25. Kapitola

20. března 2015 v 17:43 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Krok, výskok, otočka, kop!
Po místnosti se ozývá hlukot tříštícího se dřevěného prkna, jehož úlomky teď ze stojanu lítají všemi směry. Matt si rychle kryje tvář dlaněmi, Dillon s Ethanem šokovaně o krok ustupují a já z nečekaného silného nárazu padám na zem a sama se kryju před úlomky.
Jak všechny třísky dopadaly na zem, se stejným šokovaným výrazem, jako u kluků, se dívám na spoušť popadaných třísek kolem.
"Teda páni," vydávám ze sebe. "Jak jsem… to dokázala?"
Ethan se udiveně zasměje. "Právě jsi nám tady předvedla parádní kop s otočkou hned na první pokus."
"A k tomu to prkno," přidává se Dillon. "Je úplně na padrť."
Matt mi podává ruku, za kterou se pevně chytám a vstávám. Hned mě s úsměvem plácá po rameni. "Skvělá práce."
"Vždyť jsem ani nic neudělala," krčím rameny a pousměju se. "To ta schopnost."
"Rozhodně vyzkoušíme vše možné s tvými schopnostmi," říká Matt a jediným mávnutím ruky odhazuje všechny třísky na zemi ke kraji místnosti. "Pokusíme se, abys uměla elasticitu, bojové umění a tvůj vylepšený zrak propojovat a používat najednou. A až se to naučíš, tak budeš sakra dobrá!"
To zní fakt hezky. Ale stejně mi pořád vrtá hlavou, čím jsem si ty schopnosti zasloužila. Uznávám, nestěžuju si, jestli se ty schopnosti naučím ovládat, jak Matt plánuje, tak se ani nebudu muset bát o svůj krk, že by mě někdo třeba napadl a já se nebyla schopna ubránit.
"Hele, víš co?" otáčí se na mě Matt. "Zkusíme, jak moc dobrý je ten tvůj zrak."
"Dobře," přikyvuju a krátce přesouvám pohled k Ethanovi a Dillonovi, kteří si teď sedají ke stěně na kraj místnosti. Zůstali tu se mnou a s Mattem, protože byli zvědaví, jak ta moje schopnost bojového umění bude fungovat. Ostatní šli ze schůzky domů. Matt mi navrhl, abychom pokračovali ve výcviku a já docela ráda souhlasila. Trčet doma je pořád dost těžký. Několikrát za den slyším mamku, jak brečí a dost často její vzlyky slyším z Alexova pokoje. Dneska v poledne už naštěstí přijela teta Betty se Simonem. A nikdy jsem je neviděla radši jako dnes.

"Připravená, Nicole?"
"Cože?" vzpamatovávám se z myšlenek a hledám Matta pohledem. V ten okamžik je zrovna v nápřahu a s velkou silou hází tenisový míček mým směrem.
V první polovině vteřiny se ke mně řítí hrozně rychle, ale najednou se mi zdá, že se zpomaluje čas a já můžu vidět, jak se míček otáčí kolem své osy. Vypadá to jako nějaká zpomalená scéna z filmu. Míček letí přímo k mému obličeji, já rychle zvedám ruku, ač se mi i tenhle pohyb zdá být zpomalený, a kousek před mým obličejem chytám míček do dlaně. V ten okamžik čas běží zase normálně.
Silný náraz mě ale pěkně začíná v dlani štípat, tak míček pouštím na zem a rychle s dlaní třepu. "JÁU! Do háje!"
Všichni tři se mi smějou, ale zároveň začínají tleskat. "Parádní postřeh, Nicole!" volá Dillon.
"Díky," trochu se zasměju, ale stále si ve tváři držím bolestný úšklebek.
"Dobrý?" ujišťuje se Matt s pobaveným úsměvem.
"Jo, dobrý. Já jen jak jsem to sama nečekala, tak jsem na tu ránu nebyla připravená. Ale bylo to hrozně zvláštní. Celý ten let se mi na krátký okamžik zpomalil, takže nebylo těžké ten míček chytnout."
"Měl bych po tobě házet míčky ještě několikrát, aby sis na to zvykla. Zřejmě se tohle vidění u tebe stalo normálním. Ale teď zkusíme ještě něco jiného," pokyne mi rukou na znamení, že mám jít za ním. Stoupáme si na žíněnku. "Zkusíme klasiku. Zaútočím na tebe a ty mě co nejrychlejším a nejúčinnějším způsobem dostaň na zem."
"Dobře," přikyvuju a s nádechem se připravuju. Sama jsem hrozně zvědavá, co moje tělo udělá.
Matt útočí s pěstí na můj obličej a celkem rychle, protože očividně věří, že se mu minimálně svižně vyhnu. Já se automaticky dávám hned do pohybu a sama ani nestíhám registrovat nebo ovládnout, co dělám. Moje ruka vystřeluje k Mattovo zápěstí, chytá ho a zakroutí s ním do strany. Druhá pevně zachytává Mattovo rameno, předklání ho a z ničeho nic mi prudce vyskakuje koleno do vzduchu a zasahuje Matta přesně do rozkroku.
Matt valí oči a bolestí se kymácí na kolena. Já od něj zděšením ustupuju o krok dozadu a s prudkým nádechem si přikládám dlaně k puse. Za to Ethan s Dillonem hned propukávají v hlasitý smích a převalují se jeden přes druhého na zem.
"Matte! Ježiš, p-p-promiň! To jsem vů-vůbec nechtěla, já-. Promiň." Hned se k němu skláním, pokládám mu ruku na záda a starostlivě si ho prohlížím. "Žiješ? Řekni něco. Bylo to až tak moc? Promiň, to jsem vážně neovládla."
Pořád klečí na zemi, ruce si drží u rozkroku a čelem se opírá o žíněnku. Ethan s Dillonem se nepřestávají smát, dokonce smíchy přímo brečí, válí se na zemi a drží se za břicho.
Matt se zapírá dlaněmi o žíněnku a pomalu se narovnává. "Výborně, Nicole," říká přidušeně. "Tohle rozhodně bylo nejrychlejší a nejúčinnější zbavení se nepřítele."
"Díky Nicole jsme spíš právě zjistili, jak si nejlíp podat nesmrtelného," směje se Ethan a utírá si slzy pod očima. Dillon stále ani není schopen smíchy promluvit. Matt se naštěstí teď taky zasmál a pobaveně kroutí hlavou.
Akorát já se pořád tvářím docela ustaraně. "Promiň, Matte. Vážně promiň."
"To nic. Asi jsem to měl čekat," uchechtl se a pomalu se zvedá na nohy.
"Musím to začít ovládat, protože jestli to takhle půjde dál, tak výcvik se mnou nepřežiješ. Nechci mít na svědomí, že s Neriah nikdy nebudete mít děti."
Znovu se zasmál. "Až tak hrozný to snad nebude. Neboj se, nějak si s tím poradíme." Objevují se mu v ruce dva cvičné meče a jeden mi podává. Pro jistotu si kontroluju, jestli jsou opravdu tupé. Pak si stoupáme proti sobě do střehu.
"Hele, Nicole," volá Ethan, "vsadím se, že Matta odrovnáš to pěti vteřin."
Dillon se k němu hned přidává: "Já tipuju tři vteřiny!"
"To vám, pánové, teda pěkně děkuju," poznamenal Matt se smíchem.
Já pobaveně kroutím hlavou a stáčím pohled k Dillonovi s Ethanem. "Když už mi tak fandíte, nechcete se rovnou vsadit o něco?"
Vymění si mezi sebou pohledy a souhlasně přikývnou. "A o co?"
Krátce přemýšlím a hned mě napadá něco moc krutého, až se na chvíli ještě rozmýšlím, jestli nemám být milejší. "Co takhle o to, že ten kdo prohraje, se venku vyválí ve sněhu jen v trenýrkách."
Matta můj návrh rozesmává a rozhodně se mnou souhlasí. "Geniální nápad."
Dillon s Ethanem si znovu vyměňují váhavé pohledy, ale nakonec přikyvují. "Tak fajn."
"Beru."
"Připravuju stopky," oznamuje Ethan, zatímco kouká do svých hodinek a pak začíná odpočítávat. "Tři-dva-jedna-teď!"
Celý souboj je vážně hrozně rychlý. Matt útočí, já jeho čepel rychle kryju a prudce ji vyseknu stranou, takže Matt už se nestíhá mému výpadu do břicha bránit.
"Stop!" křikl hned Dillon a zvědavě se naklání k Ethanovým hodinkám. Hned se začíná vítězoslavně smát. "Dvě vteřiny, třicet! Prej pět vteřin, Ethane. Co to máš za odhad?" dobírá si ho a Ethan jen naráží hlavou do stěny, o kterou je opřený.
"To snad ne."
"Ale jo, jen se svlíkej. Venku tě čeká sněhová koupel," zubí se na něj.
Já se s dlaní u pusy pobaveně usmívám a lítostivě se na Ethana podívám. "Promiň, Ethane."
"No fajn, jdu na to," zvedá se a začíná se sebe sundávat jednotlivé kusy oblečení. Jakmile si sundává triko, mimoděk se mi z plic dere údivný vzdech. Hned si přilepím dlaň k puse, ale prohlížet si jeho celkem hezky vypracované tělo nepřestávám.
Ethan to samozřejmě postřehl, zastavil se u rozepínání kalhot a s pobaveným úšklebkem na mě koukl. "Co je?"
"Ehm, niiic, jen… Kde jsi," na chvíli hledám správná slova, ale nakonec jen ukazuju na jeho hruď a břicho, "tohle nabral? To je moc pě-ehm, začínám být možná trochu nezdvořilá, ale na tohle se vážně moc hezky kou-ehm, teda. Teda jo! Jako že kouká se na to hezky, ale… Ehm… Měla bych přestat mluvit. A vlastně bych se na tebe měla i přestat dívat." Zvedám dlaň a přikrývám si s ní oči. A ano, ta škvíra mezi prsty přesně u otevřeného oka je asi schválně.
Všichni tři se mi tlemí a já jen s dlaní na očích kroutím hlavou. Asi se i trochu červenám. Lehce zaúpím a otáčím se radši k Ethanovi zády. "Jen pokračuj. Pokračuj. Ještě že tu není Rochelle," mumlám.
"Tak jdeme, ať to mám za sebou," říká pak a všichni míříme ke vchodu skály. Při tom se vážně usilovně snažím nekoukat Ethanovi na zadek.
Vchod se před námi otevírá a zavane k nám proud ledového vzduchu. Sama se oklepu zimou a to jsem oblečená. Začíná mi být Ethana fakt líto, že jsem něco takového vymyslela.
"Nemůžu uvěřit, že se to vážně chystám udělat," pronáší a hned na to skáče do hromady sněhu. Pěkně se propadá do hloubky a vykřikne. "Do háje, to je ledový! Sakra! Sakra! Sakra!" Kleká si, kříží si paže na hrudi a celý se klepe zimou. "Stačí vám to?"
Dillon se zase směje ze všeho nejvíc, až se láme v pase. Ethan si to nenechává líbit, rychle v dlaních stlačuje sníh a hází ho po Dillonovi. Já se taky smíchu neubráním, ale zároveň Ethana lítostivě pozoruju.
Rychle ho chytám kolem paže, zvedám a vedu dovnitř. "Pojď, prosím tě. Je mi zima, jen když tě vidím," zasměju se a oprašuju mu sníh z vlasů. "Promiň mi to."
"To nic. Sázka je sázka," zazubí se přes klepající se čelist a svižným krokem se vydává zpátky do cvičící místnosti, aby se oblékl.
Ethan s Dillonem si později taky chtěli vyzkoušet souboj se mnou, se zbraněmi i bez. Já jsem se při tom snažila svou schopnost ovládat a mít pod kontrolou, jaké chvaty a útoky dělám, abych ani jednomu neublížila. Dillon to nakonec ale taky schytal. Omylem jsem ho praštila rukojetí meče do spánku, ale naštěstí rána nebyla nějak silná, takže vyvázne jen s malou modřinou.
Když se začíná stmívat, vycházíme ze sálů a všichni tři mě doprovázejí domů. Jakmile mi padne pohled na náš dům, píchne mě trochu u srdce a potichu se zhluboka nadechnu. Tohle odpoledne bylo moc fajn. V posledních dnech jsem si i myslela, že se nebudu schopná už takhle smát. Kluci mi ale dneska ukázali, že to není pravda a docela se mi ulevilo, když jsem se soustředila na něco jiného, než na to hrozné prázdno, co doma vzniklo, když tam není Alex. Cítím, jak má veselá nálada pomalu klesá, ale nechci se jí úplně zbavovat. Vím, že to ničemu nepomůže, když se budu stále utápět ve smutku. Simon se mě snaží před tím uchránit, tak bych se měla pokusit mu vyhovět. Možná tak povzbudím i rodiče a hlavně mámu, která se s Alexovou ztrátou smiřuje asi nejhůř. Aspoň v to doufám.
 


Komentáře

1 Lenka Lenka | 20. března 2015 v 19:55 | Reagovat

Zase skvely, hodne jsem se nasmala a hodně Niccol záviděla :3 Nemohla jsem se dilu dockat, ale stalo to za to. :D

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 20. března 2015 v 21:51 | Reagovat

[1]: Děkuju. Já se u téhle kapitoly taky vždycky směju :D Nejvíc jsem se teda smála, když jsem to vymýšlela :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama