33. Kapitola

30. března 2015 v 22:29 | Nancy |  Kapitoly
Tak tady rovnou přidávám úterní kapitolu, ať si jí můžete přečíst třeba už ráno, když se najde čas. Odpoledne vám sem přidám ještě další ilustraci ;)


Matt


Arkarian nás všechny přesunul do sálů. Nicole jde ke mně a podává mi truhlu. Já hned zkoumám, jakým způsobem se dá otevřít. Nemá žádnou klíčovou dírku ani žádné zámky. Ale i tak pro mě nebude problém ji otevřít. Na chvíli se soustředím a myslí hledám zdroj zamykání. Je skrytý uvnitř truhly a odemknout se dá jen schopností. Hned můžeme slyšet početné cvakání, jak se vnitřní zámek otáčí. Všichni se ke mně zvědavostí naklánějí a s napětím sledují, jak otvírám víko truhličky a… Cože?
"Co to má jako znamenat?" mračí se Nicole na obsah truhly stejně jako všichni ostatní.
"To má být živel? To silně pochybuju," kroutí Isabela hlavou.
Já jsem taky dost zmatený. Co jsem vlastně čekal? Famfáry, jiskry, tajemný kouř a mlhu… Ale rubikova kostka?
Beru barevnou krychli mezi palec a dva prsty a zkoumám ji ze všech stran. "Ne, to není živel. Ani v sobě nemá žádnou zvláštní sílu. Je to… prostě hračka."
"Já to nechápu," Nicole zvedá ruce do výšky a nechává je zase klesnout. "Co to má být? Alex přece říkal, že tam bude živel. O něčem takovém se nezmínil."
"Je to hlavolam," přemýšlí Arkarian. "A každý hlavolam je třeba vyřešit. Možná, když tu kostku poskládáme správně, třeba se nám pak nějakým způsobem ukáže, kde se pravý živel nachází."
To by dávalo smysl. "Umíte ji někdo složit?"
Všichni kroutí hlavami a Arkarian k tomu doplňuje: "Jimmy by si s tím se svou schopností ale poradil."
"Pravda," přikyvuju. "Zítra mu to přenecháme, jestli si s tím poradí a napoví nám, kam dál."
"Zajímá mě ale," říká Arkarian, "co dělala rubikova kostka v tak dávné době? Musel ji tam někdo z nedaleké minulosti schovat. I když nechápu, jak se mu to mohlo povést, aniž by na sebe neupoutal naši pozornost či Řádu."
"Teď se to asi ani nijak nedozvíme. Důležité je, abychom rozluštili tuhle záhadu," zvedám ruku s rubikovou kostkou o něco výš, "a najít živel vody. Nechám tu truhlu s kostkou tady, Arkariane, a ráno řeknu Jimmymu, co dělat." Zpátky truhlu zavírám, ale nezamykám a podávám ji Arkarianovi. Ten nás potom přenáší zpátky do našich těl ležících v postelích a já únavou takřka hned usínám.


"Matte," probouzí mě jemný hlas. Víčka se mi ale zdají moc těžká na to, abych se je pokusil otevřít. "Matte," cítím, jak mě probouzející hladí po vlasech. "Vstávej," šeptá mi něžně do ucha. Na odpověď jen zamručím. Teď slyším tichý smích. "Vstávej, zlato."
Otevírám jedno oko, protože druhé je ponořené hluboko v polštáři. "Neriah?" Nadzvedávám se na lokti a mnu si oči. "Co tu děláš? Děje se něco?"
Naklání hlavu k rameni a lehce se na mě usměje. "No něco v nepořádku asi je, když se takhle ptáš."
Nechápavě se zamračím a Neriah jen zakroutí hlavou a pohladí mě po tváři. "Jsi se vším tak ustaraný, že i když tě navštívím já, tak si myslíš, že se něco děje," věnuje mi laskavý úsměv a sedá si na kraj mé postele.
Rozespale si povzdechnu, pokládám hlavu zpátky na polštář a dlaněmi si mnu obličej. "Promiň," mumlám do nich a pak chytám Neriah za ruku. "Dělo se toho moc poslední dobou."
"Ale vždyť já to vím. Proto jsem tě chtěla aspoň na chvíli přivést na jiné myšlenky," říká s úsměvem a lehá si ke mně na bok.
Tomu se rozhodně bránit nemůžu. Vděčně se na ni usmívám, objímám ji kolem ramen, ona mě kolem pasu a pevně ji k sobě tisknu. Ani jsem si v několika posledních dnech nestačil uvědomovat, jak moc mi tohle chybí.
Zůstáváme takhle v objetí hrozně dlouho. Ani jeden z nás nic neříká. Jen vzájemně vnímáme klidný dech toho druhého a tep jeho srdce. Trochu skláním hlavu a líbám Neriah na čelo. Až pak se mě ptá, jak probíhala výprava a já jí všechno převypravuju. Jakmile se zmiňuju o Rochelle a jejím zranění, nezapomínám hned připomínat, že už je v pořádku. A když vyprávění končím u rubikovy kostky, Neriah se lehce nadzvedává a zamračeně na mě kouká: "Cože?"
"Taky jsme to nechápali. Arkariana napadla teorie, že tu kostku musíme složit, aby nám prozradila, kde pravý živel najít. Musím to říct dneska Jimmymu, aby pak šel nahoru se mnou. On by to měl složit levou zadní."
"Jimmy už je vzhůru. Pustil mě dovnitř za tebou."
"Jestli chceš jít s námi, můžeme za ním dojít už teď a vyrazit za Arkarianem."
"Tak dobře," přikyvuje, letmo mě políbí a společně se zvedáme z postele. Já se ještě oblíkám a ruku v ruce vycházíme z pokoje.
"Ale, ale. Kohopak to tu máme?" ozývá se za námi mámin hlas. Asi teprve vylezla z postele. Má na sobě svůj teplý, žlutý župan a vlasy trochu rozcuchané.
"Dobré ráno, mami."
Neriah mi silně tiskne ruku, zatímco k nám máma se zdviženými koutky pomalu kráčí. Já si hned uvědomuju, že se obě vlastně potkávají poprvé.
"Ehm, mami, tohle je Neriah, moje-."
"Sama jsem byla zvědavá, kdy mi ji představíš," skočila mi do řeči.
"Cože?"
"Přece sis nemyslel, že bych na tobě i na Isabele nepoznala, že jste v tom až po uši. Jste moje děti," škádlivě se na mě usmívá a svůj pohled přesouvá k Neriah. "Moc ráda tě poznávám, Neriah."
"Já vás taky," oplatila jí úsměv
"Nechceš s námi posnídat?"
Hned neodpovídá a zvedá ke mně pohled, tak si odpověď beru za ní: "My jsme zrovna na odchodu. Ale můžeme se stavit oba na oběd, co říkáš?"
Neriah s úsměvem přikyvuje. "To by bylo moc fajn."
"To zní dobře," souhlasí mamka. "Tak já nám připravím něco dobrého. Ale ne že mě podrazíte a nepřijdete. To bych vám pak pěkně spočítala," zazubila se na nás.
"Slibuju, že přijdeme. Neboj. Zatím se měj."
"Zatím nashle," loučí se s ní Neriah s úsměvem.
"Ahoj," krátce na nás mávne rukou a než zajde do koupelny, slyším její myšlenky: Milá holka.
Spokojeně se usmívám a scházíme s Neriah schody dolů. V kuchyni narážíme na Jimmyho a rychle mu říkáme, že ho potřebujeme v sálech. Posílá nás napřed, že za námi dorazí, jen co podá mamce nějaké vysvětlení. Oblíkáme se do zimních bund a vycházíme z domu směrem k hoře.
"Matte, Neriah!" slyšíme volání za námi. Je to Ethan s Rochelle, kteří nás hned dobíhají. Ethan byl určitě zvědavý, jak výprava dopadla, a rozhodl se zúčastnit luštění záhady s rubikovou kostkou.
Jakmile se blížíme k Nicolinýmu domu, Nicole z něj vybíhá a připojuje se k nám. Společně dorážíme ke skále a vcházíme otvorem dovnitř. Arkarian nám nabízí teplý čaj, zatímco čekáme na Jimmyho. Tomu to ale netrvá dlouho a přichází i s Isabelou po boku k nám.
"Tak kde máte tu záhadu?"
Arkarian otevírá připravenou truhlu na stole a podává Jimmymu barevnou kostku do ruky. Ten si s ní chvíli pohrává v ruce a bez nějakých otázek ji hned začíná skládat. Jde mu to hladce, ale párkrát se nad něčím pozastavuje a zamračeně si kostku prohlíží. "To je divný."
"Co?" zajímám se.
"Je to nějaký lehce začarovaný. Přehazuje mi to barvy a mate mě to."
"Ale poradíš si s tím, viď?"
"O tom žádná," usměje se a pokračuje ve skládání. Po pár minutách se mu to konečně daří, a jakmile ukončuje poslední tah, ozývá se krátké a zřetelné cvaknutí. Horní řada kostiček se sama otevírá a odhaluje nám tak svůj poklad.
Uvnitř malého prostoru kostky se nachází několikrát přeložený nažloutlý papír. Vytahuju ho a rozkládám. Hned je jasné, že se jedná o mapu. Pokládám ji rozloženou na stůl, aby do ní viděli i ostatní.
"San Francisko?" ptá se Neriah udiveně. "Ten živel je v San Francisku?"
"U jeho pobřeží, hele," Ethan ukazuje na černý křížek, umístěný na klikaté čáře, která značí konec pevniny. "To pobřeží bude asi skalnaté. Vidíte?" všímá si nakreslených hrbolků na pevnině.
"Lincoln Park," přečetl Jimmy z mapky. "No, takže si uděláme výlet do San Franciska?"
"Očividně budeme muset," přitakávám. "Jen doufám, že už tam živel vážně bude a nenajdeme místo něj další hlavolam."
"Ale kdo tam pojede?" otáčí se ke mně Isabela.
"O tom asi necháme rozhodnout Tribunál."

 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 31. března 2015 v 7:39 | Reagovat

Proste super, zase se tesim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama