23. Kapitola

19. března 2015 v 11:08 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Přecházím po hrbolaté kamenné zemi a jsem bosa. Dávám si velký pozor, kam šlapu, protože některé kamenné výběžky vypadají dost ostře. Všude kolem mě je šero, jen přede mnou září jasný měsíc a vede mě svým světlem vpřed. Neohlížím se kolem sebe, protože kdykoliv se snažím proniknout skrz tmu, nahání mi to husí kůži. Jako by ve tmě byly temné stíny, které mě celou dobu pozorují.
Pak najednou spatřím siluetu postavy přede mnou a já ji hned poznávám. Je to Alex a čeká na mě. Trochu zrychluju krok a snažím se k němu co nejdřív dostat. Čím víc jsem ale rychlejší, tím víc se mi Alex vzdaluje. Jako by se prostor před námi rozpínal a odděloval nás od sebe. Zachvacuje mě panika a rozbíhám se. Ostrých kamenů na zemi si už nevšímám a stejně tak ignoruju krev na mých nohách. Chci se jen dostat k Alexovi. Volá moje jméno a já jeho a běžím ze všech sil, ale stále se mi vzdaluje.
Na světlo měsíce najednou přichází další postava v upnutých dlouhých šatech a mně přejede mráz po zádech. Moc dobře ji poznávám. Vím, kdo to je. A taky vím, co se chystá udělat.
"Ne! Alexi, uteč!" křičím ze všech sil a ještě přidávám.
Alex ale stojí na místě a z Ellatheiných úst se ozývá zlověstný smích, který mi duní v uších jako kostelní zvony. Napřahuje ruku k Alexovi a konečky jejích prstů začínají zářit.
"Ne! Neee! Prosím ne! Alexi!" Po tvářích mi stékají slzy a už se k Alexovi blížím. Už je ale pozdě. Blesky letí rychle a zasahují Alexe přímo do hrudi. Rána ho odráží ze svahu do temnoty a já s křikem skáču za ním.
Můj křik mě probouzí a na okamžik nejsem schopna ho zastavit. Prudce si sedám a s vyděšeným výrazem hledím před sebe do šera. Po celém těle mi raší kapičky studeného potu a z očí mi začínají téct slzy. Zase ten sen. Zdál se mi i včera. To mě teď bude pronásledovat při každém spánku?

Dveře pokoje se prudce otevírají a objevují se v nich rodiče. Rozsvítí světlo a hned se sklánějí k mojí posteli.
"To nic, Nicole. Byl to jen sen. Už je to pryč," utěšuje mě táta a schovává mě do náruče. Máma mlčí a jen mě hladí po paži. Hádám, že ani nemůže nic vyslovit, protože by se jinak okamžitě rozbrečela taky. A já vím, že nechce brečet přede mnou.
Trvá to několik minut, než se uklidním. Táta mě balí do peřiny, když vidí, jak se klepu zimou a objímá mě kolem ramen. "Lepší?"
Jen pokývnu hlavou a popotáhnu.
"Měla by ses pokusit ještě usnout. Je moc brzy. Znovu už se ti ten sen zdát určitě nebude."
Tohle by na mě možná platilo, kdybych byla malá holka, ale nechci rodičům přidělávat další starosti, tak znovu přikyvuju. "Dobře. Pokusím se. Děkuju. Vy taky běžte spát."
"Nechceš, abychom tu ještě zůstali?" ozývá se mamka starostlivě.
"Ne, jen jděte. Už je mi líp, vážně," pokouším se o lehký úsměv a pak si lehám zpátky na polštář.
Oba mi dávají pusu na čelo a míří ke dveřím. "Dobrou noc, zlato."
"Dobrou."
Zhasínají, zavírají dveře a nastává ticho doprovázené jemným tikáním mého budíku. Pozoruju pravidelný chod jeho ručiček až do svítání. Pak ještě pár hodin ležím a rozhoduju se vylézt až v osm. Slyšela jsem, že rodiče už vstali a šli dolů do kuchyně. Zřejmě zrovna snídají, ale nějak nemám sílu se k nim připojit. Vlastně ani nemám hlad, takže jen rychle přecházím chodbu do koupelny a na záchod a pak se zase vracím do pokoje a zavírám za sebou.
Pohledem se zastavím na okně. Včera přes noc nasněžila velká vrstva sněhu a mně hned bylo jasné, že za to může Ellathea. Došlo jí, že jsme z jejího světa utekli, tak se rozzuřila. Moc si přeju, abych taky uměla ovládat počasí a rozpoutala bouři přímo nad její postelí. K nikomu na světě jsem necítila takovou nenávist, jako cítím k Ellathee. A nikdy jsem neměla takovou chuť se za něco pomstít.
Povoluju stisk svých pěstí a snažím se zpátky nabrat klidný dech. Pak přecházím k oknu a dlouhou dobu tupě hledím ven.
Táta včera večer volal tetě Betty, aby jí a její rodině řekl o Alexovi. Teta se hned rozhodla, že přijede a Simon prý pojede s ní. Doufám, že dorazí v pořádku a nebude jim ten sníh dělat moc potíže v jízdě. A taky doufám, že až přijedou, tak uvolní tuhle napjatou a smutnou atmosféru, co panuje v celém domě. Jinak to snad nikdo z nás tří asi nevydrží.
Ozývá se zvonek z domovních dveří, ale skoro to nevnímám. Vím, že táta dojde otevřít. Slyším zdola tlumené hlasy, krátce na to kroky na schodech a jemné klepání na mých dveřích.
"Nicole?"
Otáčím se na tátu. "Jo?"
"Máš návštěvu. Čeká dole," nepatrně se pousměje, odchází a dveře nechává pootevřené.
Chvíli na ně váhavě koukám, pak udělám krok a s nádechem vycházím z pokoje. Hádám, že to bude Matt. Scházím schody, ale v jejich polovině se překvapením zastavuju, jakmile vidím postavu s kapucí na hlavě. Nemám tušení, kdo to je.
Zvedá ke mně hlavu, nejistě zamíří s rukou ke své kapuci a nakonec ji pomalu stahuje dozadu. Pohled na jeho tvář mi vyráží dech.
"Jeffe?"
"Nicole. Můžu… Můžu si s tebou prosím promluvit?"
Nejistě na něj ze schodiště koukám a v hlavě se mi přehrává, jak se na školním dvoře posledně choval. Teď v jeho tváři ale nevidím žádnou zlobu, naopak velkou lítost a vyčerpání.
Nakonec přikyvuju. "Pojď nahoru." Vedu ho k sobě do pokoje a zavírám za ním dveře. Otáčím se k němu a hned mi padne pohled na jeho namodralou a napuchlou lícní kost. "Co se ti stalo?"
Všímám si, že si můj obličej prohlíží stejně zkoumavě. Asi poznává, že jsem před chvílí brečela. "To je teď jedno, spíš co se stalo tobě?" ptá se mě starostlivě.
Snažím se polknout a na chvíli sklápím zrak ke svým nohám. "Takže to nevíš."
"Ne, co?"
"Alex on… Zemřel," při posledním slově se mi vytrácí hlas, takže ho jen zašeptám a do očí se mi hrnou další slzy. Divím se, že se ještě mají kde brát.
Jeff šokem neví, co říct a nevěřícně kroutí hlavou. "Nicole," pronáší a jemně mi pokládá ruce na paže. "Ani nevíš, jak mě to mrzí."
Krátce přemýšlím, jestli ví o Ellathee a jestli mu mám říkat, jak Alex skutečně zemřel. Ale radši se o tom nezmiňuju a zvedám k němu hlavu. Zaháním slzy a zhluboka se nadechuju. "O čem jsi se mnou chtěl mluvit?"
"O tom… Já jsem… Nemám moc času. Ale chtěl jsem se ti omluvit za to, co se posledně stalo."
"Já nejsem ta, koho jsi zbil," vypadává mi z úst a samotnou mě to v duchu překvapuje.
Jeff spouští své dlaně z mých paží a lehce kroutí hlavou. "Nicole prosím, nevyčítej mi to. Já to vážně nechtěl udělat. To jsem nebyl já. To byla-," zadrhává se a nervózně si prohrabuje vlasy. "Chci ti to vysvětlit, ale nemůžu. Budu mít průšvih už jenom proto, že jsem jí utekl. A kdyby zjistila, že jsem ti to řekl," větu dokončuje jen kroucením hlavy.
Podle jeho chování a podle toho, co říká, se mi stále více utvrzují domněnky, že za jeho zmizením musí stát Řád. Na chvíli ještě váhám, ale nakonec té otázce neodolám. "Říká ti něco jméno Ellathea?"
Hned ke mně stáčí pohled a zaraženě mi hledí do tváře. Pak se trochu zamračí. "Cože?"
Nebo že bych se přece jen mýlila? Jestli se s Řádem nepotkal a já se mu pokusím vysvětlit, kdo to je, porušila bych tím pravidla Organizace a to nechci riskovat. Vrtím hlavou. "Zapomeň na to."
"Ne, počkej, já-… Ty-ty víš, kdo to je?"
Mlčky mu koukám do očí, nepatrně přikývnu a krátce semknu rty. "To ona Alexe zabila."
Tohle mu vyráží dech, ustupuje ode mě pár kroků a nevěřícně kroutí hlavou. "Ne. To ne," pronáší šeptem a otáčí se ke mně zády. Mám pocit, že jsem v jeho očích zahlédla slzy.
Přecházím pomalu k němu a nejistě mu pokládám ruku na rameno. "Ona unesla tebe a tvou rodinu, je to tak?"
Mlčí a ani pohybem hlavy nereaguje. Jen si přikládá dlaň k čelu. Ke mně se vrací ty starosti, jaké jsem si o něj před několika dny dělala.
"Jeffe," lehce mu na rameno přitlačím a natáčím si ho zpět k sobě. Opravdu mu z očí stékají slzy a mně to přivádí ještě větší starosti. Je něčím tak zlomený a ztrápený a já mu hrozně chci pomoct. "Víš, kde je tvá rodina?"
Sklápí hlavu a přikyvuje. Slovy mi ale neodpovídá.
"Kde jsou? Jeffe, když mi to řekneš, budeme ti moct pomoci."
"Nemůžu ti to říct," láme se mu hlas a z očí mu stečou další slzy. "Musím už jít, Nicole."
"Co?" pokládám mu ruce na tváře a zvedám jeho pohled do mých očí. "Ne, Jeffe, já tě teď nikam nepustím."
"Neměl bych tu vůbec být. Ale musel jsem tě vidět a říct ti, že mě to mrzí. Nechci, aby sis mě pamatovala tak, jako jsi mě viděla naposledy. To jsem nebyl já."
To, co říká, mě trochu děsí. Skoro to znělo, jako by se se mnou loučil. "O čem to mluvíš?"
"Já… Já nevím, co všechno se ještě může stát. Nevím, jestli," znovu se mu láme hlas a vidím na něm, jak moc zadržuje pláč. "Jestli tohle náhodou není naposled, co tě uvidím."
To mi vážně nahání hrůzu. "Jeffe, takhle vůbec nemluv. Pomůžeme ti, i tvojí rodině. Uvidíš," pevně se mu podívám do očí. "Slibuju."
Už se svým pohledem neuhýbá a krátce stiskne mou dlaň na jeho tváři. Pak mě objímá a pevně si mě k sobě tiskne. Bez váhání mu objetí opětuju a přistihuju se, jak ho vůbec nechci pouštět.
"Už musím jít," opakuje šeptem a pomalu se ode mě odtahuje. Znovu mi pohlédne do očí, pohladí mě po tváři a políbí mě na čelo. Zavírám u toho oči a v duchu si přeju, aby nikdy nepřestal. Pak se ale najednou prudce otáčí a rychle vychází z mého pokoje. Chvíli prostě stojím a bezradně koukám do otevřených dveří. Náhle, aniž bych nad tím aspoň chvíli popřemýšlela, anebo věděla, co vůbec dělám, vybíhám z pokoje a rychle beru schody po dvou, abych ho zastihla.
"Jeffe!" zarážím ho těsně před dveřmi a naštěstí neutíká a otáčí se ke mně. Já ho hned objímám kolem krku a bez váhání ho políbím. Dlouze a vroucně a on mi polibek oplácí. Teď stékají slzy po tvářích i mně. Srdce mi buší a cítím záchvěv hřejivého příjemného tepla, který aspoň na krátký okamžik zahání všechny mé chmurné myšlenky o Alexovi.
Po chvíli, která se mi zdála nekonečná a krátká zároveň, se od sebe nepatrně odtahujeme. Držím mu ruku za krkem a hledím mu do očí. "Slíbila jsem ti, že vám pomůžeme. Teď slib ty mně, že se ještě uvidíme."
Přes jeho strach a bolest zahlédnu v jeho očích i jiskru naděje. Snad můj slib začal brát vážně, snad ho posílil náš polibek. Přikyvuje, bere mé ruce do svých dlaní a pevně je stiskne. "Slibuju."
Pak mě pouští, nasazuje si kapuci na hlavu a vybíhá ven. Stoupám si do futer a s ignorováním mrazu se za ním koukám, dokud mi nezmizí z dohledu.
 


Komentáře

1 Briella Briella | 19. března 2015 v 15:17 | Reagovat

Tak to se mi líbí :D Naprosto nečekaný zvrat, a Jeff... :D Paráda.

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 19. března 2015 v 16:19 | Reagovat

[1]: :D :D A já si právě říkala, jestli se ti to bude líbit nebo ne, když máš tak ráda společný scény s Nicole a Dillonem :D

3 Lenka Lenka | 19. března 2015 v 17:04 | Reagovat

Nejlepší toto!! Skvěle napsaný díl. Já v ty dva věřím :))

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 19. března 2015 v 17:17 | Reagovat

[3]: Jéé, děkuju moc :)

5 Briella Briella | 21. března 2015 v 15:53 | Reagovat

To se bát nemusíš... jsem příznivec jakýkoliv romantický scény, když se tam hodí :D

6 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 21. března 2015 v 16:10 | Reagovat

[5]: Výborně, ještě si jich pár užiješ :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama