18. Kapitola

9. března 2015 v 11:24 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Připravuju si věci na trénink do malého batůžku a koukám na hodiny, kolik mám času. Ještě deset minut. Než batoh zapínám, koukám, jestli jsem do něj dala všechno. Věci na převlečení, pití, jídlo i se sušenkou, klíče a mobil. Jo. Měla bych mít všechno. Pokládám batoh na zem a ještě si jdu odskočit na záchod. Jakmile se vracím do pokoje, překvapuje mě v něm Alex, který zrovna kouká do mého připraveného batohu.
"Co to děláš?" utrhuju se na něj, protože se cítím, jako by mě tím, že viděl obsah mého batohu, zrovna načapal při něčem špatném. A celkově nemám ráda, když se mi někdo hrabe ve věcech.
"Můžeš mi říct, kam se chystáš?"
Přecházím k němu a vytrhávám mu batoh z ruky. "To není tvoje věc, Alexi."
"Co s těma novýma kamarádama nacvičuješ, že si sebou bereš věci na převlečení a jídlo s pitím?"
"Říkám ti, že to není tvoje věc. A už vůbec se mi nemáš co hrabat ve věcech." Beru si ze židle svůj kabát, oblíkám si ho a vycházím z pokoje ke schodům.
Alex mě ale sleduje. "Tak počkej přece. Nemůže to přece být nic tak hroznýho, abys mi to nemohla říct ne?"
Proč jen rodiče museli odjet mimo město? Vrátí se až zítra ráno. Ti by naší hádku zastavili hned. Rozhodně bych to ocenila, protože mě nenapadá absolutně žádná výmluva, kterou bych se Alexovi mohla pokusit zalhat. "Třeba ti to prostě jen říct nechci." Snažím se rychle obout boty, abych se s ním nemusela dohadovat moc dlouho.
"Ale proč ne?"

"Alexi, proč tě to tak zajímá, sakra? Proč ti nestačí odpověď, že ti to nechci říct?"
"Protože jsme byli zvyklý říkat si všechno!" vykřikuje a na tváři se mu objevuje naštvaný, ale hlavně ublížený výraz. "Protože jsme si každým dnem vzdálenější a já nevím proč. A vadí mi to. Vadí mi, že si se mnou nechceš povídat a že spolu už netrávíme skoro žádný čas."
Ach ne, Alexi. Nic z toho není pravda, ale jak mu to mám vysvětlit? "Tak to není, Alexi."
"Ne a jak to teda je? Jak?"
Zaháním slzy, i když mám pocit, že je Alex i tak vidí. "Věci se prostě mění."
"Věci se nemění. Ty se měníš! Jsi pěkně sobecká!"
Tak tohle mě ovšem bolí a uráží a na chvíli mi to vyráží dech. Proč jen ale máme s Alexem podobný charakter a jsem stejně útočná jako on, než abych se začala tvářit vážně ublíženě a třeba se rovnou rozbrečela, což by mohlo tuhle hádku ukončit? "Já že jsem sobecká? To spíš ty se chováš sobecky, když mi netoleruješ jedno blbý tajemství!"
"Nechci ti ho tolerovat, když mi kvůli tomu lžeš!"
"Já už tohle nehodlám poslouchat. Laskavě se vzpamatuj!" Rychle vycházím ven a zabouchávám za sebou dveře. Ještě ale stačím slyšet Alexovo: "Ty se vzpamatuj!"
"Co se děje?" Až teď si všímám, že Dillon s Mattem stojí před naší zahradní brankou a koukají na mě. Museli slyšet, jak jsme s Alexem na sebe křičeli. "Nikdy jsem vás neslyšel na sebe takhle řvát," diví se Dillon a starostlivě si mě prohlíží.
Mám co dělat, abych se nerozbrečela, ale nechci tu před nimi brečet a nakonec se mi to daří zahnat. "Jdeme," pronáším jen a svižným krokem se vydávám k parku. Kluci mě rychle dohánějí, ale naštěstí se na nic neptají.
Po chvíli se pak ozývá Dillon: "Není to Ethan s Neriah?" Jdou kus před námi a na rozdíl od nás tolik nechvátají. Matt asi kontaktoval Neriah skrz myšlenky, protože se s Ethanem zastavují a čekají na nás. Doháníme je a pokračujeme k hoře společně.
"Co tu děláš ty, Dillone?" zajímá se Ethan.
"Slíbil jsem Nicole, že se půjdu podívat na její výcvik, jak si vede se svou schopností a hlavně mě teď zajímá, jak budou zkoušet to bojové umění od Dartemise."
"To mě taky," přidal se hned Matt. "Ještě v kombinaci s tím kočičím zrakem tě bude fakt těžké porazit, Nicole."
Lehce se usměju a přikývnu. "Jsem na to taky zvědavá."
"Jak je na tom Tribunál s luštěním té nové věštby, Matte?" ptá se Ethan, ale Matt krčí rameny.
"Zatím nevím nic nového. Čekám, až se mi Dartemis ozve sám."
"Napadlo vás, kdo by mohl být ten vyvolený?"
Všichni na Dillonovu otázku vrtíme hlavami.
"Může to být prakticky kdokoliv z nás. Není tam o něm nic konkrétního, co by mohlo naznačovat, kdo se jím má stát," podotýká Matt.
Koutkem oka si najednou něčeho všímám, tak k tomu automaticky přesouvám zrak. "Isabela?"
Matt si ovšem myslí, že reaguju na jeho větu a nechápavě se na mě mračí. "Proč myslíš, že by Isabela měla-?"
"Ale ne," přerušuju ho hned a ukazuju směrem do lesa, kde jsem jí viděla běžet. "Támhle běžela. Nebo to aspoň vypadalo jako ona."
Všichni stáčí pohledy směrem, kam ukazuju, a snaží se zrakem proniknout do šera mezi stromy.
"Jsi si jistá, Nicole?"
"Hele, támhle běží znova!" Ukazuju hned a ostatní už ji taky registrují.
"Co tam dělá?" mračí se Matt a hned se k ní rozbíhá. My ostatní ho hned následujeme. Isabela neběží zas tak rychle, takže ji doháníme celkem brzo. "Isabelo! Isabelo, počkej, kam to běžíš? Tak stůj přece."
Konečně se zastavuje, ale zůstává k nám otočená zády. Doběhli jsme na malou kruhovou mýtinu a všímám si, že kolem nás jsou do kruhu rozestavěny zvláštní černé kameny a dokonce v poměrně pravidelných rozestupech. Vypadá to dost zvláštně a nepřirozeně. Matt dobíhá až k Isabele, pokládá jí ruku na rameno a staví se přímo proti ní. V tu chvíli se mu ve tváři ale objevuje šokovaný výraz a Isabela najednou nečekaně zabodává Mattovi dýku do břicha.
"Matte!" vykřikuje Neriah zděšeně a hned se k němu rozbíhá. Isabela se k nám otáčí čelem, ale… Tohle rozhodně není její obličej. I tělo se jí začíná měnit a hlavně výrazně zvyšovat. Zároveň se děje něco divného i s námi. Prostor kolem nás jako by se začínal točit a přímo nad námi se objevuje jasný pruh světla. Nemám tušení, co se to děje, ale ani už nestíhám nějak reagovat, protože mi někdo uštědřuje silnou ránu něčím tvrdým do temene hlavy a já hned padám do bezvědomí.
 


Komentáře

1 Briella Briella | 9. března 2015 v 15:40 | Reagovat

Musím, NUTNĚ musím přečíst další kapitolu... takhle mě napínat, no... že se nestydíš :D.

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 9. března 2015 v 16:01 | Reagovat

Pardon :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama