9. Kapitola

9. února 2015 v 22:27 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Ředitel nás všechny poslal domů, ale zítra do školy prý máme normálně jít. No to jsem zvědavá, kde se budeme učit, protože co jsem tak zahlédla, snad všechny třídy v patře měly rozbitá okna. Snad nás tam nechtějí držet u těch oken, když je venku najednou taková zima.
Stojím ve svém pokoji a nevěřícně zírám z okna na stále padající sníh. Jsem zvědavá, jak se tohle média pokusí lidem vysvětlit. Pokud za tímhle opravdu stojí nějaká nadpřirozená moc a ne příroda, meteorologové musí mít momentálně plné ruce práce, aby ve večerních zprávách mohli lidem říct, co se děje. Ale pravděpodobně to nezjistí a hádám, že nechtějí vyvolat paniku a narovinu všem neřeknou, že náhlou zimu na začátku léta způsobila nějaká vyšší moc. A znovu se mi v hlavě honí myšlenky, že mě vlastně děsí, co všechno ten druhý svět, kterého se prý stanu součástí, dokáže provést. Potřebuju si promluvit s Mattem nebo Neriah, ale nevím, kde bych je mohla hledat. Nevím, kde bydlí. Takže asi budu muset čekat do zítřka, až je potkám ve škole. Ale do té doby asi prasknu zvědavostí a napětím.
Lehce si povzdychnu a chystám se od okna otočit, ale můj zrak přitáhne malá skupinka lidí blížící se k našemu domu. Chvíli je s přimhouřenýma očima pozoruju a pak je konečně poznám. Je to Matt s Neriah a dalšími čtyřmi lidmi. Tři z nich už jsem dneska potkala před školou, když jsme pozorovali zataženou oblohu před tím, než se objevilo tornádo. Pochopila jsem, že očividně mezi ty Strážce taky patří. Pak mi ale padne zrak na čtvrtého z nich a nevěřícně z něj nemůžu spustit oči. Copak Dillon mezi ně patří taky? Chodili jsme spolu skoro půl roku a za tu dobu se mi nikdy o ničem takovém nezmínil. Tedy, samozřejmě že nezmínil, když je to přísně tajné. Ale ani mi na něm nikdy nepřišlo nic zvláštního. Kromě našeho rozchodu, který přišel z ničeho nic. Nehádali jsme se, byli jsme si věrní a… Myslela jsem, že byl se mnou šťastný, stejně jako já s ním. Možná se se mnou rozešel právě kvůli Strážcům, i když mi to nedává příliš smysl. Každopádně jsme se dost pohádali a od té doby jsme spolu nepromluvili ani slovo.

Mezitím, co je stále s myšlenkami, vířícími mou hlavou jako to dnešní tornádo, pozoruju, stačili dojít před náš dům. Všímám si, že Dillon k němu otáčí hlavu a rukou na něj ukazuje. Prudce sebou trhnu a hned stojím opřená o stěnu vedle okna. Doufám, že mě neviděl. Asi ukazoval ostatním, že tu bydlím. Fajn, třeba se za mnou Matt sám staví, když nevím, kde bydlí on. Jenže co když to schválně nechá na zítra? Nahlédnu z okraje okenice ven, ale oni už tam nestojí. Pomalu pokračují v cestě a já se rozhoduju, že se pokusím Dillona ignorovat a s Mattem si promluvit. Beru si ze šatníku kabát, vybíhám z pokoje, po schodech dolů do haly, kde si rychle nazouvám boty a otevírám dveře. Následně ale úlekem ucouvnu a vyjeknu. "Jeffe!"
Jeff spouští svou ruku, se kterou se zrovna chystal zazvonit, a pobaveně se na mě usměje. "Ahoj. Ty… se někam chystáš?"
"Eh," na chvíli se zamyslím a krátce se podívám směrem, kam Matt s ostatními šli. Už jsou docela daleko, ale i tak bych je pořád za pár vteřin dohnala. Pak stočím pohled zpátky k Jeffovi, který stále vyčkává mou odpověď. Kolik asi může být hodin? Teprve před chvílí jsme měli oběd, takže je něco kolem poledne. "Myslela jsem, že máme jít ven až v šest."
"Jo, tak jsme se aspoň původně dohodli, ale… Máš ráda děti?"
Nechápavě se zamračím a pak pozvednu obočí. "Cože?"
"No víš, moje mamka musí za chvíli zastoupit někoho v práci a brácha se sestrou nemůžou být doma sami, takže je musím hlídat až do večera."
"Nevěděla jsem, že máš sourozence."
"Jedenáct a šest let. Kdybych je nechal doma samotný, asi by vyhořel barák," lehce se zasmál a pak s komicky vážnou tváří pokývl hlavou. "Ale jinak jsou hodní, vážně."
Pobaveně se usměju a asi tři vteřiny si Jeffa nevědomky prohlížím. Pak mi dochází, že to ticho mezi námi doprovázené vzájemnými pohledy do očí už začíná být trochu trapné, tak se zamrkáním a odkašláním sklápím pohled na chvíli dolů. Zandávám si pramen vlasů za ucho a znovu se na Jeffa podívám. "Takže… Proč ta otázka, jestli mám ráda děti?"
Jeffovi se na tváři objevuje pobavený úšklebek. "A máš?"
"Pokud věčně nekřičí, nerozbíjí věci a nekoušou tě do nohou, tak jo," lehce se zasměju a hlavou pokývnu k vedlejšímu domu. "Chodila jsem hlídat děti sousedům."
"Skvěle. A nechceš ty moje malé hodné ďábly hlídat se mnou? Nic z toho nedělají a je s nima vlastně sranda," usmál se a pak ještě dodává. "Akorát jestli jsi někam chtěla jít, tak tě samozřejmě nechci zdržovat a můžeme jít ven jindy, ale kdybys chtěla, můžeš přijít."
Na chvíli přemýšlím a znovu se podívám směrem, kde před chvíli zmizel Matt s ostatními. Chce se mi je dohánět a vyzvídat informace o druhém světě? Přemýšlet nad svou prý nadpřirozenou schopností a přijmout fakt, že opravdu nejsem normální-… Eh, to zní divně. Že opravdu nejsem obyčejná, přičemž bych se ještě musela vyhýbat Dillonovým pohledům? Nebo ještě zůstat v realitě aspoň pro dnešek, který sice byl zasažený tím druhým světem, ale mohl by být příjemně ukončený strávením času v Jeffovo společnosti, která se mi zdá čím dál víc lákavější. Myslím, že rozhodnutí je jasné.
Obracím pohled zpátky k Jeffovi a s úsměvem mu odpovídám. "Tak jo. Půjdu."
Jeffovi se na tváři rozlévá úsměv, který ve mně vyvolává hřejivý pocit a jako by s ním roztál i sníh v okolí. Je to vůbec možný, aby se mi jeden úsměv zdál tak kouzelný? Aby mě tolik vyváděl z míry a zároveň zlepšoval náladu o několik stupňů výš?
Zavírám za sebou dveře a vyrážíme s Jeffem ulicí o několik domů dál, kde Jeff bydlí. Zrovna se potkáváme s jeho mámou, Lily Thompsonovou, ve dveřích, když už spěchá do práce. Jeff nás krátce seznamuje. Vypadá moc sympaticky a taky mě mile přivítala. Hned se ale s námi loučí a odchází a my s Jeffem vcházíme do domu.
"AAAaaa!" ozývá se dětský křik z patra a následný dupot ze schodů. Otáčím hlavu za hlasem a lehce vytřeštím oči. Jeff si všímá mé reakce a pobaveně se zasměje. "To je Jazzy. A její válečný pokřik. Když jsem odcházel za tebou, zrovna hledala svůj meč."
"Meč? Ona si nehraje s panenkami?"
"Naštěstí ne. Má dva starší bratry, takže jsme jí se Samem radši vždycky tahali do rytířských soubojů a vojenských cvičení," zazubil se a pohled přemístil k své běžící sestřičce, která v ruce svírá klacek obalený v alobalu. Na hlavě jí hopsá vojenská helma také vyrobená z alobalu. Má jí skoro přes celou hlavu a dva otvory, které slouží k výhledům očím, teď při jejím zběsilém běhu spočívají na čele, takže děvče nemůže vidět, že neběží k nám, ale přímo do stěny. Jeff rychle reaguje, běží jí naproti a zvedá ječící bojovnici vysoko do vzduchu. "A mám tě, Xeno!"
Jazzy si posouvá helmu více dopředu, aby přes její otvory viděla, a praští Jeffa obaleným klackem do hlavy. "Já nejsem Xena! Já jsem Klál Petl! A ty jsi Bílá čaldějnice a já tě plávě zabiju. Ha!" S krátkým křikem zvedá provizorní meč do obou rukou a zapichuje ho Jeffovi do ramene. Jeff s hranou bolestí skučí, podlamují se mu kolena a dopadá na záda, přičemž svou sestru stále drží v náručí. Ta vyhazuje ruku s mečem do vzduchu ve vítězném gestu. "Mltveeeeeej!"
"Ale Bílou čarodějnici zabil Aslan, ne Petr."
"Tak jsem Aslan. Aaawr!" Jazzy zatíná své imaginární lví drápy do Jeffovo hrudi a zakusuje se mu do ramene, přičemž se Jeff začíná hlasitě smát.
Já je taky se smíchem pozoruju, a jakmile malá Jazzy můj smích registruje, vytahuje si helmu nad čelo a pohledem mě zkoumá. "To je ta tvoje holka Nicole?" Ta otázka směřuje k Jeffovi, který hned pobaveně kroutí hlavou: "Není to moje holka, Jazzy," sedá si a stále Jazzy drží. "Ale Nicole se jmenuje, to máš pravdu. Nicole, tohle je zabiják, Jazzy," řekl s úsměvem.
"Ahoj, Jazzy," usměju se na ní a ona můj pozdrav opětuje zamáváním ručkou. Pak se naklání k Jeffovi a s rukou u jeho ucha mu zašeptá, ale tak hlasitě, že to slyším dost zřetelně i já: "Měl jsi plavdu, je hezká. Kdy spolu budet-."
Jeff jí rychle zacpává pusu a posílá ke mně nevinný a pobavený pohled. Já si dávám ruce v bok a 'propaluju' Jeffa zvídavým pohledem. "Tos jí o mně tak vyprávěl?"
"No… Ne, jen jsem jí dneska řekl, že přijde návštěva a Jazzy se ze zvědavosti vyptávala, o koho jde. Nic víc, viď?" Koukl se na Jazzy a rázně přikývnul hlavou, jako by jí naznačoval, ať také přikývne. Ale Jazzy hlavou začala kroutit a snažila se zpod jeho dlaně něco říct. Jeff jí ale nepustil, tak ho Jazzy kousla. "Fuj! Ty slinto!" Jeff odendává dlaň z jejího obličeje a otírá si jí o rifle. Jazzy se hlasitě směje a stejně tak já. Jsou spolu tak strašně roztomilí, že bych se mohla koukat celý den, jak si hrají.
"Vyplávěl mi o tobě vícklát, ne jen dneska!" vyjekla Jazzy a zakřenila se.
Cítím, jak mé tváře lehce rudnou a se smíchem sklápím hlavu. Jeff kroutí hlavou, chytá Jazzy kolem pasu a zvedá se s ní na nohy. Otáčí Jazzy hlavou vzhůru a lehce s ní zatřese. "To jsem měl tušit, že si pustíš pusu na špacír!"
Jazzy se smíchem ječí a hází rukama kolem. Po chvíli jí staví zpátky na nohy a společně se odebíráme do jejich obývacího pokoje, kde poznávám i Jeffova mladšího bratra Sama. Jen mě letmo zdraví, protože je svým pohledem soustředěně zaměřený na televizi a jeho videohru. Tuhle znám, máme jí s Alexem taky doma a dřív jsme jí hráli skoro každý den. Už jsem si k videohrám nesedla pěkně dlouho.
Jeff mi nabízí něco k jídlu a k pití a sedáme si na koberec ke stolní hře. Jazzy hned skáče na místo mezi nás a s nadšením začíná hrát jako první. Mezi hraním si všichni povídáme a moc dobře se bavíme a já se místy přistihuju, že se při pohledu na Jeffa pitomě culím, jak malá holka nad malým koťátkem. Musím uznat, že se mi líbí čím dál tím víc. Je hrozně milý a hodný a to, jak si se svou malou sestřičkou rozumí a hraje si s ní, je jedna z nejroztomilejších věcí, kterou jsem kdy viděla.
K večeru už se vrací Jeffova mamka domů a zve mě ještě na večeři. Prvně skromně odmítám, ale Jeff mě svými prosbami nakonec přemlouvá. Ve skutečnosti mu to ani nedalo moc zabrat. Pak už se ale opravdu loučím a Jeff mě doprovází ke dveřím. "Díky, že jsi přišla a pomohla mi."
Musím se trochu zasmát. "Pomohla? A s čím? Vždyť jsem se skoro celou dobu jen kochala, jak to hlídání zvládáš sám. A bylo to moc fajn, vážně," usměju se na něj a chystám se otevřít dveře. Jeff mě ale předbíhá a otevírá mi je. S poděkováním vycházím ven a hned se za dveřmi otáčím. "Takže až budeš chtít zase pomoct s hlídáním, tak se klidně ozvi. Přijdu ráda."
Jeff ze dveří taky vychází a zavírá je za sebou, takže se ocitáme docela blízko sebe. "To budu taky rád. A… Můžeme si třeba někam vyjít, jak jsme původně plánovali. Jestli teda chceš."
Nemusím nad odpovědí vůbec přemýšlet. "To by bylo skvělý. Jasně že chci."
"Prima," vesele a řekla bych, že možná i trochu úlevně se usmál a prohrábl si vlasy. "Tak se můžeme domluvit třeba zítra ve škole?"
"Fajn. Tam se určitě potkáme."
Nastává chvilka ticha, která s každou přibývající vteřinou je o něco trapnější. Neustoupila jsem před ním, takže jsme stále blízko sebe, že kdybych o kousek zvedla ruku, dotkla bych se té jeho. A cítím, jak to mou ruku láká, ale bráním jí v tom, takže mi v ní jen trochu cukne. Na druhou stranu se ale nechci rozloučit jen s prostým Tak ahoj, ačkoliv je to možná směšný, když vezmu v potaz, jak dlouho se vlastně skutečně známe.
"Asi už… Asi bych měla už jít," říkám a cítím, jak mé tělo zápasí se svou myslí, co má teď udělat. Nakonec ani nevím, kdo z těch dvou vyhrává, ale pokládám Jeffovi ruku na rameno a dávám mu pusu na tvář. Na chvíli se tvářím dost překvapeně nad sebou, že jsem to vůbec udělala, ale hned svůj pohled měním na úsměv a pomalu odtahuju svůj obličej od Jeffova. "Já… Děkuju. Za všechno."
Jeffovi se překvapený pohled mění až teď a úsměv mi opětuje. "Já děkuju, Nicole."
Pomalu couvám, krátce Jeffovi zamávám a otáčím se k odchodu. U zahradní branky se na něj ještě podívám a znovu si vyměňujeme úsměvy. Pak vyrážím domů a celou dobu se mi na tváři drží takový ten připitomělý úcul poblázněné školačky. Ale vůbec tomu nemůžu zabránit. Cítím se tak skvěle a hrozně se těším, až se s Jeffem zase uvidím. Myslím na něj, i když usínám, až mám pocit, že se budu takhle usmívat i ze spaní.
 


Komentáře

1 Briella Briella | 11. února 2015 v 21:37 | Reagovat

Jednoduše jsem neodolala a musela napsat komentář. Píšeš skvěle a moc moc se těším na další přidanou kapitolku. Trilogii knížek Strážci času jsem si úplně zamilovala a po nějakém čase jsem si hledala povídky na netu, které by na to navazovaly a tohle se mi zalíbilo ze všech nejvíc. Už se nemůžu dočkat na další kapitolku.

2 Briella Briella | 11. února 2015 v 21:38 | Reagovat

P.S.: začínáš mě strasně napínat ohledně toho co se stalo mezi Nicole a Dillenem :D

3 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 12. února 2015 v 12:03 | Reagovat

[1]: Yaaaay! ^_^ Děkuji moc, jsem hrozně ráda, že se ti to líbí :)) A dneska je vlastně čtvrtek, to už přijde i další kapitola :D ;)
P.S.: Brzy, už brzy se to dozvíš :D Za pár kapitol ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama