8. Kapitola

5. února 2015 v 14:52 | Nancy |  Kapitoly

Matt


"Matte, pospěš si," naléhá na mě Ethan při pohledu z okna na tornádo, které už je téměř u naší školy. Snažím se svými silami tornádo zničit dřív, než napáchá ještě víc škod. Je to ale těžší, než jsem myslel. Tornádo je vyvolané silnou schopností, jistě Ellatheinou. Ale aby ho udržela v plné a ničivé síle, musí se na něj stále soustředit. Vím to, protože cítím, jak se naše síly ve snaze tornádo buď udržet, nebo zničit, přebíjejí. Je to skoro, jako bychom právě seděli naproti sobě a soutěžili v páce. Aspoň tak nějak přibližně to zrovna vnímám. Vůbec Ellatheu neznám, nevím, jak vypadá nebo jak mluví, ale cítím ji a její moc tak silně, že mám pocit, jako by byla ve stejné místnosti.
"Ethane, běž od toho okna!" vykřikuje najednou Isabela a chvíli po tom se ozývá praskání skla. Okna už neudrží nápor silného větru a následně se rozbíjejí. Ethan krátce vykřiknul bolestí. Po místnosti lítají střepy a jeden z nich mě při letu řízl do tváře. Jak se ale soustředím na své schopnosti, nereaguju na to. Zvlášť když cítím, že začínám mít převahu a tornádo pomalu slábne. Přidávám ještě víc na intenzitě a cítím, jak mnou proudí silná energie. Hluk z venku se tiší, otřesy stěn přestávají a vítr se uklidňuje. Nastává klid.
Otevírám oči a rozhlídnu se kolem. Jako první zaregistruju Isabely pohled. Sedí před Ethanem a naklání se nad jeho nataženou rukou s řeznými ránami od střepů. Její oči ale sledují mě. I Ethan na mě upírá pohled a pak si všímám i Neriah a Rochelle. Trochu se zamračím a skloním hlavu ke své dlani. Má kůže lehce fosforeskuje, a ačkoliv už nabírá svou normální podobu, je jasné, že před pár vteřinami zářila jasněji. Stává se mi to, když vynaložím hodně energie na své schopnosti. Ale nedělám to zas tak často, takže sám na to ještě nejsem zvyklý. A pro ostatní je to zřejmě taky ještě nezvyk.

Krátce semknu dlaň v pěst a s lehkými obavami vrátím pohled k ostatním. Jejich výrazy ve tvářích už naštěstí nejsou tak zaskočené. Je v nich sice stále údiv, ale ten úlek nahradila úleva.
"Dobrá práce, Matte," usmál se na mě Ethan a já na odpověď krátce pokývnu hlavou: "Díky." Jdu k němu blíž a pozoruju jeho zraněnou ruku, kterou mu už Isabela léčí.
"Je to v pohodě," říká hned. "Nestihl jsem dost rychle utéct, ale aspoň jsem si vykryl obličej."
"Za to Mattovi se to nepovedlo," podotkla Isabela a natočila si mou tvář k sobě. Lehce mi přejíždí dvěma prsty těsně pod řeznou ránou a já cítím, jak zranění pomalu mizí. "Vím, že by se ti to zahojilo samo. Ale trvalo by to déle."
Lehce se pousměju a přikývnu. "Díky." Pak se rozhlížím po třídě. Všude leží střepy z rozbitých oken a některé z lavic a židlí jsou převrácené nebo odsunuté z původních míst. Až na ta okna žádné škody nevidím, ale i tak jsem zvědavý, jestli škola znovu sežene náklady na další opravy.
Najednou se ozývá rána za mými zády, tak se rychle otáčím. Ještě stačím spatřit, jak dveře třídy prudce dopadají na zem pod Dillonovým tělem, div se nerozpadnou na třísky. Bylo zamčeno, takže je musel vylomit z pantů. Dillon si s klením sedá a kouká na svou ruku, ve které mu zůstala klika. "Sorry, řediteli," pronesl, odhazuje kliku a zvedá se na nohy.
"Co to vyvádíš, proboha?" utrhuje se na něj Isabela. Očividně se ho lekla.
"Hledám vás. A jak jsem hledal rychle, tak mě ty zamčený dveře trochu překvapily, nestihl jsem se zabrzdit a narazil do nich, no," krčí rameny a krátce se zpětně podívá na dveře za sebou.
"A proč jsi nás hledal?" zeptala se Isabela a Dillonův obličej se trochu naštvaně a zároveň zklamaně zamračil. Hned mi je jasný, že si Isabelinu otázku vyložil špatně.
"Třeba proto, abych zjistil, jestli jste v pořádku? Chápu, že mezi vás ještě tak úplně nepatřím, takže je asi k neuvěření, že jsem o vás měl starost," odsekl vyčítavě.
Isabela zaskočením vyvalila oči a na chvíli nevěděla, co na to říct. "Dillone,… ale tak jsem to přece vůbec nemyslela. Jen jsem myslela, že se něco děje a jdeš nám to říct."
"Nic, čeho by sis nevšimla," pronesl a otevřenými dlaněmi ukázal k rozbitým oknům a dřív, než stačí Isabela pokračovat v jejich vzájemně nepochopené debatě, se Dillon otáčí ke mně. "Tos zastavil ty, to tornádo?"
Přikyvuju v odpověď. "Jak vypadá zbytek školy?"
"Tohle patro podobně jako tady. Nahoře ani dole jsem nebyl. Spíš venku je pěkná nadílka."
Já i ostatní jdeme blíž k oknům a nevěřícně pak koukáme na školní dvůr, který je pokrytý lehkou vrstvou sněhu. Hlavou mi lehce proběhne myšlenka, že Lathenii, a teď její dceři, se Vládkyně Chaosu neříká jen tak nadarmo. Protože zařídit, aby na začátku léta začalo sněžit, když tady máme sníh sotva i v zimě, je pořádný chaos. Na severní polokouli má teď sice sněžit, ale my tu slavíme Vánoce při třiceti stupních. Jen aby to teď nebylo obráceně.
"Myslíte si, že tohle hodlá udržet dlouho?" zeptala se Rochelle.
"Mě by spíš zajímalo, jestli zasněžila jen nás, nebo celou jižní polokouli," namítl Ethan.
Teď se do hovoru vkládám já: "I kdyby jen nás, tak to mezi lidmi vyvolá spoustu nezodpovězených otázek. A jestli Ellathea přitvrdí, tak může hrozit i panika. Asi se zrovna dvakrát nebojí předvést svou moc."
Z chodby se začíná ozývat čím dál tím víc lidí, jak vycházejí ze svých úkrytů podívat se ven. Krátce se rozhlédnu ke dveřím, za kterými zrovna někdo prošel. "Neměli bychom o tom mluvit tady," říkám o něco ztišeným hlasem. "Jdeme k Arkarianovi. Pojďte."
Vycházíme ze třídy a připojujeme se k davu, který míří k východu. Letmo se rozhlížím po lidech, jestli někde nezahlédnu Nicole. Jen abych se přesvědčil, jestli je v pořádku. Někdo mě chytá za ruku a proplétá prsty s mými. Je to Neriah. "Neboj, určitě je v pořádku," šeptla mi k uchu.
Němě přikyvuju hlavou a vycházíme ze školy na dvůr, odkud hned míříme ze školních pozemků směrem k parku. Stoupáme do kopce k hoře, a jakmile se dostáváme ke skalní stěně, otevírá se nám vchod do sálů, kde na nás už Arkarian čeká. Zdravíme se s ním a vede nás do místnosti, kde vždy zasedáme na porady. Jimmy se Shaunem už tu sedí na svých místech a my k nim též přisedáme.
"Jak je na tom škola? Zasáhlo jí to moc?" zeptal se hned Shaun.
"Jen pár rozbitých oken," odpovídá Ethan. "Matt to tornádo naštěstí dokázal zastavit dřív, než jí to odneslo."
"Opravdu?" zeptal se Jimmy mým směrem a s uznalým údivem pozvedl obočí.
Přikyvuju. "Ano, ale nebylo to až tak snadné, jak jsem původně myslel. Ellathea se na to tornádo silně soustředila, aby ho udržela v plné síle."
"Tím je obdivuhodnější, že jsi ji dokázal přemoct. Skvělá práce," pochválil mě s lehkým úsměvem. Já jen děkovně pokývnu hlavou, ale nijak už to nekomentuju. Někdy se pořád cítím trochu nejistě při pomyšlení, co všechno dokážu a jakou moc ve skutečnosti mám. Ano, na druhou stranu snad každého ta představa láká, ale nechci, aby se vztah ostatních tady ke mně nějak kvůli tomu, co umím, změnil. Jsem teď sice jejich vůdce, jenže kvůli tomu mám někdy pocit, že tím roste jejich respekt ke mně, ale tím pádem se mění náš přátelský vztah. Nebo sourozenecký. Od doby, co jsem se vrátil od Dartemise, se nemůžu zbavit pocitu, že jsme se s Isabelou od sebe v něčem vzdálili. Možná se mi to jen zdá, ale asi se domnívá, že její obavy, které mi před mým odchodem řekla, se vyplnily. Musím jí potom nějak dát najevo, že se o tohle nemusí bát, že mezi námi se nic nezměnilo.
"Napáchala ještě někde nějakou spoušť?" ptá se Ethan a vytrhává mě tím z přemýšlení.
Arkarian mírně přikyvuje hlavou. "Dokázala vytvořit sněhový mrak skoro nad celou Austrálií, takže na více místech je momentálně slabá vrstva sněhu. Teplota se výrazně snižovala už pár dní předem, což jste zřejmě postřehli sami."
Trochu se zamračím. "Sněžilo po celou dobu, co jsme sem šli a asi ještě pořád sněží. Zřejmě hodlá ten mrak udržet dlouho. Ale proč to dělá?"
"Aby ukázala jakou má moc nejspíš. Hádám, že je to zpráva pro nás všechny, chtěla na sebe upozornit a dát nám najevo, že bychom se jí měli bát. Nevíme, jak moc si byly s matkou blízké, ale pokud byly, je více než jasné, že jednou z jejích hlavních priorit je pomsta."
Dillon ke mně stáčí zamyšlený pohled. "Pro tebe by ale nebyl problém ten mrak rozpustit, ne?"
"To sice nebyl, ale asi to nebude dobrý nápad. Když to udělám, nevíme, jak Ellathea zareaguje. Třeba se ho pokusí vytvořit znovu nebo ještě větší a na více místech. A když se takhle budeme přebíjet v schopnostech všem lidem nad jejich hlavami, vyvolá to mezi nimi ještě větší zmatek a strach. A taky podezření a to nemůžeme riskovat. Už tak toho dnešního tornáda a sněhu všude kolem budou plný zprávy."
Skoro všichni souhlasně přikyvují. "Takže co s tím?" ptá se Ethan.
Vyměňujeme si s Arkarianem pohled a chvíli ani jeden z nás nic neříká. On protože mi automaticky jako vůdci nechává přednost a já protože odpověď neznám a automaticky jí hledám u něj. Asi to i vypadá, že mluvíme v myšlenkách, ale jsme ticho. Přemýšlivě se pomalu stáčím k ostatním a nadechuju se. "Promluvím si s Dartemisem a uvidíme, co dál." Nic víc mě totiž nenapadá, co bych měl udělat. Krátce se zase otáčím pohledem k Arkarianovi a ten jen s lehkým úsměvem souhlasně přikývne na znamení, že by zřejmě udělal to samé.
"Jak jsi na tom s Nicole, Matte?" zeptal se Dillon.
Kouknu na něj a na vteřinu s odpovědí čekám, abych si prohlédnul jeho výraz. Ten je teď ovšem neutrální. Rozhodně v něm nevidím žádnou nejistotu a nespokojenost, jako když před námi poprvé zaznělo její jméno, a ani v něm nejsou stopy po lítosti, kterou jsem u něj viděl včera ve škole, když koukal na Nicole a Jeffa na chodbě. "Včera jsme jí s Neriah už o Strážcích i Řádu řekli. Ale vyplašilo jí to. Nechali jsme jí, ať si to všechno nechá projít hlavou a dneska už za námi přišla. Taky jí ty mraky ráno nepřišly normální a tušila, že to má něco společného s tím, co jsme jí řekli. Takže už nám zřejmě věří."
"Několik lidí ve škole na ní teď furt divně zírá a slyšel jsem, jak si o ní povídají, že je divná a podobný kecy. Zajímalo by mě, kdo si co zas vymyslel," odsekl trochu naštvaně.
"Nicole totiž už objevila svou schopnost, ale před zraky celé svojí třídy."
"Cože?" vypadlo několika lidem z úst, z nichž byl ovšem nejhlasitější Dillon.
"A co je to za schopnost?" ptá se Shaun.
Krčím rameny na znamení, že si nejsem jistý a převypravuju všem, co nám Nicole vyprávěla a co jsem i vyčetl z jejích a ostatních myšlenek lidí, kteří u toho byli. "Ale co to je za schopnost, to nevím," dokončuju a přejíždím pohledem ostatní, jestli někoho nenapadne, jaká schopnost to může být. Po krátké chvíli se ozývá Arkarian: "Možná vím, co to je, ale nejsem si jistý - elasticita."
"Elasticita?"
Arkarian přikyvuje. "Fyzická schopnost, při které člověk může měnit své tělo do jiných rozměrů. Natahovat ho i stahovat. Nejčastěji by asi každý tuto schopnost využíval hlavně na ruce, když někam nedosáhne," na chvíli se odmlčí a nad něčím přemýšlí. "Podle mě se vlastníkovi této schopnosti mění struktura celého těla, aby tu schopnost vůbec mohl používat, aniž by to bylo bolestivé. Kosti, kůže i svaly. Nicole se zranila a její tělo na to automaticky zareagovalo - její kůže se natáhla přes řeznou ránu a opět se spojila. Umožnilo jí to tedy i rychlejší zahojení, aby její elastické tělo mohlo zase fungovat."
Užasle Arkariana poslouchám a všímám si, že nejsem sám, koho jeho návrh o Nicolině schopnosti tak zaujal. Zní to opravdu zajímavě, a jestli má Arkarian pravdu a schopnost mé žačky je vážně elasticita, začínám se těšit na její výcvik víc, až to uvidím na vlastní oči.
"Pro jistotu si to ještě ověřím," dodává ještě, "a dám ti vědět, Matte, jestli jsem se nezmýlil."
"Díky," kývnu hlavou a po krátké chvíli se pak všichni rozcházíme. Potřebuju si s Nicole znovu promluvit. Ověřit si, jestli nám už opravdu věří, říct jí o její schopnosti, až mi Arkarian potvrdí, že se opravdu jedná o elasticitu, nebo případně jinou schopnost. A co nejdřív začít s jejím výcvikem.
 


Komentáře

1 Adam Adam | 5. února 2015 v 20:32 | Reagovat

Skvělá kapitola:)

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 5. února 2015 v 20:44 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama