36. Kapitola

4. dubna 2015 v 8:57 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Jelikož Arkarian s Mattem už odletěli pryč, nemůžeme cvičit nahoře v sálech, a tak jsme se s Dillonem rozhodli, že zatím můžeme cvičit jen mojí schopnost braní a předávání energie u mě v pokoji. Rodiče jsou stejně v práci a Simon si potřebuje dělat nějaké věci do školy. Navíc jsem mu říkala, že Dillon přijde, protože mě doučuje z dějepisu. Dillon by měl za chvíli už přijít. Já si zatím ještě trochu poklízím v pokoji. Měla jsem tu docela nepořádek, ale všimla jsem si toho až dneska, právě když mi má přijít návštěva. Zrovna si uklízím pár triček do skříně, když někdo zvoní. Mně je hned jasné, že to je Dillon, tak vycházím z pokoje a sbíhám po schodech. Můj odhad byl správný - za dveřmi stojí Dillon.
"Ahoj," zdraví mě s úsměvem.
"Ahoj, pojď dál," pouštím ho dovnitř a hned, co si odkládá věci, se přesouváme nahoru do pokoje. Zavírám za Dillonem dveře a zavírám i skříň, kterou jsem před chvílí uklízela.
"Hodně jsem o té tvé schopnosti přemýšlel," říká Dillon a sedá si na zem. Já vytahuju ze šuplíku učebnici z dějepisu a sešity, sedám si naproti Dillonovi a pokládám je vedle nás. Kdyby náhodou přece jen někdo přišel, tak ať to opravdu vypadá, že se učíme nebo tak něco. "Ukaž mi, jak tu energii bereš."
"Podej mi ruce," chytám Dillonovy dlaně a začínám se soustředit. Chvíli mi trvá, ale pak už cítím jemné brnění v dlaních a hlavně v konečkách prstů. Přenáším část Dillonovy energie do svého těla a cítím ji víc, než kdykoliv jindy. Vnímám ji v každé buňce, která se mi v těle hemží.
Přestávám s přenosem a otvírám oči. "To bylo zvláštní," pronáším šeptem. "Takhle intenzivně jsem to ještě necítila."
"Opravdu?" ptá se Dillon a já své tvrzení potvrzuju přikývnutím. "Ale zvláštní to fakt bylo," říká, když si prohlíží své dlaně.
"Cítil jsi něco?" zajímám se hned.
"Jo. Brněly mě prsty a pak se mi trochu zamotala hlava."
"Taky mě bolí hlava, když někomu svou energii předávám. Když ji ale beru, tak ne."
"Jasný," Dillon se drbe na týle a zřejmě nad něčím přemýšlí. "A už jsi zkoušela brát energii z jiné části těla? Nebo jenom od rukou?"
"Zatím jenom od rukou. Ale vidíš, to mě ani nenapadlo," luskám prsty a hned se vrhám blíž k Dillonovi. Pokládám mu dlaň na jeho hruď, zavírám oči a znovu se soustředím na svou schopnost.
Funguje to! Znovu cítím jemné brnění a jak se mé tělo i má mysl posilňuje. Jakmile otevírám oči, Dillon se lehce šklebí bolestí a pokládá si dlaň na čelo. "Sakra, Nicole. Děláš to výborně, ale s takovouhle ti dlouho nevydržím," zasměje se a otevírá svoje oči, které najednou vypadají unaveně.
Věnuju mu pobavený úšklebek. "Promiň, nechala jsem se unést." Hned oči zase zavírám a přijatou energii teď Dillonovi vracím zpět.

"Díky, to je lepší."
"Moc neděkuj," zasměju se, "tu energii ti vezmu ještě víckrát. Teď, když jsi přišel na něco nového, to musíme pořádně otestovat a ty budeš můj pokusný králík. Zkusím ti teď dávat a brát energii ze všech možných částí těla."
"Úplně ze všech?" ptá se s jízlivým úšklebkem a povytaženým obočím.
"Jo, ze všech-," teď mi dochází dvojsmyslná narážka jeho otázky a dávám mu pořádnou herdu do ramene. "Perverzáku jeden! Ty seš fakt pako," kroutím se smíchem hlavou.
Dillon se taky směje. "Dobrá, spokojím se jen s většinou částí."
Od ucha až po prsty u nohou zkouším Dillonovi střídavě předávat a brát energii. Všude se mi to povedlo, ale zjistila jsem, že nejúčinnější a nejrychlejší je, když předávám nebo beru energii z hrudníku jak zepředu, tak zezadu. Nevím, jestli s tím má něco společného oblast srdce, ale to ani není podstatné. Hlavně, že jsme na to přišli.
"Ani jsem ti nenabídla nic k pití nebo tak. Pro něco skočím," říkám hned po tom, co jsem Dillonovi dala energii do ramene a zvedám se.
"To je dobrý, nemusíš."
"Ale neskromni tak," zazubím se na něj a vycházím z pokoje. Jdu rychle do kuchyně a přitom si masíruju dlaně. Z toho opakovaného brnění už mě začínají pěkně bolet.
"Ahoj," zdravím Simona, když ho potkávám v kuchyni.
"Ahoj, Julie."
"Julie?" na okamžik se k němu s nechápavým výrazem otáčím.
Sedí si tam před svým notebookem, pije si kávičku a něčemu se pošklebuje. "Kde jsi nechala Romea?"
Já snad špatně slyším? Znovu, ale tentokrát pomalu, se k Simonovi otáčím a probodávám ho pohledem. "Co to sakra-?" zastavuju se v půli věty a místo toho hledám, co bych po něm hodila. Kromě nožů a skleniček mi pod ruku jako první padla houbička na nádobí. To, že je mokrá, jsem si všimla, až když se střetla se Simonovou hlavou a rozprskla vodu všude kolem. Neudržím se a propukám v smích.
Simon se po zásahu prudce zvedl ze židle a začal si oklepávat košili na rameni. "Teda, Nicole! Tohle bylo fakt zákeřný," stěžuje si.
"Nemáš mě provokovat," zubím se na něj škádlivě.
Simon ke mně zvedá pohled a sám teď vypadá hodně škádlivě.
Pomalu ze země zvedá houbičku, ale naopak hodně rychle se s ní ke mně rozbíhá. S vyjeknutím se dávám na útěk a obíhám stůl. On mě ale rychle dohání, pevně mě objímá kolem paží a hned vidím, kam mi s houbičkou míří.
"Ne! Do obličeje ne. Do obličeje ne!"
Simon se jen směje a tiskne mi mokrou houbičku na tvář. Voda z ní mi stéká po krku až do výstřihu a hrozně studí. Znovu zaječím a snažím se mu vymanit. Pak mě konečně pouští a já hledám utěrku, do které bych se mohla utřít.
"Jen počkej, to ti ještě oplatím," nasazuju, co nejzlostnější tón umím a propálím Simona pohledem.
"Tak na to se těším," culí se na mě a sedá si zpátky na židli.
Já pak z ledničky zabavuju krabici džusu, beru dvě skleničky a sáček načatých sušenek a mířím zpátky do pokoje. "Nesu čerstvou kořist," oznamuju Dillonovi a loktem zavírám dveře.
Dillon mi pomáhá vzít aspoň skleničky a pobaveně se usměje, když vidí značku sušenek, co držím. "Tak tyhle sušenky jsem jedl vždycky jen u vás. Nikde jinde jsem je neměl."
Letmo si vzpomínám na dobu, kdy jsme spolu chodili, jak jsme si tenhle sáček sušenek vždycky brali k filmům, když byl Dillon u mě doma. "No jo, rodinná oblíbená značka," usměju se a pokládám je na zem vedle učebnice. "Hele, z toho opakovaného brnění mě docela bolí ruce. Možná bychom mohli zkusit, jestli já energii můžu předat i z jiný části těla."
"Tak jo a z který tentokrát? Nezapomínej, že nejúčinnější to bylo z hrudníku, hm?" zvedá obočí a pohledem se od mých očí přesouvá níž. Nemusím zjišťovat dvakrát, že mi právě kouká na prsa.
Nadechuju se, abych mu vynadala, ale nakonec se rychle rozmýšlím a jednoduchým a prudkým chvatem ho srážím na zem. Díky tomu, že to Dillon nečekal, hned nestíhá reagovat, a tak mu chodidlem natáčím hlavu na stranu a zlehka mu na tvář přitlačím.
"Co takhle z chodidla do ksichtu, hm?"
Dillon se směje, pevně chytá můj kotník a podráží mi ho, takže taky padám k zemi. Kdyby mě nedržel, hned bych se zvedla, ale on mi s nohou točí a nutí mě si lehnout na břicho. Nenechávám si to líbit, stahuju nohu v jeho ruce do šířky kosti a proklouzávám mu.
"Já ti ukážu, ty!" se smíchem se na něj vrhám, tisknu ho kolenem o páteř k zemi a kroutím mu paži za záda. Překvapuje mě ale jeho síla a lehce se mi vytrhává. Převaluje se na bok i se mnou a oba silně narážíme zády do mojí skříně. Ta se lehce nahýbá a z jejího vrchu na nás hned sklouzávají zaprášené krabice. Svým skrytým obsahem nás zasypávají a my se s Dillonem okamžitě dáváme do hlasitého smíchu.
"Jsi v pořádku?" ptá se mě a stáčí ke mně pohled.
"Jo, asi jo," přikyvuju ještě se smíchem a odendávám ze sebe krabici se starými kostýmy z dětství. "A ty?"
"Dobrý. Ale ten pád na záda od tebe jsem fakt nečekal," dodává s úšklebkem a mne si temeno hlavy.
"Dobře ti tak," usměju se spokojeně a začínám kostýmy skládat zpátky do krabice. Dillon mi pomáhá a pak se zvedám, abych ji dala zpátky nahoru. Skříň má ale přes dva metry a ani Dillon by nahoru nedosáhl. Tak jednoduše natahuju ruce pomocí své schopnosti a krabici pokládám na své místo.
Zrovna v tu chvíli se ale dveře pokoje otevírají a Simonovi jako první do oka padám právě já. Já a moje nepřirozeně dlouhé ruce. Samozřejmě, že jsem je leknutím stáhla rychle zpátky, ale podle Simonova výrazu mi může být jasné, že jsem nebyla dost rychlá.
"Simone," hlesnu a stále stojím na místě, protože netuším, co mám dělat.
"Co to-? Co to proboha bylo?" Simon je úplně vyvedený z míry. Svou otázku skoro vykřikuje a z rozšířených zornic, které na mě neustále hledí, jde rozpoznat zděšení. Já sama jsem zděšená. Viděl mě. Simon mě viděl, jak používám svou schopnost. Jak mu to mám teď jen vysvětlit? Sakra, teď bych rozhodně vedle sebe potřebovala Matta!
Nakonec ho beru za ruce a vedu k posteli. Tam si s ním sedám a ještě stisk rukou zpevním, jako bych se bála, že mi uteče. "Simone, všechno se ti budu snažit vysvětlit, ale slib mi, že si mě vyslechneš až do konce, a že si všechno necháš pro sebe," prosím ho zoufale. Ani nevím, jestli budu schopna mu něco takového vysvětlit. Krátce si vyměňuju pohled s Dillonem. Taky se tváří dost nejistě a neví, jak se teď zachovat.
Simon mlčí.
"Simone! Přísahej mi to. Je to strašně důležitý. Prosím."
"Přísahám. Hlavně mi to vysvětli."
Na okamžik se znovu dívám na Dillona, ale tentokrát mám ve tváři omluvný výraz. "Je to… Je to moje schopnost. Nadpřirozená schopnost." V krku se mi usazuje knedlík, tak musím s mluvením na chvíli přestat. Ani vlastně nevím, jestli dělám správně, že se Simonovi chystám říct o mém velkém tajemství.
"No, jelikož jsem to před chvíli viděl, tak bych ti asi měl věřit." Simon teď stáčí zrak k Dillonovi. "Ty máš snad taky nějakou schopnost?" Nevypadá sice klidně, ale mě naopak uklidňuje, že se nám snaží porozumět. Dillon přikyvuje a bez jakýchkoliv řečí zvedá jednou rukou stůl, a pak ho pomalu pokládá zpátky, aniž by vynaložil nějaké velké úsilí.
"Tak jo," vydává ze sebe Simon. "Tak mi řekněte, co jste vlastně zač?"
Zhluboka se nadechuju a začínám Simonovi vyprávět o mém druhém životě a o dobrodružstvích, které jsem zatím prožila. O všech mých schopnostech a co se všechno učím. Rozhoduju se ale, že mu nepřiznám, že Alex zemřel právě kvůli tomuhle druhému světu. Taky se snažím vyhnout konverzaci o nebezpečí, které nás už potkalo a ještě potkat může. Dillon si občas také bere slovo, aby Simonovi něco vysvětlil. Simon celou dobu pečlivě poslouchá a někdy se na něco ptá, aby se ujistil nebo pochopil určité věci. Stále se tváří dost zaskočeně a já se mu ani nedivím. Pamatuju, co jsem si sama o všech těchto věcech myslela, když mi je Matt s Neriah vysvětlovali. Ale na rozdíl ode mě to Simon přijímá lépe než já.
Nastává dlouhá chvíle ticha. Simon schovává svůj obličej do dlaní a vstřebává všechny informace, které teď dostal. Dillon sedí na židli proti nám, ale hlavu má natočenou ke dveřím a zdá se být duchem nepřítomný. Já sedím vedle Simona. Čekám na jakoukoliv jeho reakci a zároveň přemýšlím. V hlavě se mi honí jedna myšlenka a starost za druhou. Ani bych asi nebyla schopna někomu říct, na co přesně myslím.
"Takže," ozývá se Simon, "tohle všechno byl důvod, proč jste se s Alexem hádali?" obrací ke mně pohled. "On věděl, že se něco děje, ale tys mu nemohla říct, to co jste právě řekli mně."
Smutně přikyvuju. "Jo. Ty bys to taky vůbec neměl vědět. Proto je opravdu důležité, abys dělal dál, že jsi nikdy nic podobného neslyšel."
"Přísahal jsem ti to. A tu přísahu neporuším, to moc dobře víš."
Na odpověď jen přikyvuju.
"Dobrá tedy. Budu dělat, jako bych se nic nedozvěděl - to vám slibuju. I když to teď asi půjde těžko." Simon vstává a jde pomalu ke dveřím.
Rychle se zvedám, obíhám ho a pevně ho k sobě tisknu. "Simone, že se na mě nezlobíš? Prosím."
Simon mé objetí opětuje. "Ne, to ne. Jen tohle všechno musím vstřebat. A na to asi budu potřebovat čas."
Mlčky přikyvuju a pořád ho objímám. "Mrzí mě, že jsem tě do toho zapletla, i když jsem ti o tom druhém světě jenom řekla. Nechci, aby se mezi námi tím něco změnilo. Nikdy bych si to neodpustila."
"Nic se tím mezi námi nemění. Neboj se."
Trochu mě jeho slova uklidňují. Strachu o Simona mě ale nezbavují. Když se o tomto druhém světě dozvěděl Alex, přišel o život. Jestli by se někdy mělo něco stát i Simonovi, bojím se, že bych to už nesnesla.
 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 4. dubna 2015 v 10:23 | Reagovat

První dojem - :D XD
Druhý dojem - :O :( ?
Super kapitola, těším se co bude dál. :)

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 4. dubna 2015 v 11:44 | Reagovat

:D :D U Dillona s Nicole, jak se tam perou, jsem se taky bavila :D Kapitola tedy splnila účel, výborně :3 :D

3 Lenka Lenka | 4. dubna 2015 v 14:52 | Reagovat

Naprosto splnila :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama