29. Kapitola

26. března 2015 v 10:26 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Světlo měsíce mě naprosto pohlcuje. Skoro jako bych jeho zář viděla poprvé v životě. Zdá se mi, že ke mně mluví, ale přesná slova nerozeznám. Jeho paprsky najednou začínají kolem tančit, dokud se nespojí do jednoho dlouhého pruhu, který začíná mnou a končí v jezeře před námi. Ukazuje mi cestu, kam mám jít. A pak zahlédnu i cíl. Je přímo v jezeře. Nevím, co to přesně je, ale září jasně a jeho světlo mě přitahuje.
"Nicole?" slyším Mattův hlas jako by z dálky.
"Vidím to. Vidím světlo," pronáším a hned na to se dávám do chůze. Scházím kopec, brodím se sněhem a mířím přímo k jezeru. Nechávám se vést měsíčním světlem a nic jiného nevnímám. Nevšímám si ani ostatních, kteří se drží hned za mnou. Mluví na mě, ale nejsem schopna si jejich slova poskládat, abych jim mohla odpovědět.
Už jsem skoro u břehu jezera, na jehož hladině je slabá vrstva ledu. Rozhodně ne dost silná na to, aby udržela člověka. Já ale přesto pokračuju a přes naléhavé volání ostatních za mnou stoupám na led. Vím, že se pode mnou neproboří. Jako by mě nadlehčovalo světlo měsíce a vedlo dál k cíli. Pomalým krokem kráčím na hladině jezera k záři pod ledem a s každým mým dalším krokem předmět zazáří o něco více.
Už jsem u něj. Stojím přímo nad ním a měsíc mi říká, ať pohlédnu vzhůru. Poslouchám ho a znovu se na něj zahledím. Třetina kotouče už je zakryta v rudém stínu. Pak mi říká, ať zavřu oči a já tak činím. Ozývá se lehké křupnutí a já se v tu chvíli propadám do ledové, temné hloubky.
Čas se zastavil.
Možná úplně zmizel.

Jsem naživu?
Kde to jsem?
Slyším známý hlas říkat mé jméno. Cítím, že mě z temnoty a chladu začíná vytahovat světlo a teplo. Znovu slyším ten hlas a je mnohem blíž.
"Nicole."
Otevírám oči a spatřím nad sebou Alexovu tvář. Chvíli mi vůbec nedochází, co se stalo a ani nemám tušení, kde jsem, nebo co je dneska za den. Pak mi ale začíná všechno pomalu do hlavy naskakovat zpátky a moje oči se rozšiřují.
"A-Alexi?"
Usmívá se nade mnou a působí tak hrozně skutečně, že tohle nemůže být nějaký sen. "Taky tě rád vidím."
Pomalu si sedám a nepřestávám ho sledovat. "Co tu-? Co tu děláš?"
"Než ti odpovím, tak by ses měla kolem sebe rozhlédnout."
Otáčím hlavou a vytřeštím oči ještě víc. Tentokrát ovšem naprostým úžasem. Ocitla jsem se někde v nádherné, barevné krajině, kterou by i ten nejlepší malíř na světě nedokázal vystihnout. Vypadá jak z nějaké pohádky nebo možná přímo z ráje. Aspoň já bych si takhle ráj představovala. Na nebi dokonce vidím tři slunce a všechno kolem tu tančí, jako by snad každé stéblo trávy a každý kamínek byl živý a radoval se štěstím.
"To je překrásné," pronáším šeptem a z plic se mi dere výdech plný údivu.
"Já vím. Takže se nemusíš strachovat, že bych se teď neměl dobře."
Stáčím k Alexovi trochu nechápavý pohled, ale pak mi to dochází. Možná jsem s tím rájem nebyla úplně daleko od pravdy. "Takže tohle je-?" otázku nechávám nedokončenou, protože sama nevím, jak ji doplnit.
Alex přikyvuje. "Tohle je svět duší. Odcházejí sem po své smrti."
"Já jsem mrtvá?" ptám se hned polekaně, ale Alex se jen pobaveně směje.
"Ne, neboj. Aspoň ne tak úplně."
"No to bylo opravdu uklidňující."
"Přenesla se sem jen tvá duše. Tvoje tělo na Zemi asi působí, jako by nežilo, ale až si tady vyřídíme, co máme, vrátíš se do něj zpátky, neměj strach."
Nechápavě se na něj mračím a přemýšlím, kde se to v něm všechno bere. A co si vůbec máme spolu vyřídit? Jsem vážně dost zmatená.
Alexovi to neušlo, tak mi hned dává stručné, ale za to jasné vysvětlení. "Jsi vyvolená. A já jsem tou nevinnou duší."
Až teď mi všechno začíná dávat smysl a uvědomuju si, co se děje. Zvedám se na nohy a Alex mě napodobuje.
"Čas nám běží, Nicole. Už se nemůžeme moc zdržovat. Pojď za mnou."
Otáčí se a vydává se rychlým krokem do lesa za námi. Já ho hned doháním a přemýšlím, na co se zeptat dřív. V hlavě se mi honí tolik myšlenek a dotazů, že je nedokážu urovnat.
"Alexi, já… Hrozně mě to mrzí," jo, to je asi ten hlavní start.
"Neomlouvej se, Nicole. Nebyla to tvoje chyba. Už to všechno o tobě vím a chápu, proč jsi mi nic nechtěla říct."
"Ty to víš?"
"Vím o Strážcích a Řádu, vím, že máš schopnosti a stejně tak tví kamarádi. A že s nimi zachraňuješ svět. Nezlobím se na tebe. Náhodou jsem na tebe docela pyšnej," říká veselým tónem, ale já se naopak moc dobře nebavím.
"Ale já stejně cítím vinu za to, co se ti stalo. Neměla jsem ti lhát a neměli jsme se hádat."
"Kdybys mi řekla pravdu, tak bys akorát měla průšvih. A hádali jsme se, protože ty nejsi dobrá lhářka, takže jsem tě prokoukl a oba jsme tvrdohlaví jako berani. Nesmíš se vinit za nic," stáčí ke mně za chůze pohled a zatváří se prosebně. "Nepokládej si to za vinu."
Jemně semknu rty a trochu pokývnu hlavou. "Pokusím se."
"Jsme tu," oznámil mi a vstoupil na malebnou mýtinu ozářenou hřejivým sluncem. Je posázena měkkým mechem, třpytícím se jemnými kapičkami rosy. Rostou z něj bílé květy, kolem kterých poletují barevní třepotaví motýli. Uprostřed mýtiny stojí malý sloupek z bílého kamene, který je dokonale obroušený a uhlazený do válce. Když přistupuju blíž, všímám si jemných zdobných rytin a hlavně můj zrak upoutá z kamene vytesaný had, který se po sloupku spirálovitě plazí od země až k jeho rozšířenému konci. Hlavu má položenou u kraje stříbrné misky, která je do horní plošiny válce zapuštěná. Je až po okraj naplněná křišťálovou vodou.
Alex si ke sloupku stoupá a já se u něj zastavuju z druhé strany. "Tak, Nicole," začíná, "je na čase, abys spatřila, co věštba předpovídá," mluví tak vážně a soustředěně, až jsem z něj nervózní. "Koukej se do té vody."
Dělám, co mi říká, a zahledím se do třpytivé vody. Ta se najednou začíná ze samého prostředku vlnit ke svým okrajům, ale ani kapka nevytéká ven. Ze dna misky se začíná šířit bílé světlo, až ozařuje všechnu tekutinu v nádobě a působí tak, jako by se světlem úplně zabarvila. Hladina vody se v tu chvíli zklidňuje a začíná mi ukazovat obrazy.
Zaskočeně ten jev pozoruju, ale nepřesouvám svůj pohled ani o píď stranou. Alex pokračuje v mluvení: "Dávné tajemství bohů, o kterém věštba mluví, se týká čtyř mocných zbraní, stvořené ze samotné energie vesmíru. Jsou to živly - vítr, voda, oheň a země."
Obrazy v misce mi doplňují Alexova slova. Jakmile mluví o živlech, vidím ve vodě plující mraky na obloze, potom moře, hořící plamen a nakonec zelenou trávu v zemině.
"Vánek, moře, jiskra a písek," doplňuju ho polohlasem a Alex souhlasně přikyvuje.
"V současnosti bys je těžko našla, protože nikdo neví, kde jsou. Existuje ovšem o nich zmínka. Daleko v historii. Tam se musíte vydat a najít je. Prvně musíte nalézt živel vody. Ten byl naposledy spatřen ve starověké Mezopotámii blízko řeky Eufrat v roce 2532 před naším letopočtem."
Voda mi při jeho slovech znovu ukazuje moře a potom vidím pohled na velkou zemi z leteckého pohledu. Hned na to se mi výjev mění v bližší pohled do tropické krajiny, skrz kterou proudí široká řeka.
"Pro živel ohně se musíte vydat do Egypta do roku 2349 před naším letopočtem. Ten se ukrývá přímo v největší pyramidě v Egyptě."
S těmito slovy můžu vidět oheň a hned na to pohled na egyptskou pyramidu.
"Živel vzduchu najdete v roce 771 před naším letopočtem v Číně v sídle panovníka v hlavním městě státu Čou." Opět mi obrazy vše ukazují. "A živel země se nachází v Pompejích v roce 79 našeho letopočtu. V den, kdy město pohřbí ohnivý popel ze sopky Vesuv."
"A jak živly poznáme?"
"Živly a cokoliv s nimi spojené budou mít tento znak," ukazuje prstem k zářící vodě a já si vznikající znak pečlivě prohlížím. Je to smyčka se třemi vrcholy a každý vrchol něco vlastní. Na horním vrcholu je zlaté slunce, na pravém naše planeta a na levém stříbrný měsíc. Teď si také všímám, že smyčka, která měsíc, slunce a Zemi spojuje, jsou vlastně tři hadi, jejichž hlavy a ocasy se setkávají v jednom bodě a to přímo ve středu celého znaku. Horní had je stříbrný, pravý zlatý a levý vlastní bronzovou barvu.
"Podle tohohle znaku poznáme, že máme tu pravou věc," ujišťuju se.
"Přesně tak," přitakává Alex. "Pokud se ale jakýkoliv živel dostane do rukou Ellathey, spáchá s ním nějakou katastrofu."
Prvně se mi ukazují zuřící mořské vlny, které zaplavují pobřežní města a nemilosrdně ničí domy na padrť. Pak vidím hořící město. Lidé s panikou pobíhají kolem plamenů a snaží se uhasit, co se dá, ale oheň je příliš rozšířený. Až teď si teprve všímám, že mezi lidmi, kteří se snaží plameny uhasit, jsou i členové Tribunálu a já šokem třeštím oči.
"To jsou Athény!"
"Ano."
S hrůzou ten výjev sleduju, dokud se mi nemění v obrovské hurikány. Vidím jich hned několik a ve všech možných koutech světa. A nakonec se mi ukazují silná zemětřesení, až země praská a vytváří dlouhou a širokou trhlinu. Jedna trhlina se teď tvoří přímo vprostředku města a hroutí se do ní domy i auta a lidé.
Nevěřícně kroutím hlavou. "To je hrůza. To nesmíme dopustit."
"Bohužel, tohle, co jsi zrovna viděla, byl jen zlomek z toho, co by nastalo, kdyby živly našla Ellathea. Moc, která se v živlech skrývá, by se zmocnila Ellatheiny mysli a ničila by mnohem více. Zemřelo by mnoho lidí a zbytek by si podmanila. Světem by zavládl nenavratitelný chaos. Proto musí živly najít Organizace a zabránit Ellathee, aby se k nim dostala."
"A co křišťálový předmět, co dokáže živly spojit nebo zničit?"
Vrtí hlavou. "O tom nic nevím."
Skvěle. Ten je vážně ještě víc ztracený než všechny živly dohromady. "A všechno to ostatní, odkud to vůbec víš?"
"Když jsem sem přišel, zjevila se přede mnou stará paní. Byla to věštkyně a zavedla mě přímo na tuhle mýtinu k této misce. Ukázala mi v ní, co jsou Strážci zač a kdo jsou členové Řádu. Řekla mi příběh o Lorianovi, Lathenii a Dartemisovi a potom mi přeříkala text věštby o devíti Vyvolených, který před hodně dávnou dobou taky předpověděla. Poznal jsem tváře většiny Vyvolených. Byl tam i Dillon. A pak ses k nim připojila ty a já najednou všechno pochopil. Ta věštkyně mi pak ukázala všechno, co jsi zrovna viděla ty, a řekla mi význam téhle druhé věštby. Nakonec mě pověřila úkolem, abych obsah věštby předal vyvolenému, který sem brzy přijde. Tobě. A od té doby na tebe čekám, abych tě mohl znovu vidět."
Koukám na něj a lehce mě píchne u srdce. "Znovu a naposledy."
S malým úsměvem zakroutí hlavou. "Nebude to naposledy, Nicole. Jednou se tu zase potkáme. I kdyby to mělo být za sto let. Já odtud nikam neuteču, neboj se."
Usměju se na něj, ale do očí se mi nahrnou slzy. "Chybíš mi, Alexi. Hrozně moc."
"Ty mě taky, Nicole. Ale nesmíš zapomínat, že budu pořád s tebou. I s mámou a tátou," na malý okamžik se zatváří smutně. "Moc rád bych jim dal nějak vědět, aby se netrápili. Chci, aby věděli, že se tu mám dobře."
Pokyvuju hlavou a s popotáhnutím si setřu slzy. "Já jim to zkusím vyřídit tak, abych nevyzněla jako cvok," usměju se na něj přes slzy a on mi úsměv oplácí.
"Už je čas, Nicole."
"Ne, Alexi, prosím," kroutím hned hlavou, rychle k němu přecházím a chci ho obejmout, ale moje ruce jím proplouvají. Zklamaně o kousek odstoupím a zahledím se mu do tváře.
On se na mě znovu usmívá. "Ber to pozitivně. Kdybys mě mohla obejmout, znamenalo by to, že jsi taky mrtvá."
S nechápavým pohledem, jak jen může takhle teď vtipkovat, zakroutím hlavou, ale stejně se lehkému zasmání neubráním. Z očí mi stečou další slzy a v nohách cítím, že pomalu tenhle svět opouštím. Zvedám dlaň vzhůru. "Mám tě moc ráda, Alexi."
Alex svou ruku taky zvedá a dotýká se té mé. "Já tebe taky. A nezapomeň: Ještě se uvidíme," zachytávám jeho poslední úsměv a snažím se ho i s jeho slovy vrýt navždy do paměti. Světlo i teplo se mi najednou zase ztrácí a já se ocitám ve svém na kost promočeném a zmrzlém těle.


 


Komentáře

1 Scribbler Scribbler | Web | 26. března 2015 v 22:19 | Reagovat

Krásný, určitě piš dál.

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 27. března 2015 v 11:59 | Reagovat

[1]: Děkuji :) Budu ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama