15. Kapitola

2. března 2015 v 9:24 | Nancy |  Kapitoly

Matt


"Nicole?" Luskám prsty před jejím nepřítomně vypadajícím pohledem a ona leknutím nadskočí, jako by vůbec netušila, že stojím vedle ní.
"Co jsi říkal?"
Už jsme skončili s tréninkem, ale začal jsem Nicole povídat ještě pár věcí ohledně výpravy, na kterou dneska vyrážíme, a ona najednou přestala vnímat. Vidím na ní, jak je z toho nervózní a mám trochu obavy, jestli Tribunál přece jen neměl ještě nějakou chvíli počkat, než Nicole dosadili na první výpravu.
"Jsi v pořádku?"
"Jo, já jsem… Vlastně možná nejsem… Asi se mi chce zvracet… Ale jinak jsem v pohodě."
"Jsi jen nervózní. Věř mi, že to z tebe odpadne, jakmile se přeneseš v čase. Budeš z toho nadšená," povzbudivě se na ni usměju a poplácám po rameni.
"Bože, já se budu přenášet v čase. Nezabije mě to? Třeba na to moje tělo není nějak stavěný a dostanu něco jako alergickou reakci. Existuje alergie na jinou časovou dimenzi?"
Vážně se snažím, ale nevydržím to a musím se zasmát. "Vždycky breptáš hlouposti, když jsi nervózní?"
"Jo. Zvracím a breptám hlouposti. A dneska je budu breptat dvakrát tolik, protože jsem celý den nic nejedla, takže ani nemám co zvracet a místo toho budu breptat dvojnásob."
"Začínáš mi dělat starosti."
"Vážně? To já sobě taky."

"Tak jo, hele, poslouchej mě," stoupám si přímo naproti ní, pokládám jí ruce na ramena a dívám se jí pevně do očí. "Každý je před svou první výpravou nervózní, to není nic neobvyklého. A teď si uvědom, kolik lidí před tebou už výpravu zvládlo, tak proč bys to zrovna ty měla něčím pokazit?"
"Protože jsem hříčka přírody, osmý podiv světa a na čele nosím neviditelnou cedulku s názvem 'Hej, smůlo, teď mám před sebou důležitý úkol, kde se flákáš?'."
Pobaveně kroutím hlavou, začínám se pomalu soustředit na odvahu a sdílím ji s Nicole. Většinu odvahy si ovšem musí dodat sama, já jí k tomu můžu jen pomoct, aby se cítila o něco lépe. "Nejsi mezi námi moc dlouho a ještě se máš toho hodně co učit. Ale za tu dobu, co mám tu poctu být tvým učitelem, jsem poznal, že v sobě máš velkou sílu, odvahu a odhodlání."
"Vážně?" ptá se skoro dojatým tónem a lehce se usmívá.
"Jistě že jo. Proto ses taky stala Strážcem. Možná ještě nejsi přijatá oficiálně, ale kdo potřebuje nějaké oficiality a ceremoniály, když mu bylo ještě před jeho narozením předurčeno osudem, že se stane silným bojovníkem za Zemi a za lidstvo? A ani ti nejlepší z nás nejsou dokonalí a dělají chyby. Ale od chyb se má člověk poučit, aby byl ještě lepší. Každá chyba se dá napravit a každá chyba tě posune o úroveň výš ve tvé síle. Tak se toho neboj," dokončuju s povzbudivým úsměvem a spokojeně sleduju, jak se její tvář výrazně změnila. Možná ještě můžu zahlédnout malé stopy nejistoty, ale oči se jí jiskří odhodláním a já vidím, jak se najednou cítí o mnoho lépe.
"Teď to konečně vidím," říká s úsměvem.
"A co?"
"Ten pravý důvod, proč ti bylo předurčeno stát se vůdcem."
Tohle jsem zrovna nečekal a asi se chvíli tvářím trochu překvapeně. Ale její slova mě hrozně těší. Opětuju jí úsměv, ale ona mě najednou objímá, takže se znovu zatvářím překvapeně.
"Ale hlavně jsi fajn kamarád," dodává a s úsměvem se ode mě pak odtahuje.
Teď jsem dokonce i trochu rozpačitý, ale příjemně rozpačitý. To, že mě označila za fajn kamaráda, mě těší snad ještě víc, než že jsem dobrý vůdce. Právě tyhle dvě role ve mně často mezi sebou zápasí a já většinou musím dát přednost roli vůdce, abych se rozhodoval správně. Tím mám ale vždycky strach, že se od ostatních vzdálím v roli kamaráda. A to je to poslední, co bych chtěl. Nicole zřejmě na tyto dvě role nedává tolik důraz a bere mě prostě tak, jak to cítí - jako kamaráda. Doufám, že to ostatní mají stejně.
Doprovázím Nicole domů a opakuju jí ty nejdůležitější instrukce k výpravě. Pak mířím domů a jdu rovnou do kuchyně na rychlou večeři. Máma s Jimmym sedí v obýváku u televize a Isabela se objevuje ve dveřích kuchyně chvíli po mně.
"Ahoj. Jak je Nicole na tom?"
"Trochu nervózní, ale zvládne to."
"Nedivím se jí." Přichází k lince a opírá se o ni zády hned vedle mě. "A ty jsi v pohodě?"
Krátce k ní přesunu pohled s pozvednutým obočím a škádlivě se usměju. "Že bys taky jednou měla o svého velkého brášku starost?"
Trochu se zasměje a vráží mi herdu do ramene. "No tak, ptám se vážně. Je to první výprava, kterou dělá Ellathea. Nevíme, co od ní můžeme čekat s tím vším, co nám už předvedla."
"Jo. Asi proto Dartemis chtěl, abych se výpravy zúčastnil já a Ethan. Já kvůli všem svým schopnostem a Ethan kvůli svým zkušenostem. Poradíme si, neboj."
"Já se přece nebojím."
"Jo takže už o mě nemáš starost?" Znovu se tvářím škádlivě a Isabela mi oplácí stejný pohled.
"Nemám proč, když s tebou jde Ethan, aby ti chránil zadek."
Ta ví, jak mě urazit. "Ty jedna-." Beru svou skleničku se zbytkem pití a chrstnu jí to do obličeje. Nebylo tam toho moc, ale vím, že ji to stejně naštve. Proto se hned se smíchem dávám na útěk.
"Beckete, ty idiote!" Rychle mě dohání, silně mě praští do zad a pak mi na ně skáče. Semkne mi paži kolem krku a přidusí.
Vyvalím oči, začnu sípat a padnu s ní na kolena. Mám pocit, že kdyby ještě zabrala, byla by první člověk, který zabil nesmrtelného. Svalím se s ní na záda, ale ona svůj stisk nepolevuje, tak vykroutím svou ruku dozadu a začínám ji lechtat. To je vždycky účinný. Dává se do jekotu a hned mě pouští, tak se odvaluju stranou, rychle si klekám a pokračuju v lechtání. Strašně sebou šije a furt piští a já se jen spokojeně směju.
"Nech toho! Matte, prosím! Přestaň! Prosíííííííím!"
Radši vážně přestávám, sedám si na paty a se smíchem ji pozoruju. "Kdo by to byl řekl, že je vlastně úplně jednoduchý přeprat takovou drsňačku."
"To je tak hrozně nefér," mumlá si skoro poníženě a zvedá se na nohy. "Ale kdybych nebyla tak lechtivá, tak už je tisíckrát po tobě!" Ukazuje na mě výhružně prstem, ale na očích jí vidím, jak se vlastně dobře baví. Asi jí tyhle sourozenecké rvačky chyběly stejně jako mně.
Vracíme se do kuchyně a povídáme si, zatímco si dávám něco k jídlu. Pak se zvedám, že se půjdu nachystat do postele a Isabela mě krátce objímá. "Buďte opatrní."
S úsměvem ji obejmu zpátky. "Neboj, budeme."
Jdu po schodech nahoru, dávám si rychlou sprchu a mířím rovnou do postele. Trvá to jen chvíli, usínám a přenáším se do nové Citadely.
Dopadám nohama na pružnou podlahu z vyleštěného mramoru a rozhlížím se kolem sebe, abych si prohlédl, jak se athénským dělníkům Citadela podařila. Nacházím se přímo v místnosti s převleky, jejichž množství je opět nespočetné. Jedna stěna je celá pokrytá zrcadly, takže místnost vypadá opticky mnohem větší. Zvedám pohled nahoru, kde se ve výšce přibližně deseti metrů nachází strop, skládající se ze silných tabulí skla, jimiž prochází jasné hřejivé světlo. Koukám do něj a vnímám, jak živě mi světlo připadá. Vyzařuje z něj energie, ze které cítím, jak mě Citadela vítá. Usměju se, jako bych se chtěl usmát do její tváře a na oplátku jí posílám trochu ze své energie.
"Taky tě rád vidím, holka."
Stěny Citadely jsou bílé a proplétají se v ní pozlacené rytiny a ornamenty. Po chvilce si všímám, že je zde úhledným zlatým písmem napsána i Věštba. Zrovna si pročítám její text, když se za mými zády ozývá tlumené žuchnutí.
"Páni," pronáší Ethan s úsměvem a taky se s Citadelou vítá jako se starou známou. "Odvedli tu pěkný kus práce, co?"
"To jo, povedlo se jim to."
"Jak je na tom vůbec stavba Chrámu pro Loriana a Lathenii?"
Krčím rameny. "Je to už několik dnů, co jsem o Chrámu slyšel naposled. Ale tuším, že by měl být už hotový. Otec mi zatím nic neřekl."
Kousek od nás se zrovna zhmotňuje Nicole. Dopadá na všechny čtyři a pomalu se zvedá na nohy. Nás spatří hned a úlevně si oddychuje. "Uf, jste tady. To je fajn." Pak se rozhlíží po Citadele a oči se jí postupně rozšiřují. "No teda," vydává ze sebe v úžasu a pohled jí padne na dlouhé řady převleků. "To jsou ty převleky? Teda těch je, to je neuvěřitelný. Páni a ten strop. Nádhera. A ty zrcadla!"
S pobaveným i spokojeným úsměvem ji s Ethanem pozorujeme. "Úžasný viď? Dalo by se to tu prohlížet dlouho, ale na to není čas. Musíme se připravit."
Ethan na má slova přikyvuje a rovnou se vydává k převlekům. Já přicházím prvně k Nicole a vedu ji za Ethanem.
"Teď projdi tou uličkou a šaty i vzhled se ti samo vymění. Až vyjdeš, budeš úplně jiný člověk. Ovšem jen zevnějšku. Uvnitř to budeš stále ty a oči ti taky zůstanou."
Přikyvuje na znamení, že rozumí a vchází do uličky mezi převleky. Já zacházím do uličky vedle, a jakmile si stoupám před zrcadlo, prohlížím si svůj nový vzhled. Jsem menší, než normálně, za to jsem se lehce rozšířil v oblasti břicha. Své krátké světlé vlasy skrývám pod bílou parukou s natočenými vlasy u uší a hnědou mašlí na týle hlavy, svázanou na krátkém copu. Stejně hnědé jsou i mé kalhoty, které jsou pod koleny upnuté a lýtka mi zakrývají bílé punčochy. Mám na sobě tenkou bílou košili s dlouhými rukávy, na ní spočívá tmavě zelená vesta prošívaná zlatými nitěmi a poslední vrstvou je kabát stejné barvy jako kalhoty a mašle, s cípy sahajícími až po lýtka.
Ethan si stoupá vedle mě. Je oblečený stejně jako já, jen jeho kabát i kalhoty jsou šedé barvy. Také se zmenšil, ovšem jemu už to moc neprospívá. Je stejně vysoký, jako Nicole, která si zrovna stoupla mezi nás. Její barva vlasů dostala zrzavý nádech. Má je sepnuté do pevného drdolu, který se skrývá pod malým černobílým čepcem. Dostala šaty služky, což bude právě její role.
Valí oči do svého odrazu a ohmatává si svou novou pihatou tvář. "No páni. To je neuvěřitelný. To je fakt úplně jiné tělo. Já si to do teď vůbec nedokázala představit."
"Brzy si zvykneš," usmál se na ni Ethan. "Ty pihy ti sluší."
"Díky," zasmála se. "To tobě ta paruka taky."
Stoupáme si doprostřed místnosti, odkud na nás ze stropu padá třpytivý prach poznání a pak ho ze sebe vzájemně smetáváme.
Stáčím se k Nicole a lehce pokloním hlavu. "Mé jméno je James Bailey. Jsem politik a spisovatel z Bostonu. A vy, slečno?"
"Já jsem Jane Cooperová a jsem tvoje-… Chci říct vaše služka, pane," zasmála se a zakroutila hlavou. "Páni a ani si nepřipadám, že lžu."
"Taky že nelžeš," zakřenil se Ethan vesele a také poklonil hlavou. "A mé jméno je Edward Brown. Jsem Jamesův kolega a dobrý přítel."
"Skvěle. Své úkoly známe, víme, co máme dělat. Tak pojďte." Vedu je ke dveřím, které hned otevírám a ještě se zastavím pohledem na Nicole. "Připravená?"
"Víc už nebudu," přikyvuje s hlubokým výdechem.
"Zvládneme to, neboj," usměju se na ni a pak skáču dveřmi do tmy. Hned se ocitám na kamenném chodníku a vyhlížím Ethana s Nicole. Přistávají téměř současně. Nicole z nečekaného dopadu klopýtá, ale naštěstí mým směrem, takže ji můžu zachytit a pomoct jí na nohy.
Vycházíme z malé uličky na hlavní cestu a rozhlížíme se. Nemusíme pátrat moc dlouho. Pár desítek metrů od nás stojí Síň Nezávislosti, kde se právě druhý kontinentální kongres koná.
"Tam máme jít?" ptá se Nicole vedle mě a hlavou pokývne k dvoupatrové cihlové budově s bílými okny a vysokou hodinovou věží.
"Ano. Pojďte."
Přicházíme k hlavnímu vchodu a já klepu na dveře. Po krátké chvíli nám otevírá postarší sluha a přejíždí nás pohledy. "Přejete si, pánové?"
"Jmenuji se James Bailey a toto je můj kolega a přítel Edward Brown. Jsme z Bostonu a byli jsme pozváni na zasedání kongresu."
"Zasedání zrovna končí, pane. Delegáti se momentálně přesunují do jídelny."
"Ano, víme, že jdeme pozdě. Měli jsme problémy při cestě sem. Zúčastníme se tedy aspoň hostiny."
Sluha otevírá dveře dokořán, abychom mohli projít. S poděkováním vcházíme dovnitř a já se krátce podívám na Nicole, abych si zkontroloval, jak vypadá. Se sepnutými svěšenými dlaněmi se drží hned za Ethanovými zády. Má mírně sklopenou hlavu a ani se kolem sebe moc nerozhlíží. Hraje svou roli služky dobře zatím.
Sluha nás vede směrem k jídelně, kam zrovna vchází pár mužů, kteří vypadají jako delegáti. Držíme se hned za nimi a rozhlížíme se po lidech v místnosti. Jak to tak vypadá, hostiny se účastnilo více hostů než jen samotných delegátů. Vidím tu i pár žen, které nejspíš budou manželky nebo milenky delegátů. Aspoň tu s ostatními splyneme.
Přímo uprostřed místnosti se nachází dlouhý stůl s všemožným, luxusně ozdobeným jídlem, které si někteří nabírají na stříbrné talířky. Chodí tu pár sluhů, kteří jídlo a pití na stůl doplňují. Zatím nikoho podezřelého nevidím.
"Vidíš Washingtona?" ptá se mě Ethan potichu.
"Ne, zatím tu není."
Sotva to ale dořeknu a do místnosti vchází větší skupina lidí, mezi kterými je i sám Goerge Washington. Všichni lidé v místnosti přestávají mluvit mezi sebou a začínají Washingtona s potleskem vítat. Spousta lidí se k němu snaží dostat osobně a mluvit s ním.
Já s Ethanem na sebe vzájemně kývneme hlavou a jdeme k Washingtonovi taky. Nicole se drží s námi.
"Gratuluji, pane," zvolávám hned vesele, jakmile jsem těsně v jeho blízkosti a on na má slova naštěstí slyší.
"Děkuji. A my se známe?"
"Ne, ještě jsem neměl tu čest. Dovolte, abych se představil. Mé jméno je James Bailey."
"A já jsem Edward Brown. Moc rád vás poznávám," představuje se Ethan s úsměvem a já pokračuju: "Pocházíme z Bostonu a bohužel jsme kvůli problémům při cestě sem nestihli zasedání, kterého jsme se chtěli zúčastnit."
"Z Bostonu? Na zasedání ale byl delegát z Bostonu," konstatuje zmateně.
"Ano, my totiž nejsme delegáti. Jsme politici a spisovatelé a věříme, že tento slavný den je hoden zapsání do historie."
Washington se spokojeně zasměje a přikyvuje. "Tak to máte pravdu. A vůbec nevadí, že jste přišli pozdě. Já vám všechno rád převyprávím. Ale mám teď úplně vyprahlo," postěžuje si a pohledem se zastaví na Nicole. Mluví ale stále ke mně. "To je vaše služka?"
"Ano, jmenuje se Jane."
"Ať mi donese sklenici vody, než si dáme slavnostní přípitek."
Nicole ke mně zvedá pohled a já pokývnu hlavou na znamení, že má jít. Neváhá a rychle se otáčí. Vidím, jak Ethan nepřestává být na pozoru a rozhlíží se po někom podezřelém. Několik sluhů na menším stole připravují skleničky s vínem na přípitek a začínají je roznášet delegátům.
Matte! Ozývá se mi v hlavě Nicolin hlas, tak se po ní rychle rozhlížím. Hned ji spatřím, je kousek ode mě a míří se sklenkou vody k nám. Krátce se mi podívá do očí, ale hned zase uhne a pokračuje ve své cestě. Nedívej se na mě tak. Nechci tě prozradit.
Trochu se zamračím, ale uhnu pohledem, jak říká. Mezitím přichází k Washingtonovi a podává mu sklenici vody. "Vaše voda, pane." Pak se od něj otáčí a odchází od nás pár kroků dál.
Ti sluhové, co připravují přípitek, něco sypali do vína. Viděla jsem je a oni si mého pohledu všimli. Ten jeden ze mě nespouští oči. Mám strach, že to byl jed a jestli jo, nechystají se zabít jen Washingtona, ale otráví to všechny! Oznamuje mi rychle a já se hbitě rozhlížím po sluzích, o kterých mluvila. Většina delegátů už skleničku dostala a teď se dostávají i k nám. Nabízí Washigtonovi a Ethanovi, který se s ním baví, a pak jde služebná i ke mně. Sklenku si od ní beru a přitom se jí pevně dívám do tváře. Ona se ale mému pohledu dokonale vyhýbá a odchází.
"Dámy a pánové, prosím o pozornost," zvolává Washington a všichni v místnosti se postupně utišují. Začíná se svým proslovem před přípitkem a já odtahuju Ethana trochu stranou.
"To víno je otrávené. Nicole viděla sluhy do něj něco sypat," šeptám mu.
Ethan na mě třeští oči a krátce se rozhlédne kolem. "Mají ho úplně všichni. Nikdo to nesmí vypít! Musíme rychle něco udělat."
Krátce přemýšlím a nervózně hledím do své skleničky s vínem. "Prostě jim to řekneme. Upozorníme, že je to otrávené."
"Jak to ale dosvědčíš, aby ti uvěřili?"
Má pravdu. Budu muset říct, jak jsem došel k takovému podezření. Nicole do toho zatahovat nemůžu, a když jim řeknu, že jsem já viděl sluhy, jak něco sypali do vína, nebudu vědět, které sluhy přesně mám označit. Nemám vůbec žádnou jistotu, kdo z nich patří k Řádu. Stáčím se k Nicole a pokouším se jí dostat do hlavy, abych si ty sluhy ověřil, ale moje role učitele je asi úspěšná, jelikož si zrovna chrání myšlenky dokonale. Washington brzy s proslovem skončí. Musím jednat rychle.
Hned mě něco napadá. Ani Ethana neupozorňuju, co plánuju udělat, a vypíjím svoje víno do dna. Ethan okamžitě třeští oči a snaží se mou ruku rychle zarazit, ale nedovoluju mu to. I Nicole si mého činu všímá a rychle k nám běží.
"Co blázníš!" napomíná mě Ethan polohlasem a rozzlobeně.
"Nic se mi nestane. Dostanu se z toho. Musíš je ale-… Musíš je-." Jed musel být velmi silný. Už začínám cítit jeho účinky a dělá se mi hrozně špatně. Zdá se mi, že se můj žaludek v těle zběsile kroutí a v krku mi hoří, jako bych vypil kyselinu, která pomalu leptala můj jícen. Hlasitě se rozkašlu a padám v křečích na zem.
Ethan nemá na výběr, než se držet mého zběsilého, a teď si říkám, že i dost šíleného, plánu a rozkřikne se po místnosti. "Pomoc! Mému příteli se udělalo zle! Napil se vína, asi je otrávené. Nikdo to nepijte!"
Nicole u mě klečí a zděšeně mě pozoruje. "Proboha, cos to udělal? Co mám dělat? Jak ti mám pomoct?" Zřejmě jí hned nedošlo, že jsem nesmrtelný a má strach, že tu opravdu zemřu. Nemám ale zrovna sílu jí to nějak vysvětlit a navíc si ke mně klekají i jiní lidé.
"Otrávené? Kdo to otrávil? Kdo měl víno na starosti?" ptá se hned Washington přísně a rozhlíží se po místnosti.
Odpovědí mu je jen zděšený výkřik z druhé strany místnosti. Křik se rychle šíří i mezi dalšími lidmi a celá místnost najednou začíná být v pohybu. Chvíli nechápu, co se děje, ale pak cítím náhlé horko a koutkem oka zahlédnu vysoké plameny u oken olizující závěsy. Lidé se snaží prchnout z místnosti z hlavních dveří, ale brzy jim je odříznuta cesta dalšími plameny.
Hned mi dochází, že někdo z Řádu musí využívat svou schopnost, a že tím právě vytváří plán B, jak delegáty, včetně George Washingtona zabít.
Cítím, jak se mi pomalu začíná ulevovat. Stále ale nejsem schopný vstát a přes panikařící páry nohou nic nevidím. Zavírám oči a snažím se soustředit na svůj vnitřní zrak. Dívám se na místnost ze stropu, krátce se rozhlížím a hned je spatřím. Jsou dva - muž a žena, stojí v rohu místnosti bezpečně odříznutí pruhem plamenů od ostatních a ta žena se na oheň právě pevně soustředí. Jestli s ní někdo rychle něco neudělá, tak tu všichni shoří.
Chci se dál podívat, kde je Ethan, ale nemám síly se už soustředit a bráním se nové vlně křečí. Pak si uvědomím, že Nicole klečí stále u mě, tak k ní s námahou zvedám pohled. Vyděšeně pozoruje situaci v místnosti, ale jakmile si všímá mého pohledu, rychle se ke mně naklání.
"Co mám dělat? Něco přece musím udělat."
"Ta žena," chraptím, "ta služka v rohu místnosti ty plameny vytváří. Musí s tím přestat."
Nicole se hned rozhlíží, a jakmile ji spatří, prudce se zvedá a rozbíhá se, aniž by si vyslechla, co jsem chtěl říct dál. V pobíhajícím davu se mi hned ztrácí z dohledu, ale po chvíli se skoro všichni otáčí k hlavním dveřím, kde se plameny zmenšily, a je tak možné z místnosti utéct.
S námahou se zvedám na všechny čtyři a hledám Nicole nebo Ethana pohledem. Oba jsou u našich protivníků, kteří ovšem leží zřejmě omráčení na zemi. Všichni ostatní utekli. V místnosti stále hoří, ale už se cítím zase o něco lépe a mám pocit, že bych sílu na zničení ohně měl. Soustředím se na něj a pomalu stahuji jeho sílu, dokud zcela nezmizí.
Nicole ke mně znovu běží a kleká si naproti mně. "Jsi v pořádku?"
"Budu, neboj," přikyvuju zesláble.
"Tys mě vyděsil. Co tě to napadlo, proboha?"
Na její otázku odpovídám jen nepatrným úsměvem a hlavou pokývnu k omráčeným. "To ty?"
"Promiň, já vím, že to nebyl můj úkol, že jsem nic neměla dělat. Ale nemohla jsem to jen tak nechat. Ethan si jich taky všiml, ale to už jsem skočila po té ženské. Praštila se tím hlavou o stěnu a dost tvrdě. A Ethan mezitím omráčil toho druhého."
Muž se pomalu probírá, ale Ethan je pohotový a hned mu ke krku přikládá dýku, kterou mu zabavil. "Jen klid. Ať tě ani nenapadne se o něco pokoušet. Už to stejně nemá cenu."
Měli bychom co nejdřív vypadnout, ale to musí prvně odejít oni, ať máme jistotu, že se už o nic opravdu nepokusí.
"Prober tu ženu," říkám Nicole.
Přikyvuje, zvedá se, cestou k ní bere džbán s vodou a všechnu ji vylívá na její obličej. Žena sebou po chvilce začne vrtět a probodává Nicole pohledem.
"Co si sakra myslíš, že děláš?"
"Budí tě, abys mohla jít spát domů," odpovídá za Nicole Ethan. "Máte smůlu. Úkol pro vás už skončil, tak zmizte." Zvedá se, ale nepřestává na ně s dýkou mířit.
Žena se rychle rozhlíží po prázdné místnosti a na tváři se jí objevuje rozčílený výraz. Když zjišťuje, že i jí sebral zbraň, nasupeně vstává a jde pomalu k oknu. Muž ji hned následuje a oba pak z okna skáčou a mizí zpátky do své doby.
Pár vteřin na to Ethan volá Arkarianovo jméno.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama