21. Kapitola

16. března 2015 v 8:55 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Ležím v posteli v jedné z místností v sálech, kam nás Arkarian pustil. Dillon tu je stále se mnou. Sedí na židli hned vedle postele a vím, že na mě tiše kouká. Jsem k němu otočená zády. Nechci, aby mě takhle viděl, ale zároveň jsem mu vděčná, že tu se mnou je. Drží mě tím při kontrole nad tím zoufalstvím, bezmoci a smutkem, co mě v srdci tak strašně tlačí. Ani mi netečou slzy, protože mám pocit, že jsem všechny už vyčerpala. Jen tupě hledím před sebe a tisknu si pěsti k hrudi, jako bych se bála, že mi srdce brzo praskne.
Matrace za mými zády se lehce ohýbá, jak si na ni Dillon sedá a hned na to cítím jeho dlaň na mé paži. "Možná by ses měla pokusit vyspat."
Neodpovídám mu a ani nedávám nijak najevo, že jsem ho zaregistrovala.
"Nicole."
"Nemůžu," pronáším chraplavým hlasem.
"Aspoň se o to pokus."
"Nemůžu," opakuju a lehce zavrtím hlavou. "Když zavřu oči, tak ho před sebou vidím."
Konejšivě mě po paži pohladí a slyším jeho tichý povzdech. Možná už neví, jak mě má dál utěšovat. Má vůbec šanci mě nějak utěšit? Začínám se cítit trochu provinile, když tu u mě tak sedí, snaží se mi pomoct a já mu nedávám nijak najevo, že bych to ocenila. Možná bych se aspoň o to mohla pokusit.
"Díky, že tu se mnou jsi."
"Neděkuj. Je to přece samozřejmost."
Na chvíli přemýšlím, jestli se ho mám zeptat, jak to přesně myslí, ale nakonec zavrtím hlavou. "Ani bych neřekla. Nemusíš tu se mnou být, jestli nechceš. Určitě jsi unavený."
"Ne, nejsem. Zůstanu s tebou až do rána."

Znovu polykám otázku Proč?, ale pohledu na něj už nemůžu zabránit. Otáčím se na záda a koukám mu do očí. Co v nich vidím? Soucit, lítost i smutek. Znal se s Alexem. Když jsme ještě byli spolu, oni dva si dobře rozuměli. Byli dobří kamarádi, i když mezi nimi byl věkový rozdíl. Takže vím, že se mnou nesoucítí jen pro mě. V jeho očích vidím i podporu a starostlivost, se kterou mi naznačuje, že je se mnou a že tu opravdu chce být. Ať už ke mně stále něco cítí nebo ne a ať už se mezi námi stalo cokoliv, jsem ráda, že tu je.
Sedám si, beru ho kolem ramen a pevně ho objímám. Pokládám si hlavu na jeho rameno a na chvíli zavírám oči. "Děkuju, Dillone."
Objetí mi oplácí a hladí mě po zádech. "Nemáš za co."
Krátce na to se ozývá klepání na dveře, tak od sebe Dillona odtahuju a přesunuju ke dveřím pohled. Objevuje se v nich Matt a přechází rovnou k nám.
"Ozval se mi Dartemis. Tribunál už učinil rozhodnutí."
Těžce polykám a jen lehce přikyvuju na znamení, že může pokračovat.
"Asi před hodinou se v Angel Falls stala autonehoda. Místní autobus se srazil s nákladním autem. Nehodu pár lidí v autobuse nepřežilo a několik jich je vážně zraněných. Tribunál toho využil," krátce se odmlčí a pohledem se ujišťuje, jestli tu zprávu snesu. "Zařídili, aby mezi cestujícími našli i Alexe a aby ti lidé, kteří nehodu přežili, mohli případně dosvědčit, že Alex v autobuse cestoval s nimi."
"Jak?" zajímá se Dillon.
"Dartemis všem na dálku dokázal vložit falešnou vzpomínku do hlavy, jak Alex nastupuje do autobusu nebo v něm sedí."
Poslouchám ho a přemýšlím, jak se vůbec teď cítím. Přijde mi hrozné, že bylo nutné takhle zfalšovat Alexovu smrt. Ale zároveň musím uznat, že se mi trochu ulevilo, když to nemusím být já, kdo rodičům řekne, že-.
Moje myšlenky mě znovu nutí k pláči, i když se ho snažím zadržet. Nemůžu tomu ale pomoct. Stáhnu kolena k bradě a schovávám do nich obličej.
Matt si ke mně sedá z druhé strany, než je Dillon, a pokládá mi ruku na záda. "Bude to takhle lepší, než abys rodičům musela něco vysvětlovat."
Přikyvuju a po chvilce se mi daří trochu uklidnit. Matt mi podává kapesník a já si ho s díky beru. "Já vím, že bude. Já jen… Já jen nechci vidět rodiče, až se to dozvědí."
"Co jsem zjistil, tak policie už volala tvému tátovi." Přesouvám k němu pohled a on lehce pokyvuje hlavou. "Pravděpodobně už budou na cestě domů."
Z plic se mi dere trhaný výdech. "Co mám teda teď dělat?"
"Možná bys měla jít domů a počkat tam na rodiče. Bude to vypadat, jako že ti to policie už taky řekla. Počkám tam s tebou, dokud nepřijedou před dům. Pak zmizím. Dobře?"
Přikyvuju a stírám si slzy z tváří. Po chvíli se zvedám na nohy, oblíkám se a společně s Mattem a Dillonem vycházíme ze sálů. Před naším domem mě Dillon ještě jednou objímá a říká, že mu můžu kdykoliv zavolat. Děkuju mu, loučím se s ním a s Mattem pak míříme domů. Sedáme si na gauč a Matt přese mě hází deku, co máme na křesle.
"Chceš udělat čaj nebo něco?"
Mlčky kroutím hlavou a choulím se do deky. Matt se snaží si se mnou povídat, abych aspoň na chvilku přešla na jiné myšlenky a krátce se mu to i daří. Pak ale slyšíme parkovat auto u naší garáže a oběma nám dochází, že moji rodiče už přijeli. Zhluboka se nadechuju a přesunuju k Mattovi bezmocný pohled. Soucitně se na mě kouká a daruje mi povzbudivé objetí.
"Hodně štěstí. Kdyby něco, jsem tu pro tebe kdykoliv."
Zamrkám, abych se ještě pokusila zahnat slzy. "Děkuju, Matte."
Odtahuje se, pevně mi stiskne rameno a pak se pomocí křídel přemisťuje.
Jedna vteřina.
Dvě.
Tři.
Čtyři.
Tak malý okamžik a jak mi přijde nekonečný a nesnesitelný. Pak slyším cvaknutí dveří a mé tělo se z ničeho nic celé rozklepe. Ani nejsem schopná se zvednout na nohy.
"Nicole." Tichý, uplakaný a zlomený hlas. Je pro mě tak bolestivý, až mě z toho píchne u srdce. Chci se na mámu otočit, ale mám strach se jí podívat do očí. Snad jako by pak mohla vytušit, že o Alexově smrti vím víc. Snad jako by vycítila, že jim něco tajím a že cítím vinu. Přistihuju se, že zase pláču a hned na to vnímám silné objetí z obou stran. Máma i táta mě k sobě pevně tisknou a slyším, jak oba taky tiše pláčou.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama