17. Kapitola

6. března 2015 v 15:59 | Nancy |  Kapitoly

Matt


Scházíme se postupně v Citadele a já koukám, jestli tu už jsme opravdu všichni, abych je mohl zavést do Chrámu. Přicházím ke stěně se zrcadly a ostatní mě pozorují pohledem. Krátce se soustředím a jedno ze zrcadel se zasouvá do stěny. Před očima tak máme dva metry vysoký i široký vchod. Otočím se zpět k ostatním a usměju se na ně.
"Račte vstoupit do Chrámu nesmrtelných."
Jakmile první člověk vstupuje do místnosti, všude po stěnách se postupně rozžehnou louče a osvítí nám tak pohled na obrovskou místnost s vysokým stropem, který ve čtverci podpírají čtyři sloupy. Přímý pohled padne rozhodně na dvě majestátní třímetrové sochy Loriana a Lathenie, které stojí u zdi naproti vchodu. Lorian na levé straně od nás a Lathenie na pravé. U každé sochy leží velká kamenná rakev z bílého mramoru, zdobená úhledným písmem a složitými ornamenty. Znovu si sochy s obdivem prohlížím a v duchu se podivuju nad Jimmyho mistrovskou prací.
"Páni."
"To je nádhera."
"Jimmy, ty sochy jsou perfektní. Vážně krásná práce."
Jeden po druhém chválí interiér Chrámu a nejvíc právě sochy. Nicole si pak stoupá vedle mě a s jakousi úctou v očích pozoruje tvář Lorianovy kamenné sochy.
"Tak to je on."
"Ano."
"Už jenom z té sochy mám velký respekt. Vyzařuje z ní taková zvláštní energie. Jako by tu byl v duchu s námi."
Pousměju se. "Třeba je."
"Třeba je," opakuje po mě a stále si sochu prohlíží. "Hrozně by mě zajímalo, jaký byl."
Na to za námi odpovídá Arkarian, který na sochu svého otce hledí s lehkým úsměvem, ale v jeho očích jsou znát stopy smutku. "Byl to muž s velkým srdcem, ale ještě větším rozumem, za který dokázal své srdce skrývat. Byl neobyčejně moudrý a mocný a neuvěřitelně obětavý. Zasvětil svůj život Strážcům, Organizaci a samotnému lidstvu natolik, že odmítal lásku, domov i rodinu."
Isabela se soucitným výrazem, ale povzbudivým úsměvem hladí Arkariana po zádech. "Možná tajil tvůj pravý původ šest set let, ale jsem si jistá, že za celou tu dobu na tebe nikdy nepřestal být pyšný, jak jen otec na svého syna může být."
Stáčí k ní vděčný úsměv a pevně ji pak objímá. Potom se všichni vracíme do Citadely, kde každý dostáváme tuniky. Já, Arkarian a Ethan máme tuniky stříbrné barvy a ostatní vlastní bílé. Zvědavě pak přesunuju pohled k Nicole a koukám na její stříbrnou stuhu kolem pasu.

"Páni, stříbrná. Co to znamená?" ptá se Isabela zvědavě, zatímco si projíždí jemnou látku stuhy mezi prsty.
Odpovědi se ujímá Arkarian: "Je to vysoká pocta. Nicole se tím dostalo velkého uznání a vděku od Tribunálu."
"Opravdu?" zvedá Nicole překvapeně obočí a skloní zrak ke své stuze u pasu. Na tváři se jí objevuje lehký úsměv a zvedá ho pak mým směrem. Přikročí ke mně a ovine mi ruku kolem paže. "Hezky k sobě ladíme, pane učiteli."
Zasměju se její poznámce a krátce stisknu její ruku na své paži. "Připravená?"
Rázně kývne hlavou. "Jako nikdy."
Přemisťujeme se všichni do Athén. Ocitáme se na palácovém nádvoří, jako vždy, a na rozdíl od Angel Falls si tady můžeme užívat teplého počasí, i když už se schyluje k večeru. Nicole se s rozzářeným pohledem rozhlíží po starodávném městě a údivně vydechuje.
"To je nádhera."
Přichází k nám lady Devine a s úsměvem nás zdraví. Má na sobě dlouhé, splývavé šaty bílé barvy s červenou stuhou kolem útlého pasu, která jí ladí k jejím rudým vlasům, padajícím až ke stehnům. Má v nich zapletené jemné bílé květiny a vypadá tak, jako nějaká pohádková víla. Všímám si Nicole, jak ji sleduje úplně uchváceným pohledem.
"Vítám vás. Slavnostní ceremoniál brzy začne, přicházíte právě včas." Mluví prvně ke všem ostatním kromě mě a Nicole. "Můžete si v sále najít místa a usadit se tam. Prosím," ladně natahuje ruku k dvoukřídlým dveřím, kam se ostatní mají vydat. Snad všichni se ale před tím prvně otáčejí k Nicole a přejí jí štěstí. Neriah k ní i přibíhá ji obejmout a pak se všichni vydávají do sálu.
Lady Devine se k nám stáčí a přichází k nám blíž. Prvně se přede mnou lehce uklání. "Můj pane." Pak směřuje svůj úsměv na Nicole a jemně ji tiskne rameno. "Moc ráda tě poznávám, má drahá. Jsem lady Devine. Všichni se na tebe už těší."
"Opravdu? Na mě? Vždyť mě ani nikdo nezná."
"To ne, ale Matt nám o tobě moc hezky vyprávěl."
Stáčí ke mně překvapený pohled a trochu se zasměje. "Matte?"
"Já jsem jen dělal svou práci, nic víc," vesele se na ni zazubím.
"Jsi připravená, Nicole?" ptá se jí lady.
Nicole se chystá přitakat, ale nakonec zakroutí hlavou. "Vlastně ne. Mám hroznou potřebu vám říct, že jste krásná a strašně vám to sluší. Opravdu. Tak," vydechla prudce a trochu se začervenala. "Teď už snad připravená jsem."
Lady Devine tohle zrovna nečekala, ale vlídně se směje a lehce pokývne hlavou jako výraz vděku. "Tak to mě moc těší. Děkuji ti. Tobě to také sluší."
"Jo? No… Tak to děkuju," zasmála se a začervenala se ještě víc.
Já jsem se tomu popravdě ani nedivil. Už jsem stačil postřehnout, jak Nicole několikrát naprosto spontánně někomu něco pochválila, často i zcela nečekaně uprostřed věty. Nebo když tehdy nahlas obdivovala Arkarianovo oči hned v okamžiku, co si podali ruce. Taky si vzpomínám, jak jsme jednou šli ze školy po ulici, a naproti nám šla mladá žena v elegantním kabátu a Nicole si nemohla pomoct a řekla jí, že má krásný kabát, když nás míjela. Nicole má talent skládat komplimenty v okamžiku, kdy to dotyčný člověk absolutně nečeká. Ale tím víc ta chvála potěší.
Jdeme s lady ke dveřím sálu a před nimi se zastavujeme. Lady přeje Nicole hodně štěstí a vchází dovnitř. Pokládám Nicole ruce na ramena a hledím jí do očí. "Tak co, budeš zvracet?" zavtipkuju a Nicole se směje.
"Ne, myslím, že dneska to taky zvládnu. Ale nervózní jsem."
"Dopadne to dobře, uvidíš. Nemusíš se ničeho bát, tady se na tebe všichni těší a nečeká tě žádné zachraňování budoucích prezidentů. Budeš skvělá, uvidíš," povzbudivě se na ní usmívám a ona můj úsměv s vděkem přijímá. Přetahuju jí přes hlavu kapuci a v tu chvíli dostávám v hlavě zprávu, že jsou v sále všichni připravení a můžeme vejít. "Tak pojď." Pokládám si její ruku na své předloktí a vedu ji pomalu doprostřed sálu k připravené židli. Pohledem přejíždím po všech členech Tribunálu a mírnou úklonou je zdravím. "Otče, vážené dámy a vážení pánové. Dovolte, abych vám představil našeho nováčka a mou žačku, Nicole Philipsovou."
V sále se ozývá hlasitý potlesk a já nechávám Nicole o samotě. Rychle si sedám na místo vedle Neriah, která mi ho drží, a hned ji chytám za ruku. Přistihuju se, že jsem taky trochu nervózní. Neriah si toho všímá a s povzbudivým úsměvem mou ruku tiskne.
Dartemis přichází k Nicole a vlídně se na ni usmívá. "Posaď se." Nicole neváhá ani vteřinu a hned usedá na židli. "Nicole Philipsová. Jsi připravena složit přísahu?"
"Ano, pane."
"Přísaháš, že budeš věrně sloužit Organizaci, bránit ji, řídit se jejími zákony a pravidly, a že budeš poctivě plnit svou roli Strážce?"
"Přísahám."
"Vítám tě tedy mezi Strážci. Lorde Penbarine, prosím," stáčí k němu pohled a kyne k Nicole rukou na znamení, že může začít s předáváním svého daru. Pak se vrací na své místo a lord Penbarin ze svého naopak vstává.
Přichází k Nicole a pokládá dlaň těsně nad její hlavu. "Jménem domu Samartyne tě vítám, Nicole. Předávám ti dar sebejistoty."
"Děkuji," pronáší Nicole a lord Penbarin se na ni překvapeně zadívá. Pak se jen potěšeně usměje a vrací se na své místo. Výborně. Díky tomuhle daru už Nicole možná nikdy nebude z nervozity zvracet. Další přichází lady Arabella. Jde na ní vidět, že stále truchlí nad Lorianovou ztrátou. Nevyzařuje z ní už tolik energie a jasu, jako jsme u ní byli zvyklí. Přesto ale v sobě nachází sílu a laskavě se na Nicole usmívá. "Mým darem je rozpoznání pravdy od lži." Nicole polohlasem děkuje i Arabelle a mně dochází, že se chystá zřejmě poděkovat každému členu, jakmile jí předá svůj dar.
Teď je na řadě sir Syford. "Vítám tě a přijmi ode mě dar trpělivosti." Jak jsem si myslel. Znovu děkuje. Královna Brystianne Nicole předává schopnost vycítit zlé úmysly. Od lorda Meridiana získává schopnost snášet bolest jak fyzickou, tak bolest svého srdce a duše. Lady Devine k Nicole přichází se zářivým úsměvem a přes okraj Nicoliny kapuce vidím, jak jí úsměv oplácí. Zřejmě si tím komplimentem padly vzájemně do oka. "Ještě jednou tě vítám, má drahá. Mým darem je výjimečný zrak, který by se dal srovnat se zrakem kočičím. Uvidíš lépe na dálku, budeš schopna zaostřit předměty, které by normální člověk jednoduše přehlédl a tvé oči i o něco snáz proniknou tmou. Chvilku ti potrvá, než si na tento způsob vidění zvykneš, ale neměj strach, má milá. Jakmile si zvykneš a naučíš se svůj zrak i používat, bude se ti hodit i k tvé elasticitě a hbitosti." Tohle je úžasný dar. Bude se k její elasticitě víc než hodit. Tyhle dvě schopnosti se časem přímo spojí a Nicole bude v boji svižnější.
"Děkuji, má paní."
Dále přichází lord Alexandon, který Nicole předává odvahu. Lady Elenna jí daruje sílu ducha a král Richard k Nicole přistupuje s darem pevné vůle. Nicole všem členům opravdu zřetelně poděkovala, aniž by tušila, jak si je tím o něco víc získala. Pak opět vstává můj otec, přistupuje k Nicole a zvedá dlaň nad její hlavou. Jsem zvědavý, co jí předá on. "Dar, který se ti chystám předat, je výjimečný a vzácný. Srovnat by se dal s kteroukoliv vrozenou schopností. Doplní tvou elasticitu a novou schopnost od lady Devine." Na malý okamžik se odmlčí a já mezitím asi prasknu napětím. "Je to dar bojového umění."
Padá mi brada snad až k zemi a lidé v sálu reagují stejně udiveně. I Nicole se z plic dere překvapený vzdech. "Můj pane, nechápu-… Ne-nejsem si jistá, čím jsem si takový vzácný dar zasloužila." Ta její skromnost! Jestli jí přijde blbý tenhle dar přijmout, nebo ho dokonce odmítne, příští trénink bude za trest běhat po Angel Falls.
Dartemis k ní sklání pohled, jako by se jí chtěl podívat do očí, ale Nicole se neodváží zvednout hlavu. "Tvou odvahou, možná tvým osudem, oddaností, nebo snad tou skromností. Však to sama jednou poznáš Nicole. A nemysli si, ač se tato schopnost zdá, jako že už nebudeš muset trénovat, každá schopnost se musí cvičit, aby ji člověk využíval správně a s rozvahou a ta tvá není výjimkou. Zkoumej ji a trénuj a kombinuj se svými dalšími schopnostmi a staň se co nejlepším bojovníkem."
Nicole se vděčně usmívá a zvedá svůj úsměv k Dartemisovi. "Děkuji, pane. Moc děkuji." Jakmile hlavu zase sklápí, z Dartemisovy dlaně vychází silný, zlatavý proud světla, který Nicole obaluje po celé délce těla. Jakmile pomalu mizí, Nicole ztrácí rovnováhu a padá ze židle na zem. Rychle k ní přibíhám a opatrně jí pomáhám vstát.
"V pořádku?"
Přikyvuje hlavou, pevně se mě drží a na tváři se jí objevuje úsměv. "V nejlepším."
"A nyní jste všichni zváni na velkolepou hostinu." Pokládá Nicole dlaň na rameno a usmívá se na ni. "Užij si tento večer, Nicole, neboť patří hlavně tobě."
Nicole se rozpačitě zasměje, ale přikyvuje. "Děkuji, pane."
Přibíhají k nám ostatní a všichni začínají Nicole chválit, jak to zvládla a jaké skvělé dary dostala. Společně se s davem přesouváme na hostinu. Jen co vyjdeme ze sálu, tak už slyšíme veselou hudbu a smějící se lidi. Vcházíme dovnitř a já se spokojeným úculem pozoruju Nicolin zaskočený a unešený výraz. Oslava zrovna začala probíhat v plném proudu, lidé se dávají do tance nebo si nabírají jídlo z dlouhého stolu. Koukám, jak si tu opět vyhráli s obloženými mísami a talíři jídla od slaného po sladké. Největší ozdobou na stole je ovšem čtyř patrový dort pokrytý bílou polevou a čokoládovým krémem. Na prvním patře dortu jsou dokola zapíchnuté svíčky připravené na zapálení a sfouknutí. Když k němu jdeme blíž, všímám si, že na dortu jsou i malé čokoládové ozdoby ve tvaru štětců, malířských palet, pastelek a podobných výtvarných potřeb. Jak Nicole tak Neriah obě rády malují, takže jde poznat, že tento dort je určený přesně pro ně.
"Ten je nádherný," vydechla Neriah a s úsměvem si ho prohlíží. "To je škoda i nakrojit."
"To máš pravdu. Páni to je snad nejlepší dort, jaký jsem kdy k narozeninám měla."
Přistupuje k nám několik hostů a nabádají dívky, aby sfoukly svíčky. Na to hned reaguju a silou vůle všechny svíčky zapaluju. Při tom si k tomu dovoluju dodat efekt a hraju si s malými plamínky na svíčkách. Jsou jako živé, jako kdyby měly nožky, tančily spolu a skákaly z jedné svíčky na druhou, dokud se jim nezalíbí ta správná. Jakmile se všechny plamínky usadí, zvětšují se do výšky a najednou vyskočí vysoko nad naše hlavy, kde do sebe prudce narazí a vytvoří malý světelný výbuch jako ohňostroj. Z výbuchu se k nám snáší zlatavá sprška miliónu jemných jiskřiček, které kus nad našimi hlavami mizí, jako by napadaly do neviditelné bezedné jámy.
Všichni v sále tuto malou kouzelnou scénu nadšeně pozorují a pak začínají tleskat. Hlavně Neriah s Nicole jsou naprosto okouzlené, čehož jsem přesně chtěl dosáhnout, takže se na ně jen spokojeně usmívám. Obě najednou ke mně bez jakékoliv domluvy přiskočí a objímají mě.
"To bylo nádherný, Matte."
"Jo, úžasný. Děkujeme."
"Není vůbec za co. A teď si něco přejte a sfoukněte svíčky, honem."
Nicole podlézá stůl a stoupají si k dortu naproti sobě. Domlouvají se spolu, jestli jsou připravené a pod povzbuzujícím davem svíčky společně sfoukávají. Znovu se ozývá veselý potlesk. Nicole zpátky podlézá stůl a objímá se s Neriah.
Oslava probíhá přímo skvěle a všichni se náramně bavíme. Chvíli Neriah nechávám, ať si ji hosté užívají, ale pak k ní přistupuju, zezadu ji objímám kolem pasu a dávám jí pusu na tvář. "Bavíš se?"
Otáčí se mi v náruči a vesele se na mě usměje. "Moc. Ty doufám taky."
"Rozhodně. Je to skvělá oslava. A hlavně jsem si tě konečně ukořistil pro sebe."
Zasměje se a krátce mě políbí. Já pak vytahuju z kapsy tuniky malou krabičku a dávám jí Neriah před oči. "Všechno nejlepší k narozeninám."
"Matte," pronáší s úsměvem, kterým mi naznačuje, že jsem jí nic dávat nemusel.
"Ale jen si nech ten skromný úsměv a otevři to," zazubím se na ní a ona neváhá, bere krabičku a otvírá ji. Je v ní jemný stříbrný řetízek, na kterém visí malý průsvitný kamínek uhlazený do tvaru kapky. Skoro působí, jako by z něj zářilo nepatrné bílé světlo.
"Matte, ten je krásný."
"Ještě nevíš, co to umí," usměju se na ni, beru řetízek a zapínám jí ho kolem krku. Pak si sahám pod svou tuniku u krku a vytahuju úplně stejný kamínek. "Mám ho taky. Oba jsou vybroušeny z jednoho většího měsíčního kamene. Jsou tím propojeny a budeme tak spojení i my, i kdybychom byli každý na jiném kousku Země. Stačí jen, když vezmeš svůj kamínek do ruky a budeš na mě myslet," beru její dlaň a pokládám ji na kamínek na jejím hrdle, "tak to hned vycítím. A stejně tak obráceně."
Usmívá se na mě, ale pak se trochu zaráží a naklání hlavu na stranu. "Chceš tím snad něco naznačit?"
Chvilku neodpovídám a tiše si povzdychnu. "Možná trochu. Já jen, že jsme už dlouho nebyli spolu jen my dva a nevím, jak dlouho to takhle bude pokračovat. Chtěl jsem, abys věděla, že mě to mrzí a pokusil jsem se ti to nějak aspoň malinko vynahradit."
Dojatě se usměje, objímá mě kolem krku a dlouze políbí. Přitahuju si ji k sobě blíž a polibek jí oplácím. Ani nevím, kdy jsem měl naposledy možnost ji takhle políbit, takže nikam nespěchám a užívám si každou setinu vteřiny.
Pak se od sebe nepatrně odtahujeme a vzájemně se o sebe opíráme čely. Ona mě při tom hladí na tváři a já ji po zádech. "Hlupáčku jeden," pronáší polohlasem. "Máme před sebou celou věčnost, možná i víc. Vím, že máš teď hodně práce, ale mně to nevadí. Počkala bych si na tebe i tisíc let."
"To snad radši ani ne," tiše se směju a vděčně ji objímám.
"Však on se ti brzy nějaký den uvolní," trochu mě od sebe odtahuje, aby se mi mohla podívat do očí. "A strávíme ho hezky spolu. Jen my dva."
"Doufám, že to bude vážně brzy," pousměju se a políbím ji na čelo. Pak si ještě nějakou dobu povídáme, ale najednou uslyším v hlavě otcův hlas, jak mě k sobě volá. S bezradným pohledem se zadívám Neriah do tváře, ale ta hned ví, co se děje a jen se na mě usměje.
"Jen běž. Potom se zase najdeme," dává mi pusu a já se pak přenáším před sál na nádvoří.
Je krásná teplá noc ozářená jasným měsíčním světlem. Dartemis stojí uprostřed nádvoří a jakmile vycítí mou přítomnost, stáčí ke mně pohled. "Matthew."
Lehce pokývnu hlavou na pozdrav. "Co se děje?"
"Doufám, že jsem tě příliš nevyrušil z oslavy."
"No, vlastně jo, ale začínám si zvykat," říkám s lehce škádlivým úsměvem.
"Nicole si vedla velmi dobře. Tribunál si jí oblíbil. Dostala skvělé dary."
"To ano, ale nejvíc mě překvapil právě ten tvůj. Proč jsi ji obdařil zrovna takovou schopností?"
Sklápí ke mně tázavý výraz. "Myslíš, že si ten dar Nicole nezasloužila?"
"To ne, ale pro nováčka je to hrozně velká pocta a možná i zkouška," krátce umlkám a přemýšlím, jestli mám své myšlenky vyslovit nahlas. Nakonec tak dělám: "Stejně mám už nějakou dobu pocit, že o Nicole tu úplně nejde."
"Jak to myslíš, Matthew?"
"Od doby, co se zjistilo, že Lathenie má dceru, se mi celý Tribunál zdá nějaký nervózní. Jako by je to hrozně vyvedlo z míry a najednou nevěděli, jak mají pořádně dělat svou práci."
"Příliš jim křivdíš."
"Možná. Jen ale říkám, jak to na mě celé působí - ukvapeně. Poslali jste Nicole na první výpravu skoro po měsíci, co se o Strážcích dozvěděla. Týden na to se jí připravil přijímací ceremoniál a teď při něm ještě dostala dary, které prakticky urychlí její výcvik. Má tohle všechno nějaký jednotný důvod?"
Na chvíli se mi zdá, že mi vůbec neodpoví, ale nakonec se zatváří docela rezignovaně a hluboce vzdychá. "Nechtěl jsem ti tím zatěžovat hlavu, dokud bychom to neměli stoprocentně potvrzené. Ale ano, nějaký důvod všechna tato urychlená rozhodnutí mají. Jen pár dnů po tom, co o sobě Ellathea poprvé dala vědět, se skupina zvědů dopátrala podezření, že shromažďuje zbytky z Latheniiny armády. Nevíme, jestli ji posilňuje a připravuje na nový boj, nebo se jen ujala trůnu a dala všem členům Řádu vědět, že vláda Chaosu ještě nekončí. Dodnes se snažíme dopátrat více informací, ale zatím se to nepodařilo. Tribunál se shodl, že bude lepší, když budeme připraveni, obzvlášť s tím vědomím, kolik skvělých vojáků jsme při poslední bitvě ztratili, a kdy se cení každý nový člen."
Překvapeně ho poslouchám a do toho se mračím. "Takže Nicole tohle všechno absolvuje proto, aby byla co nejdřív připravena na případnou bitvu?"
"Ne, to není pravda, Matthew. I když byla na své první výpravě patřičně brzy, zvládla ji skvěle a od Tribunálu se jí dostalo poctivého a upřímného uznání. Dary, které dnes dostala, byly zváženy s rozumem jako u každého jiného člena. Pravda, že díky mému daru se brzy nebude muset učit, jak bojovat se zbraněmi i bez a ušetří tak roky výcviku. Ale Nicole má v sobě velký potenciál, kuráž a bojového ducha, i když ho sama v sobě teprve musí objevit. Všichni členové Tribunálu to z ní vycítili a tím dostala dary, jaké má."
Na tom něco bude, to je pravda. Sám jsem na Nicole poznal, jak se s každým novým dnem tréninku zlepšovala a jak jí to samotnou začalo bavit. Bere svou roli Strážce vážně a jde vidět, jak ji tento svět úplně pohltil, i když se mu na začátku vyhýbala.
"Raději ostatním neříkej, že Ellatheu podezříváme z plánování bitvy. Opravdu to není jisté. Mám pro tebe ale ještě jiné informace."
"Poslouchám."
"Jde o Jeffa Thompsona, na kterého ses mě před pár dny ptal. Po tom, co se objevil ve škole, byl ještě párkrát spatřen ve městě v doprovodu dívky, jejíž popis sedí tomu tvému, jak ji viděla Nicole. Co je přesně zač, nevíme, ale je tu velká pravděpodobnost, že patří k Řádu."
"Cože? A co Jeff? Má také nějaké schopnosti?"
"Zatím ne. Pravdou ale je, že se měl připojit k Organizaci přibližně za rok. Ellathea na něj ale musela nějak přijít dřív a chopila se ho."
"Takže myslíš, že se Jeff připojil k Řádu?"
"Ta možnost tu je," přikyvuje.
Já ale nesouhlasně kroutím hlavou. "Ale to jak se najednou tak změnil, to není normální-." V mluvení i přemýšlení mě najednou cosi zaráží. Hrozně nepříjemný pocit, že se něco děje. Netrvá dlouho a dochází mi to. "Isabela!" Beze slova se přenáším zpět do sálu, kde se oslava najednou zastavila. Prodírám se k hloučku lidí, v jejímž středu klečí Isabela s pevně semknutými rty a prsty přiloženými ke spánkům. Arkarian u ní trpělivě sedí z jedné strany a Ethan z druhé. Já si hned sedám naproti Isabele a čekám, až ji vidění přejde.
Už se pomalu uvolňuje. Začíná pravidelně dýchat a otvírá oči.
"Isabelo?"
"Co jsi viděla?" ptá se jí Arkarian.
"Varování. Seděla přede mnou stará žena, věštkyně, a koukala do křišťálové zamlžené koule. Předpověděla krátkou věštbu a vyřídila mi ji. Bylo to hrozně zvláštní. Jako by ta žena skutečně existovala a spojila se se mnou, aby mi to mohla vyřídit."
"Cože?" mračím se.
"A co ti říkala?" zajímá se Ethan hned.
Isabela se krátce přemýšlivě zamračí a začíná rovnou přeříkávat jednotlivá slova věštby, jako by je měla vryté do paměti: "V den úplného zatmění luny spatří vyvolený světlo na cestě k nevinné duši, jež mu prozradí dávné tajemství bohů a předpoví zkázy, které nastanou, pokud vánek, moře, jiskra a písek nepadnou do rukou dobra. Pokud je ovládne ruka zla, Země je odsouzena k věčné temnotě. Konec je blízko."

 


Komentáře

1 Adam Adam | 6. března 2015 v 20:29 | Reagovat

Dost dobré! :)

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 6. března 2015 v 20:38 | Reagovat

To jsem ráda :D děkuju :)

3 Briella Briella | 7. března 2015 v 12:38 | Reagovat

Teda... vůbec jsem nečekala, že sem přidáš další díleček a moc mě to překvapilo...mile.:D Gratuluju ke knížce, a musím pochválit i ilustraci :D. Docela mě taky překvapilo, že je Nicole taková slušňačka. No nic, těším se na Pondělek :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama