34. Kapitola

1. dubna 2015 v 18:37 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Probouzí mě hlučná rána tříštícího se skla. Hned mě také začíná ostře bolet hlava. Ležím na břiše, tak jen zvedám hlavu a mhouřím očima po zdroji hluku. Vidím tátu, jak sbírá mokré střepy od teď už bývalé skleničky.
"Promiň, zlato. Ani nevím, jak se mi to podařilo."
Na odpověď jen mručím a nechávám hlavu padnout zpátky do polštáře. Au! Zase mi třeští bolestí. Taky si uvědomuju, že neležím ve své posteli, ale v obýváku na gauči. Znovu zvedám hlavu a nechápavě koukám kolem.
Na stolku leží pár skleniček, dvě láhve šampaňského, jedna od vína a pod stolem se válí z poloviny prázdná láhev nějakého tvrdšího alkoholu.
"Co se tu-?" vzhlížím k tátovi se stále nechápavým výrazem ve tváři.
"Taky si na včerejšek moc nepamatuješ?"
Snažím si vzpomenout, co se včera dělo, ale jde mi to vážně těžko. Naposledy si pamatuju, jak jsme spolu s tátou seděli na gauči u televize. Máma šla spát brzo. S tátou jsme se rozhodli, že si připijeme na blížící se Nový rok. Očividně to jen u přípitku nezůstalo.
"Neříkej mi, že jsme se takhle opili. A že jsi mi to vůbec dovolil."
Táta ke mně přesouvá trochu sklíčený pohled a pak sklápí hlavu k zemi. "Myslím, že jsem včera sotva kontroloval sebe."
Po téhle větě si ještě vzpomínám, jak táta jen seděl, koukal na svou skleničku v rukách a brečel. Doplňoval ji často a já s tou svou taky neotálela.
"Aha, chápu. Zapíjeli jsme smutek," dodávám tiše a sklápím hlavu k polštáři pod sebou.
"Promiň, Nicole," omlouvá se, i když přesně nevím za co, sklání se ke mně a líbá mě na čelo. "Šťastný nový rok, srdíčko."
Rychle se zvedám na kolena, než mi stihne uniknout. Chytám ho kolem ramen a pevně ho objímám. "I tobě, tati. Mám tě ráda."
Stiskne mě o něco pevněji a ještě mi dává pusu do vlasů. "Já tebe taky," šeptá, pak mě pomalu pouští a vrací se ke střepům.

Pomáhám mu to tu uklidit a ještě se nabízím, že nám udělám něco k snídani. U té se k nám připojuje i mamka, která do teď byla nahoře v ložnici. Jak si ji tak prohlížím, tak pochybuju, že vůbec spala. Na nic se jí ale neptám a usmívám se na ní. Naštěstí můj úsměv přijímá s vděkem a oplácí mi ho. Hned se atmosféra o něco uvolňuje. Dáváme se společně do řeči a po chvíli se mi zdá, že jsou oba dva uvolněnější. Od Alexovo smrti jsme vlastně neměli žádné společné jídlo, kromě vánočního oběda a večeře, kdy nám ale situaci ulehčovali teta Betty se Simonem. A teď se nám to konečně daří a cítím se mnohem lépe. Dokonce u stolu sedíme ještě hodinu po tom, co jsme všichni dojedli. Mamka se pak zvedá do sprchy a táta si prý potřebuje připravit nějaké věci do práce. Sice u stolu zůstávám sama, ale nevadí mi to. Protože oba z kuchyně odcházejí s úsměvem na tváři. A to je neuvěřitelně ulevující pocit.
Najednou zvoní telefon a mně v tom tichu připadá, že mi zvonění telefonu řve přímo u ucha. Bolestí se zašklebím a rychle se zvedám. "Úúú, proklínám tě, ať jsi, kdo si, ty požírači zvukových nervů!" kleju, zatímco přicházím k telefonu a zvedám sluchátko. "Kdo je?!" ujíždí mi.
"Ehm, Nicole?" Je to Matt.
Hned tón hlasu zmírňuju. "Ahoj, Matte. Promiň."
"Jsi v pořádku?"
"Ale jo, dobrý, jen mám trochu kocovinu a asi mi pukne hlava."
Trochu se zasmál. "Jestli chceš, můžu zavolat později?"
"Na to zapomeň! Stačí, že jsi rozpumpoval bolest mojí hlavy teď. Nepotřebuju to ještě později. Tak to vyklop, co se děje?"
"Jen jsem ti chtěl říct, že Tribunál rozhodl, že do San Franciska pojedu já s Arkarianem. A nemám tušení, jak dlouho nám to bude trvat, takže je dost možné, že se pár dní neuvidíme. A myslel jsem, že by bylo dobré, kdybys pokračovala v trénování svých schopností s někým jiným zatím."
"Tak dobře. A s kým?"
"Napadl mě Dillon, protože od Tribunálu na svém ceremoniálu dostal schopnost předávání znalostí, díky které může být dobrým učitelem. Myslel jsem, že by si to zatím mohl vyzkoušet nanečisto s tebou, ale nevím, jak to teď mezi vámi je. Takže se rozhodni, jestli to je dobrý nápad nebo ne."
"Ale koneckonců, proč ne. Jsme v pohodě. V posledních dnech mi hodně pomáhal a jsme umíření. A když to pomůže i jemu, tak to bude jedině plus navíc."
"Tak dobrá. Dám mu to vědět a sami se pak nějak domluvíte, dobře?"
"Jasně, žádný problém. Dávejte na sebe pozor, Matte."
"Neboj se, dáme. Ahoj."
"Hodně štěstí. Ahoj."
Zavěšuju sluchátko a s úšklebkem si masíruju spánky. Přesouvám se pak do pokoje a při pohledu na svůj malířský stojan dostávám hroznou chuť něco namalovat. Ani na chvíli neváhám, vytahuju svůj kufřík s uměleckými potřebami a oblékám si svůj bílý plášť umazaný od barev. S úsměvem přejíždím po rukávu z hrubé látky, beru do ruky štětec a dávám se do míchání barev.
Trávím u stojanu hodiny. Hodiny plné odpočinku, uspokojení a vnitřního klidu. Proč jsem jen nemalovala tak dlouho? Jsou to měsíce zpátky, kdy jsem naposledy držela v ruce štětec, když nepočítám školní výtvarku, kam chodíme s Neriah společně. Tam se vám někdy ani kreslit nechce. Ale doma je to jiné. Spontánní.
Z malování mě přerušuje zvonění u domovních dveří. Nechce se mi dolů, tak jdu jen k oknu, abych se podívala ke dveřím. Než ale otevírám okno, táta stačí otevřít a pozvat návštěvníka dovnitř. Zvědavost mi nedá, odkládám štětec a mířím dolů. Už ze schodů poznávám Simonův hlas a krok se mi automaticky zrychlí.
"Simy!" volám nadšeně a vrhám se mu kolem krku. "Co tu děláš? Vždyť jste sotva odjeli."
"Tobě to rodiče neřekli?" ptá se s pozdviženým obočím a oba se podíváme na mého tátu.
"Myslel jsem, že ti to máma řekla."
"A ta si zas myslela, že jsi mi to řekl ty. Klasika," pobaveně se culím a přesouvám pohled zpátky k Simonovi. "A co přesně mi měli říct?"
"Stěhuju se sem. Dočasně," oznamuje s úsměvem.
Až teď si všímám jeho kufru na kolečkách, co stojí za ním a překvapeně na něj zvedám obočí. "Cože? A proč?"
"Odnesu ti věci nahoru, Simone," říká táta a bere jeho kufr ke schodům.
"Jo, díky. No, stěhuju se sem hlavně kvůli tobě. Ale i kvůli vašim. Mamka odtud ani nechtěla odjíždět, ale už se musela vrátit kvůli práci a holkám. Tak jsem se rozhodl, že vám tu budu pomáhat aspoň já. A budu na tebe moct dávat pozor," říká opatrně a pousměje se.
Já chvíli přemýšlím, co si o tom mám myslet, nebo jak se vůbec mám cítit. "A co tvoje škola?"
"S tím si nedělej starosti. Můžu studovat na dálku. Mám to zařízené. Nemáš z toho radost?"
"No já… Já vlastně ani nevím," krčím rozpačitě rameny. "Teda, jasně že tě ráda vidím. Jen si nemyslím, že bych potřebovala, abys na mě dával pozor. Já už jsem docela v pořádku."
Simon lehce pokývne hlavou a pak na tvář nasadí šibalský úsměv. "Takže mám absolvovat tu dlouhou cestu zase hezky zpátky? No tak jo," otáčí se ke dveřím a vydává se k nim až komicky prodlouženým krokem.
Pobaveně se zasměju a stahuju ho za rameno zpátky. "Ale ne, vrať se." Krátce ho pak objímám a v tu chvíli se od dveří ozývá další zvonění. Nechápavě se zamračím a mířím k nim. "Není náhodou dneska svátek? Co všichni blbnou?" Otevírám dveře a ocitá se za nimi Dillonova veselá tvář.
"A hele, tebe znám. Ahoj," zubí se na něj Simon.
"Nazdar. Můžu dál? Venku je kosa."
"Jasně, pojď," pouštím ho dovnitř a zavírám za ním dveře. Pohled mi padne na Simona, který si nás oba jen poměřuje pohledem, pitomě se u toho kření a nevypadá to, že by chtěl odejít. "Běž si třeba vybalit věci. Musíme si něco jen probrat," odháním ho.
"Ale jistě. Nechám vám tu dost soukromí."
Protáčím očima, tváře mi ale lehce zrudnou a neodolám šanci kopnout Simona do zadku. A pořádně. "Padej!"
"Jau! No vždyť už jdu, ty sadisto."
Čekám, až vyjde schody a stáčím se k Dillonovi. "Děje se něco."
"Matt ti to volal, ne?"
"A jo, tohle. Jo, volal."
Dillon se znovu vesele zazubí. "Tak kdy se zítra sejdeme?"
Pobaveně zakroutím hlavou. "Matt s Arkarianem mají sotva naplánovanou cestu a ty už mě naháníš?"
"Já vím, já vím. Ale pochop, já nikdy před tím žáka neměl a hrozně jsem to chtěl. A já vím, že ty už máš dost výcviku za sebou, ale i tak to bude zábavný."
"No to rozhodně bude, až si budeš muset ode mě nechat nakopávat zadek," zasměju se. "Uvidíme, jestli ti to nadšení vydrží i dál."
"Až mě to přestane bavit, tak se raději vrhneme na tu tvoji druhou schopnost. V tom je plán jasný," přikyvuje a culí se.
"No tak dobrá. Takže zítra po obědě?"
"Fajn, stavím se pro tebe."
Souhlasně přikývnu a najednou mezi námi nastává trapné ticho. Zvedám obočí. "Ještě něco?"
"Ehm, ne. Jasně. Zítra teda a… Už jdu. Jasně. Tak se zatím měj," usměje se na mě a vydává se ke dveřím.
Znovu pobaveně kroutím hlavou. "Ty taky, ahoj." A raději za ním dveře zavírám co nejdřív.
 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 2. dubna 2015 v 11:34 | Reagovat

Jéj, dneska jsem se u toho nasmála, je skvělé, že mám z každé kapitoly jinou náladu!! Jsi skvělá spisovatelka, ať tě ani nenapadne přestat!! :D

2 Lenka Lenka | 2. dubna 2015 v 11:35 | Reagovat

Jo a abych nezapomněla, výprava s Arkarianem?? Jo!!

3 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 2. dubna 2015 v 15:01 | Reagovat

Tak to mě moc teší. Jééé děkuju moc, ani nevíš, jak jsi mě potěšila ^_^ Neboj se, nepřestanu, nikdy :D Mám rozepsané dokonce dva svoje vlastní příběhy ;)

4 Heli Heli | E-mail | 10. května 2015 v 19:50 | Reagovat

Kniha je opravdu úžasnááá!!
Na váš blog jsem se dostala úplně náhodou, když jsem hledala další info o Strážcích. Jak jsem přečetla prolog, už se opravdu nedalo přestat :)
Moc se mi líbí jak jste příběh vyvinula dál a baví mě mnohem více než originál.
Prostě super :)

5 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 10. května 2015 v 21:22 | Reagovat

[4]: Teda já se vážně zblázním ^_^ Děkuju moc!!! Ani nevíte, jak si toho vážím. Opravdu je nad moje chápání, jak se někomu moje pokračování může líit víc, než originál a to nejste první, kdo mi to napsal. Neuvěřitelně mě to těší, moc děkuju :)) Jsem ráda, že se to tak líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama