přední kapse máš přilepenou pavučinu. Asi ses někde musel otřít."
"Cože?" Hned jdu zpátky a nakláním se k batohu. Užasle pozoruju jemná, nepravidelná vlákna na místě, které Travis určil. "No teda!" Otáčím se k Arkarianovi, který jen uznale přikyvuje. Mně teď dochází, že on vlastně jeho schopnosti zná. "A co druhá schopnost?" Zvedám se od batohu, znovu si sedám do sedačky a sleduju Travise, jak sype do hrnků kafe.
"Ani nevím, jak přesně bych ji nazval. Vidím do své blízké budoucnosti, ale není to asi tak, jak by sis představoval. Vím dopředu následky mého rozhodnutí, které jsem ještě neudělal. Ať už hraju hru a vymýšlím strategie jak vyhrát, nebo s někým mluvím, luštím křížovky, počítám příklady a různý jiný věci."
"O té schopnosti jsem něco málo slyšel, ale nedošlo mi, že ji můžeš použít třeba i na počítání příkladů. To mě nenapadlo."
"No jo, ve škole se mi to docela hodilo," kření se a po chvilce přehrabování v šuplících mi něco podává. Je to malá kalkulačka. "Naťukej tam nějakej těžší příkládek s více ciframa."
"Dobře," kývu hlavou a hned vymýšlím různá čísla, která mě prvně napadají. Po krátké chvíli jsem sestavil více ciferný příklad, který začínám Travisovi diktovat: "Tři tisíce sto devadesát osm plus osm tisíc pět set dvacet jedna děleno čtyři sta sedmdesát tři." Sotva mačkám tlačítko rovná se a Travis mi odříkává výsledek včetně devíti desetinných míst a samozřejmě bez chyby a sebemenšího zaváhání.
"Nejsem žádnej velkej matematik," dodává hned. "Matika mi spíš vždycky dělala problém. Ale výsledek se jednoduše opakuje po tom, cos mi ho řekl ty sám a ještě ukázal na kalkulačce."
Chvíli nechápu, jak to myslí, ale pak mi to dochází. Travis se na výsledek podíval do budoucnosti. Přetočil si nastávající děj v hlavě dopředu, a pak se vrátil a zopakoval to, co viděl a slyšel, i když se to ještě nestalo. Děj se odehrál jen v jeho mysli.
Užasle kroutím hlavou. "A tomu říkáš slabé schopnosti? Mikroskopický zrak a tyhle vize, vždyť to jsou vážně skvělé schopnosti."
"No když to říkáte, mistře."
Po rychlé snídani jsme se s Travisem prozatím rozloučili a vydali se na cestu. Pořád trochu poprchává, takže když Arkarian vytáhl mapu, abychom se mohli podívat, kde přesně jsme, museli jsme se oba schoulit k sobě a roztáhnout pláště.
"Tady," ukazuje na mapu, "je Lincoln park."
Já vytahuju nažloutlou mapku z rubikovy kostky. "Ano, je to totožné. Ten živel bude v tom skalnatém pobřeží tady. Ujdeme si ale pěkný kus cesty."
"To ano, ale vypadá to, že odpoledne bychom mohli být zpátky na letišti. Záleží, jak dlouho budeme muset být na pobřeží." Arkarian skládá a uklízí mapu a vydáváme se na cestu. "Mám ale obavy, že bude hodně těžké dostat se k živlu."
"Já jsem si tím docela i jistý, ale snad to zvládneme."
"Musíme to zvládnout," poplácává mě s úsměvem na rameni.
Jdeme hodně dlouho, ale máme jasný směr k cíli. Déšť s každou čtvrt hodinou přidává na síle a k tomu začíná i foukat vítr. Není to zrovna nejlepší počasí pro dlouhé chůze, ale aspoň venku není moc lidí a my tím pádem nebudeme poutat pozornost. Několikrát se musíme zastavit a podívat do mapy, jestli jdeme pořád správným směrem. Párkrát si dáváme přestávku na oddych, ale jinak držíme tempo a po pár hodinách cesty už se dostáváme k cílenému pobřeží.
Arkarian znovu vytahuje svou mapu. "Budeme asi tak sto metrů od místa, kde by živel měl být."
"Ano, já vím. Cítím to."
Arkarian ke mně zpod kapuce zvedá pohled. "Opravdu?"
Přikyvuju hlavou.
"No vlastně se to dalo čekat. Aspoň ho lépe najdeme."
Znovu přikyvuju a dávám se do chůze. S každým dalším krokem cítím, že živel je opravdu blízko. Ale taky s každým dalším krokem se blížím přímo k moři, které momentálně není zrovna klidné. Mám takový zvláštní pocit, který není zrovna příjemný, a který mě s každým krokem ujišťuje, že dostat se k živlu nebude lehké. Naopak to bude jistě dost složité
Arkarian mě celou dobu následuje a právě zachytil moje myšlenky. "Neboj se, Matte. Určitě si poradíme. S tvými schopnostmi to jistě zvládneme."
"Máš pravdu, bude to náročné, ale ne nemožné."
Jsem už velice blízko. Právě jsem došel k okraji skalnatého pobřeží. Cítím, že bych měl jít asi ještě pár metrů dál, ale to bych spáchal sebevraždu skokem do zuřivých vln. Je víc než jasné, že živel je někde pod námi v těch skalách, do kterých narážejí silné vlny rozbouřeného moře.
"Teď by se nám rozhodně hodily Rochelliny ruce," říká Arkarian
"To ano. Ale já ho najdu. Tak nějak mě k sobě volá." Sedám si do dřepu a snažím se co nejpřesněji zaměřit, odkud cítím tu sílu. Taky myslí prohledávám všechny kouty ve skalách a sebemenší pukliny. Zatím nic nevidím. Zkouším to znovu a zaměřuju se na ta místa, odkud tu sílu cítím nejvíce.
Ano, už ho mám. Živel je umístěný v dolní části skály, za stěnou, která byla vytvořena pomocí iluze. Od nás to je asi sedm metrů a sráz není úplně kolmý, takže s provazem a dobrou podporou by se to mělo zvládnout. Jediný problém je, že na místo, kde je živel ukrytý, pravidelně narážejí vlny. Ale to bych měl taky zvládnout.
Arkarian z batohu vytahuje provaz a já si svůj batoh sundávám ze zad a spolu s ním i pláštěnku.
"Jak si chceš poradit s těmi vlnami?" ptá se mě.
"Na chvíli je uklidním, to by problém být neměl." Sbírám v těle veškerou vnitřní sílu a soustředím ji na vlny.
Klid!
Divoké šumění moře mizí a vlny se zklidňují. Neuklidnil jsem celé moře, v dáli jsou vlny stále obrovské, ale jakmile se přibližují k pobřeží, zpomalují, jako by zanikaly v hloubce moře. "Tak jo," pronáším spíš pro sebe a otáčím se k Arkarianovi. Ten už váže jeden konec provazu k nedalekému stromu a druhý konec hází mně. Já si ho pevně přivazuju kolem pasu a po pár úpravách a kontrolách už pomalu slaňuju ze skály. Arkarian mi nahoře provaz přidržuje a spouští mě dolů.
"Ještě kousek," volám na něj a on mě znovu spouští. Po chvíli se dostávám k danému místu. Není tu žádný otvor, škvíra nebo něco podobného, ale vím, že živel mám přímo před sebou. Dlaní přejíždím po hrbolatém, mokrém povrchu. Přitom zkouším různá kouzla, abych odhalil přesné místo, kde se živel nachází. Narážím na malou stěnu vytvořenou iluzí, která je úplně k nerozeznání od skalní struktury. Soustředím na ní svou sílu, stěna mi mizí z očí a ve skále se objevuje otvor velikosti fotbalového míče. Odhaluje mi svůj skrytý poklad a já na něj hledím s pusou do kořán.
Je to živel. Cítím jeho mocnou a lákavou sílu. S jeho osmihrannou základnou a pyramidovitým tvarem se velmi podobá klíči. Jeho povrch vypadá jako z modrého skla a uvnitř něj plavou malé vzduchové bublinky. Jakmile k živlu pomalu natahuju ruku, začne vyzařovat modrým světlem. Je to strašně zvláštní, ale zářivá modř a velká síla, kterou živel vydává, mě neskutečně přitahuje. Mám pocit, že se z ničeho nic rozpršelo mnohem víc, ale vůbec si toho nevšímám. Neodolám a ani na nic nečekám a chytám živel do dlaně.
V tu chvíli mě ale příjemný pocit opouští a nahrazuje ho strach. Arkarian mě naléhavě v myšlenkách varuje. Otáčím hlavu přes rameno. Náhle chápu Arkarianovu naléhavost. Ke mně se neskutečnou rychlostí řítí velká přívalová vlna. Je strašně obrovská a už tak nebezpečně blízko.
"Matte, rychle!" Arkarian mě probouzí z šoku, ale nedokážu se vůbec soustředit. "Matte, proboha, použij křídla!"
Už je příliš pozdě. Sotva svá slova dokřikne a velká vlna do mě vší silou vráží. Náraz je tak silný, že mě několik vteřin bolestivě drtí pevně přitisknutého k tvrdé skále. Mám pocit, že mi vlna každou chvíli rozdrtí všechny kosti v těle. I přes všechnu tu bolest se ale snažím soustředit aspoň na to, abych živel ze své ruky dostal do bezpečí.
Vlna konečně začíná povolovat, jenomže se teď se stejnou silou řítí zpátky směrem k moři a mě táhne sebou. Pořád jsem pevně ovázaný provazem, a tak zůstávám zavěšen v mohutné mořské vlně. Provaz mě silně škrtí a vlna mě táhne stále k proudu. Už takhle dlouho nevydržím. Nevím, kde jsem, jsem dezorientovaný a s každou další vteřinou mi dochází dech. Mám strach, že se brzy utopím, i když jsem si myslel, že to není možné. Když se kvůli dezorientaci nemůžu přemístit pomocí křídel, snad mi pomůže přeměna na delfína. Snažím se nekopat nohama kolem a vší vnitřní silou se pokouším přeměnit. Přes velké úsilí se mi to konečně daří. Provaz mi naštěstí během přeměny sklouzl z těla, takže jsem volný, ale strašně vysílený.
Proud mě odnesl několik metrů dál, kde už pomalu slábne, takže můžu odplavat pryč. V hlavě slyším Arkarianovy vyděšené myšlenky. Volal mě asi dlouho, ale neslyšel jsem ho, anebo jsem ho spíš nedokázal vnímat. Rychle mu odpovídám, že už jsem v pořádku a hned na to koukám nad hladinu, jak jsem daleko od pevniny. Jsem ještě dál, než jsem čekal, snad tři sta metrů. Arkarian stojí na samém kraji pobřeží a nespouští zrak z rozlehlého moře. Taky matně rozeznávám, že v rukou stále svírá provaz.
Nořím se znovu do vody a plavu trochu do hloubky. Mám plán, jak se rychle dostat na pevninu, snad mi vystačí síly. Mrskám ocasem a rychle plavu k hladině. Těsně před výskokem se začínám měnit v orla, jehož podobu dostávám takřka hned po vynoření. Rychle mávám křídly a letím k Arkarianovi, který mě hned na zemi zachytává, když mu bezvládně padám pod nohy. V jeho náručí získávám svou podobu a začínám vykašlávat spoustu vody.
"Jsi v pořádku, Matte? Hrozně jsi mě vyděsil."
"Jo, teď už jo. Jsem jenom strašně vysílený." Celý se klepu, ale zimou to rozhodně není. Bolí mě každý sval v těle a teď nejsem ani schopný se zvednout na nohy. Arkarian mi pomáhá si sednout a já mu vděčně děkuju.
"Kde je živel?" ptá se mě.
Místo odpovědi se plazím po kolenou ke svému batohu, přes který je přehozený plášť. Odkrývám ho a do očí mě zase zasahuje modrá záře. Stihl jsem přesunout živel k batohu, ale sebe už ne. Beru živel do ruky a ukazuju ho Arkarianovi.
"Páni," pronáší při pohledu na malý hranol, který mi přesně padne do dlaně.
Znovu do mé ruky posílá svou energickou sílu, která mě nutí na živel zírat. Dokonce na chvíli přestávám vnímat i své vyčerpání. Je to tak mocný předmět, že se všemi svými schopnostmi se cítím naprosto bezcenný. Skoro mám pocit, že ke mně živel mluví. Šeptá mé jméno a láká mě, abych ho zkusil použít.
"Matte," vytrhává mě Arkarian z toho nevědomí a nabízí mi otevřenou malou truhlu, ve které se před tím skrývala rubikova kostka. Rychle do ní živel vkládám a zavírám, než mě znovu začne lákat a schovávám truhlu do svého batohu.
Musíme se vrátit k letadlu a domů. Arkarian mě ale přesvědčuje, ať si dopřeju ještě chvíli oddychu. Máme první živel. Konečně. Je třeba ho schovat na bezpečné místo a vydat se do minulosti pro další živel - živel ohně.

 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 4. dubna 2015 v 10:45 | Reagovat

Hm...Tak to bylo hodně napínavé, jsem zvědavá, kdo půjde na další výpravu. Skvěle napínavý díl.

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 4. dubna 2015 v 11:45 | Reagovat

Díky :)) Další výprava bude velmi brzy ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama