26. Kapitola

23. března 2015 v 9:25 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Těžko věřit, že jsou zítra Vánoce. Nikdy by mě nenapadlo, že se jich budu tak bát. Jak se vůbec slaví Vánoce, když vám těsně před nimi zemře člen rodiny? U mámy se na chvíli zdálo, že je ani nechce slavit. Dneska ráno ale najednou přišla se stromkem a postavila ho do obýváku. Teď už jen stačí ho ozdobit. To jsem dostala za úkol já a Simon. Ten se ale ještě nevrátil z nákupu, tak na něj čekám.
Sedím na gauči a s hrnkem teplého čaje koukám na stromek před sebou. Každý rok jsem ho zdobila s Alexem. Pokaždé jsme si řekli, že ho musíme zkusit ozdobit jinak, než byl předešlý rok. Nikdy nám to ale nevyšlo, takže nakonec vypadal stejně. Asi se nám tak prostě líbil nejvíc. Nejdůležitější částí stromku u nás byly čtyři dřevěné ozdoby, které Alex vyřezal. Jsou to hvězdy a každá z nich vlastní vyřezanou iniciálu jména každého člena naší rodiny. Mám je na stolku před sebou a stále si nejsem jistá, jestli je mám na stromek pověsit nebo ne. Nechci, aby to mamku ještě víc rozesmutnilo. Ale na druhou stranu by tu Alex měl být v duchu s námi a tohle ho k nám přivede podle mě nejvíce.
Setřu si z oka neposlušnou slzu a zadívám se směrem k oknu. Sníh nepovolil ani o trošku a teplota se nevrátila k našim normálním třicítkám. Je to vážně směšný. Lidé z toho chladu mají opravdu strach. A já se jim nedivím. Není to normální, aby v létě byla zima. Všude se ještě před pár týdny mohlo mluvit o globálním oteplování, ale teď se teorie obrátily k nové době ledové. Zprávy jsou toho plné každý den. Vědci si náhlou změnu počasí stále nedokážou vysvětlit a každou chvíli přichází jeden chytřejší vědec za druhým s jeho pravdivou teorií o tom, co se v Austrálii děje. Přestala jsem ty zprávy už sledovat. Jen mi to přivádí myšlenky na Ellatheu a v tu chvíli mě vždycky přepadne zlost. Cítím ji i teď, ale naštěstí slyším Simona, jak zrovna přichází domů, takže myšlenky na Ellatheu hned zaháním.

Odkládá nákup do kuchyně a míří rovnou ke mně. "Ahoj," zdraví mě a sedá si ke mně na gauč. "Čekáš s tím na mě?"
"Jo. Samotný se mi do toho nechtělo," lehce se pousměju a odkládám hrnek s čajem na stolek. "Jdeme na to?"
Simon sleduje můj pohyb ruky a všímá si u toho dřevěných ozdob na stolku. Bere jednu hvězdu do ruky a prohlíží si ji. Na téhle je zrovna písmeno A. "Ty vyřezával Alex, viď?"
Přikyvuju. "Chci je tam dát. Bude tu tak s námi."
"Jsou krásné. Jako všechno, co Alex vyřezal. Jeho začátky byly stejně nejlepší, pamatuješ?" usmál se na mě vesele a já hned vím, kam míří. Nutí mě to se zasmát nad tou vzpomínkou, kdy se osmiletý Alex z ničeho nic rozhodl, že bude vyřezávat věci ze dřeva.
"Jo, jak ti dal tu opižlanou větvičku k narozeninám s tím, že je to kouzelná hůlka, to bylo vtipný."
"Ale i roztomilý. Neměl jsem to srdce ten dar odmítnout nebo ho pak někam zahodit. Na té hůlce byla náhodou vidět precizní práce uřezávání malých přebytečných větviček a pokus o odstranění kůry."
"A tím aspoň vznikla magická špička, odkud vystřelují kouzla," doplňuju ho s úsměvem.
"Pořád ji mám. V pokoji na poličce."
"To by jistě ocenil." Na malý okamžik ani jeden nic neříkáme a jen hledíme na stromek, čekající, až ho ozdobíme. "Hrozně mě mrzí, že když jsem Alexe viděla naposledy, tak jsme se hádali," vypadává mi najednou z úst a ani nevím, proč to Simonovi vůbec říkám.
On ke mně stáčí docela překvapený pohled. "Vážně? Proč jste se hádali?" ptá se opatrně.
Dlouho mlčím a zabraňuji touze se Simonovi se vším vyzpovídat. Pak s povzdechem zakroutím hlavou a zahledím se na své dlaně. "To je jedno. Nechci o tom mluvit," zalžu mu, abych se nedostala ještě do problémů.
Simon naštěstí dál nevyzvídá a jen mě konejšivě pohladí po zádech. Pak mi věnuje malý úsměv. "Dáme se do toho zdobení, co říkáš?"
Přikyvuju, zvedáme se a mezi zdobením si pořád povídáme. Tentokrát chci, aby vypadal stejně jako vždycky, takže Simona s přesnou představou v hlavě naviguju. Jde nám to dobře a stromek brzy začíná mít podobu našeho tradičního vánočního stromečku. Už je na něm všechno. Teď jen zbývají naše čtyři hvězdy. Otáčím se ke stolu, abych je tam dala, a všímám si mamky, co stojí kousek za gaučem a s mírným úsměvem na stromek kouká.
"Je nádherný. Jako vždy," pronáší potichu a přechází ke mně. Bere ze stolu všechny čtyři hvězdy a pomalu je na stromek věší. Ozdobu s písmenem A si nechává nakonec. Pevně ji sevře v dlaních u srdce, letmo pak písmeno na hvězdě políbí a pověsí ji téměř ke špičce stromku.
Celou dobu ji sleduju a mám co dělat, abych se nerozbrečela. Mamka od stromku kus odstupuje, takže se ocitá vedle mě, a prohlíží si ho. Na tváři se jí utvoří úsměv a z koutku oka jí steče slza. Poslepu hledá mou ruku a já ji pevně stisknu. Nechci, aby se už trápila. Sice se teď snaží usmívat, ale já jí na očích vidím, kolik bolesti v sobě nese. Tak moc ráda bych jí předala trochu ze své síly, kterou v sobě v posledních dnech nacházím. Ani nevím, kde se bere. Možná za to může dar snášet bolest fyzickou i bolest svého srdce a duše od lorda Meridiana. Pomáhá mi to a je to úleva. Ale chci, aby se aspoň trochu konečně ulevilo i mámě.
Nevím, jestli je to z toho pevného stisku rukou, ale cítím, jak mě ta moje ruka začíná lehce brnět. Máma to asi vnímá taky, ale jen zavírá oči. Já zamračeně sklápím zrak k našim spojeným rukám a všímám si tenké nepatrné žilky paprskující jemným světlem. Proudí mojí rukou přímo k mámině a pokračuje dál do její paže. Na dálku to jistě není vidět a možná bych si toho nevšimla ani já, kdybych neměla lepší zrak, než ostatní. Světelná žilka pomalu mizí a já cítím, jak mě začíná lehce bolet hlava.
Mamka otevírá oči, stáčí se ke mně a ze široka se usmívá. Pak mě pevně obejme a dá mi pusu na tvář. "Půjdu upéct něco sladkého, ať se máme dobře," pronáší s úsměvem a pak míří do kuchyně.
Překvapeně na ni koukám a pak zvedám ruku před svůj obličej. Pečlivě ji zkoumám a ještě stíhám zaregistrovat svoje nepatrně svítící konečky prstů.
"Co je, Nicole?" Simon mě s pozvednutým obočím sleduje a já rychle zavírám konečky prstů do dlaně, aby si toho náhodou nevšiml. I když stojí daleko, takže to určitě neměl šanci vidět.
"Ale nic. Počkej tu chvíli, já," krátce vymýšlím výmluvu, "si skočím na záchod." Otáčím se a mířím po schodech nahoru.
"Záchod máš i dole, víš to?" volá ještě na mě.
"Já mám radši ten nahoře."
Vcházím do pokoje, zavírám dveře a vytahuju z kapsy mobil. Hned vytáčím Mattovo číslo. Trvá to docela dlouho, než mi to konečně zvedne.
"Ahoj, Nicole," ozývá se z telefonu Isabelin hlas.
"Ahoj, je tam někde Matt?"
"Jasně, vydrž chvilku. Je teď trochu zaneprázdněný. Snaží se uválet těsto, měla bys ho vidět. Složitější úkol asi nikdy nedělal. Těsto zatím vede tři-nula. A mimochodem, Matt má na sobě fakt slušivou zástěru," zasměje se mi do ucha a hned na to uslyším tlumený Mattův hlas: "Ty jsi pitomá, dej to sem. Ahoj Nicole," říká už přímo do telefonu. "Ještě chvíli vydrž."
"Setři si tu mouku z čela, prase," zaslechla jsem ještě Isabelu a pobaveně se zasměju.
Matt stoupá po schodech a zavírá dveře. "Tak už můžeš mluvit."
"No," najednou ani nevím, jak začít. "Něco se stalo a já nevím, co to vlastně bylo."
"Dobře, tak mi to zkus nějak popsat."
"Jasně. No, takže zdobili jsme se Simonem stromek. Už byl skoro hotový a mamka za námi přišla a dodala na něj ještě ozdoby, které Alex vyřezal. Snažila se teda usmívat, ale byla z toho smutná. A já taky, když jsem ji tak viděla. Pak jsme se chytily za ruce a mně najednou začala ta ruka trochu brnět. A když jsem se na ní koukla tak jsem si všimla, že mi v ní proudí nepatrná světelná žíla a pokračovala až do máminy ruky."
"A co se stalo dál? Udělalo to něco s tvojí mámou?"
"Vlastně asi jo. Byla najednou o něco veselejší. A mě rozbolela hlava."
Matt mlčí, asi přemýšlí, ale má zvědavost je velmi netrpělivá.
"Matte?"
"Jsem tu. Víš, co to znamená?"
"Eh, to, že tu jsi?" nechápavě se zamračím a Matt se zasměje.
"Ale ne. To co se ti stalo, jestli víš, co znamená?"
"Kdybych to věděla, tak ti nevolám. Tak se už vymáčkni."
"Nicole, projevila se ti druhá schopnost."
Teď překvapením mlčím já. Pootevírám pusu a valím před sebe oči.
"Jsi tam?"
"J-jo, já jen… To myslíš vážně?"
"Smrtelně," říká pobaveně.
Mně se z hrdla dere překvapený smích. "Páni, to-to je skvělý. Ale co to je přesně za schopnost?"
"Ještě to víc prozkoumáme, až se sejdeme příště. Ale myslím, že umíš předávat energii druhým. Pravděpodobně ji i brát."
"Předávat a brát energii," opakuju po něm přemýšlivě. "To by nemuselo být úplně na škodu."
"To ne, ale raději už se jí tvojí mámě ani nikomu nepokoušej předávat, když to ještě neumíš ovládat. Mohla by ses prozradit."
"Dobrá. Budu doufat, že to, co jsem jí dala před chvílí, jí bude zatím stačit."
"Uvidíme se ve středu, tak to zkusíme hned procvičit, dobře?"
"Fajn," přikyvuju.
"Chtěla jsi mi říct ještě něco?"
Krátce se zamyslím. "Ne, to bylo asi všechno."
"Kdyby něco, tak klidně ještě zavolej."
"Jasně. Zatím se měj. A veselé Vánoce."
"Ty ať jsou veselé hlavně u vás. Hodně štěstí."
"Díky, Matte," usměju se a pak hovor ukončuju. Házím mobil na postel, sedám si na ni a zaměřím pohled znovu na své ruce.
Tak mně se projevila druhá schopnost. Páni. Úplně jsem i zapomněla, že bych ještě nějakou měla mít. Jsem zvědavá, jestli toho ta schopnost skrývá i víc, než jen předání a odebrání malého množství energie. Budu schopna pracovat i s větším množstvím energie? Začínám se trochu obávat, co by se stalo, kdybych někomu odebrala energie až moc.
 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 23. března 2015 v 16:16 | Reagovat

Supet dil!! Ano, tesime se na novou schopnost, akorat mi trochu vadi mensi vyskyt Arkarriana a Isabelli ( A ano jsem  jejich fanda):D

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 23. března 2015 v 16:23 | Reagovat

[1]: Děkuji :)) Neboj se, Isa s Arkým ještě dorazí ;) Budou mít svoje kapitoly a chvíle :D

3 Lenka Lenka | 23. března 2015 v 17:33 | Reagovat

Tak to se moc těším :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama