19. Kapitola

9. března 2015 v 15:37 | Nancy |  Kapitoly

Matt


Vletěli jsme samotné Ellathee do pasti. Poznal jsem jí hned, co jsem pohlédl do jejích očí. Má je úplně stejné jako její matka. A tentokrát jsem vážně v brindě, protože krvácím z rány, kterou mi udělala ona. Tady je mi nesmrtelnost k ničemu.
Teď nás dokonce přenáší do nějakého jiného světa a mě za chvíli unáší prudký vír. Zběsile se točím, což se svým zraněním hodně špatně snáším. Křičím bolestí, ale ani svůj křik pomalu neslyším. Světlo najednou začíná mizet, nahrazuje ho černá tma a já bolestivě dopadám na tvrdou zem. Znovu vykřiknu bolestí, ruce si pevně držím na svém zranění a kroutím se do klubíčka.
"Matte!" slyším Neriah kousek ode mě. "Matte, kde jsi?"
"Tady," volám přidušeně skrz pevně zaťaté zuby.
Neriah mě rychle nachází a kleká si ke mně. "Jak jsi na tom? Je to moc zlé?"
"To bude dobrý," pronáším, ale popravdě si tím nejsem vůbec jistý. Zvedám oči k její tmavé siluetě a v šeru rozpoznávám její starostlivý výraz. "Kde jsou ostatní?"
"Ššš, nemluv. Šetři si síly. Podívám se po nich." Zvedá se na nohy a rozhlíží se. Takřka hned se rozbíhá kousek dál a slyším, jak říká: "Ethane? Ethane, prober se. Prosím, vzbuď se."
Z druhé strany zase slyším Dillonův hlas, jak se snaží probrat Nicole a po chvíli s ní přichází v náručí přímo ke mně. Opatrně ji pokládá na zem a sklání se ke mně. "Matte! Jsi v pohodě?"
"Už mi bylo líp."
Neriah se konečně daří Ethana probrat a po chvíli se s ním vrací ke mně. Dillon se znovu pokouší probrat Nicole a po pár minutách se mu to také daří.

Nicole se s bolestným úšklebkem chytá za hlavu a pomalu si sedá. "Mně snad praskla lebka, nebo co." Pak si uvědomuje, co se stalo a vyděšeně se rozhlíží kolem. "Kde to jsme?"
"Daleko od vašeho světa," ozývá se kus od nás a všichni tím směrem stáčíme hlavy. Přichází k nám vysoká štíhlá silueta v šatech a nikdo z nás nemusí usilovně přemýšlet nad tím, kdo to je. Ellathea se zastavuje pár metrů od nás a prohlíží si nás sebejistým, škodolibým pohledem. Vzhledem se tak moc podobá Lathenii, ale i v tom šeru poznávám, že její vlasy rudou barvu nevlastní. O kus dál za ní stojí pár mužů a zdá se mi, že jeden z nich před sebou někoho pevně drží, ale jsou už moc daleko ve stínu. Ellathea se zastavuje pohledem na mně a zvedne svůj koutek úst o něco výš. "Zdravím tě, bratranče. Tvá obrana proti mému tornádu tehdy byla působivá." Mluví o tom, jak jsme se vzájemně přebíjeli v našich schopnostech, kdy se ona vší silou snažila tornádo udržet a já ho naopak zničit. Cítil jsem tehdy její moc tak intenzivně, až se mi zdálo, že musela stát hned vedle mě. Ona to zřejmě vnímala stejně jako já. "Věděla jsem, že na podobu Isabely mi naletíš."
"O čem to mluvíš?" vydávám ze sebe už trochu zesláble. Jakmile můj hlas slyší Neriah, se strachem si ke mně zase sedá a prohlíží si mou ránu. Ztratil jsem už hodně krve.
"Ty jsi ten nejhlavnější důvod, proč jste tady, v mém světě. Tady přede mnou nikdy neutečeš a nikdy se neschováš. Ovšem ty už za několik minut nebudeš schopen ničeho," pronáší se spokojeným výrazem. Za to Neriah se tváří čím dál víc zoufale a v jejích očích vidím i slzy. "Vy ostatní jste jen sladký bonus."
Musíme něco rychle podniknout. Nebudeme tu přece čekat, až nás jednoho po druhém pozabíjí.
Všímám si Ethana, jak usilovně přemýšlí a možná ho zrovna něco napadlo, ale ve vytváření iluze ho přerušuje výkřik Nicolina jména za Ellatheou.
Nicole se zděšením napřimuje a proniká zrakem do stínů, kde jeden z mužů přikládá dlaň chlapci zpět na ústa. "Alexi!"
"Ach ano, málem bych zapomněla. To je tvůj bratr, že? Sledoval vás, tak jsem mu dopřála krátké dobrodružství a přenesla ho sem s vámi. Škoda, že bude opravdu jen krátké."
"C-cože? Ne!" vykřikuje Nicole vyděšeně. "Nechte ho jít, prosím! On přece za nic nemůže. Nemá s tímhle co dělat!"
"Naopak bych řekla, že viděl až moc," pronesla Ellathea s klidem a pokynula rukou, na což muži za ní hned reagují a jdou i s Alexem k ní.
Nicole se chystá k němu rozběhnout, ale Dillon ji pevně zachytává za paži a stahuje zpátky. Na rozdíl od Nicole si Ellatheiny natažené ruky k ní totiž všiml.
Alex sebou v pevném sevření dvou paží zmítá a mumlá muži něco do dlaně. Muž je na něj ale příliš silný. Nicole z očí začínají téct slzy a stejně jako Alex se snaží dostat z Dillonova sevření. "Alexi! Ne prosím! Pusťte ho! Udělám cokoliv, vezměte si mě, jen ho pusťte!"
Ellathea se hlasitě směje a pomalu směřuje nataženou ruku od Nicole k Alexovi. Muž ho v té chvíli pouští na zem a ustupuje od něj kus. Ellathea se k Alexovi sklání, chytá ho jednou rukou za tváře a zvedá mu hlavu k sobě. "Teď mě dobře poslouchej, chlapče. Chceš, aby tvá sestra zůstala naživu?"
Hledí jí do očí a jde na něm vidět, jak moc je vystrašený. Několikrát zamrká a přikyvuje.
"Tak musíš udělat, co ti řeknu, dobrá?"
Znovu přikyvuje a Nicole zoufale křičí. "Ne, Alexi, neposlouchej ji!"
Ellathea k Nicole prudce natahuje ruku a v tu chvíli se Nicole začíná svíjet bolestí, jako by dostala prudké křeče v břiše.
"Ne! Nechte ji!"
"Dost!" křičí jak Alex, tak Dillon, který Nicole stále drží.
Krátce zavadím pohledem o Ethana, který se znovu začíná soustředit. Ellathea si toho bohužel všímá taky a zasahuje ho stejnou vlnou křečí, jako Nicole. Zřejmě i silnější, protože se svaluje na zem a svíjí se v bolestech. Ellathea pak ruku sklápí a Ethan s Nicole s úlevou přestávají naříkat. Jen těžce oddychují.
"Udělej, co ti řeknu a já tvé sestře neublížím."
"Vy lžete! Alexi, ona lže, nepo-." Znovu ji zasahuje vlna bolestí.
Alex zoufale kroutí hlavou při pohledu na svou trpící sestru. "Dobrá! Dobrá, udělám, co budete chtít! Jen ji už nechte. Prosím!"
Ellathea svěsí ruku ke svému pasu a s lehkým úsměvem se na Alexe podívá. "Hodný kluk. Vstaň."
Alex ji hned poslouchá a zvedá se na nohy.
"A teď se otoč a udělej dvacet kroků."
"Cože?"
"Udělej, co ti říkám. Neměj strach, nic se ti nestane."
Alex se otáčí a rychle dělá dvacet kroků, jak mu Ellathea řekla. Pak se k ní otáčí zpátky. "Co teď?"
Ellathea se spokojeně usmívá a natahuje k němu ruku. "Teď stůj klidně," pronáší zlomyslně a já vidím, jak se jí v konečkách prstů hromadí energie.
"NE!" Nicole se prudce vymyká z Dillonova sevření a rychle se rozbíhá k Alexovi. Už je ale pozdě. Z Ellatheiny ruky vytryskává proud žhnoucích blesků, které míří přímo k Alexovi. V jedné vteřině ho zasahují do hrudi a náraz ho odráží několik metrů dozadu. Mizí nám z dohledu a mně až teď dochází, že padá do prudkého srázu.
"Alexi! Ne! Neee!" Nicole před srázem vůbec nezpomaluje, ale Dillon je jí naštěstí v patách a těsně před srázem ji chytá pevně kolem pasu. Nicole padá na kolena a hledí do temné jámy před ní. Hned na to se jí z hrdla dere srdcervoucí, hysterický křik, ze kterého mi vstávají všechny vlasy hrůzou a vyvolává ve mně naprostý pocit beznaděje a zoufalství. Ani teď nevnímám, že jsem zraněný. Jen nevěřícně hledím na Nicole, která stále nepřestává křičet a plakat. Dillon ji pevně objímá, ale číkoliv utěšování by teď bylo marné.
Ellathee nezmizel spokojený úsměv z tváře a já si v duchu říkám, co v sobě musí držet za zrůdu, když jí dělá potěšení takové lidské utrpení. S Alexem, se čtrnáctiletým klukem, si jen zahrávala, vysmála se jeho důvěře a bez sebemenší lítosti ho zabila, i když byl nevinný a nic jí neudělal, ani ji nijak neohrožoval. Hromadí se ve mně vztek a energie z něj se mi přenáší do konečků prstů. Vím, že bych to neměl dělat, protože se jen oslabím, ale nemůžu to ovládnout. Ruka se mi zdvihá směrem k Ellathee, která si toho v ten okamžik zrovna všímá a překvapením vyjekne. Větev mých blesků jí zasahuje do ramene. Neriah je také vzteky bez sebe a se zvířecím řevem se proměňuje v geparda. Hned na Ellatheu skáče a zakusuje se jí silně do předloktí. Ellathea podruhé vykřikuje bolestí a hned na to Neriah zasahuje vlnou křečí. Neriah ji pouští a svíjí se na zemi.
"Dost!" vykřikuju a připravuju se k další ráně s blesky. Jakmile to Ellathea vidí, jen se usměje a ve vteřině mizí. Přemístila se pryč a nechala nás tu samotné. Vysíleně pokládám hlavu na kamennou zem a Neriah ke mně stále v gepardí podobě přiskakuje. Teprve nade mnou se mění, pokládá mi ruce na tváře a z očí jí steče několik slz.
"Matte, vydrž. Ještě chvíli vydrž. Dostanu nás odtud."
"Jak?" šeptám, ale hned mi to dochází. Na svém přijímacím ceremoniálu dostala Neriah dar od krále Richarda, štětec, se kterým může otevřít průchod mezi světy. Sám jí pak ještě řekl, že tato síla se ovšem neskrývá v tom nástroji, ale v ní samotné.
Lehce se na mě usměje a líbá mě na čelo. "Hlavně ještě vydrž." Pak se zvedá a říká Ethanovi, ať dovede Dillona s Nicole sem k nám.
Dillon k němu pak přikyvuje a bere plačící Nicole do náruče. Ta se mu ale zmítá a buší ho do hrudi. "Ne! Pusť mě! Musíme mu jít pomoct. Musíme ho ještě zachránit!"
"Nicole, už se nedá nic dělat," říká jí opatrně a pokládá ji na zem kousek ode mě.
Ale Nicole zoufale kroutí hlavou, z očí se jí řinou slzy proudem a vzlyká do svých slov, že jí je sotva rozumět. "Ne, musí se přece něco udělat! Musí být nějaký způsob, jak ho zachránit. On přece nesmí zemřít! Pusť mě. Nech mě jít. Nech mě!" Křičí na něj a pokouší se rychle vstát
Dillon ji rázně stahuje zpátky, pevně chytá za ramena a trochu s ní třese. "Poslouchej mě, Nicole! Ten sráz je hluboký několik desítek metrů. Nedá se nic dělat. Je pozdě, rozumíš? Musíme se odtud teď dostat, jinak zemře i Matt."
Teď mlčí a jen bezradně hledí do jeho tváře. Dillon mění svůj výraz a soucitně jí pokládá ruku na tvář. "Alexovi už nepomůžeme. Je mi to líto. Ani nevíš, jak moc."
"Dillone." Padá mu do náruče, pevně svírá jeho paže a pláče mu na hruď. Dillon jí drží a hladí po zádech a vidím, jak mu najednou začínají stékat slzy po tvářích. Myslím, že jsem nikdy předtím neviděl Dillona brečet.
Pohledem vyhledávám Neriah. Stojí kousek od nás, ruce má přiložené ke spánkům a snaží se soustředit. Je ale jistě hrozně rozrušená z toho, co se stalo, a Nicole, která nepřestává plakat, jí v tom asi taky moc nepomáhá. Doufám ale, že brzy přijde na to, jak průchod mezi světy otevřít, protože já s každou další vteřinou cítím, jak mi ubývají síly.
Ethan mi pokládá ruku na rameno a druhou na tvář a tvrdě mi do ní hledí. "No tak, Matte, drž se. Slyšíš? Ne že tu natáhneš bačkory takhle brzo, když máš před sebou celou věčnost." Tiskne mi moje zesláblé ruce na zranění, které jsem se celou sobu snažil zastavit od krvácení, a přitlačí. Bolestí zasyčím a pevně zavírám oči. "A teď ty oči zase hezky otevři, Matte. Jasný? Otevři je."
Poslechnu ho a zadívám se mu do tváře. "Jak je-."
"A nemluv. Už si neubírej síly. Soustřeď se jen na to, abys zůstal při vědomí, slyšíš?"
Chci přikývnout hlavou, ale ani na to už pomalu nemůžu najít síly. Už mi dělá i problém mít oči otevřené.
Neriah kolem nás chodí v kruhu, ruku má nataženou mírně před sebou, jako by něco kreslila na zem a stále se soustředí. Pak ucítím krátký záchvěv síly, který mě na okamžik o něco probouzí. Už se jí to pomalu daří. Našla zdroj síly a snaží se ho shromáždit kolem nás. Nepřestává nás obcházet a já vidím, jak už je opravdu soustředěná. Dokonce zavírá oči, chodí kolem nás poslepu a kreslí neviditelný osmihran. Další záchvěv síly a tentokrát o dost silnější. Hledím nad sebe a vidím světlo. Míří přímo k nám, obklopuje nás a svět se s námi opět začíná točit.
Povedlo se! Neriah otevřela průrvu mezi světy a přemisťuje nás zpátky na Zem. Tenhle přenos je ale ještě namáhavější, než ten první a k tomu se mi zdá nekonečný. Ubírá mi poslední zbytky sil a po tvrdém nárazu na mokrou zem mám pocit, že už dlouho nevydržím. Všechny svaly mi ochabují a já už se těžko soustředím na okolní dění.
"Ne, Matte! Ne! Vydrž!" Mám nad sebou Neriažinu tvář, která se hned otáčí na Ethana. "Dojdi pro Isabelu. Honem!"
Ethan se okamžitě přemisťuje, ale Isabela křídla nemá. Budou sem muset běžet, ale stihne za mnou dojít? Neriah slyší mé tiché obavy. "Stihne to. Isabela je rychlá jako vítr a když zjistí, že jde o tebe, přiletí sem rovnou rychlostí světla," usmívá se na mě, ale z očí plných strachu jí stékají slzy. Hladí mě po tvářích a snaží se na mě stále mluvit, abych zůstal při vědomí. "Zůstaň se mnou. Prosím. Přece mě tu nenecháš. Máme ještě naplánovaný ten společný den, vzpomínáš? Jen ty a já. Celý den. Budeme spolu jen my dva. Půjdeme se projít k vodopádům, tam to máš rád. I když je zima, tak tam určitě bude krásně. Zajdeme si někam na jídlo a zase se budeme dohadovat, kdo z nás to zaplatí," zlehka se zasměje a já ji nepřestávám poslouchat. "Pak půjdeme domů, lehneme si do postele a budeme jenom ležet těsně u sebe a povídat si až do noci o tom, kam se jednou spolu všude podíváme. Musíme spolu procestovat celý svět, pamatuješ? Tak tu se mnou zůstaň, Matte."
Neriah je můj anděl. Všechno, co mi vypráví, si představuju a koutky úst se mi lehce pozvednou. Při životě mě stejně drží hlavně ona. Mám pocit, že kdybych před sebou neviděl její tvář, asi bych se už procházel s Janahem v Dartemisovo říši.
"Matte!" To je Isabelin hlas a nikdy bych si nemyslel, že ho uslyším raději. Musela běžet vážně celou cestu sem až od domu, protože je zadýchaná a rudá jak rak. Ještě ale dobíhá ke mně, rychle si ke mně kleká a pokládá mi ruce na ránu. "Už je to dobrý, Matte. Budeš v pořádku." Začíná s léčením a já s úlevou zavírám oči.
 


Komentáře

1 Briella Briella | 9. března 2015 v 20:33 | Reagovat

To co se stalo bych ještě vydýchala a smrt Alexe? Co teď zbude z Nicole:O ? Vždyť byli jako dvojčata, no i když byli od sebe pár let. A to že Dillon brečel?...téda. No, tak teď mě opravdu zajímá jak se to celé vyvrbí.

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 9. března 2015 v 21:01 | Reagovat

Chichi :D O:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama