7. Kapitola

2. února 2015 v 13:36 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Odcházím od nich a po chvíli se dávám do běhu. Chci být co nejdřív doma, v klidu, kde si budu moct všechno nechat pořádně projít hlavou. Jednou půlkou mozku se snažím pochopit všechny informace, co mi Matt s Neriah právě řekli, a přiřadit k nim různé souvislosti z posledních událostí, ale druhá půlka mozku se všem těm informacím brání a odmítá je přijmout, protože se nechce stát součástí nějakého druhého světa, ve kterém se dějí takovéhle věci. Cosi mi ale říká, že jeho součástí jsem se stala už včera, když se mi do ruky zarazil střep.
Za běhu krátce zavrtím hlavou a pomalu se zastavím. S pohledem pod své nohy ztěžka oddychuju a pak zvedám hlavu k obloze hrající teplými barvami u zapadajícího slunce, které ale z dáli začínají zakrývat tmavé mraky. Asi bude v noci pršet. Do tváří mi zavane ledový vítr a až mě na chvíli zarazí, jak je štiplavý. Jsme sice u hor, takže i v zimě se tu někdy dočkáme sněhu, i když se většinou víc jak dva dny neudrží. Jenže teď už by dávno mělo být léto. Nedávno ve zprávách říkali, že skoro na celém území Austrálie počasí připomíná spíš klima severní polokoule. Jako bychom letošní Vánoce měli oslavit na sněhu stejně jako tam nahoře, ale to je jistě hloupost. Určitě se brzo oteplí.
Dávám se znovu do chůze a po několika minutách dorážím domů. Vděčně vcházím dovnitř a nevědomky si třu dlaň o druhou, abych si je trochu zahřála, a rozhlížím se po domě. Jdu směrem k obýváku, odkud slyším zapnutou televizi a mámin hlas, jak mluví na Alexe: "Kolikrát jsem ti říkala, že si máš vyřezávat v pokoji a nedělat mi binec tady."
"Ale mami, oni dávají můj oblíbenej film, chci se na něj koukat u toho."
"Ahoj," zdravím je oba a přicházím k opěrce křesla, na kterém sedí Alex, opírám se o ni a koukám mu přes rameno, co tvoří tentokrát. Vyřezávání ze dřeva je jeho velký koníček, stejně jako můj je malování. Ale on s tím na rozdíl ode mě má větší úspěch. Sousedé si od něj už párkrát objednali vyřezání nějakého zvířátka, filmové postavičky a podobný, zaplatili mu a dali to někomu jako vánoční nebo narozeninový dárek. Já už pár obrazů taky malovala na objednávku, ale dřevěné domácí hračky asi letí víc. Nedivím se, dneska maluje hodně lidí, ale běžně asi nemáte souseda, který umí tak pěkně vyřezávat ze dřeva téměř cokoliv.
"Ty si v pokoji stavíš zoo, ne?" ptám se ho s lehkým úsměvem a prohlížím si pomalu vznikajícího hrocha. Nedávno dodělal krokodýla a ještě před tím vyřezával žirafu.
"V plánu to nebylo, ale je to dobrej nápad," zazubil se a pak kouknul zpátky na mamku. "Mami, já to tu pak uklidím, vážně."
"Pořádně vysaješ."
"Jo," přikývnul rázně hlavou.
"Celý dům."
"Jo-… Eh, cože?! To počkat!"
Pobaveně se směju, ale jen tiše, aby na mě náhodou hned taky nepadl nějaký úklidový úkol, a mamka na Alexe s vážnou tváří kýve hlavou. "Ano, celý dům. A žádné odmlouvání, nebo s tím půjdeš nahoru."
Alex si povzdychnul a na chvíli se zabořil do křesla. "No dobře." Pak se zpátky napřimuje, aby se natáhl pro ovladač a zesílil televizi, protože právě skončila reklama.
Mamka se otáčí na mě. "Nemáš hlad, Nicole? Ještě máš v kuchyni večeři."
"Potom si jí dám, díky," odpovídám a dívám se na film, na který se Alex kouká. Tenhle je i můj oblíbený, je o superhrdinech a normálně bych sedla a koukala se s Alexem, jenže teď když vidím, jak tam hlavní hrdina zrovna používá svou nadpřirozenou schopnost, zamrazí mě v zádech. Mimoděk si lehce promačkávám modřinu na dlani, která už nejde skoro cítit, natož vidět. Znovu se mi hlavou honí Mattův a Neriažin hlas, jak mi říkají, že jsem výjimečná jako oni, a že mám nadpřirozenou schopnost. Na druhou stranu bych možná měla být ráda, ne? Vždyť o tomhle sní snad každý teenager, který je velký fanoušek fantasy a sci-fi. To jsem vlastně i já. Od jedenácti let jsme s Alexem čekali na Hagrida nebo Brumbála, jak k nám přijdou domů a oznámí nám, že jsme čarodějové a budeme se učit v Bradavicích. Alex mi jednou k narozeninám vyřezal i kouzelnickou hůlku. A teď se mi konečně projevila nějaká nadpřirozená schopnost a já místo radování panikařím.
Stále hledím na obrazovku, kde právě probíhá menší rvačka mezi jednou z hlavních hrdinek a záporákovi. Oba mezi boji pěst na pěst stíhají používat i svoje schopnosti, záporák pak najednou vytahuje dýku a zabodává jí hrdince do břicha. Tuhle scénu jsem viděla už několikrát, ale teď mimoděk trochu ucuknu a syknu, jako bych ve filmu právě viděla, jak zabíjí mě. No, to taky není moc povzbudivý.
Vrtím hlavou, odvracím se od televize a jdu nahoru do pokoje. Tohle je fakt šílený. Pořád nemůžu uvěřit, že existuje něco takového, jako druhý svět… kouzel? Je to vážně jak ve filmu. A celkově by tohle mělo zůstat jen ve filmech a knížkách a neobtěžovat tím skutečný svět!
S hlubokým povzdechem se svalím na postel a zírám do stropu. V hlavě nad tím vším stále přemýšlím, až se mi dokonce daří neplánovaně usnout. Zdá se mi sen. Jsem na školním dvoře, vypadá úplně jinak než ve skutečnosti, ale podvědomě vím, že jsou to pozemky naší školy. Procházím se tam s Mattem a Neriah a povídáme si. Najednou se začínáme všichni tři z ničeho nic hlasitě smát a úplně ignorujeme školní zvonění. Matt s Neriah najednou někam zmizeli a vedle mě se ocitá Jeff. Držíme se za ruce, Jeff si mě pak k sobě natáčí a chystá se mě políbit. Jenže v tu chvíli mi zvoní budík a já ho proklínám, že si umí vybrat vážně skvělou chvíli na buzení. Otráveně zamručím, ale dřív, než stačím otevřít oči, se budík vypíná sám. Zamžourám kolem a přede mnou se objeví culící se Alexova tvář. Krátce vyjeknu, protože jsem se ho lekla a zírám na něj. "Ježišmarija! Co tu zase děláš?"
Alex se nepřestává pitomě culit a já ho začínám čím dál víc podezřívat, že kromě vypnutí mého budíku něco provedl. Až teď si všímám, že v ruce drží mojí tužku na oči a zrcátko, které proti mně otáčí. "Dobré ráno, krasavice."
Snažím se zaostřit na svůj odraz v zrcadle a koukám na přimalovaný knírek pod mým nosem, bradku a nápis na čele Já jsem Zorro Mstitel. Prudce se nadechnu a propaluju ho pohledem. "Ty. Jeden. Idiote!" Rychle se hrabu z postele a Alex se dává na útěk. "Já tě zabiju. Pojď sem!" Běžím za ním do jeho pokoje a stíhám mu zabránit v zavření dveří. Chytám ho, svalím ho na zem a celou vahou ho zatížím. Otáčím ho na záda a snažím se mu vzít tužku. "Dej to sem!"
"Ne," směje se a ze všech sil tužku drží. Chytnu jeho zápěstí a druhou rukou mu tužku vytrhnu. Pevně opírám jeho hlavu o podlahu a začínám mu čmárat na obličej. Alex křičí se smíchem o pomoc a snaží se hlavou uhýbat, ale držím ho pevně, takže se mu to nedaří.
Ve dveřích se objevuje táta, tře si o sebe dlaněmi a stoupá si za mě. "Ták co se to tu děje, hm?" Chytá mě za pas a zvedá mě na nohy.
"Né, tati počkej, ještě jsem neskončila." Snažím se mu vymanit, ale on mě nepouští, zvedá mě a hází si mě přes rameno. "To není fér! Alex si začal a já to schytám?" Bouchám ho mírně do zad a kopu ve vzduchu nohama. Oba se smějí a táta se se mnou ještě zatočí, pak mě odvádí z pokoje pryč. Znovu Alexe s hranou zlobou propaluju pohledem. "Jen počkej, ty mizero mrňavej. To si ještě s tebou vyřídím."
"Už se těším," zase se zaculil.
Táta mě na chodbě staví na nohy a já ho hned praštím pěstí přes rameno. "Pěkně děkuju za pomoc, tyyy-."
"Není zač, Zorro," usmál se na mě škádlivě.
Zašklebím se na něj a mířím si to do koupelny, abych si pořádně umyla obličej.
Po snídani pak spěchám na autobus, který už troubí před domem. Alex nastupuje přede mnou a hned míří k zadním sedačkám za svými kamarády. Já se ale zasekávám už v prvních řadách a zírám do Mattových a potom Neriažiných očí, které na mě hledí. Všímám si, že před nimi je volné místo, ale teď s nimi ještě nechci mluvit. Navíc bychom stejně o tom ani mluvit nemohli před tolika lidmi v autobuse. Krátce zamrkám a sedám si k oknu na sedačku vedle sebe. Dávám si batoh na stehna, zadívám se z okna a zamyšleně sleduju, jak se pomalu rozjíždíme. Po pár minutách nepřítomné jízdy si ke mně někdo sedá a zdraví mě a já se dneska už podruhé lekám. "Jeffe!"
Jeff se trochu pobaveně ušklíbl. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit."
"To nic," vydechnu a pousměju se na něj. "Jak se máš?"
"Vlastně dobře, ale o mě ani nejde. Spíš co ty? Je ti líp?" naklání trochu hlavu na stranu a já z jeho pohledu můžu vyčíst, že má opravdu starost. Trochu mě to překvapuje, ale zároveň mě to jistým způsobem těší.
Neubráním se úsměvu a lehce pokývnu hlavou. "O něco ano. Teď už jo." Ve skutečnosti se vzhledem k tomu, co jsem se včera dozvěděla, necítím o nic líp, ale teď mi Jeffova přítomnost a jeho starost o mě tak zpříjemňuje náladu, že jsem mu vlastně ani nelhala.
Jeff mi úsměv opětuje a pár vteřin se na mě jen tak dívá. "Víš, napadlo mě, že kdyby sis o tom nebo o čemkoliv jiném chtěla třeba promluvit, tak… se za mnou klidně můžeš stavit," říká klidným hlasem, ale zároveň působí trochu nervózně, i když nechápu proč. "Co-co kdybychom třeba dneska odpoledne," na necelou vteřinu váhavě umlkne, ale mně už stihne dojít, co teď asi bude následovat, "někam zašli? Třeba se projít do parku nebo někam sednout, cokoliv," pokrčil s úsměvem rameny a zhluboka se nenápadně nadechl.
I přes to na malý moment překvapením zatajím dech a na tváři se mi rozlije úsměv. Nechci ho uvést ještě víc do rozpaků, než je, ale stejně se té otázce neubráním. "Ty mě zveš na rande?"
Prohrábne si vlasy, jak to vždycky dělává, podrbe se na týle hlavy a mírně pohodí svými širokými rameny. "No j-jo, vlastně jo."
Teď se přímo začínám culit, protože ta jeho rozpačitost mi přijde dost roztomilá. Tedy taky se cítím trochu rozpačitě, že mě zrovna Jeff Thompson právě pozval na rande, ale zároveň mě docela uklidňuje to, že on je rozpačitější víc. Tiše se nad svými myšlenkami zasměju a trochu stydlivě sklopím hlavu. Pak jí znovu zvednu a s úsměvem se na něj podívám. "Půjdu moc ráda, Jeffe."
Jeff se najednou zářivě usměje od ucha k uchu, jako by už ani nedoufal, že jeho pozvání přijmu a moje odpověď ho hodně překvapila. "Fakt? To je super, takže… Takže dneska v šest?"
S úsměvem přikývnu. "Jasně. A kde?"
"Můžu pro tebe zajít. Jsme skoro sousedé, ani nevím, jestli to víš."
"Fakt? To nevím."
"Jo, před několika měsíci jsme se přestěhovali do stejné ulice."
"Aha, dobrá. Takže v šest. Budu se těšit,"usměju se a Jeff mi úsměv opětuje. Chvíli si ještě povídáme a pak autobus zastavuje před školou. Vystupujeme a stejně jako včera večer mě překvapuje mrazivý vítr. Zachumlávám se do kabátu a pomalým krokem procházíme s Jeffem školní bránou na dvůr. V tu chvíli se mi na krátkou chvíli mihne hlavou vzpomínka na dnešní sen, kdy jsem se s Jeffem procházela na stejném místě jako teď a jak se mě chystal políbit před tím, než mi zazvonil budík. Jen se pro sebe lehce pousměju a dál Jeffa poslouchám.
"Máme spolu dneska pár hodin, že?" ptá se a já přikývnu. "Dobrá, tak se ještě uvidíme. Já teď musím jít napřed. Potřebuju se na něčem domluvit s Winterovou. Tak zatím ahoj," rozloučil se s úsměvem.
"Ahoj, Jeffe," taky se usměju, a jakmile odchází, rozhlížím se po dvoře. Mou pozornost upoutá cosi na kraji mého oka, k čemu automaticky otáčím hlavu. Překvapením nepatrně vyvalím oči na tmavé a husté mraky, které na první pohled člověka dokážou i vyděsit. Vypadá to, jako by se blížila silná bouřka, ale pokud vím, taková předpověď počasí na dnešní den nebyla. Tohle je vážně divný. Jen doufám, že se z toho nevyvine nějaká další zkáza jako ty meteority. Meteority, o kterých vlastně mluvil včera Matt. Říkal, že to nebyl přírodní jev, ale že to způsobila vládkyně nějakého toho Řádu chaosu.
Sklopím pohled zpátky na školní dvůr, krátce se rozhlédnu a hned je spatřím. Oba stojí skoro zády ke mně a pozorují přibližující se černé mraky. Ale nejsou sami. Stojí u nich další tři lidi, které znám jen od pohledu. Krátce se zhluboka nadechnu a vyrážím k nim. Jakmile jsem pár metrů od nich, všímá si mě holka s blonďatými vlasy, co stojí vedle Matta, a při pohledu na mě se zvláštně zarazí. Tahá Matta za rukáv, aniž by mu řekla jedno slovo, a ten i ostatní se ke mně hned taky otáčejí. Docela mě to znejistí, když na mě takhle všichni koukají, ale snažím se to nedávat najevo a dojdu až k nim. "Ahoj," zdravím je a hlavně Matta s Neriah.
"Ahoj." A mlčí. Asi čekají, až začnu mluvit. Ostatně jsem to já, kdo k nim přišel. Jenže slova se mi z úst nějak vytratila a já nevím, čím začít. Vlastně ani nevím, jestli můžu mluvit tady před těmi třemi ostatními. Ale oni na tu oblohu taky koukají úplně jinak, než ostatní lidi na dvoře, kteří si jí všimli. Patří snad k těm Strážcům taky?
Pak pokývnu hlavou k nebi. "To nevypadá moc přirozeně, co?"
Matt s lehkým povzdechem stáčí hlavu znovu k obloze. "To nevypadá. Ale doufejme, že to nic nebude. I když…" Větu nedokončuje a jen s přimhouřenýma očima dál pozoruje mraky, ze kterých se krátce zablesklo.
"Zvedá se vítr," řekla ta blondýna a rozhlédla se.
Trochu se zamračím a pozoruju stromy za školní bránou, které se ve větru nahýbají k černým mrakům. "A fouká směrem k bouřce. To není normální," dodávám.
Najednou nám na naše záda zatlačí tak silná vlna větru, až nečekaně postoupím o krok dopředu, abych udržela rovnováhu. Vítr mi odhazuje vlasy před obličej, že na chvíli nic nevidím. Odhrnuju je stranou, jenže jakmile tak dělám, vítr mi vhazuje zvednutý prach a písek ze země do očí. Sluchem zaregistruju, že někdo vedle mě má stejný problém. Pak taky slyším, jak někdo říká: "Co to sakra-?" Což mě nutí se znovu podívat kolem, co se děje. Několikrát zamrkám, abych dostala špínu z očí, a přes jejich tenké štěrbiny se rozhlížím. Jenže to, co následně vidím, mé oči překvapením vytřeští.
"To je sníh?" ptám se nevěřícně a nechávám na otevřenou dlaň dopadnout pár studených sněhových vloček, které v prudkém větru kolem poletují. Vítr stále sílí a pohání mraky neuvěřitelnou rychlostí za město. Nelíbí se mi to. Pak otáčím hlavu k Mattovi a ostatním. Matt s podezíravým a zamračeným výrazem a mírně zakloněnou hlavou kouká na padající sníh kolem a lehce zavrtí hlavou. "Tohle už určitě není normální. Měli bychom zmizet," otáčí se na ostatní. "Tohle bude Ellatheina práce a myslím, že nikoho a hlavně nás nechce šetřit. Jdeme za Arkarianem. Nicole půjde s námi."
"Cože? Kam? A za kým že?" ptám se nechápavě.
Matt se ke mně otáčí a pokládá mi ruku na paži. "Pamatuješ, co jsem ti říkal včera o těch meteoritech a krysách?" Ani mi nedává šanci k odpovědi. Ukazuje palcem za sebe a dál pokračuje.
"Z tohohle se vyvine asi něco podobného. Odvedeme tě do bezpečí."
"Nemůžu jít s vámi a nechat tu bráchu, pokud se sem fakt něco blíží," vrtím hlavou, a i když mi ty mraky nahánějí strach, rozhoduju se tady zůstat a najít Alexe. "A navíc co ostatní? Přece je-." Můj hlas se láme v polovině věty a slova se vytrácejí. Očima rozšířenýma strachem hledím přes Mattovo rameno na obzor a vyděšením ustupuju o pár kroků. V hlavě slyším můj hlas křičet, ale ve skutečnosti nemůžu vydat ani hlásku. Matt se hned prudce otáčí, aby se podíval, co mě tak vyděsilo. A nemusí ani pátrat dlouho. Rychle vznikající zuřivé tornádo už zaregistrovalo víc lidí.
Po školním dvoře se začíná rozléhat panický křik a lidi se rozbíhají na všechny strany. Většina prchá do školy a zřejmě doufají, že jim budova poskytne dostatečný úkryt.
"Nemáme čas. Musíme zmizet!" křikl Matt, aby ho všichni přes panikařící dav slyšeli. To už jsem ale v běhu i já a pohledem hledám Alexe. "Nicole!" Matt se mě snaží zarazit, ale neposlouchám ho.
"Alexi!" volám a doufám, že od něj uslyším odpověď, ale nikde ho nevidím. "Alexi!" zakřičím ze všech sil. Nic. Neozývá se mi. Zřejmě už bude ve škole, tak se tam vydávám, ale stále se ještě rozhlížím po dvoře, jestli jsem ho někde nepřehlédla. Tornádo míří přímo k nám a je už dost blízko. Sněhové vločky mi ostře padají na promrzlou tvář, až mě to místy zabolí, ale ze strachu o Alexe se mi to daří ignorovat. Před školními dveřmi se ještě jednou ohlížím po dvoře, ale moc lidí už tam nezůstalo, tak vbíhám dovnitř. Na chodbě panuje totální zmatek. Lidi do sebe s křikem narážejí, jak se snaží co nejdřív prodrat do tříd nebo do podzemního patra. Vidím i pár učitelů, jak se snaží děti někam navigovat, ale přes křik ostatních je vůbec nejde slyšet. Snažím se zahlédnout Alexe, ale je tu až moc lidí a hlavně moc možností, kam se mohl schovat.
"Nicole!" ozývá se za mnou a já se prudce otáčím. Je to Jeff, prodírá se ke mně a já mu hned vyrážím naproti.
"Jeffe, neviděl jsi Alexe? Prosím! Musím ho najít."
Pro mou úlevu Jeff přikyvuje. "Jo, utíkal s ostatníma dolů."
Hned chytám Jeffa za ruku a prodírám se davem ke schodům. Sbíháme je a znovu se rozhlížím po lidech kolem. Stále volám Alexovo jméno a po pár minutách se mi konečně ozývá. Je se svými kamarády v laboratorní třídě a zrovna vyběhl ze dveří, když mě uslyšel. Z plic se mi dere úlevný vzdech a krátce ho objímám. "Už jsem myslela, že tě nenajdu."
Na mou větu mi přímo neodpovídá, ale místo toho říká: "Chci se odstěhovat! Chci pryč z tohohle zatracenýho, zakletýho města!"
Stěny školy se najednou začínají otřásat a ze stropu nás zasypává lehká sprška prachu a omítky. Vypadá to, že tornádo právě zasáhlo budovu. Křik lidí sílí a doprovází ho tříštící se sklo z patra nad námi, jak pod silným náporem větru praskají okna. Jeff mě stahuje za pas k sobě a kleká si se mnou ke zdi a já stejně tak za sebou stahuju Alexe. Krčím se a instinktivně zavírám i oči. Teď jen čekat, až otřesy přestanou.
 


Komentáře

1 Adam Adam | 2. února 2015 v 18:37 | Reagovat

Já si tu knížku chci koupit :D neprodáváš? to čekání mě zničí! sotva mě to úplně vtáhne do děje tak je konec :(

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 4. února 2015 v 21:20 | Reagovat

[1]: Omlouvám se :D :D No knížka ještě není vytisknutá, ale až bude, tak jich stejně bude jen pár pro kamarády, kteří si jí u mě zamluvili, že si jí chtějí koupit :) Více jí zatím nemám v plánu nějak prodávat a propagovat. Uvažovala bych nad tím leda v případě, že by o ní byl větší zájem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama