28. Kapitola

25. března 2015 v 21:44 | Nancy |  Kapitoly
Moc se omlouvám těm, kteří dneska vyhlíželi další kapitolu, já měla docela rušný den a úplně mi vypadlo ji sem vpustit. A ještě k tomu je tahle nejkratší ze všech :D Ale přidávám vám sem aspoň novou anketu, ke které můžete také psát komentáře pod kapitolu ;)

Matt


Od doby, co Isabela měla to vidění, mi dny utekly nějak moc rychle. Dokonce tak rychle, že dnes už je ten den, kdy má být zatmění měsíce. Zatmění má nastat pár minut před jedenáctou večer a mělo by trvat přes hodinu a půl. Za tu dobu, hádám, se vyplní první část věštby.
Všichni se scházíme v Arkarianových sálech zatím, ať nemrzneme venku. Netrpělivě pozoruju hodinky skoro každou minutu a přistihuju se, že jsem z toho trochu nervózní. Kdybychom aspoň měli tušení, kdo z nás bude tím vyvoleným a co máme očekávat. Ale věštba byla velmi stručná a moc věcí okolo nám nenapověděla. I ostatní se zdají být nervózní a skoro nikdo tu nemluví.
"Tak už?" ptá se už poněkolikáté Dillon netrpělivě.
Kouknu na hodinky a zavrtím hlavou. "Ještě dvacet minut."
Dillon jen zaúpí a dál přechází po místnosti sem a tam. Isabela se na něj prudce otáčí a zamračí se. "Dillone, sedni si aspoň. Jsem z tebe nervózní."
"Nevydržím sedět. To ten čas ubíhá ještě pomaleji."
"Tak aspoň tolik nedupej."
"Já nedupu, ale je tu hrozná ozvěna, pokud sis toho někdy nevšimla."
"Bože, ty seš zas chytrej dneska."
"Nech si toho, pijavice."
Nastává svižný prudký nápřah a Dillon dostává pěknou pecku pěstí do zad.
"JAU! Ty jedna-!"
Ethan v tu chvíli hned zasahuje a stoupá si mezi ně, než se ti dva navzájem sežerou. Vidím na něm ale, jak zadržuje smích. "No tak, nechte toho. Nebudeme se tu přece prát, ne?"

Nikomu jsme o Isabelině vidění dále neříkali. Jen Arkarianovi, protože ho vycítil stejně, jako já. Rozhodli jsme se, že to tak bude lepší, abychom nikoho zbytečně nevyděsili. Bylo to varování, ale ty přijdou najevo, aby se podle toho člověk nějak zařídil, nebo ne? Něco nám dá jasné znamení, že určitá část vize zrovna nastává, abychom mohli tomu člověku pomoct.
"Už je čas," oznamuju všem po chvíli a společně vycházíme ze sálů ven. Stoupáme si do vyšlapaného sněhu a vzhlížíme směrem k měsíci.
Je lehce oblačno, ale měsíc jde vidět jasně. Je úplněk a každou minutou by mělo začít zatmění.
"Nikdy před tím jsem zatmění měsíce neviděla. Jak to vypadá?" ptá se Rochelle.
Odpovědi se ujímá Nicole: "Zatmění nastává, když je slunce, Země a měsíc v jedné rovině, takže na měsíc dopadá stín Země. Nezmizí ale úplně, protože některé sluneční paprsky se v zemské atmosféře lámou a měsíc slabě osvětlí. Nejvíce měsíc odráží červené paprsky, takže při zatmění chytne narudlou barvu," vykládá znalecky a obdržuje tím od nás překvapené pohledy. Nicole jen rozpačitě pokrčí rameny a usměje se. "Mám ráda astronomii."
"Každou chvíli by to mělo začít," říká Ethan a bedlivě měsíc sleduje.
Všímám si, jak Isabela mhouří k měsíci oči a najednou je vytřeští. "Už to začíná! Vidím to."
Čekal jsem, že si toho díky jejímu dobrému vidění ve tmě všimne jako první. Taky k měsíci zvedám oči a sleduju, jak jeho kraj začíná pomalu tmavnout. Pak si vyměňuju napínavé pohledy s ostatními a čekám, jestli se konečně neprojeví, kdo je tím vyvoleným.
Chvíli se nechápavě mračím, ale pak se zaměřím na Nicole a pozoruju její vytřeštěný a takřka nepřítomný pohled. Hledí s ním na měsíc, který se jí v očích odráží jako dvě velké perly. Ústa má lehce pootevřená a mám pocit, že z nich nevychází téměř žádný dech.
"Nicole?" zkouším na ni promluvit.
Pomalu, jako omámená sklopí víčka, zase je otevře a svůj pohled zaměří na jezero před námi. "Vidím to," pronáší šeptem. "Vidím světlo."
Tím nám všem utvrzuje domněnky. Nicole je ta vyvolená.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama